Úvodní stránka | Slovo Kristovo 4 (1952, původní znění)

Slovo Kristovo 4 (1952, původní znění)

Poznejte mě, lidé, poznejte svého Boha, abyste se neobraceli k marným věcem, abyste nemilovali tělesný život, ale abyste se naučili milovat skrytý život ducha, plný podivuhodných krás. Poznejte, že jsem živ, že se zjevuji jako Duch pravdy, jako Duch Boží, jako Ježíš, jako Kristus, jako trpící i jako sedící na pravici jako Syn Boží i jako syn člověk.

Neuvěříte-li ve mne pokud žijete na Zemi v těle, já vás po smrti těla nepřijmu, nedám vás obléci v bílé roucho ani vás neuvedu ve svaté místo, kde je Otec váš. Vy nevíte, kdo je Otec, ani nevíte, kdo je Syn. Vy nevíte, že žiji v jednom životě jako Bůh, Tvůrce i Vládce, jako Rozmnožovatel i Udržovatel všeho, co je i bude jako živé, čisté a svaté stvoření. Vy nevíte, ale musíte vědět, musíte poznat svého Boha, aby On poznal vás, až se vrátíte žít do života ducha po zkouškách a utrpeních tělesného života.

Kdo nebude Boha znát, nebude Bohem poznán, nebude ani pozván k dalšímu životu. Bude umlčen, bude žít jako nevědomý tvor a vrátí se do stavů, v jakých žil než jsem mu dal jiskru vědomí, jež z člověka činí člověka, nikoli tvora, jenž teprve čeká na své vzkříšení, jako na ně čeká zvíře, rostlina i zemský prach.

Navraťte se ke mně, navraťte se do míst svatých, volám vás, volám! Neoddalujte čas svého navrácení ke mně - praví Otec. Neoddalujte čas spojení se mnou - praví Syn. Neoddalujte život od radosti, pokoje a lásky - praví Ten, který radost, pokoj a lásku dává těm, kdo jsou mírní jako holubice, bílí jako lilie, jemní jako jarní vánek, čistí jako lesní studánka.

Z vašeho navrácení nebudete se radovat jenom vy, ale všichni tvorové, neboť to bude znamenat povýšení tisíců životů žijících v ponížení, utrpení i těžkých službách hmotě. Neoddalujte radost svou ani radost tisíců jiných, kteří z vašeho navrácení budou mít velký užitek. Neoddalujte radost mou nad vámi, neboť váš příchod k Otci bude dnem lásky. Den lásky nese oblažení všem životům, nese potěšení, jaké nepoznalo srdce vaše ani srdce mé již dlouhý, předlouhý čas. Den lásky mé se přibližuje vaším usilováním o dobrotu srdce. Den lásky se přibližuje vaším vítězstvím nad pokušením světa.

Nuže, odolávejte pokušení jako silný strom vichřici, pevná hráz rozbouřeným vlnám, jako dům na skále postavený při otřesech země. Já stojím u každého, kdo bojuje s pokušením jako s nepřítelem radosti mé i radosti lidské. Stojím a pomáhám.

Nechvějte se bázní přede mnou; já s člověkem, který mě miluje, vždycky vlídně jednám, vždy s láskou k němu mluvívám. K milujícím s láskou mluvím, k nemilujícím pak volám: Přestupníci zákona, proti vám stojím a stát budu po ten čas, dokud se celým srdcem neobrátíte k lásce a nebudete jako milující zkracovat dny soužení lidského a přibližovat den radosti mé i lidské. -

K milujícím vlídně a mile, k hřešícím přísně a káravě jsem mluvíval a mluvím. Mluvíval jsem k lidu přísně a káravě, dokud by se hřích nestal neznámým slovem v lidském jazyku, činu i v celém lidském životě.

Otec mi řekl: Miluj, ale střez také zákon, neboť na zákonu stojí život, bez něho je život marným pokusem a dílem neužitečným. -

Proto vás miluji, a proto střežím zákon, jímž je váš život veden a udržován. Vy netušíte, co s vámi mám práce a namáhání. Jste jako neposlušné děti, a já ten, jemuž jste dáni na vychování a k dozoru, aby z vašeho života vzešla jednou radost Otci, aby i vám vzešla radost dokonalá, jaká bývá z vědomí dobře vykonaných úkolů, z jejich blahodárnosti na celý běh života. Pro vás se namáhám a vy o tom nevíte. Proto lhostejně, s malým zájmem mluvíte o Kristu, lhostejně přijímáte poučení, že On je váš Spasitel.

Jestliže nejste lhostejní, pak jste málo nadšení, málo vřelí, jako člověk na křižovatce cest: mám jít tam, či mám jít jinam - kde naleznu štěstí, kde naleznu radost života? -

Svět se vám líbí, ale ode mne čekáte po smrti odměny. Kam jít? Za světem, či za Kristem, za Bohem křesťanů, nebo za bohem pohanů? Který je ten pravý Bůh, jenž je dobrý a vždy odpouští, který se neodvrací od hříšných lidských cest?

