Vánoční duchovní práce spočívá především v tom, abychom byli dobře vnitřně připraveni pro přijetí Božích milostí, které plynou z vánočního mysteria Boží lásky, která v tento svatý čas je obzvláště štědrá a nakloněná k lačným duším, žíznivým po jejích darech, po jejím oblažení.

Je proto dobře věnovat hodně pozornosti první části, předvánoční - adventní. Můžeme s ní začít již 1. prosince. Tato duchovní práce spočívá v každodenním rozjímání, jímž se nitro nalaďuje do stavů vroucího citového vzepětí, aby pak ve dny vánoční bylo přístupné a otevřené pro okamžik sestupu milostiplných proudů, linoucích se ze srdce Kristova.

Můžeme pracovat ráno nebo večer, podle svých časových možností. Pročítáme a promýšlíme Předvánoční rozjímání lidské duše, Mistrovo poučení rozjímající lidské duši. Máme se snažit co nejdříve proniknout do smyslu meditací, tj. zamýšlet se nad sebou samými i nad lidským životem vůbec. Je to advent, doba přípravy, doba pokání i radostného očekávání lepších časů, kdy se osvobodíme od svých nedostatků a budeme se moci spojovat s Boží láskou a tím se stávat dokonalejšími a šťastnějšími.

V tomto rozjímání setrváme až do samých Vánoc. V týdnu předvánočním můžeme již uvažovat nad Mistrovým Slovem moudrosti z druhé části, neboť toto nám počíná odhalovat samotná vánoční mysteria.

O Štědrém večeru před půlnocí si naposled uvědomíme stav lidstva před příchodem Ježíše Krista na Zemi. Tento stav se podobal temné půlnoční době. Nato se hned radostně vnoříme do rozjímání, v nichž už mluví vánoční radost nad Světlem, které se rozzářilo na půlnoční obloze.

To již můžeme volně a lehce si pročítat všechna rozjímání z Vánoční části, jak jdou po sobě. Přitom rozjímáme nad všemi neobyčejnými věcmi, které nám Boží Láska zjevuje.

Co nestačíme prokonat o Štědrém večeru, prokonáme postupně v dalších vánočních dnech. Všechny vánoční meditace můžeme propracovávat denně až do Hromnic.

Kéž se v srdcích všech meditujících zrodí, zazáří a obnoví život v Bohu, život v Ježíši Kristu, kéž se všichni spojí se svatým darem Božím - čistou velikou duchovní láskou. Amen.

Ó, Bože, zjevený v Ježíši Kristu, chci rozjímat o Tvém tajemství, naplněném nejvyšším mysteriem Tvé lásky - chci rozjímat v předvánočním čase, jenž přichází tichounce a přináší s sebou předtuchy blažených radostných chvil vánočních.

K tomuto tajemství přistupuji s utajeným dechem, s duší užaslou a ztichlou, neboť dotek této předtuchy naplňuje mne zvláštní radostí, dojetím a převelikou úctou k Tobě, Bože můj.

Jako dítě se dává vést rukou rodičů ke zjevnému obrazu Tvého Vtělení, k jesličkám rozzářeným v chrámu, aby si navždy vtisklo do duše obraz čistoty a nevinnosti Děťátka, jež se Božím nazývá - tak i já se nechávám vést Tebou, skrytý Bože. Prosím Tě, přiveď mne nejen před zjevný obraz, před rozzářené jesle, které v půlnočním čase tak beznadějně vrhají své světlo do noční tmy, ale přiveď mne, prosím, ke skutečnému mysteriu Tvé lásky, které se naplnilo ve vánočním čase.

Tato láska Tvá, lidstvu v Ježíši Kristu zjevená, je pravým zdrojem a příčinou onoho duchovního Božského světla, které rozzářilo temnou noc lidských životů po dlouhém čase nadějného čekání Mesiáše, Vykupitele. Byl to čas velkého adventu, v němž lidstvo úpělo bloudíc v krutých teskných temnotách duchovních.

Ó, Zdroji lásky té, přijď ke mně blíže a odhal mi clonu tmy, jež i můj zrak obestírá. Přijď i ke mně, ať alespoň v nejtišší chvíli svého ponoření do niterné hlubiny v okamžiku citového láskyplného spojení s Tebou ve vánočním čase uzří a pocítí má duše dotek zářícího paprsku tepla a jasu Tvé lásky, tak tajemné a nesmírné, že se zachvěji jak plamének vánoční svíce, kterou lidská ruka v dojetí rozžehla na vánočním stromku.

Dotkne-li se mě jasný a teplý vánek Tvé láskyplnosti ve svatvečerní čas, když Tvůj hlas, nejtišší ze všech, mě zavolá jménem, které jsi mi dal na počátku mého stvoření, tu mé štěstí i radost bude veliká.

Ó, dovol mi tedy dotknout se tajemství Tvého Vtělení, které odhaluješ duším vroucně a cele Tobě oddaným. Upřímně a vroucně toužím přijmout do svého srdce nevýslovné milosti, které s sebou přináší vánoční čas, toužím přijmout je do svého nitra tak, aby mne cele prostoupily a prozářily a rozmnožily lásku v srdci mém.

A když srdce mé bude naplněno láskou, tu budu moci lásku i jiným dávat, aby ve všech lidských srdcích bylo světélko lásky nejkrásnější, nejčistší a Tobě, Bože, oddané.

Kéž naplním se láskou Tvou, ó, Bože můj, kéž přijmu ji do srdce navždy, na věky.

Ó, prosím, dej mi poznání, co láska Tvá skrývá, co chce říci a dát člověku. Chci připravit nitro své k tomuto krásnému poznání. Toužím porozumět všemu, o čem láska Tvá v čas vánoční tak výmluvně mluví. Těším se a doufám, že přítomnost Tvá mezi lidmi v tuto dobu naplní Zemi pokojem a mírem.

Modlím se k Tobě vroucně, rozjímám a připravuji se v mysli i v citu, abych byl hoden dosáhnout všech darů a milostí, které v čase vánočním rozdáváš všem lidem, ale nejvíce těm, kteří dovedou ocenit Tvůj dar a jím svou duši zdokonalovat.

Ježíši, Mistře můj, veď mne v mém rozjímání, abych správně a dobře všechno prokonala. Amen.

Když ses naplnila, duše lidská, svatým citem touhy po poznání Boží lásky, když jsi upřímně zaprosila o otevření pokladu milostí, jež sestupují do lidských srdcí v době vánočního mysteria - tu rozjímej, duše má:

Stojím zde na Zemi, kam jsem byla poslána jako člověk, abych vykoupila své provinění a svůj pád. Stojím uprostřed tmy, jež k půlnoci se blíží. Kolem mne je pusto a prázdno. Neznámá úzkost mne skličuje, stesk mne tíží, cítím se opuštěná, osamělá a vydaná na pospas živlům Země i všemu nepřátelství, které je proti mně v neviditelnu.

Krok můj je váhavý a nejistý, neboť ve mně nevidím před sebe a kolem sebe, nevidím nepřítele, kde na mne číhá, aby mi podtrhl nohy a zlákal mne na cesty bažinaté, kde světélka bludiček vydávají světlo nepravé.

Jsem člověk vydaný v ruce nepřítele, který zhasl světlo přede mnou, který mě odvádí k propastem, v nichž spočívá zánik a zahynutí.

Hle, zemský domov můj, hle, život můj na Zemi. Uvědomuji si svou bezmocnost jako člověka na Zemi, uvědomuji si tento obraz svého zemského života. Kdo mě vysvobodí ...? -

Lidská duše, setrvej chvíli ve stavu tesknoty a beznaděje. Ponoř se v mlčení. Pokus se mluvit co nejméně po dobu konání této předvánoční meditace. Mluv jen to, co je nutně třeba. Urči si jeden nebo dva dny v týdnu, které věnuješ sama sobě, svému vnitřnímu citovému i myšlenkovému životu. Sestupuj zvolna v myšlenkách, vzpomínkách a úvahách svých až k začátku svého nynějšího života na Zemi a vybavuj si jeho obrazy i všechny dojmy, které jsi prožívala, ať radostné či smutné, ať všední či neobvyklé.

Bez soucitu k sobě, bez slitování nad svým utrpením, včerejším i dnešním, uvědomuj si své stavy a pozoruj, zda se z velké části nepodobají stavu toho člověka, jehož stav sis uvědomila hořejším rozjímáním.

Vzpomeň si, kolikrát jsi šla ke světélkům nepravým, když v tobě, duše lidská, bylo temno a pusto, když jsi hledala, jak uniknout z těchto stavů, když jsi toužila vybřednout z nesnází zemského života.

Uvědomuj si také chvíli, kdy prvně se před tebou rozzářilo vánoční světlo, světlo pravé, světlo vycházející od Boha, světlo lásky Boží, jež vstoupilo do nitra tvého jako světlo víry, jímž se tvůj život otočil zcela jiným směrem, směrem od propasti a zahynutí k zeleným lučinám, na nichž se pasou ovce nejvyššího Pastýře, na něž slunce vylévá svou záři, teplo i jas.

Až si tuto dobu uvědomíš, pak skonči své rozjímání. Pak můžeš hlasitě promluvit a zaradovat se, neboť v tuto chvíli se tě prvně dotkla Boží láska. A kolikrát si uvědomíš toto dotknutí, tolikrát se můžeš radovat. Amen.

Čas sestupu sil Boží lásky do zemských sfér nemá obdoby v žádném dřívějším vývoji. Je to událost, k níž hleděl celý vesmírný svět s úžasem. I ti, kteří svým postupem a vývojem se vymkli ze součinnosti s nejvyšší a nejčistší Boží Podstatností, pozorovali a zaznamenali tento divukrásný zjev nebeský, který se pohyboval směrem slunečním, sestupoval a prostupoval éterické oblasti, až dospěl na místo určené.

Tam čekala jej již bytost neposkvrněná a přijala neurčité a nezformované síly tohoto Božího záření do zvláštně utvářených útrob svého éterického těla. Tam potom začal neslýchaný a podivuhodný děj tvoření nové bytosti, která měla mít podobu od lidského těla k nerozeznání.

Toť neposkvrněné početí, toť nejnádhernější triumf Boží moci a síly, moudrosti, krásy a lásky. Toť nejčistší mysterium, v němž Tvůrce opětně použil počáteční tvůrčí a stvořitelské síly a schopnosti Ducha svatého, nejvyšší a nejsilnější složky Božské Trojpodstatnosti.

Proč se tak stalo onoho času, proč Duch svatý znovu vydal své neskonalé síly, toť tajemství, které ještě není pro ucho nedokonalých. Tolik však možno říci, že počal veliký děj vesmírného obnovování novými silami zvlášť uzpůsobenými. V tomto budoucím ději bude mít i člověk významnou úlohu.

Odtud tedy onen přezázračný děj prvního vánočního času, v němž Slovo, část nejvyšších Božských sil, se stalo Tělem, stalo se zjevnou bytostí Ježíše Krista.

Stal se zázrak Boží. Tato Bytost přišla nejen pro jednu jedinou dobu, pro jednu část vesmírného vývoje, anebo ještě jasněji řečeno, nepřišla jen pro určitý počet lidských roků, nýbrž přišla jako zástupce Boží Trojpodstatnosti, aby pracovala na velkém, pro lidský rozum nepochopitelném díle celé příští věčnosti.

Nyní, když pověděl jsem vám toto naučení, můžete lépe pochopit moje naléhání, moje přání a žádost, abyste vy, s nimiž je hovořeno jako s nejvyspělejšími tvory lidskými, s nimiž je počítáno jako s prvními spolupracovníky na tomto nesmírném, obrovském díle budoucnosti, abyste vy především co nejsprávněji pochopili významný čas vánoční, abyste z toho dovedli odhadnout i požadavky a závazky, jež z toho pro vás vyplývají.

To znamená, že první vaší povinností a příkazem je, abyste poslední zápasy se svými nedostatky a nedokonalostmi hleděli zkrátit na dobu co nejkratší, abyste se cvičili v dokonalejším nazírání na všechny věci života zemského i duchovního a zařídili podle pokynů Božích svůj nynější život na Zemi.

Buďte pamětlivi toho, že tento váš život je jedním z nejposlednějších životů, které budete prožívat v zemské sféře, není-li zrovna životem posledním. Byli jste až dosud vychováváni školou nesprávných směrů a výkladů. Bylo vám ustavičně poukazováno na vaše příští nové a nové inkarnace, takže jste byli ukolébáni nadějí, že zítra a pozítří dohoníte, co neuděláte dnes.

Omyl, moji drazí. Čas se vám neprodlužuje, naopak krátí. Vstupem do těsného spojení s Ježíšem Kristem téměř vás již odtrhl od zemských životů. Je vás již naléhavě potřebí na jiných místech, je vás třeba jako učitelů těch, kteří se opozdili.

Každý z vás má již před sebou úkol v nové době. Někteří se již vůbec nevrátí do Země a zůstanou mezi bytostmi, které se předčasně uvolnily ze zemských těl. Nejsouce však niterně hotové a dokonalé, prožívají velká utrpení. Tyto bytosti čekají na vás, na vaši láskyplnou ruku, aby je vyvedla z bludů a nesprávných nauk.

Proto je k vám tolik mluveno z úst nejvyšších. Proto vás vede bytost, která dávno před svým sestupem mezi vás konala tuto službu. Řady duchovních vůdců a učitelů nové doby křesťanské jsou velmi řídké. Proto byla poslána pro posilu. Přišla mezi vás. A přes ni přišel i Pán, aby vás vedl a naléhavě si žádal vaší pomocné ruky, vašeho srdce, které ještě jednu vadu nosí: nedostatek lásky.

Nuže, chcete vědět ještě více? Myslím, že dosti jste slyšeli a že vaše mysl může do konce života o těchto slovech uvažovat. Zajisté, že se nepodivíte svému Mistru, že vás učí a žádá, abyste rychleji se chopili svých věcí, abyste proměnili v činy dobrou snahu, kterou jste již prokázali.

Nyní porozumíte mému naléhání, abyste se zamýšleli častěji než dříve nad sebou samými, abyste přehlíželi svůj dosavadní život a učinili si předsevzetí do budoucna, abyste konečně zúčtovali s rozličnými nešvary jako je posuzování, nevražení, závistivost atd., které tolik hyzdí vaše jinak dobré a snaživé duše, abyste přestali plýtvat slovy a učili se vážit si jich jako prostředku ke konání láskyplnosti a dobrotivosti, abyste se odtrhli od mnohých přání po dosažení moudrosti světa, po uplatnění se v zemském životě a dosažení chval světa a lidí.

Je třeba se cele obrátit do nitra, abyste zkoumali svou mravnost, láskyplnost a dobrotivost. Každé slovo, kterým promlouváte, budiž takové, aby je mohl slyšet nejen Bůh, ale i váš nepřítel, a ten především, neboť v chování k němu je zobrazena vaše dokonalost.

Buďte anděli mezi lidmi. Vím, že přetěžkou radu vám dávám. Vím také, že doba, v níž žijete, bičuje vás nemilosrdně. Ale rány do čistých kovů nezanechají stop. Není jiné cesty před vámi. Volili jste, nuže statečně do boje s nepřítelem lidského já. Nebuďte bázliví, neboť velká posila vám přichází.

A nyní se vrátíme zpět k době vánoční. Mnozí z vás dokázali vymanit se ze starostí dne a dobře se cvičili. Jiní si mysleli, že stačí jen snaha a několik slov modliteb a že práce je hovova. Více času, než jste věnovali úpravě šatu těla, věnujte úpravě své duše. Čas určený k rozjímání končí a skončí svatvečerem. Pak jiná budou slova vašich modliteb. Budou radostnější, neboť pak zase bude Ježíš Kristus u vás. Ale ta slova, kterými jste volali a rozjímali v podvečer Jeho příchodu, jsou nejcennější.

Kristus s vámi dnes i na věky.

Ó, lide boží, lide nešťastný, strasti tvé mě drásají. Slyš mne!

Vyšla jsem od Otce v ústrety tobě, abych ti přispěla ku pomoci v hodině posledního boje s nepřítelem. Ruka má přináší ti milost, již Otec propůjčil mi v čase poslání mého, kdy se ve mne skryl Pán tvůj od Otce poslaný.

Vysoké cesty, jimiž kráčím, odtrhují mě vždy na čas od tebe, lide můj, k jehož pomoci a ochraně jsem přidělena. Jen v čase svých významných dní sestupuji do blízkosti tvé vždy hojně obtížena dary pro tebe.

Ó, přijmi je a důvěřuj Synu. Zvedni zrak vzhůru k nadhvězdným rájům, odkud k tobě přichází ustavičná obnova, síla i milost. Tam v jednom okamžiku mě uzříš po boku Synově. Přijdu, abych vlastní rukou sňala pouta, jimiž jsi přikován k Zemi.

Ó, připravuj se, chystej se na cestu. Hle, záře již prosvítá.

Ó, Slitovníku nejvyšší, přijmi mou prosbu za lid, jenž Tobě milý je. Oceň snažení dobrá, jimiž proslavil svou sféru, a dej mu odpočinek po práci namáhavé. Suď přes lásku svou.

Žehnám ti, lide boží. Přijmi mé dary a užij jich v čas nouze své, až se přiblíží hodina rozhodná. Buď připraven!

Z podloubí z růžových růží a bílých lilií sestupovala jako obláček průsvitná, přejemná postava v neurčitém splývajícím rouchu, obklopená anděli. Zastavila se. Dva andělé jako panny v bleděmodrém rouchu drželi v rukou koš růží. Sestoupili až ke mně a dali mi koš růží do klína.

Od Marie přišla slova: Rozdej je světu. -

Soustředila jsem se na dar, obdržený od Marie, a posílala jsem jeho síly a milosti mezi lid. Proměnily se v bílé holubice, které vzlétly. V tu chvíli se rozzářila zemská sféra. V tom světle bylo vidět strašné černé supy, jak krouží nízko nad Zemí. Byli již velice nízko, téměř nad hlavami lidí. Pojednou pocítili vzlet holubic, vydali ošklivý skřek a začali zuřivě mávat křídly.

Holubic bylo čím dál víc, takže se staly bílým mrakem, který nezadržitelně stlačoval černé síly dolů. Tyto síly ztrácely prostor a byly nuceny padnout k zemi a propadnout se do ní. Vítězství dobrých sil bylo posíleno.

Ó, Maria, Duše nejčistší, přetajemná Schráno láskyplnosti Boží, děkujeme Ti za pomoc a ochranu v těžkých dobách našeho života. Posiluj naše slabé city, aby se rozhořely a rozhojnily do lásky, čistoty a dobra. Amen.

Ve jménu Božím, v lásce Ježíše Krista buďte pozdraveni, všichni dobří pracovníci, kteří máte Ježíše Krista za Mistra a Pána svého. Buď pozdraveno a oslaveno dílo, v němž máte tak vážnou úlohu. Bůh žehnej vám, Kristus odměňuj. Sláva na věky Bohu nejvyššímu. Čest vzdána buď bojovníkům za pravdu a zákon Kristův. Radujte se s námi, plesejte a volejte: Pán s námi, přišel a zvítězil. -

Bílá křídla andělů, poslů lásky Boží, zašuměla nad hlavami vašimi. Hlas andělů radostně zní a láska naplňuje jejich srdce. Nesou pozdravy z rajských sfér, ze Země záře a jasu. Sami jasní a čistí rozpřahují náruče, v nichž nesou dary pro člověka. Snášejí se tiše až k zemské sféře. Přišel čas jejich zvěstování: Aj, Slovo se stalo Tělem, Bůh sestoupil k člověku. -

Hle, Děťátko uzříte, Jehož záře zvěstuje vám radost velikou a nikdy neslýchanou. Zrodila se láska do podstaty člověka. Ó, lidé bázliví, pojďte, ať uzříte, ať zaraduje se vaše srdce. Pokoj bude na Zemi všem vám, kteří přistoupíte a uzříte.

Vám, kteří přistupujete a zříte, kteří oblečeni jste v čisté roucho pokory a chcete oslavit nejradostnější den Páně, vám nejvíce patří naše poselství. Jako prostí pastýři, jimž prvně bylo zvěstováno radostné poselství, přistupujete k nejhlubším tajemstvím v pokoře, v tichu své duše, v prostotě slov, abyste rozjímali o Vtělení.

Toto Vtělení je prosté a jednoduché, čisté a krásné. Jím vyvrcholuje stvoření člověka, jím je dána člověku ta nejvyšší obnova a síla, jimiž bude věky žít. Je to láska. Tento vzácný dar, nad nějž není nic většího, co u Boha je, byl snesen a dán člověku v čase slaveném námi i vámi, v čase vánočním.

Přejeme si vroucně, abyste takto vnímali tento čas, abyste pochopili správně Boží přání, přijali z Božích rukou seslaný dar lásky a vložili jej v místa, kde nosíte nejčistší a nejušlechtilejší city, do svého srdce. Tam ať koná svůj úkol, své poslání. Ať rozmnoží hřivny, jež v nebeských pokladech máte uloženy, tak, abyste ze svých bohatství i jiné podělit mohli.

Učte se lásce, rozmnožujte lásku, žijte v ní a skrze ni mluvte k Pánu. Cvičte se v pokání, učte se tichosti. Vaše duše se ztišuje a počíná zářit. Jen víc a víc pokání, jen víc a víc dobré snahy. Kéž dobrá vůle vaše rozhojní dary, které pro vás neseme.

Až usednete ve svatvečer kolem stolu, vzpomeňte na nás. Naše křídla se dotknou vašeho čela a pod strom vánoční i my dar svůj položíme. Budeme v tu chvíli mezi vámi. Až přijdete na místo modlitby a rozjímání, tu naše hlasy se připojí k vašim:

Sláva Bohu na výsostech a na Zemi pokoj lidem dobré vůle. Buď veleben Pán a Bůh náš na věky. Amen. -

Když utichne světský ruch a hluk a lidé se uchýlí do teplých zákoutí svých příbytků, aby jednou do roka dojatě se rozpomenuli na Děťátko rozdávající tak štědře radost i lásku, co učiníte vy, bratři sboru učícího se Novému zákonu, jejž v čase prvních Vánoc ruka Boží Lásky počala psát člověku?

Celý sbor andělů v ten den sestoupí, aby zasedl s vámi do kruhu vašich nejdražších. Sestoupí, aby s vámi zapěli píseň díků Bohu Stvořiteli za dar života, za dar bytí a trvání věčného, které bylo člověku zrozením Děťátka Boží lásky znovu přislíbeno.

Uvědomte si svatý a krásný okamžik obcování Boha s člověkem. Až rozdáte dary, které vaše ruka k potěše a oblažení vašich drahých na Zemi připravila, když pohovoříte s nimi v lásce, radosti a pokoji, tu rozpomeňte se na Toho, jenž na prahu vaší jizby stojí a čeká, až srdce a mysl se uklidní ze světských dojmů a otevřou se Mu dokořán. Uvědomte si přítomnost Láskyplného a takto Jej zavolejte (naučte se zpaměti):

Nyní umlkněte a vlastním způsobem hovořte se svým Miláčkem. Co Mu chcete povědět, nevím. Ale jistě mnohé bolesti, mnohá obava i úzkost svírá vaše srdce. Svěřte se Mu, oddejte se Mu. A nezapomeňte na konec chválu vzdát za sebe i celý svět, za všechny, kteří nedovedou s Ním hovořit a nejsou ani k tomu pozváni. V ten den však i jim patří vzpomínka. Nemáte-li slova, pak mluvte:

Bože všemohoucí, chválím tebe a velebím za tento šťastný den můj, i šťastný den celého lidstva, které jsi přes Ježíše Krista vykoupil. Buď vzdán Ti dík chvála a čest na věky.

Tuto kratičkou zbožnou chvíli si můžete podle své záliby upravit. Můžete do chrámu zajít, jste-li tomu zvyklí a naleznete-li tam útěchu a lepší soustředění. Tam můžete radostným zpěvem a společnou modlitbou spojit se s lidmi dobré snahy a vůle. Ale nikdy nezůstávejte jen u této Boží chvály. I při těchto obvyklých obřadech chrámových se soustřeďujte a v nitru k Bohu promlouvejte.

A vy, kteří přednost dáváte chrámu srdce svého, v tichu a ústraní se s Bohem spojte. I vy si prodlužte chvíli zbožnosti podle své potřeby. Tak nejvíce se líbí Pánu. Můžete sami anebo s bytostí blízkou a drahou společně se k Bohu obrátit a Jemu se klanět.

Toť rada vašeho Mistra, Jemuž svěřil Pán vaše zdokonalení. Bůh žehnej vám a naplň vás nejčistší radostí vánoční, ať hojný užitek přinese vašim duším.

Milujte se vespolek, jako já miluji vás. Čiňte dobro, aby dobro i vám učinil Pán. Já a Otec jedno jsme a kdo věří ve mne, i Otce zná. Jako Otec poslal mne, tak posílám já vás. Učte a rozdávejte dary mého Slova. Přicházejte ke mně a já znovu posílím a občerstvím vás. Ve mně je život věčný. Pán a Bůh váš jsem ...

Až zvony půlnoční rozezní tichou noc hlasem tajemným a krásným, až křesťanský svět zaplesá a zpívat bude: Narodil se Kristus Pán - tu vzpomeňte na Tu, která s vámi se raduje a zpívá: Velebí duše má Hospodina a v Bohu Stvořiteli mém duch můj plesá ...                         

Aj, Děťátko v jeslích položené, plenkami ovinuté, a nad ním svítí hvězda. Nuž pojďme a klaňme se Jemu, neb znamení Jeho to jest ...

Pastýři, lidé čistého srdce, uzřeli, poznali, a klaněli se Jemu.

Ó, pastýři čistí, kteří na pastvách Božích ostříháte stáda zbloudilých ovcí domu Hospodinova, vy jediní bdíte v čase nočním, když v lidských příbytcích zhasnou světla. K vám přichází zvěstování radostné noviny. Otevřete srdce svá a naslouchejte tiše:

Já, Hospodin i Otec váš, v tento čas zvěstuji vám slovo radostné. Aj, Syn můj, Jejž jsem poslal k vám v den slitování svého, dokončil dílo prvního zrození skrze Marii, jež neposkvrněnou je zvána.

I vyšel zase z příbytku svého a přinese vám již slib trvalý. Dávám Mu moc a sílu velikou, v níž panovat bude nade vším stvořeným. Nebe i zemi rájem učiní a povýší člověka na služebníka svého. Spěšně jděte a klaňte se Jemu. Naleznete v Něm obraz Boha svého.

Ó, nový čase vánoční! Světe, zpívej žalmy radosti a plesu!

A ty, Země maličká, nový Betléme Boží, v tobě jsem nalezl zalíbení a do chudoby tvé vkládám nové Dítě lásky: Ježíše bez kříže, Ježíše Krista, Ježíše slávy a Soudce tvého, Země má.

Plesej, rode Davidův a pokolení jeho. Hospodin tvůj tě ostříhal ... -

Když v předvánočním čase jsem rozjímala o svém Bohu a Jeho lásce, tu v krásném vnitřním zření se mi ukázala zvláštní přejemná opona, která jakoby zahalovala tajemství, skryté v nejtišších sférách Božích. Opona se počala zvolna a neslyšně rozhrnovat, až se ve mně zatajil dech a duše zatrnula.

Uzřela jsem schodiště vedoucí do nekonečné výšky a dálky, až k trůnu Boží Lásky. Po tomto schodišti jsem rozechvěna vystupovala výš a výš, dál a dál, až jsem se ocitla v podivuhodném prostoru, kde nebylo již tvarů, kde se věci jen vnímají a vyjadřují. V tomto tichém nekonečném prostoru jsem po chvíli vnímala malou tichounkou svatyni, v níž Někdo přebývá. Ten Někdo byl neviditelný, byl skrytý a nezjevitelný, tichý, nevýslovně něžný a láskyplný. Ticho, jež kolem vládlo, bylo působivé, že dojímalo až k zalknutí.

Tu počal Neviditelný mluvit hlasem tak vroucím a něžným, tichounkým a nezvučným, a přece jej duše vnímala a slyšela. Mluvil o veliké neskonalé lásce, mluvil o touze srdce svého. Duší mou prochvívala vlna dojetí tak silná, že mé oči, celá tvář byla zaplavena slzami nevýslovných citů, radosti, štěstí i úžasného ohromení, bázně a ostychu.

Dojetí a oblažení nad láskyplností, dobrotivostí a něhou Mluvícího bylo nesmírné, slovy nevyjádřitelné. A tichounký hlas mluvil, volal mne a volal všechny své věrné duše. Volal a zval je blíž a blíž k sobě a vyznával jim svůj stesk. Pak zmlkl Hlas ...

Nyní jsem uslyšela něco, co mě rozechvělo tak, že se mi zdálo, že nesnesu té krásy a líbeznosti a že ztratím vědomí sama sebe.

Zazněl překrásný, přečistý, přejemný, ale sytý a zvučný zvuk, jakoby někdo udeřil do stříbrného nebo zlatého zvonku a on vydal tón, jejž ucho lidské neslyšelo a neuslyší. Byla to nevýslovná krása, byla to nadzemská harmonie, byl to prožitek, po němž již duše nechce na Zemi žít.

Byl to Hlas Beránka našeho, Hlas Lásky Boží.

Pokud mé slabé síly stačily, zaznamenala jsem jej do lidské mluvy.

Přijměte jej, duše drahé, jako vzácný vánoční dar Boží. Kéž naplní vás takovou blažeností, takovým něhyplným dotekem Lásky Boží, jako naplnil mne. Kéž rozechvěje nejčistší struny vašeho srdce, aby vydaly tóny, jimiž zazní vánoční píseň lásky k Bohu.

Ó, pojď a přistup ke mně blíže, duše oděná v šat lidský. Vím, že jsi bojácná a nestatečná a že se lekáš nesmírné dálky cest k duchovnímu bytí. Líbí se mi však tvá bázeň, chápu tvůj stesk. Ty žiješ uprostřed běsů mezi mnohými vlky a já žádám na tobě, abys klidná, tichá a láskyplná byla. Zdá se ti, že nemožné na tobě žádám, že si kladu podmínky nesplnitelné.

Ó, nedej se zmást, duše má. Toť zkouška tvá, zkouška tvé důvěry ve mne, tvé víry v mé přispění, tvé lásky, kterou mi tak krásně slovy vyjadřuješ.

Ó, kéž dovedla bys je skutkem nahradit, skutkem jediným, který v očích mých cenu nesmírnou má. Kéž dovedla by ses usmát v pláči, kéž slzu bys změnila v radostný vzdech.

Ó, tenkrát porozumíš mi nejvíce, tehdy poznám, žes ovečka má nalezená, která uslyšela hlas a volání svého Pastýře, který v skrytu bdí nad ní, neboť věz:

Můj hlas, mé volání, má starostlivost je naléhavá nejvíce, když trpíš, duše má. A když odložíš plášť lidských myšlenek a volná jdeš mi vstříc na půl cesty - ó, tenkrát zní hlas můj nejsilněji, tenkrát bojuješ, rmoutíš se a zmíráš úzkostmi stokrát a tisíckrát, dokud lásku, víru i touhu po mně nezměníš v radostnou a pevnou naději ve mne.

Až dočkám se toho u tebe, pak Země pomine a do nebe vkročíš navždy, duše má. Ó, těš se, věř a doufej. Má pomoc čeká na tvé zavolání.

Až vánoční čas přijde a půlnoční tmou rozlije se záře Světla, které milost Otcovu a lásku mou zvěstuje, tu utichni a naslouchej mi v nitru. Budu v něm v tu chvíli přebývat.

Kéž by mi tam milo bylo, kéž naleznu je pro sebe připravené tak, abych co nejdéle mohl v něm zůstat, tebe oblažit a posílit tak, aby život tvůj na Zemi byl pro tebe lehčí vědomím, že jsi pro mne přišla, pro mne žiješ a trpíš.

Těším se již na tebe, na čas tvůj, v němž přiblížím se tichounce a zašeptám: Pojď ke mně blíž, duše má, pojď a viz mou lásku, která září dnes v domech Božích i v srdcích těch, která pokojná a čistá jsou. Je čas tvůj, čas lásky, čas darů a milostí,-

Ó, nezmeškej, ó, nezmeškej, skloň se k nitru a vítej lásku Boha svého.

Ve vnitřním zapojení na Boží lásku rozzářila se Země jasným proudem světla přicházejícího z výše, jakoby se jednou rozsvítilo velké Slunce a vrhalo záři dolů do zemského prostoru.

V prostoru světla se zjevil duchovně Kristus. Zvolna sestupoval. Zastavil se v určitém bodu blízko nad Zemí. Zkoumavě přehlédl prostor, pak se soustředěně podíval dolů. Po chvíli rozpřáhl ruce k Zemi a láskyplně zvolal: Pojďte ke mně blíže s láskou, všichni pracující, a já vás občerstvím v těžkostech světa; pojďte si pro sílu, pro pomoc, pro nový život, který připravuji a vám dám. -

V tom volání byla velká, až úpěnlivá touha pomoci člověku, který se na Zemi potácí v utrpení a nezná cestu k vysvobození. Někteří nedůvěřují slovům, jimiž je Kristus k sobě volá. Nevěří ve skutečnost Písem, že Ježíš vskutku lidské duše miluje. Přála jsem si, aby Jeho volání všichni uslyšeli, uvěřili, aby proniklo hradbou hmotnosti až do každé duše. Zachvěl by se v té chvíli celý svět jako má duše nad úžasností, hloubkou a intenzitou Kristovy lásky.

Jeho zjev se ke mně přibližoval, až jsem rozeznala obrysy bílého jednoduchého roucha i Jeho tvář nevýslovně láskyplnou, avšak se stopami utrpení a smutku. Na Jeho rukou a nohou jsem spatřila krvavé rány. Sestoupil až do výrazné zjevnosti, jakou jsem nespatřila od prvního setkání s Ním, kdy mě přišel vybídnout na svou cestu a dal mi přímé vedení. Nyní přichází opět a já slyším, jak říká: Pojď, ukáži ti obraz, který tě potěší. -

Lehce jsem se přenesla přes tělesné vědomí, jak mi podal ruku ku pomoci. Vedl mě k nepřehlednému černému moři v hrozné bouři. Kolem bylo tma a těžké tmavé mraky visely nad hlavou. Stála jsem vedle Pána a s úzkostí hleděla na moře. Podíval se na mé nohy a já jsem věděla, že zkoumá, zda některé z těch hrozných černých vln je nezasáhly a neušpinily svým kalem. Mé nohy však byly čisté a bílé. Spokojen se malinko usmál a beze slov ukázal na vzdálený druhý břeh. Začala jsem tam rozeznávat lidské bytosti. Všechny toužily dojít ke břehu, na němž jsem stála s Pánem. Nemohly však dojít pro hrozivé vody, bouři a tmu.

Jako bych uhodla a poznala Jeho přání, vykročila jsem na černou hladinu moře a šla po vzdouvajících se vlnách pro bytosti na druhém břehu. Vyšla jsem bez rozmýšlení, hrůzy a strachu, statečně, s důvěrou a vírou, že šťastně přejdu a všechny převedu k Němu. Za chvíli jsem cítila, že jsem přecenila své síly. Cesta byla strašná, přímo zoufalá. Při pohledu do kalných vod mě jímal odpor, děs a hrůza. Byly plné nenormálních zvířat otřesně hrůzných podob a velké dravosti. Zakrývala jsem si oči i uši, abych neviděla a neslyšela hrozný hukot vln, zvuky podobné skřípotu zubů a vytí psů, kvílení dětí.

Dlouho trvala tato zoufalá a nebezpečná cesta, při níž jsem každé chvíle mohla propadnout do propasti vln, tmy i strašné síly v nich působící.

S krajním vypětím jsem konečně dosáhla břehu a přišla k bytostem. Když jsem se rozhlédla, znovu jsem viděla Pána. Stiskl mi ruce beze slova. Bylo to uznání velkého výkonu. Pak se obrátil k bouřlivému černému moři. Soustředěně je pozoroval. Pak vysoko nad ně zvedl ruce a tiše, avšak s pevnou vůlí nad ním stál. Vlny se počaly utišovat. Klesaly zpět do hladiny a vyrovnávaly ji do klidu. Černá barva zmizela, obzor zjasněl. Uklidněné moře se rozdělilo na dva proudy vod, které se rozestupovaly čím dál víc a víc, až se mezi nimi začala objevovat uzounká bílá cestička. Rozšířila se tak, že bylo možno přejít prostředkem moře bez velkých obtíží a nebezpečí. Pán mi řekl: Hle, cesta tvá, již vybojovaná a mnou požehnaná. Po ní veď a ke mně přiveď všechny, pro které jsi podstupovala boj se zlem z mého pokynu a po mém boku. -

Uvědomuji si, že jsem na této cestě prostředkem děsivého moře zla. Jdu po ní lehce a jistě. Je suchá, bílá, vlnami už neohrožená. Jsou zkroceny láskou a mocí Krista. Za mnou vyšlo mnoho lidských bytostí. Pán stojí u břehu, kam máme dojít. Kyne nám a usmívá se. Vím, že byl a je tam, odkud jsem vyšla. Je všude s tím, kdo jde po jeho boku cestami života.

Touto myšlenkou nazírání končí. Obraz Pána se mi rozplývá. Všude však znějí slova Písem: Kdo je tento, že Ho vítr, bouře, tma i vody poslouchají ...? -

Děťátko Boží, milé a krásné, pohleď na nás. Hle, my jdeme za Tvým Světlem, my přicházíme k místu, kde zjevilo ses pastýřům.

Jdeme k Tobě pro lásku, pro všechno dobré, pro všechno, co bude naším průvodcem na cestě života. Víme již, že ručka Tvá světu žehná, že kyne nám všem, že nás zve a vybízí, abychom přišli k tobě blíže, tak, abys mohlo naši hlavu požehnat, abys do ní mohlo vložit jiskérky, které jednou vzplanou v bílý čistý plamínek vroucí víry v Tebe, v Tvé dobro a lásku.

Když tyto jiskřičky z ručky Tvé se dotknou naší hlavy, tu jistě se ona zapálí myšlenkami nadšení pro Tebe. I půjdeme potom s Tvým jménem na rtech, půjdeme cestami života a nezabloudíme. Tvé požehnání bude světélkem zářivým, které osvětlí každý kámen, každou cestičku, že naše nohy se nezraní a z cesty pravé nesejdou.

Proto přistupujeme k místu, kde se zjevuješ tak krásné a milé, k jesličkám vánočním, abychom byli účastni chvíle, kdy budeš žehnat, kdy budeš rozdávat dobro a lásku ze svého srdce, kdy ruka Tvá ji každému nabídne a každému podá.

Proto se naše hlavy před Tebou sklánějí, abys ruku svou mohlo na ně vložit, abys požehnalo a zapálilo její myšlenky k prokonání skutků Tobě milých, abys v ní probudilo úmysly nejkrásnější, nejčistší, po nichž bychom mohli jako po žebříku pevném a silném vzhůru do nebes k Tobě vystupovat.

I srdce naše odemkni žehnající rukou, aby se otevřelo a přijímalo do sebe všechno, o čem Tvé Slovo mluví, čemu učí a před čím varuje, aby srdce naše nakloněno bylo k dobrému a varovalo se zlého.

Mnoho proseb k Tobě vznášíme, Děťátko Boží, Ježíši Kriste láskyplný. Známe však Tvoji dobrotu, která nikoho neodmítne, ale každému žádajícímu a prosícímu otevře dveře svého srdce. S důvěrou tedy hledíme k Tobě a těšíme se na chvíli u jesliček Tvých, kdy nám požehnáš.

Tak jako skláníme hlavu svou, abys nám mohl požehnat, tak i srdce své k nohám Tvým skládáme. Ó, dívej se na ně, Děťátko Boží, dívej a prohlížej je bez ustání. Toužíme z celého srdce, aby ses nad ním vždy radoval. Toužíme je věnovat a zasvěcovat po celý život Tobě - Lásce a Dobru Božímu. Amen.

Doba tajemství Vtělení, tajemství Vánoc, vyšlého z Boží lásky, je dobou nejsilnějšího sestupu Božích milostí, Božích darů.

Je to náruč Boží, která se v této době rozpíná, aby objala a přivinula na otcovskou hruď všechny lidské tvory, aby s nimi splynula a s nimi se ztotožnila. Tato úžasná a nezměřitelná Boží láska ke stvořeným bytostem vychází z neviditelnosti a sestupuje do hmoty, aby zázračné a životodárné proudy této lásky učinily z hmoty opět krásnou a čistou sférickou oblast pro lidské bytosti postupující ve vývoji. Mají tak být vytvořena nádherná bydliště pro ty, kteří se dokáží obnovit a zušlechtit pro takový život.

Je proto třeba, aby ten, kdo počíná se spojovat s touto nejvyšší Láskou - s Ježíšem Kristem - vědomě, plně a s celou upřímností a vroucností se ponořoval do duchovních citů, aby rozjímal a zachycoval tam neviditelné paprsky této Lásky, která ve vánočním čase se ukazuje všemu stvořenému jako nádherné zářící Slunce.

Aby se mohla vyvíjet skrytá schopnost ducha, dřímající na dně nitra každého člověka, v jeho srdci, kde je uložena, aby se člověk duchovně probouzel a sebe si uvědomoval jako živou bytost myslící, cítící a jednající, k tomu všemu je potřebí činnosti skrytých sil Božích.

Tyto skryté Boží síly obklopují a provázejí člověka všude na jeho cestách. Bez nich by nedokázal uvědomovat si sebe sama a zejména by nedokázal uvědomovat si a chápat svou závislost na Bohu - Stvořiteli svém. Ony umožňují zvláštní, zdánlivě ničím neodůvodněný cit víry v Boha, víry v duchovní život. Čím více a silněji působí na člověka, tím se člověk lépe, dříve a lehčeji vymaňuje z temnoty a duchovní slepoty, kterou přináší život na Zemi.

Tomuto proudu, tomuto přílivu duchovních proudů Boží lásky říkáme Boží milosti. Na nich záleží duchovní vývoj a postup každého jednotlivého člověka. Jejich příliv, odliv nebo i částečné zadržení, je kormidlem životní lodičky každého člověka, je její hybnou silou.

Je-li člověk hrubý a má-li sevřené srdce zlým cítěním až do nenávisti, tu jemné doteky paprsků nemohou proniknout, nemohou dojít k vnějšímu a tím méně pak ani k vnitřnímu vědomí člověka. Odrážejí se od jeho srdce jako sluneční paprsky od chladné mramorové desky, která nezachytí ani nepropustí světlo a něhyplnost slunečních paprsků.

Člověk, který je již vnitřně probuzený a uvědomělý, který touží po světle, teple a něhyplnosti paprsků Božích milostí, který se denně spojuje s přímým zdrojem této Lásky - s Ježíšem Kristem - ten přijímá nejen jemný a nesmělý dotek paprsků, ale je přímo zahrnován, obléván a zaléván celými proudy těchto svatých tajemných sil.

Čím více se člověk vnitřně připravuje, čím více a silněji touží po Bohu, Jeho lásce a jejích darech i po veškerých věcech, které mu mohou dopomoci k zářivé vzestupné cestě duchovního života, tím více se jeho srdce otvírá a umožňuje mu přijímání Boží lásky ve veliké míře, v míře takové, v jaké se otevře jejím přílivům do široka a do hloubky. Boží láska mu pak do nitra vloží tolik milostí, kolik ono obsáhne, kolik dovede zpracovat pro další vzestup ve svém duchovním vývoji.

Jakmile do srdce vstoupí tyto proudy, začnou působit i bez vnějšího vědomí člověka, působí na jeho myšlenky, city, slova i činy, počnou ovlivňovat tajně celý jeho život. Záleží tedy mnoho na samém člověku, na jeho snaze, vůli a ochotě, jak silně dovede si uvědomovat stálou přítomnost Božích milostí, které stojí u jeho srdce a čekají na okamžik, kdy člověkova touha po nich jim umožní vniknout až za bránu srdce, hlouběji do nitra.

Nejvíce záleží na tom, jak je nitro duchovně připraveno právě v čas vánoční. Síla záření Boží lásky se v tento čas zmnožuje, zesiluje a postupně rozšiřuje, čím více se blíží okamžik svaté tajemné chvíle Vtělení ...

Jako lidé na Zemi si uvědomují a prožívají duchovní děje křesťanského roku, tak každý z těchto dějů, jak jdou za sebou během celého roku, přináší lidem svá význačná omilostnění. Vánoční čas zahajuje řadu těchto tajemných duchovních dějů, které člověku připomínají Boží péči, pozornost a láskyplnost k člověku, k jeho duši. Je jen potřeba, aby si toho člověk jak náleží povšiml, aby si uvědomil jednotlivá tajemství a své srdce otvíral proudům obnovujících a posilujících Božích milostí.

Ti pak, kteří dovedli zachytit tajemnou sílu Božích milostí, ustavičně oblévajících člověka, ti, kteří otevřou svá srdce a zatouží po jejich přijetí, aby naplnily celé srdce a nitro, ti vstupují ve vánočním čase do Boží náruče. Dosahují vnitřního probuzení i osvícení a naplňují se milostmi v takové míře, v jaké se po celý duchovní rok vnitřně duchovně zdokonalovali a obrozovali. Vánoční čas měří vnitřní čistotu a zušlechtění, je ukazatelem duchovní vyspělosti člověka. A jako je vánoční čas rozhodující dobou pro přijetí Boží lásky, tak i čas adventní je v duchovním roce velmi důležitý.

Adventní čas je dobou přípravy pro tento milostivý čas vánoční; je důležitý také proto, že jím se vlastně končí celý duchovní rok křesťanský a počíná nový. Je tedy koncem starého i počátkem nového duchovního roku, je mezníkem mezi nimi.

Jako bdící nemocný člověk, který v bolestech prožívá noc a toužebně hledí do oken, kdy uzří první záblesky vycházejícího slunce, jež ohlašuje nový jasný den a tím i úlevu zmučenému tělu i očím, tak adventem se končí doba čekání na omilostnění Boží láskou, která je světlem, teplem i krásnou ranní září člověkova života.

Adventem končí doba zoufalých a teskných chvil, kdy člověk tápe ve tmě hříšnosti pln utrpení, neznaje jeho příčin. Advent přináší s sebou naději, že přijde úleva a vykoupení, přináší s sebou první záblesky nového dne, nové doby, v níž Bůh v Ježíši Kristu přichází na Zemi, sklání se k člověku a podává mu dar, jímž je jeho vykoupení. Přichází k člověku tak blízko, že Jeho tvář je viditelná a hlas slyšitelný.

Tato Boží tvář je nesmírně láskyplná, je něžná, soucitná a milostiplná. Je to tvář Ježíše, jenž se stal jejím ztělesněním a k Němuž se může každý přiblížit, Jejž může každý pochopit a zamilovat, neboť On, vtělená Láska, snese přítomnost i největších a nejtěžších hříšníků, lidských ubožáků duchovních.

I když tato vtělená Láska snáší člověka a neodvrací se od něho pro jeho duchovní nečistotu, přec nemůže se odhalovat, nemůže ukazovat všechnu svou krásu a dobrotivost každému na potkání, každému, kdo se u Božího jména třeba jen zastaví. Ona nikoho neodpudí, ale je zahalena, vyčkává, až se v srdci lidském probudí touha, až ten, který se jen pozastavil, skloní v úctě hlavu a složí srdce své k nohám Krista. Láska dlouho vyčkává, zkoumavě hledí do nitra a čeká na okamžik, kdy člověk je již plně připraven pro přijetí jejích darů.

Jako člověk prožívá svůj advent, připravuje se, otvírá srdce, očišťuje se od všelikých nečistot mysli a citu, tak i láska Boží se v tento čas těší na svůj den, kdy otevře srdce dokořán a z něho vyšle k člověku přes Ježíše Krista svůj vánoční dar.

I Bůh se připravuje v adventu a čeká na příchod člověka k Božímu srdci. Chystá se, rozhořívá se láskou větší, silnější a milosrdnější, až konečně ve svatvečerní dobu ji vyleje a vyzáří jako překrásné zářivé Slunce, objímající celý svět a zjasňující jej ...

V době velkého adventu lidstva, v době starozákonní, připravovalo se lidstvo k přijetí Boží lásky. Také Bůh se připravoval k vydání a ukázání své lásky, připravoval se k vykoupení a obšťastnění člověka. Byl to advent Boží a advent lidský, z nichž vzešlo svaté tajemství Vtělení.

Od těch dob se tento svatý děj, tyto lidské i Boží adventní přípravy stále opakují, jakmile přijde v duchovním roce určitá chvíle, v níž ze srdce lidského i ze srdce Božího vyplyne touha po vzájemném splynutí. Není zde ovšem zjevného daru Boží lásky, viditelného Ježíše Krista, Vykupitele, který by objímal hříšníky a povzbuzoval je.

Každoroční obnova adventu i vánoc se děje neviditelně, duchovně. Zachycovat, vidět, slyšet a pozorovat ji mohou jen ti, kteří dosáhnou nejvyšších stupňů duchovní čistoty a svatosti. Ti mohou spatřit ono překrásné dítě, jež sestupuje ze sluneční záře, mohou spatřit onen nádherný dar Boží, v němž je ukryta budoucnost lidí i ostatních tvorů.

A toto Dítě - Ježíš - přichází ve skrytosti do Země, aby zde ustavičně duchovně obnovoval své veliké úkoly vykoupení, svou Golgotu, jež ve vánočním čase má svůj začátek. A v této každoroční duchovní obnově svatých vánočních dějů každá jednotlivá duše, je-li už duchovně uvědomělá, prožívá advent, dobu přípravy, i Vánoce, dobu přijetí darů Boží lásky. Tato uvědomělá duše zastupuje před Bohem celé lidstvo, za něho se připravuje a pro něho pak také přijímá dary, prokonávajíc advent i Vánoce.

A jako byl kdysi advent starozákonní doby, doby před svatým Vtělením, mezníkem, hranicí, za níž počínal nový život pro lidstvo, život ve spojení s Ježíšem Kristem - se samotnou Boží Láskou - takovým mezníkem i hranicí je advent i v duchovním životě každého člověka, každé lidské duše.

Každá lidská duše žije v celkovém společenství lidském a je zvláště ve společenství křesťanů spojena s Boží Láskou, s Kristem, který vede další duchovní vývoje. Přesto však musí každý sám prokonávat svůj vlastní vývoj, musí dosáhnout přímého a těsného spojení s Bohem, musí splynout a ztotožnit se s Kristem tak, aby On mohl v každé duši působit, v ní pracovat a konat přes ni svá další vykupitelská díla v příštích duchovních vývojích.

Proto je tedy nutná duchovní cesta za Kristem a ke Kristu, cesta, která umožňuje dosáhnout tohoto nejužšího a nejdůvěrnějšího spojení s Kristem každé jednotlivé lidské duši zvlášť.

Jak duše vyspívá, vybavuje se postupně z prostého chápání Boha i všech dějů, které jsou na Zemi stopami Božího působení po celý duchovní rok. Tím se stává přístupnou a zralou pro chápání a prožívání duchovního roku z hlediska svého vlastního vývoje, zralosti a dokonalosti. Začíná přijímat sama přímo plněji a silněji Boží milosti, které dosud na ni padaly rozptýleně, jak objímaly a oblévaly celý křesťanský sbor Kristových vyznavačů. Byly to jen drobty, úlomky nepřímých paprsků, neboť přímé silnější paprsky nemůže snést ani přijmout duše, která setrvává na nižším stupni dokonalosti, plná nečistých myšlenek, citů, plná různých skutků zla ...

Lidské duše na Zemi jsou rozděleny na dvě části. První část žije prostým životem, v němž se učí chápat a vnímat svůj život na Zemi, druhá část žije již vyspělým, plným a zralým životem, v němž si již uvědomuje své vyšší poslání i svůj úkol od času, kdy dosáhla spojení s Kristem.

Mnoho, přemnoho duší zůstane po celý život jen u mezníku adventu a nikdy nevkročí do onoho vyspělého a zralého života, do šťastné, krásné a zářivé doby vánoční, ke Vtělení Boží Lásky, k přijetí jejích darů. I když každoročně opakují adventy i vánoční dobu, přece niterně, duchovně zaostávají před branou, zůstávají v šeru starozákonní doby, neboť nemohou a nedovedou plně vstoupit do jasu, světla a pokoje Kristova. Nedovedou, nemohou, neboť jejich adventy jsou prázdným zvukem, jsou slovem, které nic neříká jejich hrubému srdci, jejich neuvědomělému myšlení a citu.

Jen ti uzřeli Děťátko v Betlémě, kteří pokojně a tiše žili, vzdáleni hluku světa. Jen hlídající a bdící pastýři byli zvyklí ve tmách zachycovat zvuky i světla. Ti uzřeli, ti nalezli, neboť měli čistá srdce, mysli nezatížené starostmi světa a zaujetím pro něj. Byli blízko Bohu svou pokorou i prostotou, chudobou i svým zahleděním v mlčenlivou třpytnou noční oblohu, která jim ustavičně mluvila o Bohu.

Jen maličko je těch, kteří překročí advent a vejdou do plného Světla Kristova, do Světla vánočního. Mnozí jsou celou dlouhou dobu v očekávání radostné chvíle, kdy i oni uslyší odněkud hlas, který jejich úzkostlivou a bojácnou duši potěší zvěstí andělské vánoční noviny, že i pro ně se vtělila Boží Láska a přišla k nim, aby je vyvedla do světa pokoje a Božího míru, aby je obdarovala milostí, z níž vychází síla pro udržení čistoty duše, pro rozvinutí dobra i lásky. To vše přináší duchovní obnovu a tím i možný návrat v Boží přízeň i pobyt ve světech Božího ráje.

Tito se hlasitě modlí v chrámech, ale jejich srdce nejsou dosud připravena natolik, aby do nich mohla vstoupit Láska a vykoupit i vymanit je z pout hmotnosti. A dokud není srdce připraveno, dotud marné volání, marné prozpěvování radostných zpěvů. Radost zůstane vždy jen na rtech a na jazyku, ale do nitra, do zřídla citů blaha, nikdy nevstoupí. Nemůže tam ani vstoupit, protože pokojná, čistá a blažená radost je zakotvena v Bohu, je v Něm, a proto jen s Ním může vstoupit do nitra natrvalo, navždy.

A kam může Bůh přijít? Ke kterému člověku se může sklonit a obalit jej svou láskou a milostí?

Může přijít jen tam, kde jsou Jeho věci. A Boží věci jsou: čistota, láska a dobro. Jen tam, kde se tyto věci Boží nacházejí, kde se projevují, kde se rodí, rostou a vyvíjejí ve stále krásnější a dokonalejší, jen tam vstupuje radost nepomíjivá, radost nesmírně oblažující duši, radost z Božích milostí, z jejich síly a krásy, z jejich útěchy a posily, z jejich vykoupení člověka pro krásný život v Bohu, v Jeho lásce.

Všechny tyto prožitky, všechna tato dokonalá radost, posila i útěcha duše, přichází ve vánočním čase k takové duši, která prokonala advent a byla vyvedena ke Světlu, jež svítí nad Betlémem. A Betlémem je každá lidská duše, která dozrála a dosáhla takového stavu, že do ní může sestoupit sama Boží Láska - Kristus.

A v této schráně, v chudých jesličkách, bude položeno Děťátko krásné, Děťátko Boží, ovinuté plenkami láskyplných myšlenek a slov, která k Bohu, zřídlu a původu této krásné vidiny Dítěte - Ježíše - vyšle člověk, takto vyznamenaný.

Kdo však je hoden, kdo připraven? Nad kým se rozzáří hvězda, zvěstující svaté tajemství vánoční?

Jen jedna duše toho dosud byla hodna, duše Té, k Níž se upírá zrak křesťanského lidstva. Jen Maria, duše vyvolená a milostmi obdařená pro toto svaté početí i zrození. Ale ona nepoznala pád, ona nebyla pojata do počtu viníků před tváří Boží. Proto mohla uskutečnit svaté tajemství Vtělení Kristova. Jejími čistými neposkvrněnými útrobami mohla projít síla Boží Lásky, aby se Jí dostalo tělesného tvaru, jaký má člověk, aby z čisté Panny se narodil Spasitel světa, aby vzešlo Světlo pro osvícení národů. V Marii se utvořilo Tělo, které spatřil svět v muce Golgoty i ve slávě a moci Vzkříšení. Od dob těchto prvních dějů vánočních stojí Ježíš Kristus u lidstva jako jeho nejvyšší strážný anděl, jako Učitel a Mistr, jako živý Bůh, člověku dosažitelný, přístupný i zjevitelný.

Za touto Marií, křesťanským vzorem lidské duše, jdou ty duše lidské, které kdysi hřích smetl jako smítko prachu z domu Božího a dal jim zapadnout na místech teskných a pustých, na Zemi, kde je pro ně mnoho nebezpečí. Jdou, ba spíše klopýtají. Jsouce bez duchovních očí, často se obracejí k tmám místo ke světlu. Nedovedou rozlišit tyto dvě duchovní skutečnosti, neboť nemají nikoho, kdo by je varoval a upozorňoval na nebezpečí.

Jak mohou tedy dosáhnout tak vysokého stavu duchovního, aby mohly duchovně pociťovat, prožívat dobu Vánoc, aby mohly přijmout v sebe síly Lásky, přetvořit je a vydat ze sebe jako Ježíše Krista, Lásku vtělenou?

Jak nemožné a neuskutečnitelné - řekne si člověk. Nemožné je však jenom to, co je neznámé a neslýchané. Dokud to není známo, nemožno to ani požadovat. Co se však děje? Kristus se vrací, Kristus přichází, a tu nemožné a neznámé se vymaňuje z neviditelnosti a skrytosti a zjevuje se člověku. Ne ovšem člověku každému, ne duším, které žijí v pološeru adventní doby, ale těm, které již dozrávají a vstupují na hranici, za mezník doby přípravné, doby čekání, a jsou hodny světla, záře, radosti i krásy andělského zvěstování vánočního, a připravují se pro duchovní Početí i Zrození ...

A tak advent přichází každoročně, aby zas a zase připomínal člověku dobu, v níž žilo lidstvo před vtělením Boží Lásky.

Ale nejen to, on přichází také, aby každou jednotlivou duši upozorňoval a dával jí výstrahu, aby si pospíšila se svým očišťováním, se svou duchovní přípravou pro přijetí tak úžasného daru Božího, jako je vánoční sestup Boží lásky k lidské duši. A tu je třeba si uvědomit závažnost této adventní doby. Především je nutno si uvědomit, že Bůh přichází k lidstvu celému a obnovuje s ním každoročně svou Novou smlouvu, v níž On se zavazuje vést lidstvo cestou vyššího duchovního života, vyššího chápání Boha, nejen jako Boha Stvořitele, ale i Boha Vykupitele a Spasitele, Boha nejvýš láskyplného, Boha - Lásku nejvyšší.

Je třeba si uvědomit, že lidstvo počalo žít pod Novým zákonem, který ukládá povinnosti lásky, totiž aby lidé mezi sebou obcovali laskavě, obětavě, pozorně, ochotně i horlivě ve službách dobra.

V Nové smlouvě má však i lidstvo svůj hlas, svou velkou úlohu. I jeho jméno a podpis je tam čitelný a výrazný a jeho úloha vážná a nesmírně důležitá.

Lidstvo se zavázalo přijímat Boží hlas, Boží lásku, Boží milosti a dary silněji, rychleji a správněji nežli dosud se tak dělo od doby příchodu Ježíše Krista. Překročením prvního adventu vstoupilo na novou, vysoce důležitou a závažnou cestu, na cestu duchovní lásky. Pod jejím zorným úhlem, pod jejím vlivem a s jejími přednostmi má vystupovat výš a výš a dosahovat vyšších a vyšších dokonalostí, vyšší a vyšší moudrosti, pevnějšího zakotvení v Bohu, v Jeho trojjediném Bytí. Má si také vydobývat vyšších, jasnějších sfér pro své další životy.

Aby toho mohlo být dosaženo, aby lidstvo plnilo závazky Nové smlouvy, Nového zákona, byl mu dán výstražný a přitom jasný pokyn i návod z úst nejpovolanějších, určených a vyvolených právě pro toto ohlášení a zjevení Nové smlouvy Boha s člověkem. Tato vyvolená ústa jsou ústa Ježíšova, který se tak stal Vykonavatelem a Dohlížitelem nad správným vykonáváním i dodržováním všech závazků, které pro lidstvo z Nové smlouvy vyplynuly. Jeho slova jsou jasná, klidná a tichá, ale nejvýš závazná, nesmlouvavá a výstražná. Nikdo z povolaných synů lidských nenajde výmluvy, že by nerozuměl, že by neznal a nechápal význam Ježíšových slov. Tato slova jsou slova Mistra, slova Vůdce a Učitele lidských duší, slova Toho, který zná od věčnosti do věčnosti všechny věci, jež duše prokonávaly od svých začátků a jež budou prokonávat až v příštích nekonečných časech.

Proto dovede nejlépe chápat a rozumět lidské duši, dovede jí ukázat cestu, která je pro ni nejschůdnější, nejbezpečnější; a jako Mistr a nejvyšší Učitel mluví a vede tak, že každá duše, ať její stav i příští úkol je jakýkoli, nejprostší i nejsložitější, může od Něho čerpat poučení, pokyn i varování. Jeho mluva je prostá, ale její významy jsou bohaté, skryté a úžasné, že i nejmoudřejší, nejbystřejší a nejchápavější člověk nalezne v ní nekonečné problémy, nevyřešené a nedořešené, pokud je budou lidé číst a slyšet ve hmotném těle.

Ze strany Boží bylo vykonáno a učiněno všechno, k čemu se Bůh svým Vtělením, svým sestupem k lidstvu, svou Novou smlouvou zavázal. Od Vánoc přes Golgotu a seslání svého nejvyššího Ducha moudrosti v čase svatodušním až po ustavičné obcování s člověkem v Ježíši Kristu stvrzuje a utvrzuje Bůh svou smlouvu a staví před člověka svůj Nový zákon, v němž už končí trest a přichází milosrdenství, odpuštění Boží.

Jinak je však s člověkem, s lidstvem. Z jeho strany zůstává stále velký dluh vůči Bohu. Je to nedodržování smlouvy, obcházení povinností, zraňování a nedbání Toho, který člověka bezpočtukrát zachraňoval a pozorností zahrnoval.

Lidstvo ve svém celku zůstává stále a stále pozadu. Klopýtá často přes malichernosti, opožďuje se stále a ohlíží na všechny strany, odkud by mu přišlo světské štěstí, pohodlný život, stále se oslepuje pozlátky, falešnými prchavými radostmi, zájmy o věci pomíjející, které jsou jak vetchá skořápka na moři. Jeho oči stále sledují vše možné, jenom ne to, co sledovat mají a sledovat jsou povinny. Sledují vše, jenom ne působení a zásahy skrytých Božích sil, Boží moudrosti a lásky. Všechno, co krášlí jejich Zemi a z čeho žijí, mají za samozřejmou věc. Nezamýšlejí se, nezkoumají, kterak se to stalo, že vstoupili do světa, který bez jejich přičinění přináší jim mnohé zážitky a který je vytvořen, jakoby kouzelným proutkem mávl v zázrak krás. Malomyslní často nad svými osudy reptají, že se jim nedaří tak, jak by si přáli. Bouří se proti utrpení, aniž by zkoumali, proč je. Pláčí nad smrtí, hrozí se jí, ale sotva se vrátí od rakve domů, ocitnou se v začarovaném kruhu své slepoty a zpozdilosti.

Ti, kteří jsou Kristovou nadějí, kteří se nazývají křesťany, ti zvlášť jsou na nebezpečné stráni, odkud pád může být hrozný a smrtelný. Jsou ve stavu duchovní tuposti, duchovního ustrnutí, jsou často jak tvrdé skály, kam sice Slovo Boží padá, ale neklíčí a neroste. Jejich domnění, že cesta, po které jdou svým duchovním životem, je bezpečná, klidná a jistá, že je zárukou nebeského ráje a doporučením pro něj, že netřeba zlepšení, netřeba práce na sobě samých, že milost Boží všechno nedokonalé přikryje, odpustí a promine - toto domnění je nejnebezpečnějším činitelem, největší překážkou i brzdou duchovního pokroku a vývoje.

Jsou to duchovní ospalci, kteří neradi myslí, neradi namáhají svou duši otázkami duchovního růstu a zušlechtění. Co platno denně a denně pročítat Slova Boží, co platno znát kapitoly a celé verše Písma zpaměti, co prospěje naslouchání krásnému duchovnímu zpěvu i hudbě, co platno klanět se a odříkávat svá kréda, když duše se nechvěje až do základu, když srdce svým citem nepředbíhá slova úst, když myšlenky se nenoří do tajů Božích, skrytých a utajených člověku, aby je odhalily, aby si je přivlastnily jako majetek nejcennější.

Tento duchovní majetek má být povýšen nad majetky hmotné zrovna tak, jako duchovní radosti i starosti nad radosti i starosti hmotné. Láskou pak záměrně a úmyslně pěstovanou, vyvíjenou a rozmnožovanou je nutno vstoupit na cestu přímého spojování s Bohem.

Toto přímé spojování s Bohem spočívá pak jen a jen v niterném prožívání všech duchovních věcí, všech citů i myšlenek, nesoucích se k Bohu a spojovaných s Jeho jménem. Spočívá v uvědomění, v přemýšlení a v hledání prostředků, které umožňují vyšší znalosti Božích tajemství ...

Bůh sám dobře znal a chápal celý tento niterný duševní proces lidstva, celou tuto tíživou atmosféru lidského myšlení, opožďování ve vývoji i na duchovní cestě k Bohu. Předvídal všechno zdržování ve vývoji, všechny obtížnosti a prodlévání, zbytečnosti a malichernosti, vše pohodlné a lhostejné, co do duše lidské zaséval nepřítel a svůdce lidstva - satan.

Když Bůh ve své všemoudrosti určoval časy a vývoje, v nichž se bude lidstvo zdokonalovat, pamatoval na tyto budoucí těžkosti, na opožďování lidstva, na jeho klopýtání na cestách duchovních vývojů. Znal dobře své a věděl, co od nich může v budoucnu očekávat. Znal také záškodnickou práci svůdce lidstva, i to, jak mu ono bude rádo a nenásilně podléhat.

Jen Bůh věděl a stále ví, co všechno je skryto v lidské duši, jaké neslýchané možnosti a vlohy, jaká síla lásky. Bůh bdí nad tím, aby tyto skryté skvělosti nepřišly nazmar, aby jich člověk nezneužíval k věcem pro něho škodlivým, ale naopak aby byly pro něho pomocníky a utvrzovaly v dobrém, čistém a krásném, aby z něho v budoucnosti učinili dovedného spolupracovníka v upravování i řízení Božího díla. Vložil proto zvláštní podmínku do všech skrytých duchovních dějů, jež vyznačují život člověka na Zemi, jeho vzestupnou cestu k Bohu, všechny Boží zásahy a omilostňování člověka na ní.

Tato vzácná podmínka, tento veliký důkaz Boží lásky a pozornosti k celému lidstvu i ke každé duši zvlášť spočívá v onom tajemném zvláštním slově, které mate lidské myšlení i chápání Boží moudrosti. Toto slovo je: předurčení.

Mnozí a mnozí stáli nad ním v zadumání, mnohým a mnohým pletlo rozumy i celou mysl. Nikdo neporozuměl a nechápal. To, co se zdálo nespravedlivé pro rozum člověka, to, co se jevilo jako vyvyšování jedněch a snižování druhých, to je ve skutečnosti nejvyšším projevem Boží lásky vůbec.

Když lidstvo propadlo svůdci, tu byla maličká, pramaličká naděje, že se dokáže natolik vzchopit, aby splnilo podmínky Bohem kladené pro návrat do milosti a přízně Boží, které se lidstvo od počátku těšilo. Ba, zdálo se, že svůdce uchvátí pro sebe tento skvělý andělský rod a že jeho pomocí ovládne potom velkou část stvořeného díla, bude nad ním panovat, bude ho vést a učit podle sebe, podle svých schopností a možností a zvrátí tak duchovní dílo Boží, určené pro vysoké ideály dobra, krásy a lásky. Mnoho bylo v sázce, neboť se jednalo o celý duchovní vývoj bytostí, které ve svém vývoji jdou ještě za člověkem.

Boží moudrost však bděla a zajistila si dobré zakončení svého díla. Ona řekla kdysi svůdci, když mu odstupovala a podstupovala lidský rod v čase jeho pádu do zla: Panuj do času, dokud tě nepřemohou ti, které si určím za vykupitele lidstva. Jejich počet je ti znám. Až poslední zvítězí, tvá vláda bude skončena. -

Od těch časů žije lidstvo nevědouc, že Bůh nad ním bdí a že počítá, úzkostlivě počítá každou myšlenku jdoucí k Němu, že měří každou modlitbu i zbožný povzdech, že obrací srdce na rub i líc, že se těší z každého zablesknutí, z každého jemného výtrysku lásky v srdci jednotlivého člověka. On vidí lidstvo klopýtající a bloudící a velmi se nad ním rmoutí. On však také doufá, věří a nedočkavě čeká na ty, kteří přislíbili, kteří se podjali úkolu zachránit lidský rod, své spolubratry, zvítězit nad nepřítelem úplně a zcela tím, že ani jediný stín, ani jediná nitka pouta nezůstane mezi nimi a svůdcem. Tito lidští jedinci, čistí již a oproštění od veškerého zla drobného i velkého, musí vyčkávat, trpělivě čekat, až těchto čistých duší bude náležitý počet, takový, jaký je určen Bohem k přemožení vlády satana. Až se naplní stanovený počet takovýchto pracovníků i obětníků za lidstvo, pak nastane doba, kdy z těchto čistých lidských bytostí, které dosáhly stanovené duchovní výše, se utvoří veliký kruh kolem celé Země, kolem všech lidí. To bude velkým znamením, že dozrává čas k pokutě i soudu všeho stvořeného.

Místo, jež určil Bůh pro působení a práci lidského ducha v jemných duchovních říších, nesmí zůstat prázdné. Běda, přeběda by bylo lidstvu i všem, kdo ve svém duchovním vývoji jdou za ním, kdyby toto místo zůstalo prázdné, kdyby se nenašli takoví, kteří prokonajíce celé lidství sestupné i vzestupné, nedosáhli by požadovaných stavů duchovní zralosti. Nejvyšší duchovní zralost spočívá ve spojení s Bohem, s Jeho nejvýraznější složkou - láskou. Tato nejvyšší láska je Kristus. Je tedy On cílem cesty všech lidí. Dojít k Němu včas je nejnaléhavější povinností i úkolem těch, kteří nesou odpovědnost za vývoj lidstva, těch pracovníků, kteří k tomu jsou od Boha povoláni a vyvoleni.

Bůh bdí a ustavičně dává milosti těmto statečným bojovníkům a posiluje je. Tito bojovníci, zvolení za prokonavatele všech bojů, všech obtíží, jež s sebou přinášejí život ve hmotě, to jsou ti, kteří se kdysi osvědčili jako nejsilnější odpůrci všeho zlého, jako nejposlednější z lidského rodu, kteří odolávali svůdci.

Je samozřejmé, že voják, který vytrvává v boji až do poslední chvíle, i když mu selhaly všechny zbraně v boji s nepřítelem a on se musí hájit vlastní rukou, vlastní silou, že je silný, statečný a odvážný, že má velkou duševní i tělesnou sílu. Tak i ti, kteří ztrativše své zbraně, jimiž by mohli bojovat proti duchovnímu nepříteli, odolávat mu a tím zabránit své porážce, stáli proti svůdci, nepříteli, a bojovali do poslední své síly, do posledního dechu. Tím projevili a prokázali všechny dobré vlastnosti své.

A když Bůh přehlížel síly těch, kteří po první ráně nepřítele padli k zemi, tu byl zarmoucen. Když však viděl houževnatost a vytrvalost bojovníků, bránících se do posledního dechu, tu zajisté byl potěšen. Nepromarnily se tehdy všechny síly, všechny vlohy do člověka vložené, ale ukázaly se v pravý čas výtečnými vlastnostmi ducha, schopnými velkých účinků.

Na tyto odvážné a statečné bojovníky tedy myslel Bůh, když vydával lidský rod nepravému pánu, nepříteli - svůdci. Ti byli Jeho nadějí, že znovu a tisíckrát zvítězí, že se nepoddají a nepřijmou otrockou službu, jíž lidstvo propadlo za trest. Spočetl počet statečných a Jeho láska se zaradovala. Co stačí lásce k oblažení, k radosti? Úsměv a láskyplné slovo, třeba jediné, maličké a kratičké.

A to stačí jen malé lásce lidské, která teprve pravou láskou se má stát, pravé lásce naučit. Jak se tedy neměla radovat Láska dokonalá, nejvyšší a nejdobrotivější? I malý počet statečných věrných synů, jejich oddanost, příchylnost a upřímnost se snahou nepoddat se zlu, neklesnout až k otroctví ducha, dovedl zaplašit těžké chmury z čela Božího i těžké povzdechy srdce, rozboleného a rozteskněného nevděkem mnohých.

A tak ty, kteří kdysi posledními byli, učinil nejprvnějšími. Vykázal jim místa po pravici své. Nyní čeká, až tito nejvěrnější skončí svůj velký a hrozný zápas o bytí a nebytí, zápas o celé příští lidstvo. Čeká a starostlivě hledí, mnohdy s obavou, mnohdy s velkým smutkem, neboť podmínky boje jsou těžké, nesmírně těžké. Na jedné straně nepřítel a jeho pomocníci pracující ve všech oblastech kolem Země a vidoucí dopředu i dozadu. Na druhé straně člověk s očima, které vidí jen Zemi, její hmotný svět. Věru, že někdy se až úzkostí dech tají, když nevidoucí a netušící člověk upadá přímo do jámy lvové, potajmu nastražené v neviditelnosti nepřítelem.

Kdo mu může pomoci, kdo varovat? Nikdo z lidí, neboť ti všichni jsou stejně slepí, stejně obtížení. Jen jediný hlas může varovat, Tento hlas je hlasem Ježíše Krista. Ten mluví a ten také varuje.

Kdo však Jeho hlasu dbá? Málo se lidé ohlížejí po tom, co tento hlas říká. Jsou takoví, kteří sice slyší a dokonce se i probírají v Jeho slovech, zanesených v Písmu. Ale kde je nitro, srdce a mysl? Daleko, daleko. Kdyby se čekat mělo, až tito liknaví plně pochopí a obsáhnou pravou podstatu duchovního člověka i podstatu všeho, co ve slovech Ježíšových je utajeno a skryto pro moudřejší a bystřejší duše, duchovně pokročilejší, tu dlouho by ještě lidstvo muselo žít v neutěšených zemských poměrech, v utrpení a ustavičném trestu ...

Láska Boží, dobře znající slabého i silného, moudřejšího i pomalu chápajícího, umožňuje právě těmto chápavějším a bystřejším duším, aby mohly jít rychlejší cestou. Vede jejich kroky a dává jim možnost vyššího chápání svých věcí i hlubšího ponoření do svých tajemství.

Činí tak rozličným způsobem. Jedním z nich je právě to, že dává vyspělým jedincům možnost zúčastňovat se duchovních dějů, jak je s sebou přináší celý rok od Vánoc až do adventu. Vede je a přitahuje k sobě přes Ježíše Krista. On vlastně dal svým sestupem do Země první popud k duchovním dějům Nového zákona.

A tak jsou Vánoce, Velikonoce i další duchovní děje v roce prožívány těmi lidmi, kteří přijali víru, že v Ježíši Kristu přišel k nim Bůh a projevil se novým způsobem bytí, vševesmírnou láskou, která zrodila tento věk a která jej také vede, nejdříve skrytě a nyní již zjevně, k vysokým a nádherným cílům. Ve všech dějích duchovního roku jsou skrytá tajemství. Těchto tajemných dějů se zúčastňuje Bůh i člověk. Člověk i Bůh se setkávají uprostřed. Bůh sestupuje a člověk vystupuje. Oba dva však vede láska.

O tom, že Boží láska se jich plně zúčastňuje od dob Ježíšových, není nejmenší pochybnosti. Dokázala to svojí Golgotou. Kdo nedává všechno, co by dávat měl, je zase člověk. Nevymanil se ještě z hmotnosti tak, aby v jeho nitru a duši trvale se uhostila láska k Bohu, láska k veškerenstvu. Jsou to jen malé její záchvěvy, které se tu a tam u jednotlivých duší projevují.

Nejvíce se ovšem tyto struny lásky v lidském srdci ozývají ve vánočním čase. Jen v tomto čase je člověk schopen citově se rozehřát a přiblížit se alespoň zdaleka v myšlenkách k Boží lásce, která v tuto dobu prožívá své největší a nejkrásnější tajemství.

Ve vánoční čas se na maličký okamžik setká Bůh a člověk na jedné cestě. Bůh, k duši sestupující a k ní se sklánějící, a člověk, který dojatý nad velikostí Boha a Jeho lásky, který v podobě Ježíška - Děťátka Božího přichází mezi lid, sklání se před Božím majestátem, klaní se Boží velebnosti a děkuje za lásku.

Mimo tuto výjimečnou dobu zůstává člověk uzavřený jako skála. Jen Bůh koná to, co přislíbil. Vchází duši vstříc, trpělivě vyčkává, až jednoho okamžiku v mysteriu lásky obejme duši plně a cele dorostlou a vyrostlou do krásy. Až přijde tento svatý okamžik setkání Boha s lidskou duší, toužící a spěchající do Boží náruče, tu se přetrhne pevné a tíživé pouto, poutající člověka jako galejníka v řetězech k Zemi, ke hmotě, k životu v utrpení, trestu a smrti.

A čím víc bude těchto svatých krásných okamžiků spojení a splynutí v náruči Kristově v obapólné lásce, tím více článků se zpřetrhá v řetězu, jímž lidstvo k Zemi přikoval nepřítel; tím volněji budou lidé dýchat, volněji a krásněji žít.

Zatím však jen zřídka je slyšet přečistý, překrásný tón, jenž se ozve při láskyplném spojení lidské duše s Kristem. Maličko je těch, kdo čistí, klidní a pokojní jsou ve svém nitru a naplněni láskou k Bohu i láskou ke každému tvoru, připravují se v adventu na příchod a sestup Lásky Boží ve svatém tajemství Vánoc.

Náruč Boží se rozpřahuje, čeká, volá, a srdce Boží, plné dobroty a lásky, touží obejmout duši a zahrnout ji láskou, která nezklame a nezradí, láskou, jež všechno nahradí, co bylo utrpěno pro ni, láskou, jež přináší věčné štěstí.

Nuže, otvírejte srdce svá, ať Láska sestoupí, ať obejme, posílí a potěší, ať milosti její pomohou dosáhnout okamžiku láskyplného spojení s Kristem na vzestupné duchovní cestě, ať tím dosáhnete místa, které patří těm posledním i prvním, kdo zvítězili a vybojovali svůj úkol statečně a věrně, jak se sluší na syny boží. Hle, vaše vítězství pomůže i vašim lidským bratrům v těžkých bojích a zkouškách, jež právě podstupují.

Ó, dobo adventní, konej, co ti přísluší. Očišťuj a připravuj k hojnému přijetí vánočních milostí. Amen.

 (Toto Adventní rozjímání je možno studovat po celý vánoční čas až do Hromnic, aby bylo správně a plně pochopeno a obohatilo tak svou moudrostí naše duše a rozšířilo naše duchovní vědomosti.)

Pohleď, dobrotivý Bože, z výšin svých dolů na Zemi, pohleď pozorným okem na mne, duši lidskou. Vyslechni mou obžalobu, v níž Ti vyznávám své nedostatky, které po dlouhý čas stály mezi mnou a Tebou jako silná hráz, přes niž se nemohla dostat k tobě, Bože, modlitba má.

Ó, těžko je mi v tuto chvíli před Tebou u vědomí své viny. Když se dívám do své minulosti, tu nejedna slza kající a upřímné lítosti kane z oka mého a padá k Tvým nohám, Bože nejdobrotivější. Dívám se a zrakům věřit nechci.

Což je možno, že život můj byl pustý a ztemnělý, a že já, duše zaslepená, mohla jsem v něm žít po tak dlouhou dobu, aniž bych zatoužila jej zjasnit, prozářit a zkrášlit? Jaké myšlenky proudily mou hlavou, jaké city se nacházely v nitru, jaká bláhová slova jsem mluvila, že nenapadlo mi přetrhnout jejich hrubé tkanivo a rázem si vydobýt jasno v mysli i v srdci?

Ó, žel, neučinila jsem tak, nedovedla jsem a neuměla. Vyhnanec z milované země bývá štván i honěn v cizině a jeho srdce se zmítá v tesknotách a marných touhách po ztraceném domově. I já jsem vyhnancem, prohřešivším se proti zákonu, který platí v duchovní rodné zemi, v ráji nebeském. Jsem vyhnána, abych v daleké cizině se naučila vážit si rodného místa, jehož krásou a útulností jsem v neprozřetelnosti své pohrdla.

I žila jsem já, duše lidská, v zemi hmotné, která mi zůstala povždy macechou. Nemohla jinak, neboť nebyla jsem její vlastní dcerou. Proto ke mně nepřilnula. Jaký div, že jedla jsem v ní trpký chléb a ovoce často nečisté a nezralé, po němž mi v ústech trpko bylo. A když do mých útrob se dostalo, co jiného mohlo způsobit než nemoc těžkou, smrtelnou, nemoc duševní, nemoc odvrácení se od dobrého a přiklonění se ke zlému, jedovatému a otravnému, po němž duše hyne a umírá.