Poznejte Boha svého, poznejte, že Bůh je jeden jediný, ten, který miluje, také však ten, jenž zákony dává, střeží a na každém žádá, aby jich dbal. Poznejte, že Bůh je Otec. Poznejte, že Bůh je i Syn, že Bůh je věčné mládí života a že Bůh je věčné stáří života.

Budete-li znát Boha jako Otce, dobře vám. Budete-li znát Boha jako Syna, lépe vám, neboť v Synu je budoucí život, v Synu je síla nově se omlazující, obnovující, aby byla věčná, nehynoucí, nikdy nesetřelá, nikdy nestárnoucí krása v celém životě Božím i lidském i v životě všech tvorů.

Není Otce bez Syna, není Syna bez Otce. Vy věřte, že Syn je, abyste v Synu a se Synem se účastnili dalších osudů života, který je, který bude jako život člověka i jako život Boha.

Poznání Boha zajisté je věc obtížná, člověku nedostupná. Ale všechno se mění, když Bůh sám chce. Tehdy se nemožné stává možným. Hle, čas je pro rozum člověka nepochopitelný, čas je, kdy Bůh nemožné učinil možným.

Je čas vykupování a tento čas nese věci neslýchané, nevídané, nese činy Boží, jimiž se Země promění v ráj a z hříšníků se stanou svatí. Já jsem vykonavatelem činů Božích. Ve mně poznáte Boha svého i všechny Jeho činy. Přišel čas, abych byl vámi poznán ve jménu Ježíš Kristus, neboť Otec si přeje, aby člověk poznal, ke komu je připodobněn, podle koho má žít nyní na Zemi i tam v nebesích.

Nepoznává mne člověk, nemůže mne poznávat, pokud já se mu nedám poznat sám. Já mu nyní pravím:

Jsem Ten, který je tvůj Otec, který je tvůj Pán, tvůj Bůh, který tě obrací naruby a z tvého rubu činí pravou stranu, pravou tvou podobu, pravou tvář, takovou, jakou jsi míval, když ses nazýval boží syn. Ty mě neznáš, ale já ti řeknu, kdo já jsem, abys to věděl. Ti, kdo to budou vědět, jsou vybraní, vyvolení duchové pro řízení života tvorů, které jsou dosud jako němá tvář.

Chceš-li vstoupit mezi ty, kterým úřady dávám, uč se, poznávej mne, pamatuj si, kdo já jsem. Ty ještě nevíš, co máš žádat, co máš chtít, ale já jsem Rádce tvůj. Naslouchej mé radě v hlubinách srdce a brzy se rozhodneš a nastoupíš cestu novou, postavíš se k vážným úkolům, které koná má pravice k obnovení tebe i celého světa.

Pro vás, lidé, jsem býval vždycky skryt. Vy jste mě neznali do té doby, než přišel Ježíš, než přišla Maria. Vy jste nevěděli, že Slovo je Duch a Duch je Slovo, že Slovo je Syn a Syn je v Bohu a Bůh je v něm, že zjevuje vždy nová poselství, zjevení, prorokování, nové činy, jimiž se obnovuje všechno tvorstvo, jako se na jaře obnovuje každý strom, každé semeno skryté v živné dobré půdě.

Neřekl jsem v časech starodávných lidu Mojžíšovu: Jsem Syn. - Neřekl jsem, nemohl jsem říci, neboť lid teprve čekal na příchod Syna ve svůj život, teprve čekal na dobu svého obnovení, vyvedení v místo dávno dané člověku jako místo jeho domova trvalého, v němž práce jsou nikdy neukončené, v němž jsou úkoly věčného budování vhodných a krásných podmínek života. Neřekl jsem: Jsem Syn - ale již tehdy jsem připravoval své zjevení, svou práci mezi vámi a mezi duchy, kteří vám pomáhají na očištění duše, na odložení jejich nedokonalostí.

Vždycky jsem usiloval o to, abyste se navrátili co nejdříve na svaté místo příbytků svatých duchů. Ale vy jste neusilovali, vy jste usnuli, složili ruce v klín. Já jsem pro vaši věc trpěl a namáhal se, ale vy jste se oddali zahálce, životu neužitečnému, který nenese požehnání Otcovo, který nenese mír.

Vy jste odešli a zapomněli, ale já jsem neodešel, nezapomněl. Neodešel jsem z místa, kde jste byli se mnou, ale pro vás jsem je střežil, pro vás je nepřestal krášlit a dodávat mu cti. Co platno bylo mé usilování, když vy jste je kazili v samém jeho začátku, prostředku i nyní na konci, když se blíží jeho vyvrcholení a ukončení, kdy má nastat mezi vámi a Otcem věčný mír.

Nemůže být stále tak, že bych usiloval jen já, jen já vás ustavičně volal, abyste nezapomněli, abyste se neporušili, zcela neposkvrnili, takže by nebylo již návratu, že byste zůstali po celou věčnost na místech pustých a nesličných, kde žijí nerozumní, leniví, pobloudilí a zaostalí duchové. Nemůže tak být, abyste minuli mé jméno bez vážného povšimnutí, bez uzardění nad sebou, nad svou dosavadní nedokonalostí.