Ale to bys nebyl Ty, Bože nejdobrotivější, kdybys mne ponechal v opuštěnosti a vyhnanství navždy. Jak se mohlo stát, že Ty, tak svatý a dokonalý, nepohrdl jsi mnou, vida mne bloudící a lidstvím zatíženou až k zalknutí? Tak v úžase ptám se já, duše lidská, Tebe, Bože nejdobrotivější. Jak toto jsi mohl učinit, že jsi mnou nejen nepohrdl, ale že jsi mne zavolal svým hlasem, hlasem Ježíšovým, a pozval mne, abych přišla blíže k Tobě?

Věru, to nikdy nebylo slýcháno ani vídáno, že by někdo se projevil tak dobrým. To jen Ty, Bože svatý, činíš, protože v Tobě je všechno, o čem jen snít a po čem jen toužit mohu jako po nejvýš dokonalém. A v této Tvé dokonalosti je i jedna nesmírná krása a hodnota, která sama jediná může obsáhnout všechno, všechno odpustit a dobrým učinit.

Tato hodnota svatá, nejvyšší a nejkrásnější, na jakou jen lze pomyslit, je láska Tvá, Bože nejvýš svatý. A tato láska, jež v Tobě sídlí a z Tebe vychází všechno objímajíc a pronikajíc, sklonila se i ke mně, lidské duši prosté, bloudící, denně a tisíckrát hřešící. Tato jediná láska si mě nezprotivila, když jsem žila jako duchovní žebráček v nesmírné chudobě na dobro a lásku.

Ó, Lásko veliká a svatá, jak Ti mám poděkovat v tuto chvíli, čím splatit to neskonale dobré a láskyplné, co od Tebe jsem až dosud dostávala? Věru, že má slova, která mi na rty přicházejí a tryskají z hloubi srdce, zdají se mi jako hluchá a prázdná.

Tvé vševidoucí oči mě však pronikají až do nejmenších niterných záchvěvů. Pohleď tedy, prosím vroucně, pohleď do mého srdce i do mysli, a pozoruj, co se tam pro Tebe nachází, co díků i chvály, pokorných a vroucích citů, co upřímné vděčnosti.

Od té doby, co jsi ke mně přistoupil v lásce své a dotkl se mé ruky, žiji jako jiná, zcela jiná duše. Život na Zemi ztratil svou pustotu a prázdnotu, ztratil stesky a marná trápení. Svět mi zjasnila Tvá láska. Učinila mi život plnější a krásnější, protože každý můj den je radostnější prací pro Tebe, je malou splátkou na veliký dluh, kterým jsem vázána Tvé lásce.

Proto dnes, když vstupuji na práh nového roku duchovního, přehlížím všechny milosti a uvědomuji si, co jsi mi po celý čas prokazoval. Děkuji Ti za ně, děkuji vroucně. Doufám, že láska Tvá mne již neopustí, ale že mne povede rukou Ježíšovou dál a výš, stále k Tobě blíž.

Vynasnažím se s upřímností a opravdovostí, abych se stala hodna daru Tvé lásky.

Ó, Bože láskyplný, přijímej mou snahu a podpírej mé kroky na cestě nového duchovního roku. Přes Mistra Ježíše dávej mi pokyny, aby má cesta byla jistá a jasná, aby Tvá láska mohla po ní stále blíže ke mně přicházet. Amen.

Duše vyučovaná, Mistr tvůj těší se, že ruka Jeho, jež po celý rok tě vedla, zavede tě v čase vánočním až do náruče Boží. Ó, vlož ruku svou vědomě a jistě do ruky Mistra a naslouchej, co k tobě promlouvá:

Na cestě k Bohu jsou věci neobyčejné. Jsou krásné a dojímavé, jsou nesmírně smutné a jsou i radostné a jásavé, šťastné a blažené. Kousek po kousíčku, krok za krokem po této duchovní cestě přivedla tě tvá upřímná touha po poznání Božích věcí k vyššímu stupni poznávání.

Prošla jsi v duchu již prvním úsekem, na němž nejvíce záleželo. Poznala jsi mnohé věci dříve neznámé a neslyšené, naučila ses modlitbě, která je poselkyní tvých přání, proseb, snažení i tužby po lepším a dokonalejším životě, v němž by už nebylo tolik utrpení těla i duše. Tyto prosby poslala jsi k trůnu Božímu, aby tam za tebe mluvily. Podle síly, vroucnosti a hloubky jejich měří se tvůj duchovní pokrok celého minulého roku, tvůj první stupeň svatosti; zkoumá se pevnost tvého spočinutí na něm.

Dlouho, předlouho nechává Bůh duši na tomto prvním stupni a neustále zkouší její vytrvalost. Mnohdy jeden celý dlouhý život na Zemi je zasvěcen setrvávání a upevňování na tomto stupni. Teprve když duše vítězně projde zkouškou, v níž vyvíjí trpělivost a odevzdanost svou do Božích úmyslů, když pevně a plně zakotví v Bohu, může jít dále a postoupit výše.

Všechny tyto zkoušky jsou prokonány tebou, duše vyučovaná. V tento nový vánoční čas je třeba, aby zkouška tvé vytrvalosti i zbožnosti došla ocenění v Boží mysli, aby ona ti otevřela bránu do vyššího života v Bohu. Je třeba, aby Boží láska sama podala ti pomocnou ruku, abys mohla v nový vánoční čas vstoupit na vyšší stupeň k Bohu blíž.

Projdi tedy v mysli své v tomto adventním čase nejdříve celý rok svého duchovního života. Začni dnem, kdy připravovala ses v čase adventním na čas láskyplného obcování Boha s člověkem v Ježíši Kristu. Pokračuj přes mysterium golgotské až k ponoření duše do zdrojů Kristovy lásky. Uvědomuj si, kolik se ti dostalo darů a milostí, kolik ti zjeveno bylo Božích tajemství.

Zopakuj si svá rozjímání minulého adventu v prvém týdnu adventním. Pak teprve přistup k další adventní duchovní práci.

Když člověk, pozván jsa do vzácného domu, vejít má do čistých krásných pokojů, zastavuje se před prahem a pečlivě si otírá svou obuv, aby ani jediná šlépěj nohou nezanechala nečistou stopu. Odkládá také vrchní hrubý oděv a v čistém šatu vstupuje pak ke svým hostitelům.

Podobný úkol jsi dostala i ty, duše lidská. I ty jsi pozvána vzácným Hostitelem, abys vstoupila do Jeho domu. Tento dům je krásnější nad všechny domy lidské a jeho komnaty jsou čisté jako nejčistší alabastr. A tento dům je čistý, vznešený a krásný, tichý a pokojný, že kdybys svět křížem krážem prochodila, takového neuzříš, nenajdeš.

Važ si tedy pozvání do domu tak vzácného a pečlivě se připravuj, abys čistá stanula na jeho prahu, neboť věz: mnoho darů připravil tobě Ten, jenž dům vzácný obývá. A chceš-li si zasloužit pozornosti, chceš-li se líbit Hostiteli, chceš-li si odnést krásné a cenné dary až do svého příbytku, v němž denně přebýváš, musíš být dobře připravena.

Hle, před práh domu svatého, před svatyni nejsvětější, před stánek, v němž bydlí Bůh tvůj v podobě vtělené jako láskyplný Ježíš Kristus, vede tě Mistr tvůj. Pozval tě Hlas lásky již loni, když prvně jsi prožívala duchovní mysterium Vánoc. Tehdy jsi byla ještě nesmělá, užaslá a uvědomovala sis stěží, čeho se ti dostalo tímto přímým pozváním. Jen letmo jsi pohlédla na svatyni nejsvětější, ale práh ti zůstal ještě ukrytý. Avšak péče má o tebe po celý duchovní rok zanechala v tobě stopy. Ty stopy blaží tvého Mistra a On je šťasten, že jsi mnohému porozuměla a přiblížila se k domu Božímu blíž a blíž, takže se ocitáš v tomto adventu před samým jeho prahem.

Světlo, jež se uvnitř nachází, je příliš silné. Odhaluje duši až do nejmenších záchvěvů. V tomto světle patrno bude každé malé smítko, jež ulpělo na oděvu i obuvi tvé, jak jsi šla cestou. Proto lépe bude pro tebe, když odložíš svůj opánek a bosa vkročíš na alabastrovou dlaždici. I hrubý vrchní oděv odložíš, abys čistá a bílá jako nevěsta ukázala se Ženichu svému.

Avšak ptáš se mne, jak bosa můžeš jít a bez oděvu? Ó, nestrachuj se, já povím tobě, co znamená hrubý šat tvůj i opánek zaprášený a nečistý.

Hle, hrubý šat tvůj je tělo tvé, přikrývající duši. V něm sídlí mnohé nečistoty, mnohé síly porušují čistotu tvé duše. V něm nemůžeš překročit práh svatyně. Odložíš je tedy za pomoci mé na okamžik tvého vstupu na práh svatyně. Přestaneš v tu chvíli být člověkem žijícím v těle, a staneš se člověkem duchovním. Jen tento duchovní člověk, jen tato duše odhalená a zbavená hrubého oděvu, vstoupí se mnou na tajemný práh. Nežli však toto učiníš, odložíš opánek, jejž nosí tvá noha, aby tvrdá půda Země ji nezraňovala.

A co opánek tvůj? Jsou jím myšlenky, které ze života těla vyplývají, myšlenky spojené s hmotným světem. Tento úkol tvůj zajisté je těžký, a ty nedovedeš naráz jej splnit a dobře vykonat. Myšlenky tvého těla jsou příliš neposlušné a nerady se ztišují, protože oko tvé stále jen do hmotného světa hledí a ucho tvé hluku světa naslouchá. Proto je třeba, aby ses připravovala zvolna, ale pevně a jistě, aby v den sváteční bylo tobě lehké učinit, co bude žádáno.

Nuže, povím tobě, jak se budeš cvičit, abys dovedla tento veliký duchovní čin, nutný a potřebný pro vánoční čas, aby sis hojně darů odnesla ze svatyně Boží.

Když večer se ztlumí hluk a šum pracovního dne a ty usedneš, aby ses spojila s Bohem svým modlitbou, tu prodluž maličko tuto chvíli. Po vroucí modlitbě uzavři oči a ponoř se v kratičké ticho. V tomto tichu zastav veškeré myšlenky poutající tě ke světu. Když je utišíš, upni se ke dvěma slovům: Boží láska. Nic víc a nic míň. U těchto slov zastav myšlenky a připoutej se k nim po dobu asi pěti minut, podle svých schopností a možností. Nejlépe učiníš, když se budeš soustřeďovat zvolna, postupně si chvíli ticha prodlužovat podle své vlastní schopnosti. Nepodaří-li se ti minuty, snaž se aspoň o chvilečku. Bojuj se svými myšlenkami o každou vteřinu.

Toť příprava tvá k vánočnímu času, toť prvá určitá práce duchovní pro duši vyspělou, Mistrem nejvyšším vyučovanou.

Cvič se pilně a vytrvej do svatého večera. Srdce tvé uzamčené se zvolna počne otvírat jako pupeny nádherného květu.

Jsem s tebou a pomáhám ti, já, Mistr tvůj, Ježíš. Buď silná a trpělivá, duše má. Amen.

Tato duchovní práce zachycuje sestupující proudy vánočních milostí. Odhaluje zcela zvláštním způsobem skryté duchovní děje i dává mnohá poučení, sdělení i zjevení všem, kteří jdou hlubokou niternou cestou k Bohu, kteří vyrůstají z dětských střevíčků své duše a jsou schopni pochopit vyšší skryté duchovní děje, kteří odkládají prostičké dětské mínění o Bohu a Jeho pravdách i zákonech a o Jeho zvláštních tajemstvích.

Věci, jež jsou zde sdělovány, mají sloužit k tomu, aby lidská duše poznala, co velikého, neobyčejného bude jednou prožívat, až dosáhne vyšších duchovních stavů, až se zjemní a zušlechtí tak, že se stane čistou pannou, nevěstou nebeského Ženicha.

Ve zjeveních i slovech zde napsaných byla ukázána cesta každé duši, která touží po dosažení tohoto nádherného vysokého stavu. Sám nejvyšší Mistr poučuje a mluví. Tak i Jeho pracovníci, nebeští duchové, sdělují lidské duši svá přání a provázejí ji v duchu na její vánoční duchovní cestě k Bohu.

Všechny tyto neobyčejné události byly vědomě prožity, vědomě slyšeny, vnímány i viděny ve zvláštních okamžicích niterného ztišení.

Kéž nadchnou a oblaží duše, kéž je omilostní, kéž jim dají prožít to, oko lidské nevidí, ucho neslyší a srdce nevnímá.

Veliké a neobyčejné věci dává Bůh poznat těm, kteří Ho milují.

V předvánoční době, když jsem ve ztišeném, zharmonizovaném nitru nořila se do rozjímání o velké lásce Boží a na ni se myslí i citem upínala, počalo vnímání, nazírání i zachycování duchovních dějů, které byly úvodem a vstupem do samotných duchovních Vánoc.

Mé hlavy se dotkl světelný paprsek jako silný jasný blesk. Zvedla jsem oči vzhůru a

pátrala po jeho příčině, zdali to není předzvěstí bouře. Prostor nade mnou byl čistý a jasný, jako bývá za krásného jarního dne, kdy slunce plně září. Něco se mi však neustále třpytilo a mihotalo nad hlavou. Byla to nádherná vánoční zářící hvězda. Zdálo se mi, že se pohybuje, že mi ukazuje cestu někam do daleka, do neznáma. Můj duch se k ní upnul a nechal se vést jejím zářivým světlem.

Nevím, zda jsem letěla či utíkala jako člověk lidskýma nohama. Vím jen, že mne světlo přivedlo na zvláštní místo v prostoru, kde jsem se zastavila, jako bych byla u cíle.

Stála jsem před tajemnou převysokou branou, jaké jsou jen v pohádkách, jaké vedou do nádherného zlatého či stříbrného paláce. Světlo nad mou hlavou se zastavilo a začalo osvětlovat místo, na němž jsem stanula.

Ve světle bylo zřetelně vidět dvanáct vysokých, štíhlých, krásně vytvořených sloupů, které tuto bránu podpíraly a dodávaly jí podivuhodné krásy. Každý z nich byl jiný, jinak zbarvený, jinak zdobený. Bylo to překrásné umělecké dílo, souladné a harmonické, vytvořené ze světelných vzácných drahokamů, třpytících se jako krystaly. Celá brána i její oblouk byly vytepané ze zlata a nejčistší mosazi, plné podivuhodných vzorů z květin a ptáků tak vybarvených, že bylo těžké určit, zda jsou živé a skutečné, anebo jsou jen mistrnými obrazy.

Podél štíhlých sloupů, z nichž tři nesoucí hlavní tíži klenby byly z bílého alabastru s jemným nádechem narůžovělým, vinuly se překrásné květy jako girlandy věncovitě spletené. Skládaly se ponejvíce z lilií a růží, ale tu a tam byly i jemné sedmikrásy a skromné fialky. Celek byl obdivuhodně sladěn barevně. Všechno vyzařovalo krásu, něhu a harmonii, vše svítilo čistotou, neporušeností, vše bylo svěží jako právě vyšlé z rukou Tvůrce, který vytvořil dílo nadmíru krásné, dílo mluvící o mistrovství, jemuž nikde není rovno.

Podivuji se v duchu této kráse a vnímám světlo, které se čím dál víc zesilovalo, až proniklo všechno do nejmenší částečky. Bylo to, jako bych stála u domu, z něhož vychází Slunce. Stála jsem na výšině, odkud ke mně dolétaly intenzivně zářící paprsky, jež dodávaly všemu nadpozemskou tvářnost, jako když východ slunce rozhoří oblohu a dává každému mráčku jiné, čím dál krásnější zabarvení.

Znovu si uvědomuji, že jsem se ocitla před branou, před vstupem k něčemu tajemnému, nejvýš zvláštnímu, krásnému. Tato myšlenka mě poněkud zneklidnila a já chvíli rozpačitě a plaše jsem stála, nevědouc co dál. Z těchto rozpaků mě vyvedl jemný tlak v rukou. Začala jsem si uvědomovat, že držím ve svých rukou veliký klíč. Ano, byl to klíč z téhož materiálu, z jakého byla vybudována brána. Okamžitě jsem věděla, že tento klíč k ní patří, že jím je možno bránu odemknout, otevřít a snad vstoupit do tajemného hradu či paláce. Zadržela jsem však tuto myšlenku, neboť mě jímala přímo posvátná bázeň před tímto nečekaným objevem.

Z této bázně i váhání vytrhlo mě zašumění křídel nad hlavou. Podívám se vzhůru. Nade mnou byla rozprostřena andělská křídla. Postřehla jsem, že to nejsou křídla jednoduchá, ale že jsou šesteronásobná, že zaplňují celou hruď, šíji i záda podivuhodné bytosti, která byla nade mnou. Nebyl mi dán čas, abych se podivovala kráse a zvláštnosti okřídleného anděla, neboť přišla od něho slova:

Neboj se mne. Jsem nejvyšší cherubín, který ostříhá tvář Boží a Jí se ustavičně klaní. Zavedl jsem tě k této bráně, která je nepřístupná člověku. Avšak v majetku tvém se odedávna nachází vzácný poklad, který se jmenuje: klíč Davidův. Tímto klíčem uzamkl kdysi Pán dveře svého příbytku, když se lidstvo zpronevěřilo. Neuschoval ho však do schrány nebeských klíčů, ale vtiskl do rukou věrného služebníka, jenž mu byl oddán a prokázal mu služby nade vše dobré. Tenkrát mu Pán řekl: Uschovej dobře pro časy zlé, až rozpoutají se bouře, abys k úkrytu došel se všemi, kteří s tebou v dobru a lásce budou žít. Až poprvé zazní hrom, ty přijdeš a tímto klíčem si otevřeš dům můj, aby ses v něm skryl před nebezpečím, úklady a zlobou. Buď majitelem tajemství, jež klíč tento uzamyká. -

Dlouhý věk přešel, a hle, přišla doba předpověděná. Klíč, který se zdál neznám a ztracen, zaleskl se náhle před očima těch, kteří byli svědky dávné úmluvy. Proto přispěchali a s nimi i já, svědkem dávných časů, abychom byli pomocníky ve vážné době, kdy klíče bude zapotřebí.

Hle, tys služebník věrný, jemuž důvěřoval Pán a svěřil mu vzácný klíč. Namáhavě jsi pracoval a netušil, co ti bylo dáno. Avšak právě proto, že sis nežádal nikdy odměny, žes nezneužil daru, že v pravý čas stojíš na pravém místě, jsi pozván, abys přede všemi pohlédl do mnohých tajemství, abys svolal rod svůj dávný a vyvedl ho z nebezpečí, abys pomáhal, kde je pomoci třeba. Nuže, neváhej, uchop pevně klíč a otevři dveře. Je již dovoleno. -

Cherubín zmlkl, ale jeho křídla šuměla jako když v silném dojetí se zachvívá lidská duše. Zachvěla jsem se i já, jakoby se pode mnou pohnula půda.

S úzkostí se podívám dolů a tu spatřuji hrozný pohled. Celá Země hořela v plamenech, vycházejících z jejích hlubin. Byla jako veliká sopka. Sledovala jsem pohyb horké lávy, která vyvěrá, tlačí se vzhůru a hrozí zaplavit všechno kolem sebe. Uvědomila jsem si, že i já vycházím z této Země a že i mé paty jsou jako omžené a opálené, že jen tak tak v poslední chvíli unikám. Celé pluky temných bytostí se šikovaly v útoku, jsouce ozbrojeny všemi možnými zbraněmi. Cítila jsem hrozné nebezpečí hrozící lidem na Zemi i všemu, co je jim nablízku. Všude to čpělo prachem a dýmem.

V hrozné úzkosti si pojednou uvědomuji svůj příchod před bránu, celou situaci i to, že mám v rukou klíč. Mé ruce jej silně pociťovaly a hmataly jeho tvar. Ano, byl to klíč k domu, k bezpečí, k úniku z tohoto pekla, jež se otvíralo se pode mnou.

Silná vlna radosti mne zaplavila. V tom zvláštním rozechvění cítím, že se mi počínají ruce třást, že nemám síly k pozvednutí klíče. Vzpamatoval mne však hlas cherubína nade mnou:

Drž pevně, drž celou silou duše, ať neupustíš v leku a hrůze. Nepřátelé na to čekají. Lidstvo by ztratilo cestu a vstup do domu Božího by zůstal uzavřen. Buď silný a zvykej si na různé obrazy, krásné i ošklivé, neboť obojí vedle sebe žije ve světech viditelných i neviditelných. Obrňuj se zmužilostí. Buď Janou z Arcu. Když je třeba, bojuj, když je třeba, vyučuj, když je třeba, modli se. A když Pán zavolá, vstup nebojácně na práh svatyní. Všeho je potřebí. -

Provázena tímto povzbudivým slovem cherubína, obrátila jsem klíč jak se dává do zámku. Znovu jsem měla nedůvěru, jak dosáhnu na tuto vysokou krásnou bránu. Nebylo však třeba vystupovat a namáhat se. Bylo to tak zvláštní, že má ruka stačila dosáhnout na místo, kde jsem vyciťovala zámek. Nebylo třeba žádného otáčení klíče v zámku. Sotva se klíč dotkl brány, dveře se zachvěly. Zdálo se mi, že tam nahoře je nade dveřmi zvoneček jako v kupeckém krámu, který má upozornit na příchozí.

Dveře se neslyšně a bez skřípotu otevřely, bez hluku ustupovaly. Jak se zvolna šinuly, rozezněla se divukrásná zvonečková hra, hudba tlumená a něžná, jakoby někde andělíčci cinkali do stříbrných a zlatých zvonků. Do těchto stříbrně jasných tónů začaly znít a připojovat se i jemné, líbezně čisté a chvějivé hlasy zpívajících andělů. Byla to božská, nebesky krásná hudba. Do vysoko, převysoko laděných tónů zazněly i hluboké, dumavé a jemně teskné tóny harf jako vzdálené ozvěny prožitých smutků a bolestí. Zazněly nesmírnou touhou lásky druha k druhu, zněly i štěstím a blahem lásky.

To byl vstup na práh neznámého, překrásného, smyslům lidským nepředstavitelného světa. Ponořila jsem se cele do blahého naslouchání nebeské hudby, která rozechvívala duši a takřka ji rozkládala na tisíce jemných blažených pocitů, takže se chtělo nežít a necítit a jen se rozplývat a trvat v těch čistých blahých pocitech.

Nevím vůbec, jak dlouho jsem naslouchala a vnímala jen sluchem. Pak zvolna jsem začala vnímat i čichem. Bylo mi, jako bych vkročila do ráje, o němž se píše jako o místě nejvýš krásném. Líbezná vůně se vkrádala do pocitů, jako bych byla skloněna nad záhonem lilií, růží i fialek. Zde znovu nastalo opojení jako v prožívání nebeské hudby. Bylo mi tak blaženě, tak něžně, a pociťovala jsem takovou touhu láskyplnosti, že jsem až ztrácela vědomí ...

Na prahu této neznámé divukrásné země jsem padla jako zchvácena, omámena a rozechvěna. Lehká mrákota mi zastřela vědomí. Přesto však vnímám, že nade mnou se sklání něžná, milá tvář, která mi říká:

Prožiješ krásný den, v němž prokonáš cestu lidské duše až k vrcholnému stadiu setkání nevěsty s nebeským Ženichem. Zavři jen pevně oči, aby tě neoslepovala záře, a pojď za mnou. Jsem Gabriel, zvěstovatel a průvodce panny. Pán mne poslal v ústrety tobě, abych tě provodil k domu nebeského Ženicha. -

A já už cítím, že mi pokládá ruku kolem ramen a že mne pozvedá. Nadzvedla jsem se lehce jako peříčko. Oči, které mi dříve zjevovaly určité tvary, byly jako slepé a bolely, jak vnímaly a zachycovaly světlo silné, čiré a intenzivní. Jak jsem ztrácela skutečný zrak, tak silněji se mi zbystřovalo niterné vnímání.

Šla jsem opravdu jako ve snách a vnitřní cit mi nahrazoval oči. Vnímala jsem jemný profil anděla a bílou vonnou lilii, kterou měl zatknutou za pasem. Ve volné ruce držel také lilii. Bylo mi u něho bezpečně a dobře. Nebylo možno rozpoznat, zda kráčíme nebo letíme. Bylo to takové lehké nadnášení. Pod nohama nebylo pevnosti, ale bylo to, jako bychom se dotýkali vlnek křišťálové, krásné, čiré a hedvábné jemné vodičky, nebo jakoby se nohy bořily do prachového peří.

Tyto pocity, doteky něčeho převelice jemného, zachycovalo celé tělo. I to naráželo na tyto zdánlivé vlnky, které se však rozplývaly a nebyly takřka ničím. Všechno bylo prosyceno jemnou vůní, celý prostor jí byl naplněn. Cítím, že kolem jsou samé květy, že po nich jdeme, na ně narážíme, že nám padají na hlavu, že se dotýkají tváře i rukou, jakoby neviditelní andílci sypali je z nedoberných košů.

Snad jsme šli prostorem, kde nejsou tvary a podoby, kde život je jen nádherným trváním v kráse a vůni. Pak se náš let stával pomalejším. Cítila jsem, že se blížíme k cíli. Snad jsem se i zachvěla, protože mě ruka anděla pevněji objala a on sám tiše zašeptal:

Připrav se, vstupujeme do míst nejsvětějších. Hle, před tebou je dům, kde bydlí Miláček srdce tvého. Spěj Mu v ústrety. Nežli tě odevzdám Ženichově náruči, podívej se na sebe, aby sis navždy vtiskla v paměť obraz svůj, podobu, do které se odívá panna. -

V tu chvíli vnímám, že stojím na břehu krásného jezera, jehož voda byla lesklá jako plocha zrcadla. Podívám se do jeho hladiny a hlava se mi zatočila. Uviděla jsem tam obraz, k němuž bych se na Zemi nikdy nehlásila jako ke svému obrazu.

Byl to obraz panny, dívenky, skoro ještě dítěte v prvním rozpuku mládí, sotva odrostlé dětským střevíčkům. Byla oděna v blankytně modré roucho se zlatými obrubami, kolem šíje, rukou a spodního lemu upevněnými. Na rouchu byla rozhozena tu a tam stříbřitě svítící hvězda, a tam, kde se dal tušit příští mateřský klín, byla jasná stříbrná luna. Roucho bylo přepásáno. Při pohledu na tento pás zatajil se až dech. Byl to pás z lilií, něžných, překrásně svítících čistotou a bělostí, která až dojímala a téměř bolela. Tento pás byl široký, přehozený jako do stuhy a jeho oba konce padaly dolů až k nohám. Nohy byly skryty v rouchu. Jen tam, kde roucho končilo, vyčnívaly bílé růže na obou nohou. Ruce byly rovněž skryty v řasnatém rukávu roucha. Ale také v nich jsem tušila květy. Tvářička nevinná, důvěřivá a milá, oči třpytící se v lesku. Vlasy nebylo možno rozeznat, protože z celé hlavy vycházela záře, která přímo hořela jasným čistým zářením, v němž se všechna podoba i obrysy hlavy ztrácely.

Při spatření této podoby, do níž se odívá panna, jak mi řekl anděl, bylo mi tak divně, jakoby mé myšlenky letěly dlouhými věky, jakoby letěly dozadu i dopředu. A přitom vidím, jak během tohoto času je pás panenského roucha čím dál hustěji liliemi ozdobován a krášlen. Spatřuji zde obraz budoucí dokonalosti lidské duše, budoucí její krásy, čistoty a spanilosti. A já jsem si vypůjčila tento šat duševní krásy a dokonalosti, šat krásné panny, lidské duše, abych mohla být uvedena k domu Miláčka lidských duší, k náruči Ženicha.

Obracím se, hledám anděla, chci mu říci, co se mi jeví, co vnímám a o čem přemýšlím, ale nikdo tu není. Byla jsem sama tváří v tvář podobě, která byla přímo pohádkově neskutečná. Pociťovala jsem velikou touhu sáhnout sama na sebe a přesvědčit se, jestli ten překrásný liliový pás na sobě mám, anebo je to jen přeludný obraz přede mnou.

Sotva jsem se však pohnula, abych něco učinila k svému přesvědčení, obraz před mým zrakem zmizel. Cítím však přímo zašustění svého šatu, jak jsem se pohnula, cítím jeho doteky na rukou a nohou, vnímám jeho jemný obal, který netísnil, ale činil každý pohyb snadným a lehkým. Cítím, že má hlava hoří, vnímám záření i záblesky stříbrných hvězd na šatu. Bylo to podivuhodné, neuvěřitelné.

Nebyl však čas rozjímat nad podivuhodnými věcmi. Nadešel okamžik ještě silnější, podivuhodnější. Kolem mne zavanul přejemný vánek a jemně růžová clona mi zahalila prostor.

V očích mě zabolelo silné zatřpytění, jakoby do tisíců oken se opřelo slunce a jejich přečisté sklo zatřpytilo se oslňujícím leskem. Stála jsem před palácem, zámkem či hradem - těžko je nazvat pravým jménem to, co jsem vnímala jako určitou podobu před sebou. Stěny a všechno, co se k tomu upínalo a vztahovalo, bylo jako skleněné, ale ne zase tak, jak jsme zvyklí sklo vídat na Zemi. Toto sklo bylo snad z diamantů, ze stříbra a třpytivých jasných krystalů. Bylo bezbarvé, a přece v něm byly obsaženy všechny barvy, všechny jejich odstíny, splývající v jednu jedinou, třpytivě jasně bílou.

Někde tam uprostřed této třpytící se nádhery, uprostřed tisíců oken, byly dveře dokořán otevřené. Na jejich prahu počínám vnímat a zachycovat siluetu postavy. Jak si zvykám oslňující záři a třpytu, začínám i rozeznávat podrobnosti.

Je to postava průsvitná, neskutečná, postava jako překrásná vidina, obraz, vzor spanilého mládence, souhrn vší dokonalosti, vší čistoty, vší jemné mužné krásy, jakou si jen mysl dovede představit a srdce vytušit. Úžasná záře vycházela z celého zjevu a v této záři ztrácely se obrysy postavy, ztrácela se barva roucha. Jen tam, kde zemský ženich nosívá zelenou snítku myrty jako odznak svého stavu, zahlédla jsem po levé straně šatu tuto zelenou, jemně svěží snítku jako k šatu připevněnou. Tento spanilý jinoch držel v náručí nádhernou, překrásnou kytici květů. Dívám se v očarování - vnímám a chvěji se jak listí mladé jarní břízy, již sluníčko líbá a větérek ovívá.

Cítím pohled na mne upřený. Pod tímto pohledem se ocitám ve zmatku a rozechvění. Vím, že mne opouští veškerá síla. Zdá se mi, že ještě okamžik a budu snad rozdrcena, rozbořena, rozdělena, že přestanu vnímat, cítit a že se ztratím v divukrásném zářivém prostoru. Místo toho však cítím, že jsem unášena, přitahována - že oči spanilého Jinocha mne nesou vlastní silou blíž a blíž k sobě ...

Tak jsem se přiblížila ke krásnému Zjevu bez nejmenšího úsilí. Stála jsem však u schodiště a hleděla vzhůru jak omámena, přimrazena a bez jediné myšlenky, beze slov. Krásný jinoch začal sestupovat níž a níž, až se zastavil nade mnou a sklonil se k mé tváři. Ovanul mne Jeho dech, teplý jako by se sluneční paprsek dotkl čela, vonný jako všechny vůně květů slité v jednu. Jemně, tiše a lehounce zazněl Jeho Hlas:

Holubičko čistá, křidélka tvá jsou již silná, když donesla tě až na toto místo, kam lidská myšlenka dosud nedoletěla. Vítám tě, poselkyně radostné zvěsti, že duše lidská vyrostla už do krásy a do síly, že probudila lásku nejvyšší a nejčistší, lásku ke mně, k Ženichu svému. Oko tvé uvidělo, co tajno, co skryto bylo dlouhý věk.

Ó, pohlédni jen směle na mou tvář, abys mohla povědět družkám svým, kdo uvítal tě na místě nejvýš svatém. Ó, pověz a přines ode mne pozdravení těm, které za tebou jdou na cestě panenství. Řekni jim, že já jsem Ten, který přišel, aby uvedl je do Otcovského domu a skrze ně učinil nové světy.

Pověz, že já jsem Kristus, Pán a Bůh, jenž dobré učinil. Pověz, že já jsem dnešní Ženich a příští Choť tvé duše, která spěje ke stavu panenství, že já jsem Ten, který již jednou přišel, aby vysvobodil svou nevěstu a přicházím znova, abych ji vysvobozenou přijal duši lidskou, svou nevěstu. Pověz, že já jsem Ten, který přichází znovu, aby vysvobozenou za choť svou pojal. Pověz, že já jsem Otec budoucího věku.

Zde, z tohoto místa, pravím:

Vy všichni, kteří svou duši oblékáte do roucha, v němž možno spatřit mne jako Ženicha, vy budete spolutvůrci mými.

Jsem, kterýž jsem. -

Naslouchám, vnímám slova a cítím, že Ten, který je pronáší, nestojí jen u mne v této chvíli, ale že je všude a u každého stvoření, že Jeho Hlas jde vysokostí, hlubokostí i nezměřitelnou šíří.

Když jsem vše vyslechla, zdálo se mi, že Ten, který byl tak blízko mé tváře, vydechl, jakoby se chtěl zbavit všech myšlenek, všech starostí, všeho smutku i marného toužení své lásky. Ztišil se. V tomto nastalém působivém tichu začaly se ozývat údery srdce. On jim počal naslouchat, ztišený, zjemnělý, zněžnělý silným citem velké lásky. Naslouchal tepu srdce svého i srdce mého. Silná, horoucně teplá vlna citu lásky Jeho srdce vysoko se vzedmula a počala zaplavovat mé srdce tak, že se mi zdálo, že celý život, celé vědomí v ní utone.

Tento sladěný rytmus srdcí nabýval pojednou určitého zvuku. Byl jako silný zvučný akord, jenž zněl ve všech oktávách, od nejnižší až po nejvyšší, jenž zněl celým prostorem a procházel sférami, kde se k němu připojovaly další a další tóny, jakoby srdce bytostí stejným úderem tepala, stejným citem lásky žila, jakoby se rozezvučely všechny struny srdcí bytostí, jež v nich žijí.

Tato zpočátku tichá, ale stále se rozeznívající zvučnost harmonie, zazněla mi pojednou hlasem zvonů i zvonečků, zazněla hudbou nejkrásnější. Vnímám, že tam dole a kolem dokola naslouchá se mnou mnoho bytostí, že sklánějí hlavy a říkají: Souzvuk lásky - mysterium Vánoc počíná ... -

Tímto silným, až opojným prožitkem skončil krásný sen, v němž jsem putovala do Ženichovy náruče, jak mi Gabriel zvěstoval. Ač smysly mé bděly, ač jsem byla plně v rozumu i soudnosti, přece tento prožitek byl jako nádherný sen opojný, krásný. Byla to prožitá pohádka ve vlastní duši, ve ztišeném nitru, v němž nebylo jiných věcí než silný cit oddanosti k Bohu.

A tak zvolna přestávám vidět záře, přestávám vidět květy a vnímat vůně. Nořím se kamsi hluboko do nitra, kde jsem ještě nikdy nebyla, do ticha nejtiššího. V nitru vzrůstá cit toužebné, silné lásky, cit, který takřka nutí všechno ze sebe vydat, všechno do sebe pojmout, všechno obejmout, se vším krásným a tak neskonale harmonickým a pokojným, tak mírným a tichým - se vším tím splynout.

A hle, jemný, něžně tichý Hlas promlouvá v nitru mém:

Láska naše spojená, splynulá a zmnožená - toť mysterium zasnoubení Ženicha a nevěsty. Co tebou prožito, k tomu i jiné duše spějí, ty, které vyvinou lásku ke mně, k Ženichu nebeskému, a které já sám oslovím ... -

Aj, panno má, duše čistá a nevinná, zavři oči. Skloň se níž a níže, až tam, kde srdce tvé rozechvěle buší. Já rty své otvírám, tichounce šeptám tajemství, jež určeno je tvému srdci, které mne počíná milovat.

Milá má, Otec mi přikázal, abych přišel v tomto čase k tobě ve zvláštní podobě a jménu, které dosud neznáš. Vyšel jsem tedy z domu Otcova, abych šel v ústrety milence své, duši čisté a nevinné, kterou mi vyhlédl Otec za nevěstu.

Ó, ukaž se mi, drahá má, ukaž se, jak jsi krásná a milá. Dej pohlédnout mým zrakům do své tváře i do plachého srdce svého, zda oči tvé vroucně ke mně vzhlíží, zda srdéčko tvé buší citem milostné odevzdané lásky ke mně. Věz, má nejmilejší, já jsem Ženich a ty jsi panna mně zaslíbená. Ó, kolikrát jsem tobě naznačoval toto tajemství, kolikrát mé slovo mluvilo o veliké lásce k tobě, duše milená, nadevše mi vzácná.

Ó, řekl jsem a dychtivě se díval, zdali pochopíš a poznáš, co můžeš očekávat ode mne. Ó, přiznal jsem, jak zbožňováníhodná je duše lidská, panenka čistá a krásná, na níž její Stvořitel nešetřil krásy a líbeznosti. Přizdobil jí líčko a dal oko hluboké, jež o moudrosti mluví, zajisté jí dal nožky bělounké jak peříčka labutí. Vždyť pro mne ji připravoval a chystal od věků dlouhých, pro Syna, jenž nade vše Mu drahý, pro Dědice království svého, které je bez hranic, v němž slunce nikdy nezapadá, v němž krásné a tajemné řeky se nacházejí bez počtu i hory s nezměrnými poklady, i domy a paláce, kde komonstvo a rytířstvo skví se ve třpytu zlata a stříbra.

Smutno je zajisté Otci, když Syna jediného do světa posílá. Kde ho však vyučit, kde vyzkoušet Jeho statečnost a moudrost, jak poznat, zda péče a výchova nebyla marná? Jen v obtížných zkouškách, jen v nebezpečenstvích mnohých ukáže orel svou sílu, jen v boji a v zápasech kalí se odvaha rytíře.

I vyšel Syn, chudý a s uzlíčkem malým v ruce, že nikdo Ho pro chudobu a prostotu Jeho nepoznal. Šel, aby prokázal, co velkého v Něm skryto. Šel, aby Otci vydobyl čest a slávu, šel, aby sílu svých nohou znásobil a utužil namáhavou chůzí po horách i propastných údolích. Posléze šel, aby se dal v lítý zápas s hrozným stohlavým drakem, aby mu vyrval vzácnou kořist hlídanou všemi čaroději, princeznu, jíž hvězda září na čele.

I přemohl jsem úklady, já, Syn od Otce do světa vyslaný, a uťal steré dračí hlavy. Vrátil jsem se zpátky do domu Otcova, vrátil se vítězný a silný, já, Syn Boha živého, Kristus, Slovo Boží láskyplné. I pohlédl Otec na mou rozjizvenou tvář, pohlédl na mé nohy zdrásané do krve, popatřil na ruce i šíji zbodanou, nahlédl v bok, kde živá rána dosud krvácí. Zarmoutilo se srdce Otcovo, vidouc hrozné utrpení Syna. Avšak když Syn uzlíček svůj rozvázal, tu oči Otcovy v radostné pýše nad Synem zalily se slzami.

Hle, majetek, jejž Otec na cestu Synu dal, nezkrátil se ani o haléř, nýbrž znásoben byl tolikrát, že jím vykoupen byl celý svět, nebe i Země. Zachvělo se srdce Otcovské, náruč Jeho mne, Syna, objala. Zavolal hlasitě na služebníky svého domu, aby uvedli mne v připravené komnaty.

Ó, jaká veliká láska komnaty pro mne vybírala, jaká něžná starostlivá péče mi je zdobila, že duch můj byl uchvácen, vida jejich krásu, útulnost i čistotu. Ze spanilých květů koberce utkané, a kam oko pohlédlo, samá záře, samý jas. Tam, kde se nacházela komnata nejskrytější, tam, kam oko nepovolané nepohlédne, tam, kde čisté lože k odpočinku volá - tam byl krásný obraz zavěšen. I pohlédl jsem na obraz blíže a pozorně nahlédl v jeho obrysy. Koho mi Otec připomíná obrazem? Na koho mne upozorňuje?

Z obrazu hledí na mne miloučká známá tvář, spanilé líčko, hluboké a bystré oko, a tam, kde se srdce nachází, bílý vonný květ. A na tom květu drobounké rosné kapénky, jež třpytily se ve slunečním jasu jako krystalky sedmeré barvy. Kol šíje perlové šňůrky a ve vlasech diadém, jenž šířil vlastní krásné světlo. Čelo bílé a na něm třpytná hvězda, tak čistá, jasná a blízká, že mé ruce toužily stáhnout si ji do dlaní a prohlížet její mihotavý jasný třpyt. Úsměv, jenž na rtu sídlil, tlumočil mi slova lásky, slova vřelá, jež zněla mi nejkrásnější hudbou.

I zachvělo se mé nitro radostnou tuchou, tichou vzpomínkou. Známá mi byla panna na obraze; vždyť dávno mé myšlenky se kolem ní točily. To bylo tenkrát, když jsem ji bral z rukou katanů, když jsem ji unášel z ohnivých dračích paláců. Vysvobozená princezna byla zajatá duše lidská. Jen tenkrát, když jsem ji prvně nesl v náručí, její hlas úzkostlivě volal a srdce její jak poplašené ptáče ve strachu se choulilo k mé dlani.

Avšak panna, jež na obraze v komnatě mé se nachází - ach, ta je jiná - ta je krásnější a spanilejší, je moudřejší a nesmírně vážná. Její ret mluví o lásce ke mně a její srdce - vonný květ - se ke mně upíná. Hle, rámě své vztahuje a v čistém toužení ruku mou hledá.

Od té chvíle, co jsem spatřil obraz krásné panny, jejž ruka Otcova v komnatě mé zavěsila, klidu již nemám. Srdce mi teskní a oči hledají v dálavách, nedočkavě hledí na cestu, kudy má přijít panna mně zasnoubená.

Ó, zamiloval si můj duch tuto pannu, Otcem zvolenou. Mé srdce k ní přilnulo, jakoby s ní odevždy bylo spojeno. I vztahuji své ruce k vidině krásné a volám ji, volám: Přijď brzy, nevěsto má. Přijď a neprodlévej. Já, Ženich tvůj, z okna své komnaty hledím toužebně k tobě. Rozpínám náruč a toužím obejmout tvé rámě a ruku v ruce s tebou jít k Otci svému ukázat tě jako svou nevěstu, jako matku příštích skvělých rodů. Těší se i On a nedočkavý je dát požehnání naší lásce, našemu svazku, který přinese nový věk. -

Více jak tisíckrát jsem vyšel ze svých komnat, vždy v čase mysterií lásky, abych se podíval, jak je mi nevěsta má blízká, zda za celý rok, v němž jsem ji zahrnoval dary, dostala se ke mně blíž. Hledím do jejího oka, naslouchám tlukotu srdce a pozoruji, kdy uvidím v jejím oku toužebný pohled a v jejím srdci ucítím jemný šelest lásky ke mně.

Často jsem odcházel smutný a tesklivý zpátky do svých komnat. Nevěsta má daleko ode mne jiného si hledí. Země mi ji odcizuje, Země ji váže a poutá poutem silným, poutem lidské lásky.

Tu Otec, vida často můj zármutek, počal mne těšit. Dovolil mi, abych vyšel ze skrytosti a zjevně se ucházel o svou nevěstu. Čas Ho k tomu vedl, neboť minula již doba, kterou mi určil jako zkoušku trpělivosti a vytrvalosti mé lásky k nevěstě. A když mi Otec dovolil, abych vyšel pro svou nevěstu až do jejího domu, kde se nyní nachází, tu radost má byla veliká. Jak může nevěsta milovat Ženicha, když nezná Jeho jméno, když nevidí Jeho tvář, když nezná vroucnost Jeho lásky?

Nuže, nevěsto má, duše čistá a nevinná, poznej Ženicha svého. Utiš se, ať slyšíš Jeho hlas, dívej se, ať spatříš Jeho tvář, vztahuj ruku, ať se brzy dotkneš Jeho náruče, srdce otvírej, ať pocítíš vroucnost, velikost i něhu lásky Ženicha k sobě. A když toto vše učiníš, tu mílovým skokem pokročíš na cestě k Němu, tu dojdeš do Jeho náruče, dosáhneš Jeho lásky. A Jeho láska pak tobě další učiní. Do domu připraveného a ozdobeného tě zavede a Otci představí. Ó, těš se, neb netušíš, co v oné chvíli prožiješ.

Když tedy takto jsem ti pověděl o našich věcech, o věcech mých a tvých, nevěsto má, o věcech naší budoucí lásky, o věcech našeho budoucího společného života, tu zbývá mi ještě jedna práce: Stvrdit své vyznání náklonnosti k tobě, stvrdit náš budoucí svazek pečetí výmluvnou, která jasně dává najevo, že k sobě patříme, že tys má a já tvůj - pečetí, která zjevnou bude každému, kdo na tebe popatří.

Ó, podej ruku, nevěsto má, a dovol mi zpečetit naši lásku. Přijmi zásnubní prsten na svou ruku, přijmi polibek na jasné čelo. Já, Ženich tvůj, pečetím slovo lásky a přede všemi vyznávám, žes nevěsta má. Buď pozdravena. Buď mi věrná. Věrnost za věrnost tobě dám, lásku za lásku.

Buď od této chvíle chráněna proti útokům Země. Služebníci moji, přistupte a chraňte nevěstu mou. Vašim rukám svěřuji poklad svého srdce. Konejte, co je vaší povinností. Bděte nad ní a ostříhejte její kroky. Amen.

Ó, Nejvyšší, k rukám Tvým skládám pokoru svou. Přijmi ji a zvažuj, zda je dosti hodna přinášet vysoké dary lidským duším, dary přijaté pro ně z rukou Tvých.

Vyučil jsi mne pro vysoký úřad a dal jsi mi potřebné znalosti, chápání i snahu k provádění prací, jež přísluší jen nejvyšším služebníkům Tvým. Často se rdím sám na sebou, když odcházím za svěřenými úkoly. Jsou příliš krásné, příliš čestné, příliš mne blažící, že mám obavy, zda jsem jich hoden. Ach, vím dobře, že kdyby prozíravost Tvá, ó, Nejvyšší, nepropůjčila mi dávno část své dobrotivosti, část skromnosti a snažení pro službu tu, nesvítilo by dnes jméno světlem a já bych stál nad propastmi, jak mnozí z mých bratří.

A tak jen Tobě děkuji za to vše, čím jsem a co v nitru svém skládám. Děkuji za to, že mám zalíbení v čistotě a nevinnosti, za to, že nosím v nitru ochotu k pomoci, za to, že je mi radostno a milo pracovat na místech, kde se zanedbává dobro a láska. I za to dík Ti vzdávám, že jsi naplnil mé srdce soucitem, že jsi ze svého velikého majetku daroval mi onu částici, jež září v mém nitru, z něhož vystupuje v podobě světla, a že lásku mám ke všemu žijícímu.

Avšak nejvyšší čest mi propůjčila záliba má v čistotě a kráse liliové, že se skláním před ní a raduji se nesmírně, kdykoli tuto liliovou krásu spatřím. To je dar Tvůj, jehož si vážím nade vše. To ze svého cítění značný díl mi dáváš, ó, Nejvyšší. Dáváš a rozmnožuješ neustále, takže se již stávám nástrojem radosti Tvé, radosti tiché a blažené, radosti, již nevyváží všechna sláva a kralování, radosti, jež Tvou je, můj Činiteli ve mně. Tato radost se rozvíjí, roste, je čím dál větší a silnější, takže já, chudičký pracovník, bohat jsem a šťasten, že jsem a že trvám, prožívám a pociťuji život citem nejčistším a nejblaženějším.

Ó, kdybych žil jen vlastním cítěním, kdybych ustavičně od Tebe nepřijímal, kdybys Ty sám ve mně nezpůsoboval cítění a myšlení radostné a blažené, tu nevím zda bych znal pocit radosti vůbec.

Ty ve mně působíš, Ty ve mně pracuješ, raduješ se a jsi šťasten. Co jsem já sám? Jen sídlo Tvé, jen jméno z přemnoha jmen, které slávu a velikost Tvou zvěstuje a zmnožuje ji na počty nespočitatelné. Jsem Tebou a Ty mnou. Jsem Tvým citem radostným, který se rozechvívá, kdykoli se příčina k tomu najde. Jsem Tvou pokorou, jsem Tvou radostí, kdykoli Tvá láska si někoho oblibuje a nad ním se počíná sklánět.

A když Ty v lásce se počneš sklánět a oblažovat milostí, tu dějí se veliké, veliké věci. To stává se tenkrát, když oko Tvé, hledící do zahrad, lučin, palouků, údolí i převysokých hor, zahlédne kvítek, jenž rozkvétá tak, jak si přeješ, tak, jak jsi zpodobnil ve své mysli budoucí krásu květů.

Ó, tenkrát já první ucítím, že mysl Tvá je pohnuta a chystá se k činu. Tento čin pak je, že vydáváš a vyléváš lásku. A co je láska Tvá? Toť světlo a teplo. Když tyto dva proudy počnou se vylévat, co se stane s květem, jejž oko Tvé uzřelo? Dostane vláhu a sílu, dostane schopnost rozvít se do krásy a vůně. A to je má chvíle, kdy ucítím radostné pohnutí. V této chvíli čekám a dychtím, já, služebník Pána tak dobrého, milého a láskyplného, tak moudrého a silného, čekám, kdy pocítím nutkání odejít k místu, kde se děje tajemná proměna. Tehdy tuším a vím, co mohu očekávat. Vím, že brzy, brzičko zaslechnu Slovo:

Gabrieli, volám tě k úkolu. Rozleť se letem, pospíchej v ústrety té duši lidské, jež dorostla v mou dceru. Už ji očekávám a přeji si jejího zasnoubení. -

Ó, tenkrát blaženost má dosahuje závratných výšin. To raduješ se ve mně, Činiteli můj, raduješ se nade vším, co toho dne se děje. Protože já jsem bydlištěm Tvé radosti, dostávám hojně z ní.

Jak rozechvěn jsem dnes, že přichází doba, na niž oba tolik čekáme. To proto, že vrací se pobloudilá, a já proto, že ji mohu přivést. A radost naše je stonásobná tím, že nebude jen jedna jediná, jako kdysi dávno přivedena byla Maria, ale že provodím více a více Marií, panen čistých.

Proto činím dnes, co ještě neudělal Gabriel. Vypůjčuji si Tvé Slovo, Činiteli můj, abych přes ně pověděl, co dosud člověk neznal, abych sdělil, čím překypuji, z čeho se raduji.

Ó, dobro i radosti má, sílo a lásko, moudrosti a nevinnosti, pokoro a službo ochotná, čiňte ze mne povždy svého tlumočníka a vykonavatele. Nastavuji nitro své, otvírám je co nejšířeji, abyste ve mně způsobily vše, co obsáhnout mohu já, Gabriel, služebník váš věrný. Amen.

Gabriel u lidské duše

Vycházím z úkrytu svého a zjevuji se vám, panny neposkvrněně počaté. Hle, má tvář se odhaluje vašemu zraku. Popatřete na ni, jaké jsou její ozdoby, jaké její zvláštnosti. Stojím před vámi odhalený a zjevený, abyste poznaly mne tak, jako znám já vás. Je třeba, abych vám pověděl, proč dnes stojím tváří v tvář vám, duším lidským, vám, které jste obdarovány velkou Boží milostí. Věnujte chvíli pozornosti mému sdělení.

Když lidští rodičové počnou dítě a ono začne vyrůstat v mateřském těle, tu první starost obtíží jejich mysl: jaké jméno dát svému miláčkovi a kdo kmotrem jeho bude, kdo zástupcem svatého příslibu Bohu. Starají se a hledají mezi přáteli svými, až najdou toho, kdo podle jejich zdání je hoden dítě na loktech podržet.

Tento prostičký děj vám zobrazuji, abyste si lépe dovedli představit mou práci, mou službu u vás, mé milé svěřenky. Rád bych vám co nejsrozumitelněji pověděl a vysvětlil, v jakém vztahu jsem k vám. Užívám tedy podobenství, protože my, duchovní pracovníci, takto se navzájem dorozumíváme a takto jeden druhému dovedeme nejlépe rozumět.

Nemáme totiž vlastního slova, jako je máte vy, které jste učiněny podivuhodnými bytostmi dvojpodstatnými. Volíme proto rádi způsob obrazné mluvy. A protože i vy jednou budete činny v duchovních oblastech, musíte se učit této zvláštní obrazné mluvě.

A když si tedy představíte obraz dítěte na loktech svého zástupce, jenž přislibuje za dítko věrnost Bohu při prvním duchovním úkonu křtu, tu jakoby vaše oči hleděly na mne. Ano, pohleďte jen, pohleďte na toho, kdo jménem dítka Božího slibuje a najevo dává přede všemi, že přihlašuje se k dítěti jako jeho první ochránce a vychovatel po rodičích. Prohlédněte dobře jeho úmysly, že jistě se svěřeným dítětem té chvíle dobře myslí, že s těmito dobrými úmysly odchází a zdálky se dívá, jak si dítě počíná, to dítě, jemuž prokázal službu kmotrovskou.

Tak já, milé mé svěřenky, stál jsem kdysi před oltářem nejsvětějším a na loktech držel novorozeňátko maličké, ještě slaboučké, slepé, hluché i nevědomé toho všeho, co je v nastávajícím životě očekává. Stál jsem po boku rodičů při svatém mystickém úkonu záslibu Bohu. Protože ono nedovedlo samo za sebe mluvit, samo Bohu věrnost slibovat a odříkat se nástrah i veškerého zla, učinil jsem tak já, kmotr jeho, za toto novorozeňátko. Byl jsem vyvolen a vybrán mezi všemi přáteli rodičů jako nejvhodnější a nejspolehlivější ochránce děťátka pro časy zlé, kdy dítě bude odloučeno od rodičů a ponecháno světu.

Velikou a těžkou úlohu jsem tenkrát vzal na svá bedra. Bylo mi tehdy mnohé zjeveno a věděl jsem tedy, že tato úloha má bude nejvýš obtížná. Avšak svolil jsem rád a přispěchal do domu děťátka, abych od té doby o ně pečoval, dohlížel a čelil nebezpečí, pokud mi to jen bude možno, aby dítě rostlo a vyvíjelo se podle Božího přání. Bohu jsem za dítě sliboval, Bohu jsem za ně odpovídal.

Tušíte již, kdo křtěným děťátkem a kdo kmotrem jeho? Děťátkem maličkým jste byly vy, lidské dušičky, a kmotrem vaším jsem já, Gabriel, věrný Boží přítel, věrný Boží služebník. Ke kolébce vaší byl jsem zavolán a svěřena mi péče o vás. A rodiče vaši? To Bůh sám ve své lásce a moudrosti. A protože tento Otec, veliký a silný, je nezjevitelný stvořenému, je nezjevitelný i dítkám, které poslal do oblastí hmotných; tu bylo třeba někoho, kdo by Ho zastupoval u dítek a kdo by zase mohl zastupovat dítky u Něho samého.

Dávno již bylo určeno jméno, které se mělo stát štítem, za nějž se ukryjí dítky, když rodiče daleko v neznámu a neviditelnu budou. Toto jméno je Gabriel. I nazýván jsem od té doby tímto jménem, kdykoli konám službu u svých svěřenek, u vás, duše lidské, které jste kdysi vyšly z rukou Boha jako Jeho milé dcery. A dobře víte, jakou starost působí panna rodičům. Její krása přitahuje ženichy, její čistota je ze všech stran ohrožena. Co starostí a zármutku dovede způsobit dcera nehodná, a naopak co radostí dcera hodná.

Tak já, Gabriel, zavázav se, že budu bdít nad vámi, dcery Boha Otce, nad vámi, panny, lidské duše krásné, moudré a všemi ctnostmi nadané, často, přečasto jsem se staral, přečasto se rmoutil a zahanben byl za vás, vida vás, jak se vzdalujete od Boha, jak zapomínáte, že jste Bohu přislíbeny a zaslíbeny. Plakal jsem za vaše rodiče, když světu jste dávaly svou krásu a ženichům nedobrým svou čistotu. Želel jsem chvíle, kdy slib jsem dal, že přivedu vás jednou, až přijde čas, zpátky do rodného domu a odevzdám vás do náruče otcovské.

Často jsem klesal pod slibem tím jak pod břemenem těžkým, které se mi zarývalo do těla až tam, kde srdce se nachází. Slzy mé skrápěly cesty vašich životů, v nichž jste vyrůstaly a rozvíjely se do krásy. Vzdechy mé je vroubily.

A přece jsem nemohl hlasitě zavolat, varovat a upozornit, přece jsem ruku vaši ponechal volnou, aby každý, komu se zlíbí, vedl vás do bludiště a na nesprávné směry. Jen zpovzdálí jsem sledoval váš krok, jen tu a tam jsem zasáhl, když spatřil jsem, že o život vám ukládají na Zemi.

Bůh a Pán můj nejvyšší dobře znal mé trápení, dobře znal těžkosti mého úkolu a dávno je předpovídal. I ponechal jednu jedinou dceru svou v mé blízkosti, abych se potěšoval pohledem na ni, abych věřil, že přijde čas, kdy já, Gabriel, odložím své jméno a s ním i úkol pro tento čas vašeho života na Zemi.

Tato panna ponechaná v domě otcovském byla mi zárukou, že se stane slavný a velký čin, kdy skrze ni učiní Bůh Syna svého, jenž přetrhne čarovné kouzlo, jímž duše lidské opřádá jejich svůdce a ženich nepravý; přetrhne a vytrhne je z osidel a počne jim dávat síly a milosti, takže ony se obrátí k Němu a vrátí se z cest nedobrých.

Když toto jsem poznal a uvěřil v úmysl Boží, tu poprvé se změnil můj smutek v radost, jež ničím se zkalit nedá, která od těch dob provází každý můj krok. Není to radost marná, není to radost bláhová, neboť je podložena Slovem Božím.

A toto Slovo Boží žije mezi námi a dává nám naději, že vše bude splněno, vše vykonáno a učiněno, co učiněno být má. V tomto velikém budoucím činění je i život váš a budoucnost vaše, duše milené. K této budoucnosti hledím dnes já, Gabriel, ochránce panenství lidských duší. Hledím a těším se, že brzy bude můj úkol zbaven tíže, že brzy bude radostnou prací, radostným počátkem trvalého krásnějšího života vašeho i mého.

To bude tehdy, až vy se stanete hodny tajemného svatého jména, které je příslibem budoucnosti, až budete nazývána jako ta, jež je vaším vzorem, až budete panny, svaté Marie. Tehdy dokonám úkol svůj u vás, tehdy prokáži vám službu nejčestnější. Provodím vás do domu Božího a vložím do náruče Otcovské. On pak již sám vás uvede na místo, jež vám přísluší.

Jak se stalo, že já mohu vás oslovit, jak se stalo, že prozrazuji sebe a vám mluvím věci, jež posud byly tajemstvím? Boží Slovo přišlo mezi vás znovu jako tenkrát, když v Synu mluvilo. To je doba, která láme věk, která otvírá pečeti a odhaluje skryté.

Naslouchejte tedy Slovu a učte se novým věcem. Ony vám pomohou k tomu, abyste dosáhly stavu, žádaného Bohem vaším i mým.

Vánoční čas mi vás vždy přibližoval, vždy mne posílal k vám do vaší blízkosti. Přicházel jsem, abych prohlédl váš stav a odhadl, co mohu od vás očekávat v duchovním dění. Ještě nikdy, co přicházím do vaší blízkosti, nebyl jsem tak dojat nad moudrostí a láskou Boží, ještě nikdy tak potěšen.

Vím a dobře znám, co se s vámi děje, znám příčiny tohoto dění i jeho významu. Proto také jsem se oblékl do své hodnosti a titulu svého, oblékl šat sněhobílý s ozdobou lilie, a přispěchal k vám, abych vás objal kolem ramen a těsněji se s vámi spojil, abych vynášel vás v okamžiku zbožné touhy po náruči Boží, v okamžiku láskyplného citu k Ježíši Kristu, Synu Božímu, do oblastí čistého Světla.

Rozpomeňte se na mne ve vánoční dny, kdy budete rozjímat a probouzet lásku nejčistší, lásku k Ženichu nebeskému. V těch chvílích budu stát po vašem boku, svěřenky mé, jako váš ochránce a průvodce na cestě k Ženichu vašemu. I podepřu vás a city vaše donesu daleko, až k srdci Božímu, k srdci Ženicha. Uvědomte si mě a buďte mi nakloněny. Přijměte pomoc mou, ochranu i doprovod můj. Jsem s vámi od chvíle té až do okamžiku vašeho nejvyššího štěstí - já, Gabriel, Ženichův posel - Gabriel, služebník domu Božího, pomocník v pokušení čistoty a ochránce ctností jejich. Amen.

Dlouhé věky vedu tě, duše lidská, neviditelnou, nepoznanou rukou cestami, o nichž ty sama ani nemáš tušení. Jsem s tebou v každém čase a v každé chvíli, i tehdy, když jsi ty nevědomá sebe a spíš tichý sen na nočním loži.

Hned tehdy, když jsi jako dítě skotačila, dohlížel jsem na tvé dětské hry i na pozdější tvé vyspívání. Znám každé hnutí tvé mysli, znám tě lépe nežli ty sama sebe, neboť jsem procházel s tebou údolím růstu i pádu, údobím nynější cesty nad propastí. Ty sama v noci zapomínáš dne a ve dne nevíš, co noc ti dala prožít. Jen tu a tam slabounké záblesky v mysli tvé zůstanou a vynořují se z mlhy zapomnění jako světélka, ale vždy zase zhasnou, zapadnou. Tvá mysl se pak vrátí k prožitkům současnosti.

Avšak já jsem bdící ve dne i v noci, vědomý včerejška, dneška i příštího dne, a proto tedy nezapomínám, proto nosím ve své mysli všechny věci tvé minulosti, všechny události a příhody malé i velké, významné i prosté. Nosím je tam za tebe, abys nebyla jimi příliš obtížena a unavena, abys mohla konat klidně vždy to, co bylo právě potřeba učinit, na co se rozpomenout a o čem přemýšlet.

Ty nevíš, kdo já jsem, ty nemůžeš to ani pochopit. Musel bych nejdříve rozhrnout před tebou oponu, jež ukrývá tvou minulost, a zjevně ti ukázat na místo své i tvé, na práci svou i tvou. Nepřišel ještě čas, abychom se mohli spolu ponořit do minulosti, ty a já, Mistr tvůj. Na nás oba čekají veliké úkoly. Máme tolik práce, že nevím, budeme-li s ní hotovi včas, bude-li vykonáno všechno, co uložili jsme si tenkrát, kdy jsme nastupovali svou společnou cestu, ty, duše lidská, a já, ten, který tě vede po ní, já, Mistr tvůj.

Jak dobrý, předobrý byl Otec tvůj, že neposlal tě osamocenou do daleké země, na cesty neschůdné, namáhavé a nebezpečné. Nad mnohou propastí jsi stála, pod mnohým úpatím nebetyčných hor, ty, slabá, téměř bezmocná poutnice, neozbrojená zbraní proti nepřátelům. Věz: Již tenkrát Láska Boží se slitovala nad tebou a dala ti dobrého, věrného strážce, jenž u tebe stál v neviditelnosti, jenž měl oko bystré jak orel a sílu ducha velikou. Proto jsi dnes na svém místě, na místě, které nese s sebou mnohé obtíže, ale které dává veliká prvenství.

Nechci říkat, že to zásluha má, ale neříkám také, že jen svou zásluhou jsi došla na toto významné místo. Je to zásluha nás obou, je to náš společný boj, společná cesta ruku v ruce, která umožňovala tobě chůzi a mně dávala možnost inspirovat a vést tě zátočinou i oklikou, když přímá cesta byla uzavřena. Tak jsme šli vedle sebe, já, tobě neznámý Spolupoutník, a ty, osamělá, nevidoucí, často bojácná a unavená poutnice.

Sdílel jsem všechny tvoje stavy, sdílel úzkost i bolest, sdílel únavu, ale sdílel i šťastné radostné záblesky prožitků, při nichž jsi nabírala síly a oddechovala sis čas od času. Avšak tolik ti říkám, že lépe na společné cestě bylo tobě nežli mně. Tys znala a viděla jen malý, zcela malý úsek cesty své před sebou i za sebou. Nebála ses tedy budoucích kroků, nelekala ses, zda bude dosti sil, aby dobře a správně ušly určený kus cesty. Já však, vidoucí do veliké dálky vpřed, často jsem se chvěl a bolestně si oči zakrýval, neboť mé oči často spatřovaly nástrahy, lsti, zrady i všeliká těžká zranění, jež nás na společné cestě mají potkat. Věděl jsem, že nemožno váhat, že nemožno odvrátit věci, jež čekaly na tebe, aby tě zajaly, zranily a tobě ubližovaly, neboť jsi šla ohněm těžkých zkoušek, ach, převelmi těžkých.

Šel jsem tedy za ruku tě veda proti vichřicím a bouřím, proti zlodějům a vrahům. Opřel jsem se tělem proti vichru, plášť svůj nastavoval v dešti a krupobití a vlastní srdce vydával smrtelným ranám, které vrah zákeřně ukrytý často udílel. Nemohl jsem však rozkazy dávat větrům a bouřím, aby se ztišily, nemohl jsem domlouvat zločincům. Ten, který mne poslal po bok tvůj, nedal mi k tomu ani moci ani síly, abych snad někdy, vida tvé hrozné trápení a zoufalství, jat soucitem a žalem nad tebou, nevytrhl tě z věcí, které čekaly na prožívání, nevytrhl tě z plamenů, jimiž jsi musela projít.

Zdánlivě bezmocný na zásahy zvenčí, o to silnější, statečnější a moudřejší byl jsem ve věcech, jež se týkaly tvého vlastního niterného stavu. Tam bylo také hlavní místo mé působnosti u tebe. Vyciťoval jsem nejmenší chvění tvé ruky, která se mé držela, vnímal jsem každičký tvůj povzdech, sečítal slzičky, sledoval údery srdce, tušil jsem myšlenky ještě v mysli tvé nezrozené, v nitru ještě neprožité. A když tvé nohy únavou slábly a oči se k spánku uzavíraly, tu naopak mé oči byly zdvojnásobeny, aby hleděly i za tebe. V těch chvílích nastávala má hlavní úloha: abych ze srdce svého do srdce tvého vléval statečnost a zažehoval city, abych ze svých nohou bral sílu a do tvých ji vkládal a z rukou tvých abych odnímal nebezpečné hračky, jimiž se mysl tvá jako dítě bavila.

Toto jsem činíval a činím stále, neboť ještě nenadešel konec našeho společného putování. Před námi je ještě cesta společná, úsek, na němž nejvíce záleží. Ušli jsme pěkný kus cesty a stanuli jsme nyní na místě, odkud já, Mistr tvůj, dohlédám konce. Ty ještě ne, tys ještě duše lidská, ohraničená tělem, v němž žiješ, a proto nemůžeš ještě konce dohlédnout. Nač je toho také tobě třeba? Stačí, když já, Mistr tvůj, vidím, neboť za tebe vidím.

Tvé oči už nyní budou dohlédat mými, neboť věci, jež tě potkaly v posledním období cesty, spojily nás ještě úžeji a vroucněji. A páska, která vede od srdce mého k srdci tvému, stala se tak silnou, že ještě více dobrých citů bude po ní ode mne k tobě přicházet, ještě více zkušeností a moudrosti nabudeš.

Vidím-li, že naše pouto sílí, vidím-li ruku tvou vědomě již položenou v mé, poznávám-li, že už znáš a slyšíš můj hlas odlišný od jiných, kteří také dobrými strážci jsou, tu ani jediný stín, ani jediná chmura mysl mou nekalí, ani jediná úzkost srdce mi neskličuje. Před námi jasno a čisto, neboť je den nad jiné sváteční, den a čas, který ve velké milosti Boží prožiješ ty, duše lidská, mnou vedená, vyučovaná a inspirovaná.

A pro tuto milost, v níž nyní žiješ a která se stále rozmnožuje a sílí, pro tuto milost vážili jsme, ty a já, Mistr, svou namáhavou společnou cestu. Pro ni jsi šla ohněm a zkouškou sterou, pro ni jsi byla vystavena útokům nepřátel, pro ni jsi trpěla a žila. A nyní tedy stojíš v jejích proudech, které jsou jako vodopády z vysokých skal. Jiskří, šumí, září, rozbíhají se v tisícerých kapkách a padají jako deštíček tichý, jemný a vonný, kterému sluneční paprsky dodávají duhové krásy, přímo na tvoji hlavu, přímo do tvého srdce.

Došla jsi tedy na správné místo, došla jsi včas, unavena sice, ale s úsměvem ve tváři, s úsměvem vnitřní neskonalé radosti nad krásou a sterým poznáním, které jsi našla na místě, kde nyní po boku Mistra stojíš. A hukoty vod, hukoty vodopádů Božích milostí jsou tak silné, tak mocné, že vyvrací ze základů pevnosti, odkud na tebe nepřítel střílel. Hasí ohně a boří překážky na cestě lidských duší k Bohu a Jeho lásce. My vítězně spolu vybojovali cestu, tu cestu, která je Otcem i Synem žádána.

Nuže, ohlédněme se spolu na chvilečku zpátky. Hle, cesta je již otevřená. Na ní vidím já, Mistr, s okem dopředu hledícím, jak mnohé lidské duše jdou již klidně a lehce po ní bez velkých bojů. Jdou v plamenech, jež sotva sahají k jejich kotníkům. Dobře tak.

Úkol svůj splnil jsem u tebe, lidská duše, jen zčásti. To ostatní, co ještě zbývá, není již tak obtížné. Bude to radostnější a šťastnější práce, protože budeš slyšet mé Slovo, a nebude tedy obavy, že bychom si spolu nerozuměli. Ty už víš, kam já tě vedu, a já vím, že ty ráda se vést ode mne necháš. Kdo tedy nás může zarmoutit, kdo zlekat nebo trápit? Nikdo. Ty mne a já tebe mám, ty se mnou a já nad tebou povždy bdím a posiluji, povždy utěšuji a podpírám a nade vše miluji.

Mistr tvůj, Ježíš, jenž v Kristu Bůh tvůj jest. Amen.

Poslové boží sestupují, aby zapěli radostnou píseň vánoční:

Pastýři, pastýři, lidé čistých srdcí, pohleďte vzhůru, nad hlavy své, tam, odkud přichází světlo do vaší Země. Hle, my, poslové vánoční radosti, odhalujeme mraky, odkrýváme nebesa.

Uchystejte si bílé šátečky pro slzy radosti, pro slzy díků, abyste nebyli rušeni v posvátném vytržení, jež dotýká se vašich myslí. Otevřete okna srdce svého a vyhlédněte do nebeských krás. Tam, kde se slunce nachází, ještě výše nad ním, uzříte rajský Betlém. Nuže, pojďte blíže, ať dobře popatříte, dobře posoudíte rajský ten div.

Lehounce se dotýkáme vašich čel a vynášíme vás v duchu vašem vysoko, vysoko do nebeského světla, do záře, na niž vaše oči nejsou zvyklé.

Jemněmodrý, blankytně čistý baldachýn září ve výši. Na něm je bezpočtu hvězdiček, jež se předhánějí ve třpytu a lesku. Toť vstup do rajského Betléma, do místa, které jen jednou do roka se zjevuje. Z vysoka nad modravým baldachýnem line se záře tak silná, jakoby ne jedno slunce tam stálo, ale jakoby sluncí byl bezpočet. V této záři spatřujeme zástupy sférických průsvitných, jemně zbarvených andělských poslů, kteří vytvářejí půlkruh, vysoký a široký. že nedohlédneš jeho okrajů. V rukou drží bílé stuhy stříbrem a zlatem vyšívané. Na nich je psáno: Zjevil se nám Pán a Bůh náš, plesejme. -

Tyto stuhy vlají a třpytí se zlatem a stříbrem, padají dolů do prostorů a obepínají celou vaši Zemi. A hle, zde vpravo, přímo nad místem, jež zatím není viditelné, neboť tone v záři a jasu, tyčí se mohutný nástroj podobný varhanám, plný píšťal a strun. A již nastupují na svá místa sbory krásných andělů se stříbrnými loutnami a s bicími nástroji. O něco níže vyplňují prostor andělé zpívající. Devět kůrů andělských, od nejprostších až po nejvyšší, zúčastňuje se slavnosti Božího vstupu mezi ně.

Prostor se zachvěl prvními tóny. Lidské ucho neslyšelo tak krásných tónů, jaké dovede vydat nebeská harmonie. Mohutná a silná, jemná a něžná, radostná a jásavá, dojímavá až k rozechvění je harmonická krása nebeských zvuků.

Když zazněly první akordy, tu otvírají se srdce jako nádherné kalichy květů a počnou vydávat silné toužení, lásku nesmírně něžnou, hlubokou a blaženou. Tyto city čisté lásky vytvářejí

ovzduší vonné a opojně krásné, které se zhušťuje a stává se nejvonnějším kadidlem, jež se line k místu svatého zrození.

Hle, tóny se ztišují, zjemňují a znějí jako nejkrásnější ukolébavky, jako mateřský láskyplný hlas, jako obdiv nad Zázrakem, který v rukou Matky spočívá. Harmonie zní jako dík Pánu, jenž tento zázrak učinil. Světlo a záře nad svatým místem, nad rajským Betlémem, stává se průsvitnější. Oči andělů nedočkavě vzhlížejí, kdy nadejde okamžik zjevení se Dítěte Božího. Světlo nabývá čirosti, stává se průhledným.

Ó, pastýři, svědkové této chvíle, zastřete si oči. Nemůžete plně popatřit na Zjev v klíně Matky. My, andělé, smíme jen tichounce šeptat: Zjev Syna Božího podoby určité nemá. Je Světlem ze Světla, je jen Krásou vyšlou z Krásy, je Láskou vyšlou z Lásky, je jen Milostí z Milosti vyplynulá; je Moudrost z Moudrosti nejvyšší, je Dokonalost z Dokonalosti samého Boha, Pána našeho, jenž se zjevil všemu světu. Zjevil se nám i vám, lidem čistých srdcí, aby ukázal, čím je a co nám přináší. Temnotám světlo, nebesům krásu, lidem lásku a milost, a všem nám vyšší moudrost a dokonalost.

Jak se nemáme radovat, jak nemáme plesat a rozehrávat struny svých srdcí k radostným zpěvům a krásné hudbě? Čím vyjádřit máme svůj dík za toto radostné oblažení, za obraz úchvatné krásy, jejž spatřují naše oči?

Ach, Betléme rajský, místečko světla, štěstí a nezměrné krásy, kéž bys mohl sestoupit níž a níž, abychom nebyli samotni ve své radosti, aby oči všech lidí žijících v temnotách spatřili tebe i Toho, jenž v tobě spočinul jako Bůh, jenž každému srdci je blízký.

Kdyby tebe uzřely lidské oči, Betléme Boží, tu nevíme, zda Země by byla dosti pevná, aby unesla radost, podiv, světlo i krásu, které by v tu chvíli sestoupily na Zemi. Země snad by do propasti spadla, a vy, lidé, vznesli byste se vzhůru na křídlech zbožné lásky a touhy k Tomu, jenž je zřídlem tolikerých krás i zázraků.

Nemožno žádat takové věci, nemožno rušit řády odvěké. Však vy, kteří uslyšet máte ty zvěsti, kteří pozváni jste, abyste našima očima na okamžik pohlédli do světla a září betlémských, vy opravdu již utíkáte Zemi a na křídlech lásky a zbožné touhy vystupujete výš a výš, až tam, kde září světlo vánoční. Vaše oči našima hledí do nebeských krás a vaše uši našima naslouchají plesání andělskému, plesání celého nebe.

Ó, pohleďte jen a naslouchejte, ztišujte své lidské hlasy a myšlenkami svými ve vánoční dny sledujte svaté tajemství, svaté děje nebeské. My bereme vás ve svůj sbor, a vaše modlitby, vaše vánoční zpěvy i tiché vzývání vkládáme mezi naše. Až uslyší Syn Boží, spočívající v tento svatý čas v rukou své Matky, vaše hlasy mezi našimi, tu zaraduje se a blažen bude nesmírně. Budou tím nejkrásnějším darem, jejž Mu lidé na Zemi složí k jesličkám, těmi bytostmi božími, k nimž sestoupil nejdříve a u nichž se zastavil nejdéle na svém putování nebeskými světy.

I usmívat se bude Děťátko lásky Boží nad krásnými dary, jež k nohám jste Mu položili. Jeho úsměv rozzáří a rozsvítí nebesa velikým a silným světlem, že i nejpustší temnoty jej ucítí. I Země vaše bude jím v tu chvíli ozářena tak, že paprsky se dotknou každého osamělého poutníka, každého chudého a nuzného, který dosud nedostal dar z ruky Boží, každého, kdo nemocen a obtížen naříká i kdo v hrůzách smrti sténá. A ti, kdo drží zbraně v rukou, ucítí velikou slabost, že rána padne vedle. I nebude nikoho, kdo by nedostal, nebude nikoho, kdo by v tu chvíli křivdu činil.

Svatý Boží mír rozleje své proudy široce a štědře do každého koutečku, do každého srdce, byť jen na maličkou chvíli. A přece ta chvíle kratičká vyváží jednou veškeré zloby, takže Kristus milosrdenství a odpuštění udělí.

Skládejte tedy Děťátku - Bohu - mnoho darů na Jeho svaté místo zrození, k srdci Božímu, aby lépe bylo na Zemi, aby dítky, které dnes maličké jsou jako Ono betlémské, pokoj do Země přinesly. Spojujte své hlasy s našimi, celé dny prozpěvujte, celé dny se radujte, celé dny posílejte dary Děťátku.

Pastýři, pastýři, vám velké zjevení je dáno. Pospěšte k Betlému, klaňte se, chválu vzdávejte a dary přinášejte. Pokoj Ježíše Krista, Syna zjeveného, budiž s vámi i s celým národem Božím. Amen.

(Vlastní rozjímání duše, která pochopila velikost a svatost vánočního času, která se klaní Bohu na výsostech již ve svém srdci a z něho vylévá Bohu proudy vřelých citů. K tomuto rozjímání se přistoupí až po prožití a promyšlení všech předcházejících duchovních sdělení, aby duše byla lépe připravena k prožívání svaté vánoční chvíle, aby věděla, co dostává.

Pročítáním a promýšlením Slova Ženichova i ostatních rozjímání, která je doplňují, uvádí se duše do zvláštních stavů, vystupuje v duchu vzhůru do vysokých a čistých oblastí světla, aby tam obdržela dary Boží lásky, aby tam prožila své vyšší duchovní zasvěcení, jímž je vstup do panenství duše.)

V můj sluch zaznívá hlas vánočního zvonu jemně a tichounce, velebně a naléhavě. Zní mi hudbou, jež v tento čas v nebeských sférách se line, zní mi radostným zpěvem, kterým plesají andělé. Zanáší mě myšlenkami vysoko, až ke hvězdám, kde je domov čistých svatých bytostí, které v tento čas plesají, neboť oslavují dobu, v níž Láska vydala svůj největší dar - Syna svého - světu ku pomoci.

Hlasem jemným a tichým mluví mi o tomto tajemství, o svatých mysteriích, jež v tento čas nastávají ve svatyni nejsvětější, v srdci Božím. Jemně ševelí zvuky a sdělují svatá tajemství Boží jen nejskrytějším místům na Zemi - lidským srdcím.

I mé srdce naslouchá v tuto svatou chvíli tichounkému sdělení, jež snáší se bez zvuku, jen na křídlech andělských, k mému srdci. Přináší s sebou svatý výdech Boží lásky, výdech nezměrného blaženého tepla, které prochvívá mou duši a ukládá ji na lože z květů s vůně. Na tomto loži si odpočívá duše má, aby se mohla cele ponořit do všech krásných pocitů, aby mohla prožít chvíle Boží blízkosti.

Tak jako mi výdech Boží lásky ustlal měkce lože z květů a vůní i tepla, tak já zase toužím upravit místečko, kam se snese tento láskyplný výdech, místečko pro spočinutí doteku Lásky Boží. Místečko skryté, jež čeká, aby bylo oblaženo, je srdce mé. Přichází-li tam v tuto svatou chvíli paprsek světla, něhy i láskyplnosti Boží, tu i já mu připravuji místo a chystám lože z květů a vůní, na němž by tento paprsek spočinul jako ve květech růží.

Vzdaluji se tedy v tuto chvíli všemu, co mi připomíná svět, co mi o něm mluví, co mi přináší drsné myšlenky a city. Vzdaluji se všemu, co mi zabraňuje vytvořit si v srdci místečko, v němž setkal by se cit lásky mé ke Kristu, jenž právě v této chvíli ze srdce Božího vyšel mně v ústrety, s láskou nejvyšší, s Láskou, jež se vroucně a jemně ke mně sklání, jež objímá mne jako Ženich svou nevěstu.

Ó, kéž by duše má dovedla upravit místo pro tak velebnou, tak závratně krásnou a blaženou chvíli. Kéž dovedlo by srdce mé vydat něhu a lásku nejčistší, kéž vypučely by v něm květy. Kéž zdobily by lilie práh srdce mého, kéž bílé růže by provoněly místo, kde spočine Drahý. Kéž věnečky sedmikrás, jež upletly mé myšlenky, kladou se k nohám Drahého, Vzácného, Milovaného, jenž do srdce mého vstoupí.

Nuže, pospěš, srdce mé, ať je vše hotovo, ať nepřekvapí tě návštěva vzácná ve chvíli svaté, která již ťuká na okno duše. Ó, ukliď dobře příbytek, vyzdob jej a očekávej.

(Po tomto rozjímání nastává přijímání darů Boží lásky, jejího tepla a světla, celého jejího oblažení. Tak jako v adventním rozjímání se duše učila ztišovat myšlenky, aby zklidnila srdce pro chvíli vánočního sestupu proudů Boží lásky, tak je nutno i v této chvíli se plně odevzdat jediné myšlence na Boha, jedinému citu, jímž je odevzdanost a láska k Bohu. V té chvíli nikdo jiný nesmí být v srdci mimo Boha, Jehož jméno je pro tuto svatou chvíli: Kristus - Láska - Bůh vtělený.

K Němu se duše upne a setrvá po celou dobu soustředění ve svaté vánoční chvíli. Tento okamžik má zahrnovat vše, čemu bylo porozuměno z Boží moudrosti, i to, co si během duchovního roku duše vyvinula na oddanosti i lásce ke Kristu.

Tuto svatou vánoční chvíli si možno vytvářet po celý vánoční čas až do Hromnic. Srdce Boží je v tento čas široce otevřeno každému. Jen na duši záleží, kdy ona otevře své, kdy se uvolní od světa, aby vykonala v duchu svůj výstup k Božímu srdci. I když zůstane slepá a hluchá k úkazům, které provázejí její duchovní výstup, přece z něho vyplynou všechny milosti, všechny duchovní výsledky prýštící z tohoto stupně zasvěcení. Duše je obdrží, aniž by si toho byla vědoma ve svém nižším lidském vědomí.

Je lépe raději méně, ale silně, vroucně a hluboce rozjímat, nežli často a bez vnitřního pohnutí a ztišení. Vánoční čas je doba významná, proto každý čiň, co může učinit z mysli své, ze srdce svého i z celé duše své.

Boží požehnání spočine pak na tobě, duše rozjímající, na tvé práci duchovní i zemské i na všech, kteří s tebou žijí v souladu a v lásce.)

První adventní meditací nastoupila lidská duše cestu bližšího poznávání Boha, cestu k obcování s Ním. Aby mohla na této cestě zdárně a úspěšně pokračovat, musí se snažit, aby dobře porozuměla všemu, co je jí sdělováno o Něm, o Jeho působení v Ježíši Kristu, o Jeho úmyslech a záměrech s lidskými dušemi a tím tedy i s ní samotnou. K tomu nestačí jen modlitba. S modlitbou ruku v ruce musí jít uvědomování, rozjímání, přemýšlení a úvahy o všem, co je jí zjevováno. Duše se musí soustavně vzdělávat, vyučovat v duchovní moudrosti, aby dobře a správně pochopila, co vlastně na ní Bůh žádá, jaký život, jaké skutky, myšlenky i slova, jaký způsob žití na Zemi.

Duše musí žít v neustálém dychtění, co nejvíce poznat z Božích tajemství, ze skrytých duchovních dějů i zákonů, jimiž se řídí život člověka zde na Zemi i tam v neznámu, v neviditelnu, v oblastech duchovních. Jen duše stále lačná poznání, stále připravená učit se, poznávat, chápat a z poznaného získat návody pro svůj život, pro své činění skrytě myšlenkové i vnějšně konané skutkem či mluveným slovem ve styku s ostatním zemským světem - jen taková duše má užitky ze své práce. Toto neustálé živé dychtění, podepřené a zesílené modlitbami ať prosebnými či děkovnými, může přinášet úspěchy.

Nestačí si látku, která je dána k rozjímání, pročíst, modlitbu se pomodlit, meditaci prokonat. Duše musí být na všem tom plně účastná myšlenkově i citově. A prokoná-li určitý duchovní úkol pro tu neb onu část duchovního roku a odloží na stranu, aby opět celý rok na něj nevzpomněla, pak je její práce neúplná a nepostačující, je málo účinná a pro ni samotnou málo cenná. Jisto je sice, že není možné o Velikonocích prokonávat vánoční meditace a modlitby, určené výhradně pro vánoční dobu. Každá doba má své zvláštní milosti, své síly, svá zjevení, ale nikdy nejsou osamocené. Tvoří vždy harmonický řetěz, u něhož jeden článek zapadá do druhého přesně a plně, jeden na druhý navazuje.

Počíná-li duchovní rok adventem, tu za ním jdou Vánoce, Hromnice, Velikonoce a čas svatodušní. Jedna doba vyplývá z druhé, jedna milost Boží navazuje na druhou. Teprve konec duchovního roku, adventní čas, shrnuje v sobě poznatky všechny. Korunuje celoroční duchovní dílo a dává přehled o vykonané práci. Současně přináší užitek z této práce, celý souhrn Božích darů, které duše obdržela za celý rok. Podle výše těchto darů řídí se výše darů nových Vánoc a celého příštího roku. Tak vždy rok minulý navazuje na duchovní rok příští, v němž s ohledem na prokonané práce a obdržené dary dostává duše další milosti i dary.

Kdo ledabyle prokoná advent, nemůže očekávat, že uprostřed roku dojde velkého úspěchu, že dosáhne nenadálých zážitků. Stupínek po stupínku, krůček po krůčku je potřebí jít, aby duše správně všechno chápala, aby se překotně nehnala za věcmi a zážitky, které jsou vázány na určitý stupeň duševního oživení, duchovního růstu. Je nesprávné si myslet, že v adventní čas není třeba větší práce, že stačí až na Vánoce začít, nebo raději až po Velikonocích, kdy se duše domnívá, že z Golgotské oběti získá nejvíce duchovních darů.

Právě advent je velmi důležitá doba, je vlastně přípravou duše na příliv duchovních darů v příštím duchovním roce. Je nutno dělat bilanci celé roční práce a poctivě i upřímně zpytovat své nitro, nakolik vyhovělo požadavkům na ně kladeným Mistrem. Je nutno se rozpomínat, jak ta či ona práce působila na duši, kolik v ní vyvolala dojmů, o kolik zmoudřela během duchovního roku rozjímáním, přemýšlením a uvažováním nad různými věcmi, které jí byly předloženy ...

Jsou to věci neobyčejně vážné, které odhalují duchovní tajemství, která nebyla dosud známa ani těm lidem, kteří se zabývají náboženským studiem. Zvláště Vánoce 2, které byly předloženy k rozjímání, přinesly podstatné změny do tradičních slavení Vánoc. Přinesly mnohá odhalení, nad nimiž se opravdu duše zachvívala.

Právě proto, že to byla práce závažná, na niž bude navazovat další duchovní práce vánoční, je potřebí, aby byla správně a dobře pochopena, aby se jí rozumělo, aby duše, která ji prokonala, mohla opět dále. Bylo by nemoudré překotně se dovídat a odhalovat další věci, pracovat na dalším, jestliže se prvnímu nedostalo náležité péče u těch, kteří práci prokonávali.

Totéž, co platí o Vánocích, platí o minulé adventní přípravě. Ta příprava, která byla prokonávána, bude každoročně vstupem do adventní doby. Jí duše kontroluje vykonanou práci a uvádí se do zklidnění nitra, ztišení i soustředění mysli na Toho, jenž v první vánoční době vydal svou Lásku na putování zemským životem ve ztělesněném Ježíši Kristu.

Jako vánoční čas každoročně na tuto dobu vzpomínkově navazuje a ji mysticky obnovuje, tak i duše musí zas a znovu si uvědomovat tento zázračný Božský děj, musí se na něj vnitřně připravovat. Nejlepší, nejúčinnější přípravou je, jak již bylo řečeno, vnitřní ztišování. Tím se rozumí, že duše jdoucí touto cestou k Bohu, po celý advent, pokud je jí možno, vypouští z mysli myšlenky, starosti a všelijaké obavy. Nemůže-li vlivem okolností toho naprosto dosáhnout, pak je musí alespoň snížit na nejmenší možnou míru.

To se jí podaří tím, že si bude neustále uvědomovat svou závislost na Bohu, Jeho velikou péči o ni i velikou Jeho účast s jejím životem na Zemi. Musí si uvědomovat, že ona sama vložila svůj osud i osud svých drahých do rukou Ježíšových, že v tomto úkrytu je jí i všem drahým dobře a bezpečně. Tímto myšlením dokáže, že z mysli se vytratí tísnivé myšlenky a celé nitro se začne zklidňovat.

Když dosáhne tohoto uklidnění, pak jí bude snadnější poutat myšlenky na Boží lásku, tak jak o tom je poučována v minulé adventní přípravě. Je dobře, když první i druhou práci adventní si znovu v mysli obnoví a věnuje i té první chvilku času ve svých myšlenkách.

Jak již bylo řečeno, není moudré utíkat k dalšímu a dalšímu, jestliže nebylo všechno dobře promyšleno, prokonáno i prožito. Rovněž tak duchovní pojednání, která vysvětlují a objasňují duchovní otázky adventní i vánoční, která dávají nahlédnout do složitého duchovního dění, je potřebné znovu promýšlet. Nejsou-li uchována v paměti, pak je nutno opětným pročítáním je obnovit, znovu si do duchovní paměti vštípit všechno, o čem mluví, co objasňují, aby duše, až ztratí mozkovou paměť, mohla si i tak na všechno vzpomenout a čerpat z nabytých zkušeností. Toto se právě dosahuje ne jedním pročtením, ale přemýšlením o těch věcech tak dlouho, až to bude jasné, srozumitelné a pochopitelné, až si to plně osvojí tak, že může o tom s každým hovořit, případně i druhého poučit.

Tento způsob duchovního vzdělávání je naprosto nutný, má-li být práce úspěšná, má-li opravdu duše mít užitky ze své duchovní práce. Proto znovu a znovu pročítat, promýšlet a vracet se i během roku k poznanému, aby si duše vše osvojila.

Jisto je, že jsou podávány duchovní věci, které vyžadují určité bystrosti, aby byly pochopeny. Je nutno tuto duchovní bystrost, tuto chápavost, soustavně a uvědoměle pěstovat jako vzácné seménko vložené do duše samotným Bohem. On chce mít člověka jako moudrého a bystrého, chápavého i všímavého pracovníka, kterému není potřebí všechno dlouho vysvětlovat než pochopí, co vlastně se po něm žádá, ale naopak, kterému stačí napovědět, a on již ví, co a jak udělat k Boží spokojenosti ...

Třetí stupeň duchovní práce je velmi významný, neboť jím duše vstoupí do svazků všebratrské služby a pomoci mezi duchy vtělené i nevtělené, kteří pracují na obrodě lidstva, kteří jsou prostředníky a zprostředkovateli Božích darů i Boží pomoci člověku takovému, který sám pro svoji hříšnost, nevědomost nebo slabost citu není schopen udržet se na stupni víry, který vlastní silou nedovede zvítězit nad zlem ve své duši, který je duchovně opozdilý a tím neustále vyřazovaný z práce na vyšších cílech duchovní budoucnosti lidstva.

Duše, jež se dostane na vyšší stupeň Boží přízně, kdy už přijímá milosti Boží od Ježíše Krista, ocitne se tím před povinností přičinit se, aby z darů, jež sama přijímá, dostala se menší či větší částečka právě těmto slabším a opozdilým bratrům, kteří sdílejí s duší život rodinný či přátelský, kteří žijí ve společném národním svazku. Posléze, až duše ještě více duchovně zesílí, až bude ještě více přijímat Božích darů, tu aby dávala pravidelný podíl všem na Zemi.

Aby tato duchovní pomoc mohla být opravdu prospěšná, tu je zase zapotřebí, aby se duše snažila víc a víc se zlepšovat, zušlechťovat, aby skrze ni mohly přicházet do Země síly Božího milosrdenství, Božího slitování, Boží lásky. Čím více ona sama přijme, tím více může poskytovat jiným. Zde je vidno, že duše zasahuje do lidských osudů, že počíná i ona svou prací přispívat ke zdárnému vývoji lidstva, k tomu, aby se lidstvo dovedlo pozvednout z kalných a bahnitých nánosů zla k čistému světlu i ke krásnému světu dobra a lásky, jemuž vévodí Ježíš Kristus jako Bůh pokoje a míru.

Advent třetího stupně tuto práci započíná. Vyžaduje na duši, aby ke své duchovní práci, která je jí Mistrem uložena, přidala i malý díl práce za jiné, aby ze svého času věnovala chvíli duchovní meditaci, která bude myslet, mluvit, prosit a volat k Bohu za jiné, za ty, kteří buď modliteb neznají, nebo mají modlitby prosté, určené jen pro osobní duchovní blaho, anebo nedovedou, neumějí nebo nerozumějí tomu, že Bůh na nich žádá, aby pomáhali svým bližním. Oni zpravidla této pomoci bližnímu rozumějí tak, že mu mají pomáhat v jeho zemské práci. Pravá pomoc bližnímu je však ta, která hledí na jeho duchovní blaho, neboť zemské bědy přestanou smrtí těla, ale duchovní trvají dále, stále a tak dlouho, dokud se nezušlechtí duchovní stav člověka.

Aby se duchovní stav bližního zušlechtil, k tomu je potřebí Božího soucitu i dobroty, milosrdenství a posléze odpuštění i pomoci Ježíše Krista. Tyto věci je potřebí bližnímu přinášet jako nejúčinnější podporu jeho života zde na Zemi i tam v posmrtném životě, neboť i tam mnozí klesají, mnozí zoufají a dopouštějí se provinění proti Božím zákonům.

Nuže, duše, které jste se zaslíbily Ježíši Kristu i všemu, co v Něm je a co z Něho vychází jako přenesmírná láska, přenesmírné dobro, soucitná obětavost ke všem trpícím, ke všem slabým, kteří pro zlobu a nenávist svou, pro hříšnost a nevědomost jsou poníženi v zajetí ďábelském, vy, duše moudré, vy, Marie, které jste nejlepší stránku vyvolily sobě - nastupte na místo, kam volá vás Ježíš, Mistr váš i Pán váš, Kristus, Bůh živý ...

Advente, dobo tichých příprav duchovních, buď vítán. Znovu ses vrátil ke mně, abys mne provodil zahradou mého nitra a prohlédl, co bylo v ní zaseto, co vzešlo a co se rozvilo do krásy. Znovu jsi přišel, abys mi připomněl povinnost mou, povinnost pečovat o nitro, o myšlenky i city, o každičké slovo, které pronáším k Bohu i k lidem.

Kdybys ty nepřicházel každoročně zas a zas, ani bych nevěděla, že Pán mne volá k vánočním hodům lásky, že mne zve ke stolu, na němž jsou dary vánočních milostí Boží lásky. Tak jsem ponořena do života Země, že mi čas utíká, letí, že den za dnem odchází nenávratně pryč bez ohledu na to, zdali v míjejících dnech bylo mnou učiněno všechno, co učiněno být mělo.

S lítostí se dívám na zmizelé dny, neboť cítím, že opravdu nebyly vždy vyplněny tím, čím vyplněny být měly - myšlenkami na Boha, na všechno, co s Ním souvisí, že nebyly Bohu milými, nesloužily ozdobě mého nitra, k jeho zušlechtění, k pěstování květu lásky v srdci mém.

Dobře, že přicházíš, tichý, teskný advente; alespoň příležitost mi dáváš projevit tuto lítost a Boha svého poprosit, aby nepřihlížel k marnotratnosti mé, jak s drahocenným časem plýtvám, s časem mého lidského života, nechávajíc jej unikat bez uzardění, že nebylo vykonáno dobře dílo, úkol můj, který na každý den je mi uložen, úkol opravy mého nitra.

Stojím před tebou tváří v tvář. Dívajíc se do tvých přísných očí, které přišly přehlédnout mou práci, k níž jsem se zavázala, v oku cítím slzu, v duši výčitky a na rtech slova z nitra vyplynulá, která se k Bohu obracejí s pokornou prosbou:

Ó, Ty, předobrý Bože můj, Ty, trpělivý Beránku, který ustavičně bereš za mne moje provinění, který snímáš tresty, jimiž mne spravedlnost Boží kárá za lehkovážnosti mysli i citu, abych nepoklesla pod jejich břemenem -

Ó, Ty, svatá veliká Lásko, Ty, tichá Přihlížitelko mých dnů, které míjejí, které prožívám i které budoucnost mi přinášejí - Ty, shovívavá Matko má, jež dítěti svému ustavičně promíjíš a na milost je bereš s omluvou, že je ještě maličké a nevědomé, že nemá sil k velkým činům dobra a lásky -

Ó, Ty, Ježíši Kriste, Synu Boží, který jsi přišel tehdy do Země, když lidstvo bylo nejvíce pokleslé, abys mu pomohl nalézt cestu ze zemských běd - Ty, můj Učiteli, Mistře, má Útěcho a Sílo života, má Cesto k Bohu nejvyššímu, Stvořiteli a Pánu života -

Jak zahanbena jsem v nitru, uvědomujíc si svou slabou lidskou vůli k prožívání ušlechtilého života na Zemi svou myslí a citem, jak rukama ukrývám tvář, neboť neodvažuji se podívat na veliké světlo Lásky, jež mne zrodila, jež mi dala mi životní vědomí, neboť vím, že nemám nic, čím bych se mohla této lásce odvděčit. Jdu životem a na všechny strany klopýtám, tu nadšena pro duchovní cestu, tu opět lhostejná a nevšímavá, naplněná starostmi a zájmy o věci vezdejší, tu opět nespokojená a mrzutá, když nevoní mi na cestě života zemského růže, když obtíže mi cestu ztěžují.

Ach, mnoho toho žádám pro sebe, avšak málo, maličko dávám já jiným. Na jiných lásku žádám, sama ji dát nedovedu, nad tvrdým slovem se zarmucuji a mně samotné nelaskavá slova z úst padají.

Nejvíce však dlužím tobě, Bože dobrotivý, nejvíce zapomínám v denním shonu na Tebe, Lásko Boží. Až teprve když doba adventní přijde a Ty na dveře mého nitra zaklepáš nesouc mi vánoční dar, tu rozpomínám se, tu teprve odprošuji, tu pospíchám, abych Tě pozdravila slovem tiché modlitby. Ó, jak jsi dobrá, že mi to nezazlíváš, ale ochotně mě povzbudíš, utěšíš a ve svatý čas povíš, že láska Tvá je nejen nezměněna ke mně, ale že jí stále přibývá.

I já, Lásko Boží, ač nehodna se cítím Tvých darů vánočních, ač rmoutím se nad svým vlažným citem lásky k Tobě, i já v této chvíli přehlížím nitro a toužím vydobýt, vyzvednout, rozšířit a zpevnit city lásky k Tobě, city lásky ke každému, kdo na Zemi ta se mnou žije.

Přijmi mou pokornou úvahu, přijmi mou lítost nad nedokonalým myšlením i cítěním pro Tebe, pro každého, kdo jako já je Tebou učiněn.

Přijmi ujištění, že tento adventní čas je mezníkem pro mne na cestě života, za nímž se nachází opravdová cesta lásky, kterou v tuto chvíli nastupuji, abych ti ukázala a dokázala, že rozumím Tvému přání, že se chci postavit po bok Tvůj jako duše milující, jako duše oddaná Tobě a všemu, čemu Ty učíš lidské duše.

Těším se na chvíli, kdy skloníš se ke mně ve vánoční čas, abys naplnil mne pokojem, mírem, tichým blahem své lásky.

Ó, přijmi všechny mé myšlenky, jež v tento adventní čas k Tobě zaletí, přijmi všechna slova i city, kterými k Tobě v tichu nitra svého promlouvám.

Buď se mnou, buď u každého a s každým, kdo srdce k Tobě v tento čas obrací.

Skloň se i k chudým mým bratřím, kteří bohatství lásky nemají. Vezmi je na milost a uštědři jim podíl z darů, které máš pro mne i pro ty, kteří k Tobě lnou a s Tebou se spojují. Amen.

(Nyní může následovat tiché soustředění mysli i citu na Lásku Boží podle duchovní adventní práce 2. stupně. Ten je vždy a každoročně účinný a platný, neboť učí niternému ztišování. Je možno si chvíli tiché mysli libovolně prodloužit. Teprve po tomto duchovním úkonu přistoupí se k další meditaci, která již slouží bratrské pomoci, která přitahuje k Zemi Boží slitování.)

Domove náš, domove Země, v tobě zrodili jsme se jako lidé s tělem, jež ukrývá naše duše do závojů, takže ony neviditelné jsou. Přišli jsme do tebe jako ptáci, kteří na jaře z neznáma přiletí, nesouce duši vzpomínku na teplé kraje, plné slunce, tepla a světla.

Jako nemluvňátka na prsou matčiných pokojně spočívají, tak i my jsme spočívali, nevědouce, co na nás čeká, až přijde doba tělesného vyvinutí, až obrátí se naše dětství v život člověka, jenž neví odkud přišel, co má dělat a kam míří jeho kroky.

Pokojně a radostně se zdálo na Zemi, když hlásky naše o jaru zpívaly, když byly ještě tiché, jemné a něžné jako hlásky ptáčků ve větvích. Jak krotké laně se nebojí lidských obydlí a jsou důvěřivé k lidským dlaním, které často místo sousta chleba ukrývají v sobě zbraň proti nim, tak dívali jsme se na věci tohoto domova, jenž před námi ukrýval tehdy svou pravou tvář.

Netušíce úklady, jež na všech stranách pro naše kroky jsou nastraženy, rozbíhali jsme se na cestičky života, chtějíce poznat lépe svět kolem nás. Jaký div, že naše kroky do mnoha léček vkročily, že naše srdce poddávala se zlu jak nevěsta tomu, za koho se u oltáře provdává.

Nevěděly naše důvěřivé oči, že pod krásou mnohých věcí ukrývá se nebezpečný svod, kterým je duše odvedena od vzpomínek, jež na jejím dně spí svůj tichý lehký sen. Netušili jsme, že tyto vzpomínky čekají, že budou jednou ze sna probuzeny, oživeny Božím hlasem až přijde čas, aby zvěstovaly tiché zkazky o místě, jež duše naše opustila před vstupem do Země.

Tak kroky naše, lehké jako let ptáka, rozběhly se v šíř i v dál do různých koutů Země, aby si duše jednou přinesly zpátky uzlíček zkušeností o jejím životě.

Žel však, žel - jak vrátily se zpátky? Kroky naše ztratily svou lehkost, srdce již neletí světu vstříc. Ruce znaveny prací svět již neobjímají. Duše naše, z nichž síla utrpením odchází, pod břemeny života klesají ...

Po Zemi, jež ztratila krásu před očima poutníka, jenž zraněn jejím kamením i hložím po cestách jejich těžce klopýtá, po Zemi té, jež stala se nám pouští bez vody a bez chleba, kráčíme dál a dál.

Vyprahlá půda, rozrytá jak čelo stařeny utrpením těla i duše, navršila nám na nohy nánosy své hlíny. Hlava naše hledá stín, v němž by nalezla odpočinek, kde pojal by ji spánek v náruč zapomnění útrap dnů života. A cesta jde dál a dál, donekonečna se vine, jakoby konce nikde nebylo. Kráčíme po ní a kolem nás míjejí obrazy života.

Hle, jdeme tu a jdeme tam, a všude se ozývá bědování. Dům od domu, místo od místa je plné žalu, plné teskných loučení. Tu přítel se loučí, tu dítě matce odchází, zde otec potají vzdychne, odcházeje do bojů. Tam sestra sestru ke hrobu doprovází, tamto ženich opouští nevěstu.

Zde láska lásku zrazuje, tu opět bratr zabíjí bratra střelou válečnou. A zde stařena ve vetchém těle kráčí, tamto nemocný bolestmi se choulí a naříká. A hle, uprostřed slunečného dne chorý muž se životem se loučí, uprostřed májové krásy mladá dívka k smrti usíná.

Obrazy života zemského - zastřete se našim očím, neboť rmoutíme se nad vámi, že nemůžeme vás změnit v obrazy pokoje a míru ...

Nelkejte, duše naše, probuďte v nitru svém vzpomínku na onen tichý domov náš, domov duchovní, vlast nebeskou, v níž jste žily než jste vstoupily do těla.

Oživte v sobě vzpomínku, že žily jste kdysi v ráji, v němž byla radost i plesání a Bůh nedaleko od vás žil uprostřed andělů. Nevzdejte se dřímotám a probouzejte všechno, co na dně duše dříme jako tichý sen, v němž ráj je skutečností života toho člověka, jenž v Boha uvěřil, pro Něho žije a v Něho nepřestává doufat.

Ó, doufejte i vy, že Bůh vyvede vás z pouští života, že povolá vás v kvetoucí sady, kde láska vydechuje vůně omamné.

Ó, duše lidské, spolupoutnice na cestách zemských, spolutrpitelky života, obraťte zraky k nebesům a vyproste rosu zemské poušti, ať zavlaží její půdu, žíznivá ústa lidská po Božích milostech lásky.

Rosu dejte, nebesa, ať nežízní naše Země.

Ustrňte se, nebesa, nad Zemí, a vydejte deště pro její napojení.

Svlažte krůpějemi nebeskými pole i lučiny, zahrady i lesy, ať všude vypučí nový život, ať Země rozkvete do duchovní krásy.

Otevřete se, zdroje Božích požehnání, sneste se tichým proudem na Zemi, aby neuvadlo, co v ní je zaseto.

Zasypte teplým deštěm široká pole duchovních pracovišť, aby dařilo se zaseté pšenici Božího Slova. Vydejte vláhy, na něž čeká zahrada duší, aby se mohla zazelenat bohatou travičkou dobrého snažení.

Nebesa, zavlažte obilí, jež zraje do klasů duchovních užitků, aby nebylo nouze o duchovní myšlenky, o duchovní život na Zemi.

Oblaka, halící Boha Hospodina, Pána zástupů, rozestupte se, aby On mohl popatřit na Zemi, aby poznal její trápení, její stesky, a ustrnul se nad nimi.

Odkryjte Slunce Boží lásky, aby zasvítilo nad Zemí plným světlem, aby rozehřála se srdce lidská pro skutky lásky ...

Lidé s prostým chápáním duchovních dějů očekávají Vánoce a těší se na ně s pocity přímo dětinskými ve vzpomínkách a představách, které jim byly v útlém dětství vštěpovány rodiči nebo duchovním učitelem, knězem. Tradiční výklady duchovních dějů v čase vánočním se omezují jen na narození Ježíška. I když křesťanský výklad uvádí, že tento Ježíšek je Syn Boží, který přišel spasit hříšné lidstvo, přece neobjasňuje hluboce a plně celý význam sestoupení Krista i Jeho převelikou úlohu u lidských duší.

Mnoho zůstalo utajeno v tehdejším čase lidem, kteří byli pověřeni Bohem zjevit a sdělit lidstvu podivuhodnou a tajemnou událost vtělení Syna Božího prvorozeného, tj. takového, který byl přede vším ostatním stvořen a učiněn, aby v Něm a skrze Něho bylo učiněno všechno, co učiněno je.

Duchovní moudrost lidstva v čase Vtělení byla ještě málo vyvinuta, proto nebylo možno chápat věci tak složité, jemné, čisté a tajemné, jako je mysterium Boží lásky. Jen maličké útržky byly zachyceny a pochopeny.

Toto prosté porozumění dějům prvotních Vánoc lidstva nebylo dosud doplněno a objasněno v celé hloubce a šíři. Bůh trpělivě čeká, až duše lidská se vyvine do vysoké moudrosti, až se v ní lidský duch plně usídlí, aby rozvíjel a probouzel všechny další skryté schopnosti člověka. Bůh čeká, až člověk zmoudří, zjemní se a zušlechtí, až v sobě překoná všechny nižší složky, které duše nasbírala během svého zavíjení do hmotnosti. Teprve tehdy bude moci člověk pochopit a porozumět všemu, co se skrývá za zdánlivě prostým dějem Vánoc, i co bude jeho budoucím úkolem ...

Pozorujeme-li lidi v jejich myšlení, slovech i tvůrčí práci, vidíme velké rozdíly. Jsou lidé téměř primitivní, jejichž duše se dosud nevymanila ze stavu omámení, do něhož ji přivedl stav života v hrubé hmotnosti. Takoví lidé nedovedou pochopit duchovní život a ani po něm netouží. Jiní mají již jiskru ducha v činnosti a jsou schopni uvěřit, když ne pochopit duchovní život. Takových je většina. Věří sice v Boha, ale nemají v duši touhy přiblížit se k Němu, poznat a pochopit Jeho tajemný život v neviditelnu.

Za dlouhou dobu, jež uplynula od onoho času v Písmu zaneseném jako narození Ježíška, nevyspěli, nevyvinuli duši k vyšším postřehům. Oslavují Vánoce ve stavu duchovního dětství, zpívajíce koledy i písně, jež vytvořili stejně prostí lidé. Jsou svým způsobem spokojeni i šťastni, když rozzářený chrám zazní hudbou a zpěvem a někde v koutečku chrámu je vystaven Betlém z papíru. Nikdo z nich se nezamýšlí, zdali v této radosti, jež jakoby opravdu z nebe mezi ně sestoupila, neozývá se i něco jiného, zdali Bůh nepřišel mezi ně také pro něco, pro nějaký dar, který si žádá a po něm touží.

Bůh vyslyšel adventní zoufalé prosby, přišel ku pomoci, přinesl veliký, přenesmírný dar k nohám člověka, ale i On touží po obdarování, po lásce lidského srdce. Avšak do tohoto času se nenašli lidští dárci, kteří by dostávajíce sami také dávali.

Veliký dluh má lidstvo u svého Boha. Nic dosud neučinilo, čím by potěšilo a splatilo velkou lásku Boží, která, obětujíc svého nejmilejšího Syna zemským útrapám, nedostala za to dosud pravého díku, který vychází ze srdce v podobě citu lásky a oddanosti nejvroucnější.

Chrámy září světly, zpěvy otřásají prostorem, ale srdce, ta pravá dílna slova, je opuštěno, uzamčeno, je v něm teskno, šero a pusto. Jen tu a tam počínají se dveře otvírat, jen několik jedinců si počíná uvědomovat, že v této dílně čeká práce pro jejich duši, pro jejich ducha i pro tělo, které jako nástroj hloubit a kypřit bude Zemi, aby z ní vypučely, rostly, kvetly i zrály plody dobra ...

Vánoce přicházejí zas a zas, roky ubíhají, čas letí - ale člověk, který v něm má působit, stojí na jednom místě jako přikován. Tolik dobrých slov o Bohu je promlouváno z úst kazatelů ve vánoční době, a přece tato slova jsou jen vadnoucími květinami, zrnem padlým na skálu. Představa jesliček rok co rok ožívá v lidských myslích, aby, sotva minou vánoční dny, zapadla do nepotřebných věcí, do šatů, které se odkládají do skříně a vytahují se jen ve slavnostní čas.

Avšak mezi těmito prostými duchovními dětmi jsou lidé, kteří jakoby nepatřili k tomuto zástupu. Tito vzácní ojedinělí chodci na cestách lidských životů jsou pravými ukazovateli a měřiči vyspělosti člověka, jeho duchovních stavů. Na ně hledí Boží oko pozorněji, neboť jsou nadějí, ukazovatelem vývoje lidské duše. Podle těchto vyspělých jedinců se měří síla i hloubka spojení člověka s Bohem a Jeho vůlí, plánem, řádem i zákonem. Každý takový jedinec je pod soustředěnou pozorností celého duchovního světa - obou stran - oblasti světla i tmy. Hýbe obojím. Světlu pomáhá k rozšíření a tmu počíná stírat i zmenšovat její vládu.

Na tyto jedince je čekáno, aby se stali mluvčími lidu, prostředníky i vykonavateli Božích záměrů na Zemi. Tak jako v době, v níž se odehrály první děje vánoční, byli vybráni lidé, kteří byli na tehdejší dobu niterně, duchovně vyspělejší, kteří měli duši částečně zjemnělou a zušlechtěnou k zachycení, sdělení i zjevení podivuhodných zásahů Božích sil do zemské oblasti - tak se děje i nyní a bude se dít vždy, když na hodinách, které zaznamenávají vývojový čas, se ukáže hodina určená k tomu, aby lidstvu byly dány nové Boží dary, nové milosti i vyšší osvícení a poznání duchovních tajemství.

Proč se tak děje, proč je čekáno na hlouček vyspělých jedinců? Duševní schopnosti jsou rozděleny nestejně - nestejný čas je i dojití k cíli. Jsou ti, kteří vedou, a ti, kteří jsou vedeni. Mezi nimi se pak prolínají ti, kteří sice dosahují samostatnosti v úsudku, ale nejsou vybráni za učitele, nejsou plně spojeni s moudrostí Boží neboli Duchem svatým. Ti se věnují jiné práci v různých úkonech služby lásky a dobra, oběti a milosrdenství ...

I v tomto čase přichází hodina, kdy Bůh znovu obrací k Zemi pozornost a počíná se soustředěně dívat na všechny lidi. Výsledkem toho jsou osudové, hluboké přeměny a přesuny v zemských řádech, sloužících hmotnému blahu člověka. Dívá-li se Bůh na široké zástupy a zkoumá pečlivě jejich duchovní stavy, tím více si všímá a pozoruje ty, kteří stojí v čele zástupu. Na ty již počíná dopadat první paprsek Božích milostí.

Hne-li se čelo zástupu, musí i liknaví přidat do kroku, aby se mezera nerozšiřovala a byl udržen soulad. Shora byl dán pokyn. Ti, kteří představují výkvět duchovního oživení lidstva, jsou voláni, aby započali práci, jež má přinést další duchovní oživení a vyvíjení zájmů o duchovní věci, o Boha a Jeho působení, o Jeho dílo, řád i plány do budoucnosti. K tomu je potřebí všestranné pomoci z řad těch, kteří žijí mimo oblast hmotnou, od duchů andělských i jiných pracovníků, kteří jsou určeni za iniciátory nových myšlenkových proudů.

Především je však potřebí pomoci Toho, Jemuž je lidstvo dáno do ochrany, do pravomoci, Toho, jenž je Spasitel lidstva, Ježíš Kristus, jednorozený i prvorozený Syn Boží. On, který je vykonavatelem vůle Otcovy, má mimořádný zájem na tom, aby vývoj lidstva i celkový jeho duchovní stav se dál souběžně s Boží vůlí, aby člověk konečně mohl pochopit celou šíři i hloubku Božího díla i svého vlastního působení v něm, aby byla nastoupena cesta k vysokému cíli, jímž je úzká a důvěrná součinnost člověka s Bohem.

Tento svatý Vykonavatel a Dědic veškerého duchovního bohatství Otcova, Jeho nebeských i zemských říší i všech vesmírných světů, je zvláštním tajemným způsobem poután k lidské duši. Tajemství tohoto svazku není dosud smrtelníkům známo. Jen nejvyspělejší lidští duchové odhalili jeho část, ale celé mysterium ani oni neznají. Jen Písma tajnými symbolickými ději a obrazy mluví o těchto tajemstvích. Ti, kteří je tam vpisovali, byli inspirováni k těmto náznakům, ale sami jim nerozuměli a dávali jim často prostý výklad a smysl.

Výklady Písem v pojetí starokřesťanském jsou správné jen potud, pokud se týkají jejich vnějších dějů lidmi na Zemi prožitých, viděných a slyšených vnějšími smysly. Jsou to záznamy věrohodné. Avšak tam, kde prožité děje byly jen vnější formou zástupnou, ukrývající a zastírající pravé duchovní děje, nemohou objasnit skryté tajné významy ani to, co je jimi člověku sdělováno a zjevováno Bohem samým.

To mohou odhalit jen lidé pověření tímto úkolem, kteří mají zvláštní schopnosti ducha. Takoví lidé přicházejí jen zřídka a jen tehdy, kdy vývoj pokročil a je potřebí objasnit určité věci a názory a vnést světlo do spletitých problémů života hmotného i ryze duchovního.

Doba starozákonní je bohatá na takovéto objasňovatele Božích zákonů a pravd. Proroci dovedli říci v rozhodné chvíli jasné a správné slovo. Tato slova měla káravý, varovný tón, a proto se zdála těm, kteří zakotvili v nesprávnostech a vžili se do nich tak, že ani nepostřehovali své omyly, jako nesprávná a bludná. Proto bylo prorokům spíláno i ubližováno na těle. Přesto jejich hlas byl neumlčitelný, protože se ozýval vždy, když se toho nejméně nadáli lidé hovící si v duchovním pohodlí a vlažnosti.

Doba novozákonní je naopak chudá na tyto káravé hlasy. Technický rozvoj přinášel tolik nových dojmů, starostí i hrůz válek, že lidstvo ztrácelo zájem o duchovní otázky. Přešlo v pohodlnost a vlažnost, stalo se netečným k naléhavým problémům duchovním ...

Ježíš Kristus, který přejal od Otce vládu věcí, jsa pln lásky a soucitu k lidem, projevil s lidstvem nesmírnou trpělivost a shovívavost, která šla až ke krajní hranici Mu dovolené. Jeho Slovo je tišší, jemnější a laskavější než bylo Slovo Hospodina, Boha Otce,

Ježíš Kristus přišel jako Láska a nemůže ani nechce již mluvit o trestech. I ti, které posílá On jako učitele lidu, nesou tyto snahy. Jsou to lidé zjemnělých myslí, srdcí i láskyplných slov, která jsou slyšitelná jen malému okruhu lidí. To proto, že lidé, kteří mají slyšet hlas Ježíše Krista, musí mít již také srdce zjemnělá, uši bystřejší k zachycování tichých slov, která nehřímají, ale dojímají svou vlídností, jemností a laskavostí. On dobře ví, že celý zástup nemůže naráz pojmout do své náruče. Každý má určen čas i délku putování k těmto vrcholným Božím milostem.

Jeden dříve, druhý později, aby se všechno dělo souladně, harmonicky, aby nebylo předbíhání a každý dostal, co zasluhuje, podle jeho vlastní osobité potřeby. A tak tichý hlas pracovníka Ježíšova čeká na to, až se lidská srdce ztiší, uši zbystří, duše zklidní a zbaví nejhrubších hříšností a nečistot, aby mohla začít s vyvíjením dobra v sobě, v mysli i citu.

Duchovní učitelé, kteří přicházejí do Země dříve než tato proměna u lidských duší nastane, trpí těžkým utrpením těla i duše, neboť zástup je nechápe a jejich těly k smrti smýká. Syn Boží zná dobře poměry zemské - již tehdy, když se zjevil světu jako Ježíš Nazaretský, plakal nad zástupem a řekl: Líto je mi zástupu ...-

Ano, líto je Mu zástupu, toho širokého proudu lidstva, který se v myšlenkových vírech zmítá jednou napravo, podruhé nalevo, jednou k dobru, podruhé ke zlu. Lidé potřebují vedení, potřebují proroky, ale přijde-li k nim Bohem poslaný učitel, stávají se z nich draví vlci, kteří nemilosrdně zacházejí s každým, kdo se k nim přiblíží. Ježíš toho sám na sobě okusil vrchovatě, proto posílá své následovníky a učitele jen velmi nerad do jámy lvové, do chřtánu vlků. Šetřil jejich síly, aby nebyly vyplýtvány předčasně, ale byly vydány v pravý čas, kdy láska Kristova, jdoucí ke krajní hranici shovívavosti a trpělivosti, ustoupí soudu spravedlnosti Boží ...

Čas letí nedbaje toho, kdo je liknavý, kdo zůstal zpět. Tento přísný, neúprosný čas přinesl chvíle velmi významné a vážné, kdy se má změnit tvářnost Země, tvářnost lidského života, kdy se má změnit i samotná podstata člověka - jeho duše.

Dějí se přitom přípravy na Zemi i v oblastech duchovních. Člověk - jeho duše - je jazýčkem na váze sil dobra a zla, jejich konečného střetnutí a zúčtování. Proto se k němu obrací pozornost dobrých i temných sil. Lidská duše se stává bojištěm, na němž se tyto síly střetávají a podstupují tam těžký boj, zápas o bytí a nebytí.

Domnívají-li se obě strany, že člověk rozhodne o jejich konečném osudu na dlouhý věk, pak není divu, že Země se stává dějištěm událostí nikdy nevídaných a neslýchaných. Přichází doba zúčtování, kdy každý má složit k nohám Krista svůj život, stav, své bytí, činy dobré i zlé. On pak má rozhodnout, co bude učiněno s každým jednotlivcem podle jeho zásluh a přičinění.

Jsou-li tedy na obzoru události tak vážné a významné, tu Ten, který lidskou duši tolik miluje a je s ní spojen svazkem tajemství Boží lásky, vychází jako tehdy v prvním vánočním čase, aby pomohl lidstvu v nouzi a tísni, kdy se démoni budou rvát o jeho duši a osobovat si právo rozhodnout nad jejími dalšími osudy. Tak jako tehdy předcházeli Jeho sestoupení na Zemi proroci jako Jan Křtitel, jenž přišel upravit cestu Páně před tváří Jeho, tak se děje i nyní.

I nyní přišli zušlechtění duchové, aby přinesli lidu poselství a naději, že těm, kdo u Boha stojí, v Něho věří, Jemu oddaně slouží, přichází útěcha a posila od Pána samého. Tito duchové promlouvají i o tom, že se blíží doba rozhodného boje, v němž člověk se stává soudcem, rozhodčím nad budoucností lidstva tím, že popřeje sluchu té či oné straně, zvítězí-li v jeho duši trvale dobro a ušlechtilé city lásky, či bude-li žít dál rozervaným životem psance, vyhnance z Božích rájů, životem člověka propadlého zlu a tím propadlého těžkým utrpením. Tím, že se ujímají této zanedbané, opomíjené práce, v níž od dob sv. Pavla nebylo účinně pokračováno, vstupují do čela zástupu lidstva, které v Boha již uvěřilo.

Jisto je, že ti, kteří stojí v čele zástupu, nesou největší tíži bojů, že jejich těla jsou nepříteli nejblíže. Tak i ti, kteří dnes jsou zjemnělí, zušlechtění a nadšení pro službu lásky, pro práci na spojení Ježíše Krista s lidstvem, jsou první na ráně, jsou vydáváni největším zkouškám i pokušením. Oni jdou první do ohně ...

Tak duše lidská stojí v ohni, ve výkřicích nenávisti a zloby a tím vším prochází. Až v ní bude tolik porozumění a pochopení pro Kristův zákon lásky, až dovede vítězně překonat boj dobra se zlem do té míry, že v ní nebude neklidu ani zloby, obav ani reptání - tu ona dobojovala svůj těžký duchovní boj, v němž proti ní stály zlé síly, jež ovládají zemi i celou její hmotnou skladbu.

Neznamená to ovšem, že od té chvíle bude žít na vavřínech svého vítězství a oddá se odpočinku. Pokud její duchovní podstata je přítomna v zemském těle, pokud žije mezi druhy, jejichž stav je nízký, pokud zuří boj mezi dobrem a zlem, dotud žádný vítěz, jenž tento boj vítězně dobojoval, klidu nedojde, neboť je poután páskou k druhému, k celému lidstvu, a nemůže tudíž sám vyjít svobodný a volný, když se druhý bratr nachází v hluboké porobě.

A tak tento vítěz, jenž svou duši očistil a vyrovnal si účty, tu sám pohnuv se volně na svém místě, neobtěžován a nepoután, ohlédne se kolem sebe. Vzápětí však se jeho radost promění v nový žal. Všude, kam se jeho oko podívá, vidí své bratry v přetěžkém postavení. Všichni jsou zbodáni, zraněni, všichni krvácejí a vzdychají bolestmi života. Ti, kteří dobojovávají, jsou na tom nejhůře, neboť dlouhý čas jim vyčerpal poslední síly. jsou již krajně umdlení a vyčerpaní, často ochabují v zápase, takže se chvílemi zdá, že podlehnou a vzdají se nepřátelům na milost a nemilost.

Tito unavení a vyčerpaní bojovníci potřebují, aby někde vedle nich se ozvalo slovo povzbuzení, slovo nadšené výzvy:

Vzchop se, bratře, ještě chvíli vytrvej, vydej ještě síly a buď statečný, vítězství je již blízké - na dosah tvé ruky. Ukaž, že jsi hoden jména člověka, toho, jemuž je svěřena ochrana Božího zákona dobra a lásky, podle něhož byl stvořen svět. Abys plně a čestně obstál v úkolech tak vážných, jsi vystaven těžkým zkouškám a bojům. Jsi v útočných palbách těch, kteří chtějí tobě vyrvat toto výsostné postavení, ochromit tě na duchu i na těle, abys nebyl schopen vykonávat svou práci.

Když jed nepřátelských šípů počne působit v tvém těle, zle je všem, kdo jsou tobě nablízku. Tvé myšlenky, slova i skutky je šíří dál, z tvých myšlenek vycházejí proudy, které to, co se nachází v tvé blízkosti jako zárodky příštího dobra, ochromují, ne-li usmrcují. Tvá slova vyvolávají tíseň a žal, tvé skutky jsou ostré jako trní, jež kladeš pod nohy svým spolubližním. A tak, otravován jsa úskočně, neviditelně a skrytě, otravuješ i jiné, jimž jsi povinován život zlepšovat, přinášet světlo, dobro a lásku. Všechny bytosti, jež žijí kolem tebe vědomě i nevědomě v těle člověka, zvířat i rostlin, pak nevědomě stahuješ do propasti, předurčuješ jim těžké zápasy, o nichž sám máš zkušenosti, že jsou někdy vstupem do pekla.

Dobře znáš zacházejí nepřítele se zajatým bojovníkem. Jestliže trpěl ve svém boji, trpí nyní v zajetí dvojnásobně, neboť místo těla začne trpět duše steskem i touhou po návratu v domov svůj, kde žijí ti, které miluje a na něž s láskou vzpomíná.

Nespoléhej se, nehřeš na dobrotu Boží. Věz, že Bůh je předobrý, ale i On musí dodržovat všechna ustanovení vyplývající z Božího řádu. On sám k sobě je stejně spravedlivý, stejně přísný, neboť na Něm je závislý celý svět, i ty sám, celý tvůj život. Ty jsi částí Jeho síly, Jeho statečnosti, Jeho moudrosti, a proto musíš stejně jako On nadšeně a obětavě pracovat a být přísný k sobě samému, má-li tvá práce být užitečná a prospěšná celku.

Myšlenky, jež podlamují tvou duševní sílu, vnuká ti nepřítel. Ty se domníváš, že to jsou tvé vlastní, že vyšly ze stavu duševní unavenosti, z vydání všech sil duše i těla. Nemyl se, ty jsi silnější než myslíš, vždyť na tvé straně stojí sám Bůh a skrytě tě podpírá, abys zvítězil a postavil se zase po bok Jemu a pomáhal podpírat Jeho dílo budoucnosti. -

Zdá se, že takováto pomoc v podepření slovem povzbuzení a útěchy je jednoduchá, že nevyžaduje zvláštní námahy. Je to však úkol velmi obtížný. Stává se, že ten, jemuž se takto přispěchá na pomoc, nevrle ji odmítá, je nedůvěřivý, protože okusiv mnoha zklamání, ztratil víru v nezištnou pomoc. Je třeba trpělivé, neurážlivé lásky k těmto pomocným skutkům, je třeba porozumět lidské duši i všem jejím stavům z vlastní zkušenosti, aby povzbudivé slovo mělo sílu přesvědčivosti, sílu vlastních překonaných obtíží.

Jen ten pracovník, který toto všechno má jako svůj duševní majetek, který si vydobyl duchovní bohatství dobrých a ušlechtilých citů, je schopen pomáhat jiným a plnit tak své poslání na Zemi, svůj veliký svatý úkol: vydobýt dobru pevné, jisté místo na Zemi a ve všech ostatních oblastech vesmírných, aby pevně zakotvilo v myslích i citech všech, kdo Bohem jsou učiněni živoucími jednotkami vesmírných koloběhů života, jenž v Bohu je a z Boha vychází ...

Žel, málo je těch, kteří dosáhli takového stavu, že jsou schopni spojovat se s vysokými proudy svatých sil Božích a vyvíjet jimi stavy statečné odvahy jít do bojů dobra se zlem pro záchranu slabých bratří, kteří své duchovní síly promarnili na zvelebování zemského života a nyní stojí na hranici propasti, v níž se usídlily temné síly. Jsou to démoni, vypovězení z oblastí Božího světa, když chtěli do své náruče sevřít drahocennou kořist - lidskou duši - o niž od věků vedou svůj bezohledný a tvrdý boj. Vedou jej proto, aby jednou, až jim bude plně poddána a podrobena, svlékli ji do nahoty a oděli se jejím šatem a ona se stala duchem bloudícím v temnotách podzemních, tím, čím oni sami dnes jsou. Oni pak obléknuvše se do jejího servaného roucha chtěli by se stát místo ní člověkem a tím si zajistit rychlejší postup na hierarchickém žebříčku, aby předstihli v titulu, slávě i moci pravého ducha lidského, pravého člověka, který je podle Boha učiněn, aby se stal Jeho přímým spolupracovníkem.

Je proto svatou povinností těch, kterým Bůh dává poznat tato smrtelná nebezpečí, aby se ujali těchto nevědomých bratrů a vyvedli je z omylů, aby je upozornili na nebezpečný sráz, k němuž se přibližují svým lehkovážným povrchním životem, svými myšlenkami, plnými zloby, nenávisti, závisti, pomstychtivosti i jiných nebezpečných duchovních jedů.

Je svatou povinností upozornit je, že každá taková myšlenka slovem pronesená zdvojnásobuje své působení, svou jedovatou ničivou sílu, že je živnou půdou, domovem démonů, kteří odtamtud napadají ostatní pokojnější lidi a působí i na události zemské, navozují válečné hrůzy i období těžkých přírodních katastrof. A tomuto zlu na Zemi pomáhají ti lidé, kteří posilují tyto síly svým myšlením, slovem i skutkem, který se pohybuje v oblasti zla jako ryba ve vodě ...

Aby mohl být veliký úkol uvědomování lidstva dobře plněn, je potřebí, aby vyspělejší a uvědomělejší jedinci, postavení do čela zástupu, sami se nejdříve poučili a vyzbrojili silnou, pevnou a nepřemožitelnou zbraní naprosté oddanosti Bohu, naprosté důvěry v Jeho absolutní a jedinou moc nade vším, co je životem rozděleným, individualizovaným, do vytváří osobnost člověka, co z něj činí samostatnou inteligentní bytost.

Je již nejvýš nutné a potřebné podívat se tváří v tvář tajemstvím, která byla skryta po dlouhá staletí a byla známa jen několika zasvěcencům. Je třeba, aby se více lidí zapojilo do spolupráce na záchraně lidských duší.

Tato práce však nemůže být plně úspěšná, pokud ti, kteří mají přinášet odhalení těchto tajemství Božího díla, kteří jsou jako učitelé určeni k těmto úkolům, nejdříve sami u sebe nedosáhnou duchovní dokonalosti. Nikdo nemůže žádat na druhém, aby konal, mluvil a myslel to nebo ono, pokud sám tak nečiní. Jeho snaha je prospěšná jen chvíli, nepřináší trvalého úspěchu, který by byl nadčasový. Nedává hodnoty, z nichž by mohly čerpat celé generace poučení o složitosti problému zemských i duchovních, poučení, které by dovedlo osvětlit příčiny tolikerého zla na Zemi, tolikerého utrpení i tolikeré věčné cesty v kole osudů zdánlivě protichůdných, zdánlivě bez ladu a skladu. Není to možné, protože dokud není v člověku naprostá čistota, dotud slova poučování druhých, slova útěchy, budou působit jako písek, jenž nestmelen přísadami ustavičně se sesouvá, takže není možno z něho nic pevného vystavět.

Maličko je proto těch, kteří by mohli zasévat dobrou setbu duchovního slova, poznání Boha i Jeho složitých a tajuplných zákonů. Nejdou-li jejich slova ze srdce, z vroucího a hlubokého přesvědčení, z vřelého nadšení pro všechno svaté a dokonalé, čisté a nevinné, potud zůstanou jen v omezeném působišti buď rozumovém nebo sobecky spekulativním. Pak zaujmou jen hrstky duší, které jsou jakž takž schopny úvah o duchovních problémech.

Proto je nejvýš žádoucí, aby se započalo s prací na výchově těchto skutečných, nezištných a obětavých pracovníků pro vítězství dobra na Zemi i v lidských duších. Jak však započít tuto práci?

Není možno postavit se na cestu a volat lidi ku pokání jako za doby Jana Křtitele. To by byla práce bláhová. Dnes je každý postaven k veliké práci na zušlechtění Země, ať u této práce stojí zamračen nebo veselý a nadšený. Musí pracovat do umdlení, aby nahradil dobu hašteření národa s národem, souseda se sousedem, dobu kdy lidé vymýšleli radovánky a různé kratochvíle, když nevěděli, co počít s časem.

Tempo práce, námahy těla i duše nedovolují lidem, aby se věnovali duchovním úvahám. Kdyby jim někdo na cestě či u domu začal mluvit o Bohu, jistě by byl odmítnut, zahrnut posměchem, považován za blázna a buřiče lidu. Místo dobrého vzešlo by zlé. Je nutno začít jiným způsobem. Je nutno opustit starý způsob hlásání Slova Božího, je potřebí sejít z kazatelen, sestoupit do ticha, do ústraní a začít pomocnou duchovní službu u lidských bratří po způsobu apoštolů Ježíšových ...

Apoštolové i učedníci Ježíšovi začínali v době nepříznivé a plné rozkolu. Jenže tehdy to byly rozkoly více názorové než národní či světové. Tehdejší doba žila ještě z odkazů starozákonních, kdy otázky o Bohu byly vlivem prorocké činnosti živou problematikou, kdy byl zájem o duchovní výklad života. Byly zde ovšem zase jiné těžkosti - řevnivost, pýcha vyplynulá z učení o vyvolenosti národa, byly zde hrubé a drsné city osobní nenávisti, v níž zabít pokrevného bratra nebyla žádná zvláštní událost. Nebyly tedy podmínky pro výklady, které stavěly Boha do zcela jiného světla než jak byl stavěn u Izraelitů.

Když začali apoštolové, neměli chrámy, kněžské tituly ani cti a jména výtečných rodů. Ani na ulicích nesměli postávat a veřejně vyučovat, neboť by byli uvězněni. Proto se uchýlili do soukromí. Od člověka k člověku mohli jen chodit, získávat a přesvědčovat jednotlivce. A tato nehlučná práce, nenápadná, tichá a skrytá, vystavěla pevné a silné pilíře, na nichž bude na věky stát křesťanství jako nejprostší, nejčistší a nejúčinnější cesta, jako jediné východisko k čestnému vyrovnání člověka s Bohem, ke smíru a navázání spolupráce s Ním.

Tato tichá, nenápadná přesvědčovací práce vychovala pevnou a jistou skupinu oddaných božích pracovníků, kteří do dnešní doby drží Zemi nad vodou, aby neutonula v moři zvráceností a hříchů. I v nynějším čase jsou na Zemi přítomni mnozí z prvních nadšených učedníků, vyznavačů a uskutečňovatelů Ježíšova díla na Zemi. Jsou v tělech viditelných i neviditelných a řídí velkou práci na obrodě, obnovení duchovního křesťanství. Přítomná doba má mnohé obdoby s dobou působení Ježíše na Zemi. Vyžaduje stejného způsobu vyučování Božím pravdám, stejného způsobu přesvědčování, utvrzování ve víře i skutcích, neboť lidé jsou v těžké situaci duchovní i ryze hmotné.

Slova, která jsou jim podávána církvemi a jejich výklady, nemohou a nedovedou objasnit příčiny nynějších obtíží, protože církve ustrnuly a nevyvíjely své vědomosti o Bohu, bránily se hlubším odhalením o tajemství zrození i smrti, tajemství o příčině člověkova života na Zemi, bojíce se bludů.

Ano, je správné být krajně opatrným při přijímání duchovních novot, ale necouvat před neřešitelným a záhadným v domnění, že Bůh si nepřeje hloubání o Jeho tajemstvích. Je lépe podvolit se hloubání, diskusím, jak se dělo za prvních křesťanských dob. Odmítnutím novodobých objevů duchovních, které dokazují posmrtný život člověka i jeho pokračování v oblastech, kam zrak těla nedosáhne, se opravdu nedosáhne ochrany tradičních výkladů.

Má-li člověk jednou stát na vysokém stupni duchovním, kam jej Bůh volá ke spolupráci, pak je naopak žádoucí, aby získal co nejvíce moudrosti, co nejvíce zasvěcení do všech Božích řádů, podle nichž žije vesmírný svět hmotný i duchovní, aby dobře pochopil Boží dílo i plány budoucích vývojů a mohl se podílet na jejich uskutečňování ...

Má-li člověk na Zemi nastoupit nějaký vyšší úřad, musí se na něj připravit. To je obvyklé a nikdo se tomu nediví. Jakmile si však člověk uvědomí pokračování svého života po smrti těla, začíná se ustrašeně odtahovat od této možnosti. Proč? Protože nemá jasnější představy o tomto životě. Náboženské výklady nakupily clony a mlhy na tento život a lidé sami nepřemýšlejí, neuvažují. Jestliže se přece někdo na něco otáže, je zrazován i zesměšňován.

Tak lidé ze samého strachu před ďáblem, který se podle jejich názorů skrývá za každou otázkou o duchovním životě, sami mu padají do náruče, neboť jemu opravdu nejvíce záleží na tom, aby člověk byl ponechán co nejdéle v naprosté nevědomosti o všech tajných a skrytých duchovních dějích. Jestliže člověk zná nebezpečí, je opatrný a vyhýbá se nástraze. Nevědomý ovšem upadá do jámy na každém kroku, protože jde bezstarostně vpřed, aniž by pozoroval kudy kráčí.

Bohu naopak velice záleží na tom, aby se člověk co nejrychleji vyučil v duchovní moudrosti, vycvičil ve ctnostech lásky, vyvinul ve statečného a bystrého člověka, aby mohl nastoupit svůj vysoký úřad, svou službu Božímu dílu ve vyšších oblastech. Čím bude jemnější a dokonalejší, tím spíše bude moci být zapojen do společné služby lásky a pomoci těm bytostem, které jsou slabé a nevyvinuté, podléhají svodům zla a zdržují neustále pokračování vývoje správným směrem.

Čím dříve člověk vnikne do Božích úmyslů s člověkem a pochopí je, tím účinnější bude jeho pomoc. Těžko je ujímat se apoštolské práce spojování lidských duší s Ježíšem Kristem, když není dobře a správně pochopen význam tohoto spojení a jeho žádoucnost pro příští vývoje. Tato otázka čeká teprve na plné objasnění. Jsou to tajemství příliš mystická, příliš jemná a svatá, než aby je lidé na dosavadním stupni mohli pochopit bez snížení jejich významů.

Avšak čas se nemůže stále ohlížet na lidské poutníky, neboť plány Boží, jejich zákon a řád, má svého majestátního Dohlížitele, který bdí nad tím, aby byl zabezpečen správný vývoj pro ten či onen věk. Proto velí času, aby šel dál, aby podle jeho přesných kroků se řídil veškerý živý svět, podle něho upravoval své dějiny, události, práce i úkoly ...

Tak tehdy, když přišel čas, udála se neslýchaná podivuhodná příhoda betlémská, při níž byl spatřen obraz zrození Dítěte za plesání nebeských duchů. Tento děj nespatřili všichni lidé na Zemi, ačkoli to byla událost významná pro celý zemský svět. Ona malá skupina lidí, která byla svědkem této události, se stala nevědomky měřičem lidské vyspělosti, že opravdu je možno započít s převratnou velikou dobou nového věku lidstva.

Kdyby Bůh čekal, až celé lidstvo vyspěje do takového stupně, že by mělo jasnozřivé oko ducha, pak do dnešní doby by se tato první vánoční chvíle nestala. Ale On má hrstku věrných a oddaných duší, které posílá do Země vždy, když je třeba připravit půdu pro významné duchovní události, pro sestupy Jeho zvláštních milostí. Tak tomu bylo i tehdy. Jedni zachytili zrození Dítěte Lásky, jiní opět stáli u Jeho dalšího působení, jiní byli při Golgotě, jiní zaznamenávali všechny svaté děje a opět jiní konali službu apoštolskou.

I když tito vybraní jedinci splnili dobře své úkoly, přece ani oni nebyli na takovém stupni duchovního uvědomění a zralosti, aby mohli porozumět všemu, co přináší sestoupení Syna na Zemi. Pověděli, zjevili, čemu porozuměli, že Mesiáš lidu přislíbený konečně přišel, aby vykoupil svět a přinesl člověku vyšší duchovní postavení. Teprve po znovuzjevení Ježíšově a po prokonané Golgotě, kdy On sám začal vysvětlovat své poslání, začali bystřejší učedníci chápat hlubší význam Jeho sestupu pro celý svět. Ale zase nepoznali všechno a také všechno nepověděli.

S dalším zjevováním tajemství Ježíše Krista je čekáno, až se opět najdou vyspělí, zjemnělí a zušlechtění jedinci, kteří budou schopni pochopit další a vyšší záměry Boží, kteří neodmítnou nová odhalení, jak tomu bylo u Izraelských kněží v době Ježíšově. Tito schopní jedinci pochopí, že Bůh je věčně živý, že stále vytváří nové a nové hodnoty, z nichž vyplývají příští duchovní děje, takže člověk nikdy neví, co přinese zítřejší den, rok či století.

Ti, kdo Boha takto chápou, nemohou lpět na jednom výkladu, na jedné tradici zbožnosti. Tím by nejvíce škodili duchovnímu růstu. Vždyť učí-li Písmo, že člověk je učiněn podle Boha, pak i on je tvárlivý, schopný stále vyšších forem myšlení a cítění. I sebekrásnější melodie, je-li hrána po staletí den co den, ztrácí své posluchače. Jak teprve prostý duchovní výklad, je-li denně po tisíciletí stejně vykládán, aniž by byl zlepšen a prohlouben. Pak se nemůžeme divit, že tyto strnulé výklady ztrácejí posluchače, že řidnou řady věřících v Boha ...

Bůh může sdělit své úmysly jen osvíceným myslím, jen otevřeným srdcím, jen jedincům, kteří se nebojí podívat se ďáblu do tváře, kteří před ním nezalézají do koutů v hrůze a strachu o své spasení. Vždy záleží na vnitřních pohnutkách jednoho každého, kdo přistupuje k duchovním věcem. Je-li v něm vřelá a upřímná touha po pravdě, přistupuje-li k výkladům s pokorným srdcem, aby z poznaného čerpal povzbuzení pro další duchovní vzdělání, pro usnadnění života druhým, pak není nikdy ponechán démonům na pospas a může si i z chybných pramenů odnést poučení. Tak se duchovně probouzí, oživuje, až jednoho dne je zavolán, aby se stal účastným Božích milostí, které čas od času do Země sestupují.

Nyní právě nastává doba, kdy Bůh se opět soustřeďuje na lidské dění a posílá do Země vybrané zušlechtěné pracovníky, aby Mu vytvořili prostředí pro přijetí nových myšlenek. Přišel čas odhalování vyšších tajemství Ježíše Krista, čas, kdy je nutno postavit se pevně na stranu bojujícího a trpícího dobra a poukázat na jeho význam pro budoucí duchovní dění. Je nutno odhalit slabiny dosavadních křesťanů a ukázat na vysoký cíl člověka, jímž je jeho místo po boku Ježíše Krista nejen již jako Spasitele, ale jako Tvůrce příštích věků života duchovního i hmotného.

Více než sto roků zemských je již v tomto směru pracováno. Vystřídalo se již několik duchovních badatelů, kteří se ponořili do studia a odhalování tajných skrytých dějů, aby byl probuzen zájem o pokračování v duchovním vzdělání. Byli i někteří, kteří měli schopnost prorockou, tj. byli schopni zaslechnout slova, jež přicházejí z vyšších světů, kteří podávali svědectví, že Ježíšův hlas neumlkl, že On je stále účasten na lidském životě. Toho si ovšem povšiml jen ten, kdo měl zbystřenou mysl a upřímný zájem o nové poznatky. Vykladači náboženství je opět nepřijali, neslyšeli, ba odmítli naprosto.

Tyto prvé pokusy stále pokračují, takže se již počíná vytvářet uprostřed lidstva skupina uvědomělejších duší, s oživeným zájmem o Boha a Jeho neustálou tvůrčí činnost. Tak pomalu jde vyšší poznání mezi lidské duše, aby je probouzelo k lepšímu a vyššímu životu ...

Žádný z lidí, vstoupí-li do těla Země, nemá tolik síly, aby vytrval v tak těžké práci, protože jeho duchovní vědomí se obestře závojem a on zapomene na život v duchovní oblasti, odkud přišel do Země. I když během života zmoudří a nabude zkušeností, přece jen vlastní silou se neudrží ve vytrvalé práci na objasňování duchovních problémů. Často je sveden zlem, přílišným sebevědomím nebo spekulací.

K tomu, aby vydržel, je potřebí, aby takový pracovník dosáhl spojení s vyššími světy, s oblastmi duchovními, odkud by mu přicházela inspirační síla k objasňování problémů. Ovšem tyto duchovní oblasti jsou různé, od nejhrubší až po nejjemnější. Záleží také na tom, jaký duchovní stav má pracovník, který chce zasvěcovat.

Aby bylo dosaženo ideálního zasvěcení do duchovních věcí, je potřebí dosáhnout spojení s Mistrem nejvyšším, kterým je sám Ježíš Kristus. On jediný je pověřen velikým úkolem vedení lidstva. Dosáhnout spojení s Ježíšem Kristem je však věcí těžko dosažitelnou, neboť On není jen nositelem moudrosti, ale také lásky. Moudrost, bystré chápání tedy nestačí. Je třeba, aby člověk, o něhož se jedná, byl prostoupen dobrem a láskou až do nejmenších částeček svého lidství, aby v něm planulo světlo lásky ke všem trpícím, pobloudilým, ke každému tvoru zvlášť.

Takového stupně dosáhla jen málokterá bytost lidská. A jestliže ho dosáhla, pak ne silou vlastní, ale velikými milostmi Božími, a ne pro sebe samu, ale pro mimořádný úkol prorocký, učitelský nebo obojí současně, aby skrze ni do Země vstoupila zvláštní milost osvícení novými duchovními myšlenkami ...

Bylo již řečeno, že v době novozákonní se proroci neozývali tak často a tak silně. Ježíš sám svým slovem pověděl věci, které mluví do daleké budoucnosti lidstva. Nebylo tedy třeba proroků ve smyslu starozákonním, ale takových, kteří dovedou rozumět skrytým významům těchto slov a dovedou podle nich ostatní vést a vyučovat.

Správné osvětlení Božích věcí je možné jen nadpřirozenou silou. Duše, jež dosáhne vysokého stupně dokonalosti, dostane vzácný dar niterného hlasu, který není zapojen na hlas fyzický, ale přesto je jasně a zřetelně slyšitelný ve zvláštních chvílích ztišeného soustředění na Boha. Jen v nitru, hluboce na dně duše, je skryta zvláštní duchovní síla, která se rozechvěje do stejných tónů, jimiž je naplněna oblast, v níž je přítomen Ježíš Kristus.

Toto přetajemné spojení duše s Bohem není dosud lidem známo. Jen málo z nich o něm ví z poučení některých učitelů staré doby. Tehdy lidé nebyli ještě tak ponořeni do hmoty, a proto mohli více přijímat z duchovního světa i dosahovat spojení s vysokými inteligencemi, které jsou přímo s Bohem spojeny. Ovšem do času Vtělení, do času prvních Vánoc lidstva, byla tato spojení s Bohem neúplná.

Teprve Ježíš Kristus, zjevený Bůh, začal působit na duševní skrytou sílu, začal hledat přímé spojení s člověkem a ohlašoval se u něho podobným způsobem jako u proroků, ale přece jen odlišnějším, jemnějším a zřetelnějším hlasem, takže duše vstupující do stavů niterné čistoty Ho může uslyšet jakoby hovořil s přítelem - lidským dorozumívacím způsobem.

Čím se duše více ztišuje a zjemňuje, tím jasněji slyší, tím lépe také může plnit svůj úkol prorocký a učitelský u duší, s nimiž je zvláštním vedením osudu spojena, s nimiž přichází do osobního styku. Ovšem podmínkou je opět nesmlouvavá a naprostá čistota, oddanost Bohu, dobro a láska, nezištnost a obětavost ...

Z toho, co bylo řečeno, vyplývá, že v tomto čase se má změnit vztah člověka k Bohu. Má překonat povrchní klanění a uctívání, novým, vyšším stavem, v němž se člověk k Bohu více přiblíží, více Jej pochopí a více Mu porozumí. Pak bude člověku jasnější cíl jeho cesty k Bohu a bude lépe rozumět svým úkolům. Tím bude lépe a správněji žít v souladu s Božím přáním, s Božími úmysly. Posléze se vyvine do žádoucího stupně vřelého přátelského spojení, kdy bude moci ve vlastním nitru slyšet Boží přání a výzvy přímo Bohem pronášené. Bude-li se podle nich řídit, nastoupí již kýženou cestu duchovní budoucnosti člověka - cestu spolupráce s Kristem na všech úsecích života.

Než však dojde tohoto stupně, bude Země jinak vypadat. Nebude již místem utrpení, ale místem klidné a pokojné práce na díle, jež určí Bůh sám. Cesta k tomuto cíli je zatím daleká. Je nutno začít s tím nejzákladnějším - vybudovat opravdovou víru v Boha, v duchovní život, v pokračování života člověka po tělesné smrti; postavit se pevně a plně na stranu dobra a začít sám u sebe práci na vlastním duchovním zušlechtění, aby veškeré myšlení, mluvení a cítění bylo odleskem věčného dobra a lásky Boží, Ježíše Krista; posléze je nutno vyvinout naprostou oddanost a věrnost Ježíši Kristu, naprosté zapojení do Jeho díla lásky u veškerého lidstva.

Aby těchto žádaných stavů bylo dosaženo co nejdříve, je nutno nalézt formy duchovní práce, které by tento postup co nejvíce usnadňovaly. Nejúčinnější formou je opět pomoc Boží, pomoc Toho, jenž je i Zplnomocněncem Boha samého u lidstva - Ježíše Krista. On jediný může dopomoci každému upřímnému snažení lidské duše. Ale zase je zde podmínka.

Touto podmínkou je upřímná, opravdová snaha i touha duše po zušlechtění, a pak i vyjádření duše, že si Jeho pomoci žádá, že o ni stojí, že si jí přeje, že je jí nejvýš milá, žádoucí, že je její nejvyšší potřebou - že touží po Jeho účasti na celém svém životě, práci, obtížích i utrpeních.

Když tímto způsobem duše ukáže, že On je jí milým, žádoucím a drahým Přítelem i Pomocníkem, tu brzy na sobě pocítí blahodárnost Jeho působení, Jeho pozorné účasti, pomoci v každém okamžiku života, zvláště tehdy, když je v nebezpečí pokušení, svodu, kdy různé překážky jí brání v postupu a snaží se ji vrátit zpět.

Bez pomoci Ježíše Krista jsou její snahy sice pěknou a prospěšnou ochotou, ale ničím více. Vlastní síla nestačí. Dovede jen do nižších duchovních oblastí, tam se zastaví a čeká tak dlouho, dokud nepozná svůj omyl a nezačne jinak - tak, jak zde bylo uvedeno ...

Ježíš Kristus je ústřední hybnou silou lidské duše. Jestliže On jí nehýbe, marné je úsilí duše o vybřednutí ze zla, z pokušení, marná je její snaha o dosažení přímého spojení s Bohem.

V čase, kdy poprvé bylo Jeho jméno lidstvu oznámeno, kdy On sám se zjevil jako něžné krásné pachole, přinášející lidstvu poselství Boží lásky, byli lidé plni hrubých chyb. Nepochopili, jaký dar jim přináší, jaké úžasné milosrdenství se v Něm soustřeďuje. Nevědí to ani dnes, kdy Jeho Slova jsou hlásána z kazatelen a Jeho jméno je ctěno. Duchovní vyspělost zůstala v průměru na stejném stupni. Nenávisti, zloby a hašteření zaměstnávají člověka, berou mu čas i možnost duchovního pokroku.

Vánoční čas je krásnou idylou rodinného kruhu, chvílí citového dojetí, dobou, v níž věřící se klaní Bohu v podobě Ježíška. A Ten, který tehdy přišel jako symbol nového, jemnějšího, krásnějšího, vroucnějšího a láskyplnějšího života člověka, Ten čeká na pochopení svého poslání. On není jen v ozářených chrámech. On stojí u prahu srdce lidského, čeká na pozvání duše, aby s ní mohl zasednout ke stolu Štědrého dne, v němž milosti Boží jsou štědře rozdávány všem, kteří po nich touží, všem potřebným a nuzným, kteří ve své pýše tyto dary odmítají.

Žel, u stolů zemských, kam lidé zasedají, bývá veselo a družno, avšak u stolu duchovního, kam Ježíš Kristus položil své dary, je smutno. Není duší, které by se dovedly potěšit darem lásky Jeho něžného láskyplného srdce, které by se dovedly potěšit Jeho přítomností. Mnohé z bázně, mnohé z nedůvěry, mnohé ze slabého duchovního citu nechají minout příhodnou chvíli vánoční, kdy Kristus zve k hodu lásky, k obcování důvěrně radostnému, milému a krásnému, jež svět nikdy nepozná, jež nikdy neokusí ti, kdo se noří do radosti světa.

Vy, na něž se usmála Jeho něžná ústa, na něž promluvil Jeho láskyplný hlas, připravujte chvíli tiché radosti Tomu, jenž přišel v prvním vánočním čase, aby vás naučil krásným věcem, správnému životu, a pak vás vyučené, čisté a láskyplné odvedl tam, kde On je - k Bohu, Otci na nebesích ...

Pravím, nebojte se mne. Já naopak vycházím dál a blíže k vám, abych z vás učinil své přátele, abych nežil v samotě, abych z každého rodu andělského, ať se nalézá kdekoli ve velikém nekonečném prostoru, v němž životy se nacházejí, připojil k sobě družinu, která mi bude věrným a trvalým průvodcem při mém putování, až začnu vykupitelskou práci u těch, kteří v dnešním čase jsou ve stavu skrytého i zjevného nepřátelství proti mně.

I z vás, kteří lidmi jste nazýváni, vyberu ty, kteří jsou prvorození, kteří vyšli z dechu Lásky a myšlenky Moudrosti tehdy, kdy mé spojení s Otcem nebylo ještě oddělené, kdy oba jsme tvořili jednotu beztělesnou, jednotu lásky, moudrosti a vůle, jednotu jediného společného přání. Tímto jediným společným přáním bylo vytvoření díla obsáhlého, silného a pevného, které by nikdy nevzalo porušení, které by stále hlásalo a zjevovalo, co Bůh je.

I započalo se dílo. Vycházely první myšlenkové síly a z nich se postupně vytvářely rozličné tvarové obrazce, které dnešní doba zná již jako veliký nesmírný svět viditelný i neviditelný, plný života rozličných tvarů. A tyto překrásné a přejemné zjevy, které vyšly z prvotního tvoření, jsou ty, na nichž měla účast Láska. To jsou bytosti tichého a jemného citu, vážných a moudrých myslí, schopných vytvářet kolem sebe stejně jemné a krásné věci, plné souladu, harmonie, něhy a lásky, krásy a jemnosti. Tyto bytosti, jemné a čisté jako průzračné studánky, obklopují až dosud skrytá místa, v nichž sídlí Bůh.

I lidské duše jsou z těchto jemných a čistých rodů andělských, jsou bytostmi nesmírně krásnými, které byly určeny stát nejblíže u Božího místa, potěšovat a krášlit oblasti, v nichž je ustavičná tvorba Boží lásky. Protože vyšly z tvůrčí dílny v čase souladu a harmonie, v čase jednotného Božství, jsou vybírány a volány k nejvážnějším úkolům, jež dosud nejsou známy žádnému člověku.

Žel však, dnes již není souladného díla. Ti, kteří měli vedoucí místa v obsáhlých prostorách, vykonávajíce rozličné úkoly, neobstáli ve zkoušce, která na ně přišla a oddali se cele vládě své, nedbajíce Boží vůle.

Tak započal pád výtečného ducha, jenž spravoval určitou část Božího díla. Od té doby přestala souladná tvorba a místo harmonického soužití přišel zmatený a porušený řád, jenž dosud je v činnosti a vyvolává bezpočetné útrapy, chaosy, utrpení a hrůzy, kterým je zvlášť Země vystavena. A tehdy, když započal zmatek a žal, když se světy začaly oddělovat podle svých obyvatel, když bytosti prožívaly zkoušky věrnosti ke svému nejvyššímu Pánu, tu i jemné a čisté bytosti lidské podlehly a přiklonily se na stranu toho, který začal svou samostatnou práci a tak se zpronevěřil dílu, jež neslo pečeť Lásky, odhodiv ji od sebe jako nepotřebnou přítěž.

Žalu tehdejšího bylo tolik, že jediná myšlenka na to vyvolává stesky, které mne nutí k činům rychlým, abych je zkrátil a zmenšil dříve, než mysl se jimi tolik zatíží, že nebude schopna uvažovat o budoucí radosti.

Hle, maličko povědělo Slovo mé, maličko odhalilo závoje z tajemství, které je dosud nezjevené. Pověděl jsem, abych ukázal vám, že já více než vy trpím, že já více než vy toužím po krásném něhyplném bytí, po pokoji a míru, v němž život je jak cesta kvetoucím sadem. Tato veliká a bolestná touha dala mi odvahu oddělit se od blaženství jednotného bytí s Otcem a podstoupit zvláštní stav samostatného bytí, vytvořit si podobu bytostnou a započít dílo, které by vrátilo blažený stav jednotné vůle, jednotného souladného života všem, i těm, kteří tak lehkovážně se ho odřekli, netušíce, že tím vyvolají nezměrné utrpení sobě i těm, které s sebou stáhli do bludiště všelikých zmatků.

I vyšel jsem tehdy, vyšel jsem, abych přivedl zbloudilé zpátky na místa, kde stáli v prvotním čase, abych je přesvědčil, že nemožno takto žít, že rozdělení vedlo vždy k záhubě, že nesouladný život nikdy by nenesl užitku, že veškerá práce byla by marným lopocením a námahou, že stále by se přicházelo z utrpení do bolestí a zmatků.

Abych svou práci dobře a zdárně vykonal, abych ji vykonal rychleji než se zlo rozroste a zachvátí ostatní, dnes ještě odolná stáda ovcí, vstoupil jsem do Země, abych si vyhledal pomocníky ke své práci. Nežli jsem se však od nich mohl nadít pomoci, musel jsem je očistit, pozvednout vzhůru do původních čistých stavů duchovních, v nichž se nalézali na počátku, aby se mohli postavit po můj bok a přiložit ruku k dílu, které mi tane na mysli, aby mohli podepřít jistě a pevně základy, jež počínám budovat, aby svým příkladem nadchli ostatní, aby je přivolali a naučili je vážit si Boží vůle, podrobovat se jí ochotně a oddaně u vědomí, že její přání vždy vycházejí z lásky, dobra a touhy uskutečnit takový řád a život, v němž by se každý vyvíjel radostně a šťastně, souladně a v pokoji i míru, jenž srdce oblažuje a dává steré milé a krásné zážitky, které ustavičně potěšují mysl i cit.

Abych urychlil jejich návrat v dobro, lásku a mír, abych ukrátil dobu utrpení, jež přišlo na lidské duše jako důsledek jejich pádu do chaotických myšlenkových vírů, vydal jsem sám ze svých sil velikou část, která dopomáhá rychleji dosáhnout vyšších duchovních stavů, aniž by lidská duše musela podstupovat nutné očistné stavy v těžkých podmínkách životů na Zemi i v oblastech těsně k ní náležejících. Tato část sil, které jsem vydal ze sebe, ze svých schopností a možností, které mi přináležely ze spojení s Otcem, se stala pokladem, kterým se zaplatí dluhy hříšných duší. Tím se ony samy stanou duchovně bohatými a hodnými vysokého postavení v Božím světě ...

Rozdávám hojně. Ze svého beru a z lásky dávám těm duším, které uvěří v mé poslání, v můj úkol, v mou pomoc, v můj duchovní dar, které z něho neváhají si brát svůj díl radostně, s důvěrou i naprostou vírou, že jim dopomůže k věci ještě dlouho nedosažitelné jejich vlastní prací a zásluhou, k vydobytí ztraceného místa v Boží blízkosti.

Čin mé lásky neskončil utrpením Golgoty, je stále v platnosti a ustavičně se jím vykonává neobyčejný proces očišťování a zhodnocování, zdokonalování a vyzdvihování té lidské duše, která vědomě z něho bere, ať již po způsobu přijímání chleba při úkonu bohoslužebném, nebo skrytě ve chvílích niterného spojování se mnou.

Pravda, maličko je ještě těch lidských duší, které plně a dobře chápou význam omilostnění, které jim vyplývá ze spojení se mnou, které jim spadlo do klína bez vlastního přičinění, z pouhé lásky Boží, ze snahy a touhy mé po pokojném soužití, po láskyplném vzájemném obcování mezi všemi, kdo žijí.

Avšak velikému záměru není na závadu to, že jen ojedinělí lidé jsou plni vzrušení, radosti a pochopení, že se snaží ke mně přiblížit a co nejlépe pochopit můj úmysl a záměr, který jsem sledoval svým příchodem do Země. Mnozí mají mylné názory, mnozí jen vzdáleně chápou, ale přece jen seménko zaseté do lidské duše Slovem mým, jež pronášel jsem tehdy za času zjevného pobytu na Zemi, klíčí a má se k životu. K tomu, aby vyrostlo v plný klas, aby dalo žádanou úrodu, je třeba, aby se Slovo mé znovu ozvalo, aby dořeklo a vysvětlilo, co nemohlo říci tehdy, kdy na Zemi žilo.

Dílo lásky, započaté tehdy, musí pokračovat, Slovo mé, tehdy nesmělé a tiché, musí hlasitě zaznít, láska má, tehdy ještě skrytá, musí se více odhalit a zazářit světlem, aby ono přineslo jas do šera a tmy lidského myšlenkového tápání, aby osvětlilo cestu těm, kteří ke mně spěchají, aby je vybídlo k rychlejšímu dokončení práce na svém očištění, na svém duchovním postupu.

Jak však může Slovo mé hlasitě zaznít, jak se má láska více projevovat, jak její světlo má zářit, rozšiřovat se čím dál více, až zaplaví celý svět? Vždyť Země prožívá těžké chvíle, lidstvo se prohýbá jak slabý proutek pod návalem nezvyklých těžkých břemen, které doba přináší, mysli se zmítají ve vichřicích zmatků a srdce jsou rozjitřena jak otevřené rány těla. Jak obstál bych já, tichý a pokojný, milující skromné místo, skryté a nenápadné? Jak bych mohl promlouvat, jak napomínat, varovat?

Můj tichý hlas již tehdy poprvé byl slyšen jen několika lidmi, a přece doba byla pokojnější. Pokora a prostora má již tehdy byla posmívána, můj soucit s nešťastnými a hříšnými byl ostře odsouzen. Zdali by dnes mé Slovo mělo posluchačů více, kdybych přišel, jak v oblibě mám, opět jako chudý poutník, bos a bez okras?

Já ještě nemohu použít své moci, abych do oblak se postavil ve slávě a velebnosti a ukázal se světu. I Tělo své, v němž jsem žil na Zemi, ochudil jsem o sílu, která je činila zjevným, darovav z něho mým následovníkům, aby se stali syny božími, aby měli do čeho se obléknout, jakmile vystoupí ze smrtelného těla, aby byli zjevni v oblastech jemných, v nichž působím, aby se mohli postavit po můj bok na obranu Božího řádu, v němž dobro a láska jsou prvními a nejvyššími činiteli, aby se stali nejbližšími spolupracovníky na všech místech, kde je práce potřebí.

A tak, ač žádostiv jsem s lidmi obcovat, vyučovat je a zasvěcovat do všech svých plánů budoucího života, nemohu je za ruce chopit a zavolat na každého jménem, které nosí na Zemi, aby mne slyšel, aby uvěřil, že já jsem to, který s ním mluvím, já, Ježíš, přítel lidí, já, Syn, v Němž Božství je uloženo v nejsilnější představě Otce Stvořitele, že já jsem to, který se Synem člověka nazval, neboť člověk Bohu je podoben a Bůh člověku.

Tyto naše skryté podoby jsou to, jež nás činí blízkými, drazí moji přátelé lidští. Vy je neznáte, avšak já vím a znám, kdo člověk je a jak blízko k Bohu má. Ne marně jsem si lidskou podobu na sebe vzal, podobu, v níž se zjevuji dosud těm, kdo toho jsou hodni, bytostem andělským, bytostem padlým, i vám lidem, kteří dosahujete vysokého stavu lidství, v němž Božství je zobrazeno a uloženo.

Ano, jsem blízký člověku, je-li čist a duševně zušlechtěn do nadpřirozených stavů, člověku jsem však nesmírně vzdálen, je-li zanedbán a ponořen do věcí, v nichž se obráží dílo mých nepřátel, když s obléknutím zemského těla zapomíná na svou duchovní podstatu, na to, že o duši má pečovat ...

Pravdu praví ti, kteří tvrdí, že spatřit mne není možno žádnému člověku, pokud žije v těle. Avšak i zde jsou výjimky. Když dozraje lidská duše do stavu panenské čistoty, tu otevřou se její oči k vidění věcí Božských, k vidění obrazů, které kryje hmotný svět, takže jsou neviditelné. Jen oči panenské duše prohlédají ve chvílích milostí, jen ty, které za nevěsty jsou určeny pro mysteria lásky, jen ty smějí spatřit Ženicha dříve než vyjdou k hodu svatebnímu, dříve ještě než Zemi opustí, aby se radovaly. Jen tichým ovečkám, které do nitra vsunuly svůj hlas a promlouvají se mnou ve skrytu svého srdce, mohu říci přímým slovem, co milé je mi a co mne bolí a zarmucuje, na co se těším a co mi starosti dělá. Jen jim mohu zjevit plány svého díla, jež činím nyní, i toho, jež přijde po onom velkém dni, jenž soudným je nazýván.

Ty pak, které za nevěsty jsou určeny, ty, které tiché a čisté jsou jak jehňátka sotva porozená, ty, které mne milují nade všechno, co Země jim k lásce nabízí, sám vedu a přivádím je na cesty zvláštní, odlišné od ostatních cest těch, které také chtějí za mnou přijít a učinit mne svým Pastýřem, avšak trvají ve zlém a kroky své opožďují.

Ty zvolené opatruji a střežím bedlivě, dávaje jim jíst dlouhý čas chléb hořkosti i běd a pít trpkou vodu, jež z pramene slz se vylévá, ze studnic sedmerých bolestí, aby se rychle očišťovaly a převlékaly do šatů stále krásnějších a bělejších, aby nad sníh bílé byly a nad lilie krásnější. Tak krmím své miláčky, kteří jak krotké holubičky z mé ruky zrno zobají, tak oblékám své nejdražší k zásnubám. Jen žal a žal, jen šlépěj krvavá věnčí cesty, na něž uvádím vyvolené, které zasednout mají k mému stolu jako nevěsty, jako družice i jako hosté ve svatebních úborech. Kdo to dokáže, kdo mi postačí v kroku za vzdechů a nářků duše?

Nemnohé vytrvají od počátku až do konce pod břemeny, jež jsem na ně naložil, aby rychleji než jiné došly stavů vysokých, v nichž se mají stát učiteli, kněžími, soudci a zákoníky lidu, jenž dosud stojí mimo oblast mého vlivu v nevědomosti a mnohé pobloudilosti, v nevíře a pochybách o mne. Vysoká důstojnost - vysoký cíl. Daleká a obtížná cesta vede k němu vždycky, ať v končinách zemských, či ve vlastech čisté jemné krásy, kde žijí nebešťané. A obyvatelé nebeští ještě více musí vykonat, ještě více snést a ještě rychleji dosahovat cílů, než ti, jimž hrubá těla brání v rozletu.

Proto duše, které žijí na Zemi a do nebe patří právem vyvolení svého, ty nemají oddechu ani chvílí poklidných, v nichž si tělo hoví a duch těká jak motýlek po pastvách, kde zemské krásy se slily do kalichů veškerých květů. Tyto duše musí být pilnými včelkami, jež úsvit dne do práce vodí, které poledne do úzkosti nutí, že do soumraku nedokončí své úkoly. Stále ve spěchu a stále znavené, stále na stráži a stále pohotové stále pracovat, modlit se a sloužit tam, kde služby je zapotřebí, aby včas se zaskvěla záře nad hlavou, aby včas srdce promluvilo a začalo hořet citem lásky nejvyšším, aby ústa se neopozdila se slovem: miluji Tě, Bože můj! - aby oči v pravou chvíli uviděly, uši uslyšely, co jim chci zjevit a sdělit pro ně samotné i pro jejich družky, s nimiž žijí na Zemi ...

Já sám pracující, práci ukládám a práci rád žehnám.

Já sám pospíchající na pomoc, volám ku pomoci.

Já sám milující, milování bratrské žádám.

Já sám obětující se, oběti ukládám a je oceňuji.

Já sám trpící, utrpením vedu ty, kteří se mnou jdou, kteří následujíce mého příkladu pracují, kde práce je potřebná a prospěšná, kteří pomáhají v čas nouze a potřeby, kteří milují všechny bez rozdílu jmen, úřadů, titulů i stavů, kteří se obětují a trpí pro dobro.

Toto všechno činím, toto všechno žádám, neboť nelze zatím jinak. Mnoho zla již je zaseto do duší, mnoho zvráceností i zmatků se rozmáhá za branami království Božího.

Proto žádám vás, proto volám všechny, které jsem uvedl na tichou cestu svou, na cestu vroucího obcování se mnou, do pokojného ústraní, kde chráněni jste před bouřemi ochranou vysokých milostí, abyste dříve než přijde doba mého přímého slavného zjevení v moci a síle v den těžký a hrozný, v den soudu nad stvořením, abyste v tichu a skrytosti zatímní i v pozdějším hlasitém varovném slovu zasévali do všech myslí pokojné myšlenky, do srdcí pokojné city, do úst střídmá a mírná slova ...

Tak, jako prosíte vy mne o pomoc, tak podobně činím i já. I já vás prosím:

Abyste se milovali jako bratři čistou vřelou láskou.

Abyste se ujali úkolu obrany míru a pokoje.

Abyste každému, s nímž mluvíte, dávali milá a laskavá slova, útěchu a povzbuzení.

Abyste nesoudili lid pobloudilý, ale modlili se a prosili Otce za něho, aby osvícení došel dříve než poslední minuta udeří.

Abyste v obcování s lidmi byli obezřetní, moudří a trpěliví, neodpírajíce zlému, aby ti, kteří vedou jeho skrytý duchovní boj, neměli ničeho na vás, pro co by vás mohli napadnout a uvrhnout v trápení, jež by bylo zbytečné, neboť vy, moji přátelé, od nich již trpět nemusíte, půjdete-li z cest, kudy oni chodí.

Nejvíce však naléhám v prosbě své, abyste nešetřili slovem přímluvným a orodovali u Otce za poshovění času, za to, aby možnost pokání byla dána všem dosavadním hříšníkům, nalézajícím se na Zemi i v oblastech vám neviditelných ...

Posléze vás prosím, abyste se ujali i těch bytostí, jež vidouce vaše láskyplné dílo, chtějí se obrátit a mají touhu po vykoupení a vymanění z mrákot nevědomostí, čímž až dosud pracovaly ruku v ruce s mými nepřáteli za pevné a trvalé uchopení vlády nad Zemí.

Nastupte úkol učitelů lásky, dobra, pokoje a míru, mezi bratry na Zemi i mezi neviditelnými bytostmi.

Přes vás budu žehnat, přes vás pomáhat a z vůle Otcovy rozdávat milosti pokání, očištění i vyvedení do Světla víry a pokoje srdce.

Ustanovuji vás tímto za nositele darů své lásky, za nositele požehnání a dobré vůle mezi mnou a lidmi.

Čeho se vaše ruka dotkne, to budiž označeno a poznamenáno krví mou.

Místo, kam vaše noha vkročí, budiž místem očištěným a oproštěným od jha mého nepřítele.

Buďte se mnou, jako já jsem s vámi od tohoto času až do skonání světů pozemských.

Mír vám, pokoj vám.

Milost Otcova přebývej s vámi ustavičně ...

Duše má je v hlubokém soustředěném zamyšlení nad Slovem Lásky, jež doznělo jako tichá, místy něžně jímavá melodie, plná zvučných, rytmicky silných tónů, které působily na duši jako pohlazení, polaskání i jako pevný stisk rukou.

City duše začínají procházet zvláštními stavy, jakoby běžely po tichých a milých cestičkách někde v překrásném lesním zátiší, po zahradách, lukách i vonných stráních, jakoby je vedla něčí neviditelná ruka, ale pevná a jistá, v jejímž stisku je celá blaženost bezpečí, úniku ze všeho zla, ze všech úkladů a nástrah, jimiž je duše kolem dokola obklopena.

Tak milo a blaze mi bylo při dotyku tajemné síly, jež se dotkla duše a dala slyšet slova tak vážná, tak dobrotivá a laskavá, tak útěšná, že srdce jihlo jako jarní sníh pod přívalem slunečních paprsků. Všechno, co duši tížilo a rmoutilo, odešlo a prchlo, jakoby nic v duši nebylo než radost ze spojení s Tím, který dovede dát tolik lásky, blaženosti i radosti a Jehož blízká přítomnost činí i život na Zemi rájem.

Ó, ruko milá a něžná, kéž bych tě stále pociťovala, kéž bys dodávala jistoty a pevnosti každému mému kroku, každé myšlence i citu, abych již nemusela okoušet žalu a tísně člověka na Zemi, jeho bezmocnosti a bezradnosti v mnohých těžkých chvílích života - tak mluvila jsem v nitru a toužila tuto láskyplnou ruku pohladit a také něžně stisknout, aby Ten, Jemuž patří, pocítil můj vděk, mou radost, mou lásku. Avšak On vytušil tužby a odpověděl:

Drahá má, maličko máme času k radování, jen tolik, kolik je dnů vánoční radosti. Jen v těchto chvílích je dovoleno vpustit radost do nitra, abychom se potěšili a s novým odhodláním vykročili k úkolům, každý na svém místě. Jen chvíli tebe i sebe potěším, jen tolik, co stačí mi, abych vydal ze srdce světlo, jež obklopí lidské hlavy v onen den, kdy vzpomenou mého příchodu do jejich lidských běd.

Jak se má láska stupňuje, tak víc a více světla dává. I nastřádal jsem hojně a vydám je k památnému dni celé Zemi, i nejposlednějším a nejubožejším, i těm, kteří mě nechtějí znát.

Jak my se těšíme v této chvíli, tak těšit se budou všichni jednou, až uplyne doba bědování a svatý mír se rozhostí na všech končinách světa. Avšak než se tak stane, budou chvíle radosti jak vzácní hosté, kteří jednou do roka navštíví své přátele. Budou jen kapičkami rosy do vyprahlých polí, světly v temnotách, která dodají odvahy pustit se na cesty.

Nuže, je čas radosti, čas kratičký, milý mi a drahý, v němž vzpomínám s láskou na celý svět. Potěšme srdce svá. Vyjděme do míst, kde září světla. Vstup ty do mého srdce jako já jsem vstoupil do tvého v tuto dobu radosti, abych přes ně rozdal dary, jež mám pro ty, které sám vedu cestičkou skrytého obcování. -

Po těchto slovech stisk ruky se počal zesilovat a mně připadalo, že jsem láskyplně objata něžným objetím, v němž se zapomíná na celý svět. A opravdu, svět odstupoval víc a víc, až zmizel, rozplynul se v jakousi tmavou mlhovinu, která se mi ztrácela v obzoru. Vytlačovalo ji silně z mého vědomí neznámé zvláštní světlo, které se počalo rozlévat kolem mne, jakoby bych vystoupila na převysokou horu, kde všechny mraky i mráčky zůstanou kdesi dole hluboko - hluboko - a nad hlavou září nádherné oslňující slunce.

Avšak světlo, které se nade mnou rozlévalo, nebylo světlo sluneční, které z oblohy nám svítí. Nikoli. Toto světlo bylo zvláštní, neboť se počalo rozkládat do sedmerých barev. Jakmile jsem je počala vnímat, začalo nabývat zvláštního rázu. Bylo jako průhledná křišťálová voda, která rychle běží a rozlévá se do všech stran, že nebylo lze sledovat její hladinu, protože se měnila, rozšiřovala a nabývala nových tvarů podle míst, kam dopadnou její kapky. Pohyblivost, život zvláštního světla byla podivuhodná. Nebylo to světlo takové, jaké známe z osvětlení zemského, které je neměnné, bez tvaru a pohybu. Toto světlo bylo živé, v němž se zdál skrytý celý neobyčejný rušný tok veškerého života na Zemi, všech tvarů, energií, všech barev. Ano, barvy to byly, nádherné, na Zemi nevídané barvy, které začaly ze světla vystupovat a je prostupovat, takže se zdálo, že ony je nepřímo vytvářejí, že jsou jím naplněny a že ony opět jsou jeho původem a základem, že jeden činitel je naplňuje a ony jsou jeho původem a základem, že jeden činitel bez druhého nemůže vůbec být.

A tyto nádherné barvy, od něžně tlumených až po syté, výrazně odlišné, začaly vytvářet veliký kruh úžasných a nekonečných rozměrů, takových, že mi připadalo, že obemyká celý vesmír, který je pro nás lidi tak nezměřitelný a nepochopitelný. Jako bych stála na nejvyšším vrcholku Země a odtud pozorovala krásné panoráma vycházejícího slunce, úžasného, nezměřitelně velkého, které se čím dál víc rozšiřovalo, až celý obzor, kam se mohlo dohlédnout a pohledět, byl jedinou září ze světla, kterým procházely duhy sem a tam, vytvářejíce malebné obrazce nevídaných, nepopsatelných a nevyjádřitelných tvarů.

Dívám se v úžasném překvapení na tuto velebnou krásu. Připadalo mi, že jsem nepatrným práškem vůči této velikosti a síle, vůči této kráse a majestátu. Dech se mi počal zrychlovat, neznámá tíseň na mne dolehla, protože jsem začala vystupovat, vznášet se do výše. Chtěla jsem v hrůze vykřiknout a zabránit tomu. Ale vtom slyším slova:

Čeho se obáváš, bláhová dušinko, vždyť jsi v mé dlani. Poddej se a neboj se. Zavedu tě do paláce svého království, do svého domova, abys uviděla slávu mou, kterou mám u Otce svého, a do níž uvedu tebe i všechny duše, které tě následují, až přijde chvíle. -

Zklidnila jsem se a schoulila jako malé ptáčátko, jež nemá ještě dorostlá křídla, a proto se bojí každého letu. Schoulila jsem se do hřejivé dlaně, kterou jsem v té chvíli cítila. Opravdu, jako ten prášek, jako to holátko sotva z hnízda vyvedené, jako malý brouček pod nohou člověka, tak byla jsem v Boží dlani. Nepatrná, chudičká a bezmocná, bojácná a vyjevená nad nevídanými a neslýchanými věcmi, které jsem spatřovala a prožívala proto, abych mohla o nich podat zprávu lidem na Zemi.

Vystupování do výše bylo nekonečné, takže se mi zdálo, že mu nikdy nebude konce. A přece. Záře z nádherného světla velikého Slunce se zvětšovala, jak jsem plynula k němu výš a výš. Když jsem se prve dívala do tohoto Slunce, myslela jsem, že ono jako hmotné Slunce, když je blíže Země, pálí a spaluje všechno, co se k němu přiblíží, tak že i toto divukrásné duchovní Slunce bude pálit každého, kdo přijde do jeho blízkosti. Jak jsem se však, lidsky ještě usuzujíc, mýlila.

Duchovní nebeské Slunce, k němuž dospěla, nemělo vlastnosti, které má naše Slunce. Toto bylo teplé, a čím blíže jsem vystupovala k němu, bylo teplejší a teplejší, ale nemělo horké, ničivé a spalující síly. Cítila jsem sice, že teplo je veliké, že svlékám šat za šatem, obal za obalem a kamsi odhazuji, že k němu dojdu a mohu u něho setrvat bez oděvu, jen v čisté původní podobě, jakou jsem kdysi dávno měla, nahá, tak jako první lidé Adam a Eva v ráji. Pochopila jsem, proč oni nepotřebovali oděv, když žili v ráji a teple, světle a nebeském jasu u Slunce, u toho duchovního Slunce. k němuž jsem se blížila.

Blížíc se ke Slunci, cítím, že padá ze mne poslední šat, poslední jakýsi obal, který mne ještě tísnil a dělal ze mne člověka. Jak tento obal spadl, přestaly veškeré úzkosti a obavy, veškeré lidské myšlení a rozumování, nedůvěra i bázeň. V té chvíli jsem se proměnila v onu bytost, která kdysi obývala ráj, dříve ještě než z něho v zahanbení odešla do zemského vyhnanství.

Svět, Země, bolesti i žaly - tělesné utrpení - to vše spadlo dolů s posledním kusem oděvu, kterým jsem byla přioděna jako porušená bytost, oddálená od rajského Slunce. Byla jsem jako krásné dítě, které loupežníci uloupili a zanesli kamsi do brlohu, do špíny, hladu a vší zanedbanosti, a které se jakoby zázrakem opět dostalo do matčiny dobré a láskyplné náruče, do její péče a starostlivosti. Což je to možné? Nemožné se to zdá člověku, a přece mně milost Boží dala na chvíli okusit pocitu nejblaženějšímu ze všech pocitů, radosti ze spočinutí v mateřské náruči po dlouhém strádání, po době, která se zdála věčností, protože v utrpení čas se zdá zastaven.

Vymanila jsem se z lidského oděvu a byla jsem Božím dítětem, takovým, jaké jen Bůh sám může učinit, činí-li je podle svého obrazu. Tak jako maličký Ježíšek bývá na obraze zpodobován jako zářící Jezulátko, Jemuž hlavička svítí svatozáří, jako paprsky slunéčka, taková byla podoba má. Není divu, že to krásné dítě, v něž jsem se v tomto okamžiku zasvěcení proměnila, požívá lásky veliké, takové, jaké je schopno jen srdce největší a nejušlechtilejší, srdce láskou naplněné, srdce láskou žijící a cítící, srdce vydávající nesmírnou lásku všemu stvořenému - srdce Boží.

Dospěvši tak v této zvláštní chvíli k poznání toho, že člověk je dítětem Božím svou vnější podobou i jemnými city nitra, začala jsem prožívat věci neobyčejné, vyplývající z duchovního spojení Boha s člověkem, totiž s člověkem vnitřním, který je boží - který od Boha vyšel a k Němu se má opět vrátit jako neporušená čistota, moudrost, jemnost a ušlechtilost, jako vzor vší dokonalosti podle nejvyššího vzoru Božího. A tak já, dítě Boží, nabyvši původního duševního stavu v tomto vzácném okamžiku Božího omilostnění, letěla jsem vstříc náruči, kterou jsem kdysi opustila, když jsem se přiklonila ke zlému.

Ano, široká neohraničená světelná záře, prostoupená krásou nevídaných barev, přeměnila se mi jako v pohádce, v níž se dějí věci neuvěřitelné, v otevřenou náruč, plnou toužebného očekávání skryté, nebytostné, nezjevitelné a nenapodobitelné Lásky, o níž člověk potuchy nemá a kterou si nedovede ani představit ani pomyslit. protože je mu nedosažitelná. Kratičký okamžik, a já jsem spočinula v moři paprsků, které ji objaly, líbaly a hladily, které oblévaly a prostupovaly do nejmenších částeček vědomí.

Ach, jak bylo v této náruči Lásky blaženě, jak tam bylo milo, jako bych spočívala v kolébce, houpána a kolébána na vlnách tichého jezera, jako hýčkána na mateřských loktech, jako držena na klíně drahého otce, který laškuje s dítětem hraje a hladí milené tvářičky, hlavu i ručky. Zavřela jsem oči, přestala jsem myslet a jen jsem vnímala slastiplné chvíle spočinutí v láskyplném objetí. Připadalo mi, že ztrácím vědomí, že usínám tichým spánkem, kolébána a hýčkána drahými neviditelnými Rodiči.

V tomto zvláštním, nikdy dosud neprožitém stavu, jen tak v jakémsi opojení či omámení vnímám, že vidím před sebou překrásnou něhyplnou tvář, celou zahalenou v bílých závojích, takže její obrysy byly neviditelné, byly jen jako načrtnuté na stříbrném plátně. Obrysy této tváře byly však tak nevýslovně něžné a smutné jako tvář Madony nad spícím Dítětem, která tuší a zná příští těžké osudy svého miláčka, spícího dosud svůj líbezný sen. Něžná tvář se sotva znatelně tichounce sklonila nad mou tvář, políbila mne na čelo a teplý vroucí hlas promluvil:

Děťátko mé, jak dlouho jsem čekala na tuto chvíli, kdy najdu tě opět a obejmu v náručí? Konečně jsi došel, můj synu, pro něž mi bylo tolik trpět. Naše vzájemné shledání snímá bolest mou i bolest tvou z rozloučení, která tak dlouho tísnila naše srdce.

Jsem Matka tvá, kterou svět nezná. Jsem Matka synů Božích, dětí to Lásky, které dávno odešly z mé náruče, když ještě Země byla rajským místem.

Cit mé lásky k vám a touha Otcova se spojily tehdy v onen divuplný čas, kdy na Zemi se prvně ukázalo vánoční světlo. Staly se Bytostí, která za vámi do Země přišla, přijavše podobu člověka. Tak přišel Syn zjevem podobný vám, ale jiný podstatou, neboť v Něj se vložil Otec i Matka. Od těch časů žijeme v Něm a zjevni jsme jen skrze Něho.

Pohleď na mne plněji a poznáš Toho, kdo s tebou promlouvá, pohleď, ať nikdy již mýlky není, kdo je Kristus. -

Bez dechu naslouchám tichému šepotu něžné tváře, zahalené jako samo veliké tajemství Kristova zrození, Kristova příchodu do Země. Po zmlknutí něžných slov vnímám, jakoby zavanul lehounký, sotva znatelný vánek a dotkl se bílých závojů, do nichž byla zahalena tajemná tvář, mající podoby Madony. Sotva se závoje lehce nadzvedly, oslnila mne úžasná záře, jako bych stála tváří v tvář Slunci, onomu nádhernému zářivému Slunci, k němuž jsem letěla jak do objetí láskyplné matičky, jehož paprsky mne před chvílí pohltily v sebe, mne objímaly, líbaly jako něžné ruce mateřské.

Nyní toto Slunce bylo opět přede mnou tak docela blízko, jako bych stála u milené bytosti a hleděla jí zpříma do očí. Ne, nebylo možné snést záři, nebylo možné dívat se do Slunce hrajícího nádhernými barvami a jako duha se ustavičně měnícího. Světlo bylo příliš silné pro ubohé oči pozemšťana.

Avšak co to? Světlo se rozptyluje a já k úžasu a oněmění svému pozoruji majestátní velebnou postavu v oslnivě splývavém rouchu, Bytost, která vyjadřuje ženství i mužství zároveň, Bytost půvabně něžnou i majestátně vznešenou, tyčící se přede mnou do nekonečné výše.

Jakoby zazářil přede mnou nádherný obraz a já dívajíc se na něj v úžasu poznávám podobu Krista. Byl bytostně zřetelný, podoben dokonalé kráse člověka s něžným smutným úsměvem na tváři, která byla žensky krásná. Na Jeho hlavě spatřuji nádhernou zářící korunu, tak nesmírně vysokou a širokou, že sahala do nekonečna, do výše i do šíře, jakoby obsahovala, věnčila a korunovala celý nekonečný vesmír. Připadalo mi, že na ní a v ní spočívají veškeré krásy, viditelné i neviditelné poklady, které obsahuje a v sobě tají celý vesmírný svět. byla to nevídaná, neslýchaná ozdoba hlavy, jakou si člověk nedovede představit.

Z nádherné koruny začaly vycházet blesky modravého diamantového záření úžasné oslnivé síly, které vyšlehovaly do prostoru na všechny strany, takže v nich se všechno ztrácelo, všechno se rozplývalo v tisícerém lesku stříbřitě jasných paprsků. Roucho zpočátku bílé nabývalo v nich překrásných barevných odstínů, v nichž převládala barva růžověnachová s jasnou zářivou modří přecházející do překrásné žluti až k sytě zlatovým nádechům.

Královna nebeská - zní prostorem.

Matka Boží - odpovídají ozvěny ve sterých tónech.

Láska Boha živého, jež učinila světy - zaznívá plesajícím sborem, jakoby tato slova zpívalo celé nebe, celé chóry neviditelných andělů.

Buď chvála a čest na věky Lásce té, z Níž vyšel Kristus, Mesiáš, Bůh a Pán náš všech - zaznělo opět silným a mocným chórem v prostorách.

A já, ubohý lidský tvor, připojuji se šeptem k neviditelným sborům: Spasení naše jediné, pomoz nám, přijď mezi nás. Kriste, přijď a vyveď nás do království svého.

Kristus slávy a velebnosti, Kristus, Bůh v přetajemné jednotě Otce i Matky, Nositel lásky i moudrosti, jež učinily světy, zářil před mýma užaslýma očima, a já, probírajíc se z omámení, klesám na tvář a volám již sama ze sebe:

Kriste přetajemný, kdo Ty jsi? Jsi Matka má či Otec můj, jsi Láska, či Moc a Síla? Jsi Krása a Moudrost či Ježíš, Syn člověka, veliký jeho Bratr? -

Nezvedám hlavy, netroufám si ji pozvednout, netroufám si myslet, mluvit. Jen se hluboce, přehluboce, přepokorně kořím nesmírné Velebnosti, Majestátu veškeré krásy, jež se na okamžik ukázala mně, nehodné, chudé duši, nestatečné, bláhové, pochybující a zúzkostněné těžkými břemeny úkolů i křížů života. Ukázala se proto, abych všem pověděla, kdo je Kristus Pán, ten betlémský Ježíšek, Jehož památný čas právě nadešel.

Bez pohnutí spočívám na své tváři, jen v jediném vytržení citu. Za tohoto tichého klanění slyším Jeho Slova:

Neboj se mne. Jsem to, co potřebuješ a hledáš. Jsem Bůh tvůj. Jsem Otec tvůj i Matka tvá. Jsem všechno, co v Bohu je.

Hledám tě, neboť přišel čas ne klanění se, ale čas naší spolupráce. Vzchop se a pojď. Doprovodím tě přes duchovní oblasti zpět do Země, abys nebloudila a nelekala se. Tak jako jsem tě vyzvedl do vysokého stavu, tak tě znovu ponořím do bědného lidství, do všeho, co člověk prožívá ve svém životě, neboť utrpení bratří vede nás oba do práce v oblastech, kde oni trpí.

Trp a bojuj statečně láskou. Uč tak bojovat všechny bratry své, které k tobě posílám. Hle, nepřišla jsi nadarmo do míst mého království. Odnes odtud jeho radosti, jeho pokoj a mír do míst temných a pustých, aby světlo se rozžehlo v lidských srdcích, aby láska pučící v trní měla oporu. -

V hlubokém tichu nitra naslouchám těmto slovům a cítím, že ruku mou uchopila něžná ruka a tiskla pevně její dlaň. Poddávám se jejímu stisku a nabývám síly k pozvednutí. Cítím mírný tlak, jakoby mne On pozvedl. Zvedám oči, avšak záře, krása a převeliký jas vidím opět jen zdálky jako překrásné panoráma. Zářící Slunce stojí tam nehnutě na svém místě, jen já, dušička lidská, od něho odcházím, sestupuji opět níž a níže, jako bych z hory odcházela do údolí.

Ale přece jen neodcházím tak, jak jsem do těchto oblastí vystoupila. Jsem celá obalena oním zářivým světlem, jímž jsem před chvílí procházela. Jak se po sobě dívám, podivuji se. Celé tělo září, vydává jakési silné paprsky, které prostupují prostor kolem mne. Zvláště ruce jsou obaleny zlatem a stříbrem. Kamkoli se pohnu, všude ze mne padá toto duchovní zlato a stříbro. Trousím je za sebou, takže zanechávám stopy.

Ohlédnu se zpátky. Co nezvyklého se děje? Cítím, že můj sestup je sledován mnohýma očima, které jsem dříve kolem sebe neviděla. Tyto oči jsou různé. Jsou upřímné, milé, plné zájmu a přátelství, ale jsou i takové, z nichž závist hledí. Jsou zde také oči netrpělivé, které jakoby mne dychtivě pozorovaly, čekajíce na můj návrat do zemské oblasti.

Dívám se kolem pozorněji a vidím, že pozornost těchto očí se počíná upínat v místa, kudy sestupujíc zanechávám světelné stopy. A tu toužebné oči jsou upnuty k těm světlým stopám a počínají se k nim přibližovat a zvedat utroušené zlato a stříbro. Zvedají je a vkládají do míst, kde se nalézá srdce lidské. Tyto stříbrné a zlaté paprsky se ho dotýkají, začínají je prostupovat. Celé srdce jimi ožívá, začíná rychleji bušit a silná vlna citu stoupá od srdce vzhůru do hlavy a do úst.

Vidím lidské tváře, jak je ozdobil plachý, nesmělý úsměv, ale přece jen úsměv, a ze rtů splývají tišší a mírnější slova, jež mají již otupené každé ostří, takže tato slova již tolik nezraňují a nebolí toho, komu jsou určena.

A hle, oči závistníků se k zemi klopí a oni se vzdalují, vzdalují.

Ó, zázračná sílo, z Božího ráje přinesená, paprsky světla a jasu, kéž byste nikdy nepřestaly vroubit cesty mé, kudy ještě z vůle Boží půjdu - tak jsem si v duchu pomyslela. Tu vidím ony přátelské a účastné oči, jak se na mě radostně dívají, a jak mnoho, mnoho úst mi říká:

Přinesla jsi dary pokoje a míru pro Zemi a její obyvatele. Hleď, my ti pomůžeme s nimi hospodařit, aby nepřišel nazmar ani jediný paprsek, jenž ze šatu tvého se střásá. -

Ó, požehnané Vánoce, chvíle milosti Boží lásky. Ó, lidé, otevřete náruč, ať k vám sestoupí.

Ó, buď oslaven a veleben Kristus, Pán na věky, který učinil milostiplný vánoční čas. Raduj se, jako my se radujeme z dobrého díla. -

A tak já, omámená, užaslá, plná dojmů a dojetí i neskonalé vděčnosti, volám a zpívám v duši své:

Narodil se Kristus Pán, radujme se - z růže kvítek vykvet nám, veselme se ...-

Aj, co pověděla bych já tobě, srdce mé, co řekla bych, co promluvila, aby zaznělo to jak struny harfy stříbrné, jichž ruka se dotýká v rozechvění citu?

Aj, co učinila bych já, co vykonala, co udělala, abys poznalo, srdce mé, že nadešla pro tebe chvíle radosti?

Aj, jaké myšlenky bych měla mít, jaké pomyšlení, jaké přemýšlení, abys ty, srdce mé, pocítilo radost?

Aj, jaké city bych já měla mít, jaké vyvolat, jaké rozechvět, aby ses ty, srdce mé, otevřelo jak poupě růžové?

Aj, jaká slova na rtech bych já měla mít, jakými bych zpívat měla, jakými volat, abys ty, srdce mé, je uslyšelo?

Aj, jaké úsměvy bych najít měla, jaké šířit, jaké vydávat, abys ty, srdce mé, zjihlo a roztálo jak jíní na oknech?

Aj, jaké modlitby bych se modlit měla, jakými prosit, jakými děkovat, abys ty, srdce mé, vyjádřilo lásku Tomu, jenž k tobě se ubírá ...?

Otevři se, bráno srdce mého, ať vyjdou z něho smutky veškeré daleko za tvůj práh.

Zaplašte všechny chmury z čela, jasné myšlenky, ať usídlí se na něm paprsek vánočního míru.

Usmějte se, ústa, milými úsměvy, ať na jazyk vstoupí slova pokojná.

Zjasněte se, oči, do průzračných studánek, ať zvěstují všem, že vánoční radost do nich vstoupila.

Ozvi se, slovo láskyplné, na všechny strany, ať potěší se lidé, k nimž promlouváš.

Odstupte, tísně, z hrudi mé, ať otevřít mohu náruč k bratrskému objetí lidí na Zemi.

Sepněte se, ruce, k vroucí modlitbě, ať vyprosíte světu i všem lidem pokoj a mír ...

Modlitby mé jak tiché vody tekou, tak mírně a tiše, a přece přišla chvíle, kdy jejich tok se má zesílit, kdy rozvířit se mají city jako vody v tichém jezeře rozviřuje kamének do nich hozený.

A kamének do tichých vod nitra mého hozený je poselství vánoční o příchodu Toho, jenž přišel pro mne do mého chudého obydlí, aby vyvedl mě z něho do krásných domů Božího království, v němž není trápení duše ani těla.

Ó, uvěřila jsem, že přijde ke mně Zachránce můj, že přiblíží se k srdci a nahlédnuv do něho, na jeho dveře zaklepá, zda hotova jsem, zda připravena nastoupit cestu s Ním do Božího ráje, do radosti nebeské, která je dána těm, kdo Boha milují.

Těším se na to, že se ke mně přiblíží, zvedne mě a posílí, že se stane mým Průvodcem a Těšitelem, skloněným nad srdcem mým.

 Ó, modlitbo tichá, zazvuč silněji na struně lásky, ať slyší tě, ať vyslyší tě, ať přijde již Pán můj ...

Tak jako ranní červánek nad horami se skvěje, tak v nitru mém rozhořel se cit radostného čekání na chvíli tu, kdy Ty, Pane můj, přijdeš jak něžné pacholátko, jako krásný nový den života mého, abys mne naučil lásce.

Potěšení mé slova mi dává milá, abych Tobě chválu vzdávala, abych řekla Tobě, jak naučila jsem se Tebe poznávat.

Oblažuje mne radost má, že Tebe jsem nalezla uprostřed života, jako bych poklad vzácný vlastní rukou odhalila, jej vykopala a založila na něm bohatství své. Radost ze srdce se mi vylévá jako vody zaplavující cesty, kudy lidé chodí.

Útěchu v Tobě mám a radostně na Tebe čekám, na chvíli tu, kdy blízký mi budeš.

Štěstí mi plyne na cestu života, neboť s kým Ty jdeš, ten šťastný je jak dítě, jež vede ruka matčina.

Milost mne objímá a hladí moje skráně, že zdá se mi svět krásný a růžový.

Láska tvá tak blízká je mi v tento čas, že nedočkavě čekám na chvíli příchodu Tvého ..

Vplyň, Boží pokoji, do srdce mého, ať se jím naplní vrchovatě, až přetékat bude do všech stran.

Dotkni se, svatý Boží míre, hlavy mé a upokoj myšlenky, že ztiší se jak bílé holubice a rozletí se do všech stran, aby přinesly poselství všem lidem, že Spasitel přišel k nim pro jejich vykoupení.

Snes se, Boží požehnání, do dlaní mých, aby hladit mohly každého a přinášet neviditelné dary lidem, kteří na lásku chudí jsou.

Sestup, radosti tichá, do nitra mého, abych potěšením svým potěšovala všechny zarmoucené.

Vejdi do příbytku mého, Ježíši, Synu Boží, a přebývej se mnou, abychom spolu vytvořili místo lásky plné.

Omilostni mne, Spasiteli můj, ať sama očištěna, jiným k očištění mohu pomáhat.

Podaruj mne láskou svou, Kriste, Lásko věčná, ať bohata Tebou učiněna jsem, ať bohatství mé i jiným ku prospěchu jejich duše je ...

Vánoční dobo krásná, vzácná jsi jak lilie ve sněhu rozkvetlá, jak čistý pramen vody v bouři, jak vonná růže uprostřed kamení.

Jak vzít do rukou tě mám, abys v dlani mé mi neuvadla, abys voněla celé dny a zvěstovala radost srdci mému, že Kristus do Země zavítal, že přišel také ke mně, která jsem tak chudičká, že Ho nemohu pohostit soustem lásky.

Vánoční dobo milá, srdce potěšující, rozdej radosti, jichž neseš plné náruče, ať způsobíš v srdci proměnu takovou, že rozkvete v něm do květu lásky zaseté seménko Slova Božího.

Vánoční dobo tichá, ztišuj mne a do nitra zaváděj, ať oči utíkají ĺod světa, aby nalezly světy krásnější, v nichž sídlí láska Boží ...

Ó, Hosti vzácný, Těšiteli můj, zavři oči nad chudobou mou a neváhej vstoupit na práh srdce mého. Ty víš, že na Zemi pusto je a málo růží voní, že květy citů jsou vyrostlé na stráních, kde vláhy málo bývá.

Ó, nepohrdni chudobou, jež Tebe vítá, ani místem tak málo zkrášleným. Skloň se jen níž a níž, ať vejdeš do něho, ať nevrátíš se zpátky, vida, že dveře jsou nízké pro Tebe.

Hleď, Ty, přicházející Přesvatý, já cit touhy na práh srdce pokládám, já úctou k Tobě dveře věnčím, já láskou k Tobě všechno očišťuji, aby noha Tvá, aby ruka Tvá, abys Ty celý v krásném místě mohl spočinout. Přijď, Ty, svatý, milý Hosti můj, přijď v tu chvíli, kdy já Tě zavolám ...

Světlo ze Světla, rozsviť se nade mnou a dej mi znamení, že o mne víš.

Světlo nebeské, rozhoř se a oblévej mne v tento čas bez ustání paprsky smilování Božího.

Světlo Kristovo, zasviť mi na cestu žití, ať dobře řídím kroky své v příštích časech života.

Světlo Boží, zjasni mi všechno, co přede mnou stojí jako černý stín obavy a úzkosti, aby citům radosti a pokoje se dařilo v srdci, aby v něm zůstaly i tehdy, až vánoční čas odejde.

Světlo vesmírné, dej jas a záři svou jako chléb života na stůl můj, abych syta byla a ukojila hlad touhy po všem, co od Tebe je.

Světlo Lásky Boží, stůj nade mnou a buď mým průvodcem na cestě života, ať dobře mi je v Tvé blízkosti.

Světlo vánoční, tiché a milé, vytvoř ze srdce mého místečko pokojné ...

Já, duše lidská, klíče k radosti jsem obdržela v ten divuplný čas, kdy jsi Ty, Ježíši Kriste, Synu Boží, v betlémské pláni pastýřům byl zvěstován. Dávno tomu, a přece krátce jen, snad včera, dnes i v tuto chvíli, stále příchod Tvůj radostně zvěstují srdce Tobě oddaná, čekající na tu dobu milostí.

Klíče k radosti jsi poslal do rukou všem lidem jako znamení, že naděje jim kyne, naděje krásná, život oblažující, že pominou dny, v nichž duše úpí, že pomine noc a bude nový krásný den, v němž sláva synů božích ožije jak travička koňmi udupaná, když je zavlažena deštěm.

Klíče k radosti mé, klíče k radosti lidí do rukou vezmu a uschovám hluboko do nitra, aby nižádný nevzal je ode mne, aby nižádný mne více nezarmoutil, aby vzpomínka na vánoční čas udržovala mne v naději, že Pán a Bůh můj ukončí brzy trápení mé a obklopí mne milostí svou, která pozvedne mne do oblak vykoupení ...

Hodino svatého večera, příchod tvůj slyším v úderu srdce svého, které mi utíká v rozechvění rychlým tepem, nesouc radost tělu i duši.

Mlčením bych Tě oslavit chtěla, já, marnotratnice slova, aby ztichlo slovo mé i myšlenka i všechno, co mě člověkem činí, abych vyšla vstříc tobě jako čistá krásná panna, připravená k hodu svatebnímu, aby Ten, který za Ženicha je mi dán, zalíbení našel ve mně, aby ruku mi podal a polibek lásky na čelo vtiskl.

Hodino tichá jak studánka v lesní tišině, čekám na tebe a doufám, že učiníš zázraky a srdce mé navždy spojíš s Ženichem mým, že požehnání dáš mému životu a přineseš mi náruč lásky Boží ...

Zaplesej, srdce mé, jak nejvíc můžeš, zaplesej radostí a vroucím citem.

Obleč se jako ta nevěsta bílá a krásná do tužby lásky, do myšlenky láskyplné, do slova milého, které něžně hladí, ať přivítáš, ať potěšíš, ať plně okusíš pokojné chvíle, která se přiblížila.

Ó, pospěš si, ó, rychle se rozběhni, ať nezmeškáš chvíli, kdy Láska svatá kolem tebe půjde svým skrytým tichým krokem, zastavujíc se tam, kde srdce připraveno je a její příchod toužebně je očekáván ...

Ó, Ty, jenž jsi předmětem mého zbožňování, Kriste, Ženichu duše čisté - pověz mi, jsem-li hodna jsem čekat na Tebe? Jen Ty sám to víš a odpověď mi můžeš dát v skrytu nitra mého, když způsobíš jeho rozechvění, jeho zvlnění jemným vánkem lásky své, která srdce se dotýkajíc, způsobuje blaženost.

I pocítím já, že blízko mne se nalézáš, když srdce ztichne, ústa oněmí a jen cit vroucí na Tebe se upne - zdali jsi pohladil moje skráně, zdali jsi mi dal lásku svou.

Ó, utišuji se, ó, zklidňuji se, slovem umlkám, a jen v nitru čekám na znamení Lásky Tvé ...

Pro tento účel je dáno několik krátkých denních myšlenkových úkonů ve formě myšlenek a slov, jež umocněny vnitřním citem ve chvílích prokonávání, mohou v duši probudit, vyvolat potřebný stav touhy po všem tom svatém, krásném, pro duši významném a nade vše cenném, co sestupuje do připraveného otevřeného nitra lidského ve chvíli sestupu Kristových darů, majících různé formy.

Jsou to ponejvíce věci, jež člověk nutně potřebuje pro svůj vnitřní vývin, pro své zjemnění, zušlechtění, pro další vyšší stupeň dokonalosti. Jen vnitřní dokonalost citu lásky k Bohu i lidem činí nás hodnými vstupu do světla Kristova světa po odložení těla, vstupu do života bez utrpení. Po takovém životě tolik voláme, po něm dychtíme již v životě, který žijeme zde na Zemi, v životě těžkém, namáhavém po všech stránkách. Protože stále prosíme: přijď království Tvé - proto musíme sami pro jeho přiblížení k nám co nejvíce vykonat.

Kristův svět se k nám nemůže přiblížit, pokud jsme hrubí, pokud jsme plni vnitřních žalů, úzkostí, obav a starostí, pokud nedovedeme bratrsky jednat, bratrsky žít.

Abychom si Kristův svět k sobě přibližovali, přitahovali, musíme především začít ve vlastní duši probouzet jemnější city, hlubší a vřelejší zbožnost, musíme Kristu ukázat, že svá slova, jimiž k Němu v modlitbách voláme, myslíme velmi vážně a opravdově, že opravdu a upřímně, celým srdcem toužíme po spojení s Ním, po nejužším sblížení, v Němž On je v nás a my Jej slyšíme i vidíme.

Až k tomuto vrcholu musí duše dojít, o jeho dosažení usilovně, neúnavně a vytrvale pracovat. Tato práce je dvojí. Především je to modlitba, protože ona otvírá naše srdce Kristu i srdce Kristovo nám. Je nutno v ní být vytrvalí, denně, zas a zase se vracet k jednotlivým modlitbám, promýšlet je, prociťovat, zamilovat si je celým srdcem, hledat v nich útěchu, posilu, jimi si přivolávat Kristovu přítomnost, čím častěji, tím lépe.

Jako tělu denně připravujeme jídla a staráme se o ně, tak je potřebí i duši denně sytit a starat se o ni mnohem víc než o tělo, protože tělo opustíme, ale v duši budeme žít dál a stále. Proto její stav nám musí být největší starostí dne. Na ten musíme myslet, aby byl dostatečně čistý a svatý pro život v krásnějších a jemnějších světech, kdyby nás Bůh v té či oné chvíli z těla povolal.

Musíme se starat o to, zdali je se stavem naší duše Kristus spokojen, jestli nám může přinést Kristovu potřebnou pomoc. Tolik, tolik po ní voláme, tolik prosíme. Přičiňme se tedy, aby ta pomoc opravdu přišla a dala nám to, co potřebujeme: jeden zdraví těla, druhý pokoj do duše, třetí hmotné ulehčení, jiný víc vroucnosti, zbožnosti, vytrvalosti v duchovní práci. Každý potřebujeme mnoho. A toto je ta druhá práce, úsilí o dokonalost a svatost duše.

Advent je nejvhodnější dobou k přehledu celoroční duchovní práce. Zamysleme se nad ní. Zkoumejme, zda bylo námi vykonáno vše, co vykonáno být mělo, zda jsme se nedali příliš strhnout starostmi o tělo od starostí o duši, zda jsme se sami změnili k lepšímu. Nebuďme nikdy spokojeni sami nad sebou, ale vždy nespokojeni, protože pro Krista i pro svou vlastní duši, pro její budoucí život, nevykonáme nikdy dost. Dbejme, ať nás svět nestrhne svými těžkostmi do té míry, abychom zapomínali na to, že jsme zvoleni pro vyšší duchovní stav, že musíme proto jinak myslet a mluvit, jinak cítit i jednat než jednají ostatní, že musíme nad všechny vynikat čistým a bezúhonným životem.

Uvnitř duše musíme vynikat velkou vroucí oddaností ke Kristu, jak jsme se zasvětili a přislíbili, musíme vynikat i plněním zvláštního úkolu, jenž je na nás žádán, nám uložen. Tento úkol je vyprošovat lidstvu, světu a Zemi pokoj a mír, usmíření, přízeň i pomoc Boží. Tato práce je mimo práci na vlastní duši, je navíc. Obě jdou ruku v ruce a nesmíme pro jednu zapomínat na druhou. Jsou stejně potřebné, stejně důležité.

Meditace, krátké úvahy adventní i vánoční o tom, co Kristus nese, co činí a dává lidské duši i celému světu, jsou dány ku pomoci té duši, jež se chce dovolat, doprosit všeho, co dává vánoční doba, jež se chce připravit pro přijetí vánočních milostí, té duši, jež touží se naplnit láskou ke Kristu i láskou k lidem. Tyto meditace jsou pro povznesení mysli ke Kristu, jsou pro oživení touhy po Kristu i pro vzbuzení vděčnosti ke Kristu za vše, co dává světu i každému člověku zvlášť.

Pokud dovolí čas, je dobře prokonávat je denně celé, zejména ty, které jsou vlastním vnitřním duchovním úkonem. Ty třeba i několikrát za den.

Kristus dej vnitřní zbožnost každé duši, jež přistoupí k této duchovní práci, aby jimi naplňovala Boží chrám v sobě jako přelíbeznou vůní a světlem, jako zpěvem a hudbou, jimiž se vyzařuje nejkrásnější, nejsvětější cit víry, naděje a lásky k Bohu. Amen.

Probuď se ze sna ty, který v tuto dobu ještě spíš - probuď se, člověče, mající slabou víru - doba adventní přichází k tobě jako matka k lůžku spícího dítěte ve chvíli, kdy je třeba vstávat k práci a učit se znát život, jak jej dal Bůh v radosti i bolesti této Zemi a tobě, člověku.

Vzchop se ty, který málo pracuješ na duchu, aby byl opět čistý a krásný - vzchop se, člověče - doba spasitelských činů Kristových tě volá do řad pilných duchovních pracovníků, kteří již orají a zasévají ve vlastních srdcích i v srdcích bližních svatá seménka lásky.

Pospěš si ty, který pravíš: věřím v Krista - pospěš, člověče, svou víru naplnit činem - čas Kristovy pomoci nadešel těm, jejichž život je životem podle Nového zákona, podle přikázání ...

Přistup blíže ke světlu, pastýři, duchu lidský, jemuž jsou svěřena stáda oveček na zelených pastvách Hospodinových - přistup blíže, abys poznal, jak se ono rozlévá po Zemi z Lásky, která navštívila svět jako host přinášející chudé lidské rodině svaté nebeské dary, nad nimiž ona žasla a žasne ještě víc a víc až do dnešního dne, kdy si opět připomíná návštěvu z nebes u sebe, v duchovní bídě člověka.

Pojď, pastýřko, duše lidská, jíž je určeno nést dary k nohám zjeveného Syna - rychle se přistroj do pěkného šatu, do náruče vlož všechno, co máš krásného, co může potěšit Toho, jenž se usmívá na všechny, kteří k němu přicházejí s upřímnou vroucí zbožností srdce, a jenž nezhrdá ani nejprostším darem, slovem tiché modlitby.

Sejděte se, všichni lidé boží, volající Boha ku pomoci ve svých trápeních - a pojďte potěšit se k Tomu, jenž přišel jako útěcha sama, jako láska sama, jako radost sama - jako vaše vysvobození, jako váš nový život ...

Nad hříšnou Zemí leží temný stín - ale Ten, který přišel, řekl: Buď světlo a ne tma v lidských srdcích, buď radost a ne žal, buď dobro všude, kde žije lidský duch, buď opět krása v lidské duši.

Po Zemi chodí strach ze smrti ve dne i v noci kolem lidských domů jako zloděj, jako nepřítel - ale Ten, který přišel, řekl: Nebudeš vládnout na Zemi nad každým lidským tělem, neboť je počnu křísit, i vyjde z těla tělo nové, jež nebude podléhat smrti, bolesti ani hříchu, a v němž bude radostno duši žít v mé blízkosti. -

Na mnoha místech Země jsou hřbitovy jako zahrady odkvetlých stromů a zvětralých semen - ale Ten, který přišel, řekl: Zasypte se, hrobové, ať neděsíte lidskou mysl, ať ten člověk, jenž věří ve mne, nepozná již vaší tmy, vašeho děsu; on ne ke smrti, ale k životu bude volán a do něho uveden mou vlastní silou ... -

Lidská srdce se proměnila ve zbořené chrámy v ten čas, kdy do nich vstoupil hřích - ale Ten, jenž navštívil Zemi, postavil se jako dělník k dílu a vlastní rukou počal odklízet trosky a budovat nový chrám pro obcování Boha s člověkem, aby slyšel jeden druhého, aby se milovali, jak tomu bylo v prvním dni lidského života.

Podoba duše se změnila v ten čas, kdy uvěřila hadu - ale Ten, který navštívil Zemi, přinesl pro ni nový krásný šat, novou podobu, novou sličnost, aby se znovu stala boží dcerou, aby byla milována a přijímána do domu, jenž se nazývá domem rajským.

Cesta člověka odbočila k cestám hadů - ale Ten, jenž navštívil Zemi, opřel se do ní svou silou - i napřimuje se ona od těch časů a blíží se k cestám Božím, aby šla souběžně s nimi ve všech časech věčnosti, jako jdou spolu muž a žena, tvoříce obraz lidského žití ...

Zanechej již, lidská duše, zanechej vzdychání - pro tebe se chystá hod lásky - svatá hostina, již předloží tobě Boží ruka, aby nasytila, napojila všechna místa duše milostí, z níž plyne její obnova, obroda, její proměňování v pannu.

Zanechej již, lidská duše, zanechej obav o své osudy - pro Tebe si přišel Kristus jako pro nevěstu, aby tě odvedl do svého domu pro zasnoubení.

Zanechej již, lidská duše, zanechej lítosti nad hříchy světa - pro tebe, staneš-li se svatou, odečte Kristus jejich počet, že nebude zkázy ani potopy, že lidé se nestanou ďábli, ale anděli ...

Zmlkni ty, který pravíš: kdo jsem, odkud jsem a kdo mi dal vědomí života - brzy se zjeví Pravda a ty z ní dostaneš díl, jenž bude jako velké světlo tvému rozumu, jako známá cesta, kudy se denně ubíráš žít.

Zmlkni ty, který se podivuješ Boží moudrosti - brzy se ona odhalí jako tvá matka, jež tebe zrodila, a ty budeš víc a více žasnout nad tím, kdo jsi ty - člověk, a kdo je Kristus.

Zmlkni ty, který miluješ nepravou láskou a o ní hovoříš jako o svém potěšení - brzy se k tobě skloní Kristus a tu teprve poznáš, co je pravá láska, jaké je svaté milování, jaké je jeho štěstí, jaké radosti ...

Nejsi ten, jenž je odevždy, a proto mluv - mluv: Kriste, Ty jsi Otec, který mne vydal ze sebe jako vydává kmen ratolesti, jako vydává Země plody, jako roste ze seménka květ. -

Nejsi ten, jenž se sám živí a obléká, a proto mluv - mluv: Kriste, Ty jsi pro mne stvořil pokrmy, Ty jsi mi připravil roucha, abych já, do Země vstoupiv, nalezl ji připravenou pro své přebývání, pro své žití v těle. -

Nejsi ten, jenž má spásu ze své zásluhy, a proto mluv - mluv: Kriste, Ty jsi můj Spasitel, a já ten, kdo je Tvým věčným dlužníkem ... -

Nauč se ty, jenž v Boha věříš, nauč se vděčnosti ke Kristu - není ji na Zemi vidět jako je vidět květiny, vody, ale je nutno ji v duši uvádět v život každým dnem a každou hodinou, dávat jí tvar, dávat jí život podle síly své víry, podle hloubky své zbožnosti.

Nauč se ty, jenž se modlíš, nauč se vroucí modlitbě, silné jako větru dunění - Kristus je daleký i blízký; blízký dobrému, daleký zlému, tomu, kdo se k dobru a v dobru nenarodil - a ty nevíš kdo z nich jsi, zdali tvůj hlas je Kristem slyšený, zda je On u tebe, anebo se od tebe vzdálil jako se vzdálilo Slunce od Země.

Nauč se ty, který jsi zbožný, nauč se vítat Krista v ten čas, kdy On se s důvěrou dotýká Země ve chvíli, kdy se na Zemi zpívá píseň: Narodil se - narození Krista je i nové narození tvé ...

Roznes, myšlenko, roznes zvěst o Kristu do všech místeček nitra, aby se připravilo na slavnou chvíli, kdy všechno na nebi zavolá: Raduj se, Země, hle, Pán tvůj sestoupil, aby tě uvedl pod svou vládu, která ti nese pokoj a mír. -

Proměň se, víro, v lásku ke Kristu - neboť On jen lásce odpovídá činem, který z člověka činí svatého syna božího, svatou boží dceru.

Vykroč již do oblastí naděje v pomoc Kristovu každý, kdo voláš: Kriste, uslyš - Kriste, vyslyš - Kriste, pomoz - blízká je svornost národů i odhození meče, když Kristus promluví a řekne: Člověče, synu můj ... -

Buď vítána, dobo šťastných předtuch a zaslíbení o Božím obdarování - ty jsi naplněním času, jenž předpověděn byl těmi, které vyznamenal Bůh svým zjevením, kterým řekl: Dám světlo národům, dám spásu lidu. -

Buď vítána, hodino příchodu Páně do zemských cest - ty jsi tou hodinou, jež zrodila slovo lásky v srdci Božím, slovo lásky k člověku.

Buď vítán, okamžiku slavnější než všechna sláva světa - ty jsi přinesl ono krásné slavné zvěstování: Bůh Láska je - ty jsi jejím prvním zábleskem vstupujícím do života lidí jako zářící slunce nového jitra, nového probuzení, nové cesty života ...

Jak se neradovat v tento čas a nehledět toužebně k hodině svatého Zrození - vždyť ono je člověku tím, čím je zasetému zrníčku déšť a slunce, čím je poli dobrý, pečlivý hospodář, čím lidskému životu vedení, ochrana a pomoc Boží, čím duši radost, čím tělu zdraví.

Jak neobracet se myslí k nebesům v tento čas - vždyť z nich se line milost Boží na každého, kdo myslí, kdo vzpomíná té chvíle, v níž přišla na svět Láska, v níž se zjevil Bůh, v níž Zemí zaznělo radostné: Přišel Mesiáš - Vykupitel světa! -

Jak Boha nechválit s hlubokou vroucí vděčností - vždyť On je tak blízký v Dítěti - Synu, jenž žehná svět znamením kříže, znamením jeho spasení ...

Připrav se, nitro, a vylej nádoby světského rmutu a žádostí - ať láska má místo, kam by vstoupila, ať může vyplnit každý kout svým světlem, svým teplem, ať prostoupí člověka až do rozumu, až do těla, ať z něho vypudí všechny nepřátele míru a pokoje srdce, jež je zajato, uvězněno v jejich síle a moci nad tělem.

Připrav se, mysli, a vylej nádoby světského myšlení - ať v tobě zůstane osvícení jako dar chvíle, kdy Kristus objímá svět jako při svém příchodu na počátku dne, kdy se na obzoru objevila nová kniha lidského života, kdy se počalo do ní psát zlatým písmem jméno Ježíš.

Připrav se, jazyku, a vylej nádoby všedností slova, ať se vyznamenáš, ať tvé slovo je přede všemi, kteří se ve vánoční chvíli modlí a zpívají: Sláva Bohu na výsostech a na Zemi lidem pokoj i dobrá vůle ... -

(Prokonává se na Štědrý večer, na první i druhý svátek vánoční dopoledne a 31. 12. večer v 21 hodin. Lze konat a prožívat ve všechny vánoční chvíle. Přednášet pomalu, důrazně a slavnostně, s vědomím závažnosti a významu těchto duchovních úkonů.)

Pohni se, Země, ve starém základu - hle, přišel k tobě Pán,

aby tě přebudoval, přeměnil na Boží království, na místo pokoje a míru.

Zachvěj se, Země, ať z tebe spadne řetěz zajetí egyptského i babylonského -

ať brzy se staneš zemí zaslíbenou, v níž žijí proroci, učitelé i pastýři lidu božího.

Naplň se, Země, až po okraj zbožností a vírou - neboť ony jsou schodištěm, po němž k tobě sestupuje odpuštění

Otce Stvořitele, Boha živého, jež způsobí v tobě zázrak utišení, zklidnění.

Zaraduj se jako nevěsta, jíž se chystá krásný bílý šat -

přišla hodina, v níž k tobě přichází Kristus se slovy: Pokoj tobě ...-

Tam, kde je místo radosti, i tam, kde je místo žalosti -

Tam, kde je světlo, i tam, kde je tma -

Tak, kde se rodí dítě, i kde tělo umírá -

Tam, kde je koukol, i zlatá pšenice Slova Božího -

Tam, kde čin zjevuje v srdci lásku, i kde zjevuje nenávist -

Tam, kde se vylévají proudy hněvu, i kde se tiše, vroucně modlí věřící -

Tam, kde se ozývá slovo lásky a smíření, i kde se dosud zvedá zbraň -

Tam nechť vstoupí v tuto chvíli vánoční zvěst, vánoční světlo, vánoční svatý mír ...

(Chvíle ztišení, v níž myšlenky lásky, pokoje a míru vysílají všem přátelům a známým, všem lidem i celé Zemi, všem, kdo jsou mimo Zemi jako duchové lidští i andělští. Vysílané myšlenkové proudy nutno zesílit citem.)

Všude - všude, kde se rozprostírá země, kde jsou světy obývané lidskými bytostmi -

všude, kde se ozývá lidský hlas:

Nechť se zastaví spěchající kroky -

Nechť se ruce pozvednou od úkolů všedních dnů -

Nechť myšlenky tiše vzlétají a podobají se bílým holubičkám -

Nechť zmlkne slovo bědování na obtíže života -

Nechť se ztiší srdce, naplní pokojem a dobrou vůlí -

Nechť se v tuto chvíli rozpomene člověk - otec, matka, dcera, syna i malé robátko - na Boha, svého Spasitele - Ježíše Krista ...

Všichni, kdo jste od Boha učiněni jako mírné ovečky i jako beránci nebo i jako jejich pastýři -

Všichni, kdo jste jako pracovníci na úhorech duší

i na vinicích Páně, na duchovních polích úrodných i neúrodných,

na zahradách srdce, kde rostou vznešené palmy i olivy,

kde jsou růže i prosté chudobky, kde je půda vyprahlá

i půda zalévaná častým deštěm Božích milostí -

Všichni věřící - všichni doufající v Boha:

Promluvte v tento čas -

Promluvte jako děti boží -

Promluvte jako služebníci boží -

Promluvte jako věrní Boží přátelé,

jako synové a dcery z ráje vyhnaní a opět do něho volaní slavnou vánoční zvěstí o narození Vykupitele, Ježíše Krista ...

Ovečky, pasoucí se nedaleko pravého ovčince Kristova, napájené u tichých vod Boží lásky -

Ovečky, zaběhlé do pastvin, kde je málo dobrých bylin i trav, ale více keřů s ovocem, po němž duše hyne a umírá -

Ovečky, jež jste jako stádo bez pastýře, rozběhlé tu i tam, sycené paběrky chudých úhorů -

Ovečky, hledající pravého dobrého Pastýře neúnavně, neustále, po celý život, jako hledá svou matku dítě zbloudilé -

Ovečky mírné a pokojné, jako je den Páně naplněný modlitbou -

Ovečky zbloudilé - ovečky bezradné -

Ovečky podle užitku, který dáváte nebeskému Hospodáři:

Semkněte se v tuto chvíli v jeden jediný houf, neboť nadešla chvíle,

v níž Kristus přišel k vám i pro vás, ať jste v kterémkoli místě Země.

Semkněte se a upněte se myslí i srdcem k díkuvzdání svému nejvyššímu Pastýři,

jenž přichází v tuto chvíli uvést vás na cestu k nebeskému domovu ...

Beránci, vedoucí obezřele stáda mírná, tichá -

Beránci, jdoucí vpřed po cestách trnitých tam, kde je země Boží, plná syté, dobré pastvy -

Beránci, nazvaní tak samým Bohem v hodině, kdy se určovaly úkoly a práce -

Beránci praví, jak vás Bůh povolal k vedení stád, abyste první vyšlapali cesty k místům,

na něž Kristus vede člověka, jeho ducha, duši:

Sejděte se k radostnému zpěvu: Narodil se nám ... - sejděte se i k chvalozpěvu -

sejděte se pak i u stolu Božího k vánočním hodům, u něhož Boží Láska pokrmy předkládá ...

Všichni pastýři ovec i beránků -

Pastýři praví, poznávaní podle čistoty, podle svatosti vlastního, života -

Pastýři moudří, jimž Slovo je Kristus, jimž Kristus je Bůh -

Pastýři pečliví a pilní, kteří plníte dobře své úkoly -

Pastýři horliví, kteří stále před sebou vidíte svůj nejvyšší Vzor a vstupujete do jeho svatých šlépějí -

Pastýři nedbalí, pečující nedokonale o svěřená stáda a milující více svět nežli Boha -

Pastýři, pro něž Bůh odnímá svého Ducha církvím i sborům křesťanským:

Pojďte, ó, pojďte blíž a blíže, až k nebeskému Betlému, abyste uviděli pravého Ježíše, pravé Dítě,

abyste poznali pravou velkou svatou Lásku, abyste Jí vzdali úctu, abyste jí vzdali svůj neskonalý dík ...

                Lidé Země i lidé nebes -

                Lidé hříšní i lidé svatí -

                Synové hledající Otce, který je v nebesích -

                Synové vyzkoušení sterým ohněm -

                Bratři nesvorní i bratři milující se -

                Bratři podle ducha i bratři podle těla -

Spojte se v jediný kruh, v jeden hlas, v jedno slovo -

Spojte se v díku za dobrodiní Boží za Kristovy mesiášské činy

započaté ve vánoční čas příchodem Lásky k Zemi a v Zemi - ke každému, kdo člověkem je ...

                Všichni, kdo jste boží -

                Všichni, kdo jste dobří -

                Všichni, kdo máte hlas -

                Všichni pozemšťané -

                Všichni nebešťané -

                Všichni svatí -

                Všichni andělé -

Zpívejte s námi:

Zpívejte zpěv vánoční, zpěv radostný, tichý i slavný,

jenž rozezvučí celou Zemi jako díků hlas, jako lásky hlas, jako hlas pokoje a míru -

Zpívejte jej ku poctě Krista - zpívejte jej k Boží oslavě,

zpívejte jej, aby poznala Země, aby uslyšelo nebe dobrořečení, chvalořečení Mesiáše, Boha Vykupitele.

Zpívejte hosana Králi, jenž přišel sloužit všem, jenž odložil korunu a odhalil své srdce -

jenž se stal Nemluvňátkem - jenž se stal Bezbranným - jenž odkryl věčnou podobu Boží.

Zpívejte s námi, zpívejte:

Sláva buď Kristu na výsostech, a ve všech světech viditelných i neviditelných buď pokoj a mír -

buď láska ve všech srdcích živých ...

Pozdraven buď Kristus -

ve dny svaté, ve dny památky na slavné Boží zjevení, kdy duha pokoje a míru se klene nad vesmírem

jako páska jdoucí od Boha ke všem, kdo jsou živi, aby je napojily novým proudem bytí.

Pozdraven buď Kristus -

v tiché vánoční chvíli, kdy člověk k člověku má blíž,

kdy srdce k srdci se přikloňuje jako dítě k matčině náruči pro chvíli oblažení, pro chvíli ztišení v teple mateřské lásky.

Pozdraven buď Kristus -

v tu hodinu, kdy Země zpívá o Dítěti radostné písně, kdy všechny cesty se scházejí v jedinou,

vedoucí k nohám Maličkého, Chudičkého, jenž oděn je v lidství, v šat z trní, v šat z lidských slzí.

Pozdraven buď Kristus -

v radosti a plesání, jakého nezná Země, jakého nezná srdce, srdce nevěřící, srdce malomyslné,

jež pláče nad sebou i nad celým světem, že tone v hříšnosti, že je v nebezpečí zkázy a zmaru.

Pozdraven buď Kristus -

novým krásným zpěvem, jenž se nese jako křídla holubiček,

jež zalétají až k nebeským dveřím, jimž jsou otevřeny svatyně slavné i tiché,

kde Bůh je veleben láskou srdcí, láskou myslí čistých svatých duchů.

Pozdraven buď Kristus -

pevnou nadějí, že pomoc Boží je vždy blízká těm, kteří v Boha složili své břímě, kteří Jej denně zdraví

vzpomínkou i modlitbou za sebe i za celý svět.

Pozdraven buď Kristus -

milovaný všemi, velebený všemi, kdo poznali a poznávají, kolik je v Něm lásky, kolik soucitu, kolik skrytých obětí,

kolik Otcovské péče o celý, celý svět, o malé i velké děti boží, o květinu, klas i ovoce zemských zahrad i polí.

Pozdraven buď Kristus -

jako Ten, jenž dává nové životy, nové promlouvání Boha s člověkem,

promlouvání, v němž se ozývají slova: láska má a láska tvá. -

Pozdraven buď Kristus -

ten Král pokoje, jenž všemu světu nese vyznání lásky a smíru, i pomoc, radu a pozvání v Otcovský dům.

Pozdraven buď Kristus -

Dítě Božské, jež nese požehnání hlavám skloněným před jménem Boha Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i Země.

Pozdraven buď Kristus -

jako slavný počátek Božího království na Zemi i ve všech lidských srdcích -

jako příchod lásky a pokoje do všech končin života, kde je porušena harmonie, porušen soulad.

Pozdraven buď Kristus -

celým nekonečným světem hvězd - neboť přinášejí jejich proměny

v dokonalý tvar, v dokonalou krásu ve všech místech známých i končinách neznámých.

Pozdraven buď Kristus -

vždyť v Něm je Bůh proměněný v Syna, kterýžto Syn nás opět uvede v ráj.

Pozdraven buď Kristus -

a buď Mu vzdáno dobrořečení pro činy slavné, pro činy krásné, jež zjevením svým započal.

Pozdraven buď Kristus -

nyní i na věky buď pozdravován - na věky ke Kristu spějte díky

všech srdcí, jež učinil, jež přišel i odít novou krásou ...

Dobrořečeno buď Kristu -

neboť Kristus je Hospodin a Hospodin je Kristus - v Něm je život náš, v Něm je naše vzkříšení z mrtvých,

v Něm je naše budoucnost spojená s budoucností Boží v dobru, lásce a kráse nepomíjející, věčné.

Dobrořečeno buď Kristu -

neboť On je pravý Mesiáš lidu přislíbený, lidu darovaný, lidu určený za Vůdce i Pastýře, za Mistra i Těšitele, i za Beránka Božího.

Dobrořečeno buď Kristu -

neboť se stal Maličkým, ačkoli Velikost Jeho je nezměřitelná, nesmírná, ačkoli je největší, nejdokonalejší duch, ačkoli je Bůh,

kterého nemožno obsáhnout, nemožno poznat, o Němž nemožno říci: On je ten a ten - protože On je všecko, všecičko, co je.

Dobrořečeno buď Kristu -

neboť Jeho zjevením na Zemi se zrodila v ní Láska jako něžný květ růže, jako krásná píseň, jako velebná harmonie,

jako Nemluvňátko s nebeskou nevinností.

Dobrořečeno buď Kristu -

neboť On je Ten, jenž dal Zemi světlo, spásu národům, jenž vydal svědectví o tom, že Bůh je Otec všech,

že Bůh je Láska nejvyšší, že rád odpouští a usmiřuje se.

Dobrořečeno buď Kristu -

neboť je Zachranitel živých, Křísitel mrtvých od těch časů,

co je Jeho jméno známo na Zemi jako jméno svaté, jako jméno samého Boha,

jenž vede život k Životu, aby byl věčný, aby byl krásný, aby byl blažený.

Dobrořečeno buď Kristu -

neboť On má srdce jako bránu otevřenou do nebes - On má ústa, v nichž se rodí slovo odpuštění, když člověk prosí:

Pane, hřešil jsem - prosím Tě, odpusť - odpusť vinu mou ... -

Dobrořečeno buď Kristu -

neboť se ujal trpících a pobloudilých mezi trním a kamením zemských cest,

jako se anděl ujímá robátka tehdy, když mu matka odejde a lidští přátelé se nehlásí ku pomoci.

Dobrořečeno buď Kristu -

neboť On je Dobrodinec nás chudých, nás ponížených v tělesnou bídu a žal -

On je Ten, který jde po našem boku jako spolunositel všeho, co okoušíme jako lidé, jako hříšní Adamové, hříšné Evy.

Dobrořečeno buď Kristu -

neboť se přioděl prostým šatem a jako člověk zde na Zemi žil, jako člověk trpěl a jako Bůh světu pomáhal,

svět učil, světu dal spasení pro svou nesmírnou lásku, pro touhu po synu, aby nezahynul,

ale vrátil se živý a krásný do Otcovského domu.

Dobrořečeno buď Kristu -

neboť Jeho dílem je slavný čin Boží, čin Lásky, které zrodila již tisíce činů dobrých a šlechetných

ve prospěch veškerenstva od těch časů, kdy ono povstalo, ožilo, kdy se nazvalo životem vědomým, životem činným.

Dobrořečeno buď Kristu -

neboť se vydal na cestu hmotnou temnotou, aby temnotu proměnil v jasnost, jaká je ve světech Božích,

aby její propasti vyvýšil, aby její pýchu snížil.

Dobrořečeno buď Kristu -

neboť On buduje nový Boží chrám, nová nebesa - On se v nich zjevuje jako Ježíš, aby byl člověku známý a blízký,

aby Jej člověk vroucně a vřele miloval vida dobrotu, vida velikou lásku, jež vyzařuje svatá tvář.

Dobrořečeno buď Kristu -

neboť On obcuje s anděli a do jejich rukou svěřuje

osudy lidí dobrých a šlechetných, kteří začnou žít tělesným životem na Zemi,

aby byli chráněni před pokušením, před nevěrností Bohu ve všem svém konání.

Dobrořečeno buď Kristu -

neboť přináší celému světu pokoj a mír, sklání se k pokorným, miluje čisté,

připravuje svatební den duši, jež se stala pannou svou vnitřní podobou ...

Chválen buď Kristus

všemi ústy, všemi jazyky, všemi slovy - všemi duchy na Zemi i na nebi.

Chválen buď Kristus

chvalozpěvy, jimiž andělé projevují svou vděčnost Dárci lásky, Dárci světla, Dárci života, Dárci pokoje a míru.

Chválen buď Kristus

lidem božím nadšeně a silně, že chvála se dotkne hvězd,

že doletí k trůnu Beránka jako dík za Jeho nekonečné oběti, nespočetné činy,

že kdyby je člověk znal, cítil by se nehodným, aby jej nosila Země, aby vůbec žil.

Chválen buď Kristus

radostně, z celého srdce, jako se chválí na Zemi díla, z nichž vzchází blaho všeho lidstva z jedné končiny do druhé -

jako chválen bývá ten, kdo je původcem mnoha radostí,

kdo je dárcem mnoha darů, kdo rozdává všude, kam vkročí - očím jas, rtům úsměvy, srdcím blaženost.

Chválen buď Kristus

za tu dobu krásnou, jež je nazvána dobou vánoční, časem lásky, chvílí pokoje a míru, i počátkem působení Kristova mezi lidem,

mezi národy, v lidské duši, na místech, kde je stesk i žal tisícerý.

Chválen buď Kristus

tichými modlitbami srdce, které poznalo dotek Jeho milostí, které se vyvinulo jako poupě bílé růže v krásný vonný květ,

které okusilo nápoje lásky Boží podané Kristovou rukou i Jeho srdcem.

Chválen buď Kristus

lidskou duší, jež poznává, čím je Kristus pro ni v životě těžkém, když duše trpí,

čím pro ni bude v životě radostném a svatém, jenž leží před ní jako otevřená kniha, připravená,

aby se v ní četlo o velikém tajemství života Boha i člověka.

Chválen buď Kristus -

protože chvály je nejvýš hoden, protože není dobra, jež by nemělo v Kristu svůj původ, svůj počátek i vzor,

protože není lásky, jež by napřed z Jeho srdce neplynula do srdcí jiných.

Chválen buď Kristus -

Dokonalost svatá, jíž se nikdo nevyrovnal a nevyrovná -

chválen buď, chválen, neboť míra chvály za Jeho dílo nikdy nebude naplněna, nikdy chvály té nebude dosti.

Chválen buď Kristus

jako Otec zjevený, v Němž se s moudrostí spojila láska, v níž je tajemství tvoření, budování života v jeho prapříčinách.

Chválen buď Kristus

pro své zjevení, neboť ono je k radosti a potěšení všech,

kdož vždycky v Boha věřili, kdož vždycky v Boha doufali a v Bohu hledali východisko z bludných světa cest.

Chválen buď Kristus

na všech cestách i ve všech domech andělských, neboť i jich se dotkla nová sláva,

nová čest být účastnými Kristova sestupu i nového vzestupu do radosti a vítězství.

Chválen buď Kristus

všemi svatými, jež jsou shromážděni u Božího trůnu, aby slovo lidské chvály zesíleno bylo hlasy svatých

ve velebnou píseň díkuvzdání, v modlitbu chvalořečení, jíž jsou vždy otevřena nebesa.

Chválen buď Kristus

celým vesmírem jako jeho Tvůrce, jako jeho Pán - jako Slovo velící, i jako Slovo žehnající všem.

Chválen buď Kristus

slovem slavným, jež volá: Chvála Tobě, Kriste - chvála Tobě, chvála, neboť Ty jsi Bůh a Pán, Ty jsi Stvořitel ... -

Veleben buď Kristus -

věčná mladost Páně - Dítě - Syn.

Veleben buď Kristus -

Zrození Božího soucitu s lidskými bědami - Úsměv Boží tváře - Ruka milostivá, štědrá.

Veleben buď Kristus -

Pastýř tichý a dobrý - Vůdce duchů - Vzor všech.

Veleben buď Kristus -

Přítel maličkých - Bratr trpících - Učitel pokorných.

Veleben buď Kristus -

Moudrost Božího díla - Láska nejvyšší - Vůle plná dobroty a spravedlnosti.

Veleben buď Kristus -

Milost srdce Božího - Slovo všech slov -  Myšlenka myšlenek lidí čistých a svatých.

Veleben buď Kristus -

Život našeho života - Cesta naší cesty - Pravda všech pravd.

Veleben buď Kristus -

Milosrdenství samo - Pokora nejdokonalejší - Útěcha srdce věřícího člověka.

Veleben buď Kristus -

Pán nejlaskavější - Král s žezlem lásky v rukou - Vladař sloužící služebníkům svým.

Veleben buď Kristus -

Plamen věčně hořící - Srdce pro člověka trpící - Oběť hřích smývající.

Veleben buď Kristus -

Síla Boží - Moc Boží - Tělo Boží.

Veleben buď Kristus -

Mír věčný - Pokoj blažených duší - Harmonie neznámá světu.

Veleben buď Kristus -

Mesiáš - Vykupitel - Spasitel.

Veleben buď Kristus -

Slavný - Svatý - Milovaný.

Veleben buď Kristus -

Bůh - Duch věčný - Duše nesmrtelná -  veleben buď, veleben na věky věků ...

Milován buď Kristus -

Láska Boží - jako je milován Otec, jako je milována Matka.

Milován buď Kristus -

Láska zjevená - jako je dítě milováno rodiči.

Milován buď Kristus -

Láska tajemná - jako je milována nevěsta, jako je milován ženich.

Milován buď Kristus -

Láska nebeská - jako je milován vlastní život.

Milován buď Kristus -

Láska svatá - jako se milují bratři jednou matkou zrození.

Milován buď Kristus -

Láska nejkrásnější - jako je milována krása sama každým, kdo má oči otevřené k jejímu vidění.

Milován buď Kristus -

Láska nejvyšší - jako je milována radost, útěcha i vnitřní mír srdce.

Milován buď Kristus -

Láska všechno smiřující - jako je milován přítel šlechetný, moudrý a laskavý.

Milován buď Kristus -

Láska k člověku přišlá - jako je milován zachránce života z nebezpečí smrti.

Milován buď Kristus -

Láska Boha zobrazující věrně a pravdivě - jako je milován domov, místo zrození.

Milován buď Kristus -

Láska dokonalá - jako se milují svatí duchové něžnou bratrskou láskou.

Milován buď Kristus -

Láska, z Níž vyšel život náš - jako je milován pramen vody uprostřed pouště těmi, kdo znají jeho cenu pro svůj život.

Milován buď Kristus -

Láska, Již si nelze představit - jako miluje láska lásku v objetí, ve splynutí citů.

Milován buď Kristus -

Láska věčná - jako se milují bratr a sestra v domě otcovském, pokud mají v očích nebeskou nevinnost.

Milován buď Kristus -

Láska - života Vrchol i Vzor - jako je milován věčný svatý Bůh. ...

Tam, kde je místo radosti, i tam, kde je místo žalosti -

Tam, kde je světlo, i tam, kde je tma -

Tam, kde se rodí dítě, i kde tělo umírá -

Tam, kde je koukol, i zlatá pšenice Slova Božího -

Tam, kde čin zjevuje v srdci lásku, i kde zjevuje nenávist -

Tam, kde se vylévají proudy hněvu, i kde se tiše, vroucně modlí věřící -

Tam, kde se ozývá slovo lásky a smíření, i kde se dosud zvedá zbraň -

Tam nechť vstoupí v tuto chvíli vánoční zvěst, vánoční světlo, vánoční svatý mír ...

(Chvíle ztišení, v níž myšlenky lásky, pokoje a míru vysílají všem přátelům a známým, všem lidem i celé Zemi, všem, kdo jsou mimo Zemi jako duchové lidští i andělští. Vysílané myšlenkové proudy nutno zesílit citem.)