Kdyby tak bylo a vy se ke mně neobrátili celým srdcem, nezačali žít kolem mne, kdyby tak bylo i nyní po mém Slovu k vám, po mém kárání i varování, po mých výzvách, pak běda lidskému rodu. Zůstal by nadále v opovržení, na úrovni nízkých duchů, jimž stále hrozí vyřazení ze života vůbec. Ti, kdo se vyvinuli, vystoupili by na místo pěkné, ale nevstoupili by až do největší krásy, do nejsilnějších proudů Otcova života.

Mnoho, přemnoho záleží na tom, jak se zachováte, jak se budete ke mně mít, jak brzy a mnoho si mě zamilujete, zatoužíte odejít od všeho za mnou a ke mně, ke Kristu. Láska se zajisté nedá vynutit, láska přichází nečekaně a náhle jako rosa tehdy, když se toho nikdo nenaděje a když ji nikdo nevolá.

Volejte: Přijď, roso lásky, co nejdříve k nám zavlažit naše srdce, ať Slovo Kristovo vzejde a vzkvete v nás, ať se sklidí zlaté klasy pšenice a z nich může být vzato pro nové a nové setby do srdcí tvorů, kteří nemají lásku, ať se láska šíří do celého vesmíru, všude, kde je život porušený tmou, kde se čeká na spásu. -

Nechce-li mne kdo poznat, nechce mít zábranu ke svým nedobrým skutkům. Já zajisté vlídně promlouvám, neboť jsem přišel jako Smiřovatel k Zemi i k člověku. Ale já také přísně střežím zákon, a proto také přísně mluvím.

Řekl mi Otec: Střez dílo mé a nedopusť porušení. Dopustíš-li porušení, opět naprav, aby v konečný čas, až přijdu posoudit, bylo všechno, jak bylo i jak mělo být za ten a ten čas. -

Vy víte, že jsem dopustil porušení, ale nedopustím, aby trvalo věčně, aby nebylo napraveno do dne soudu nad všemi, kdo jsou. Nedopustím, pravím, aby člověk byl stále v pokušení, v zahanbení, ale řeknu mu: Člověče, tys porušen. Dbej, ať znovu jsi, jako jsi býval, ba ještě krásnější, moudřejší, ještě schopnější k práci po mém boku v končinách dalekých i blízkých, na místech, kde život má již trvat i kde se tvar teprve tvoří. -

Bude-li člověk znát své porušení, což se nevynasnaží, aby se napravil? Což se mu zalíbí ošklivost místo krásy, zloba místo lásky, zmatek místo klidu a míru navždy?

Povězte mi, co učinil člověk, lidé, když jsem řekl: Lidé, zhřešili jste, odvrátili jste se od Boha svého a jste jako ďáblové, jako divá zvěř, jako hadové, jako obyvatelé moře, kteří světla nemají ani je neznají, kteří jsou voděni svými pudy. -

Povězte mi, co učinili lidé, když jsem jim řekl: Lidé, napravte se, odvraťte se od cest, jimiž chodí rušitelé pokoje a míru, vstupte na cestu čistou, která je vaším vychováním k dobrému, na níž já k vám mluvím, já, Bůh váš, Duch čistý a svatý, který s vámi vždy dobře myslí, který vás miluje. -

Zdali mě lidé poslechli, zda učinili podle mých Slov, podle kárání, napomínání, varování přísného i vlídného, jež dával jsem v každý čas jejich života na Zemi?

Neuposlechli mne až do dnešního dne, do této hodiny. Nejen že mne neuposlechli, ale víc a víc propadají tmě, víc a víc ruší zákon lásky. Nejdou na mé cesty, ale oblibují si cesty světa, Zemi budují a duši nechávají bez oděvu nahou a ošklivou jako stařenu, jako žebráka, jenž chodí světem o holi a mošně, spoléhaje na milodary.

Proč tedy reptají lidé, proč praví: Ach, jaký život nám dává Bůh, proč máme tolik tísně, proč žijeme nešťastně a neklidně, proč nás sužují nemoci, proč horka, proč zima? -

Zajisté mi Otec dal člověka do rukou jako malé dítě a řekl mi: Vychovej je v syna svého podle své podoby, podle svého srdce, podle své moudrosti a lásky, podle schopností svého Ducha. Až bude vychovaný a Tobě podobný, přiveď jej ke mně a já mu požehnám. -

Žel, kolik jsem jich přivedl k Tobě, Otče, kolika synům jsi požehnal? Ne více než dvanácti. A kde jsou tito požehnaní? Jsou v nebesích, jsou u mne a se mnou, aby mě utěšovali, abych já, vida je, nermoutil se nad lidským rodem, ale věřil, že každý jeho příslušník bude požehnán Otcem, že každému bude dána má podoba, každému jméno syn.

Nejsou u mne tito požehnaní, neboť jsem je poslal do celého světa a řekl jim: Jděte a učte všechny národy, učte je tomu, co vy sami víte a znáte ode mne. Pomáhejte mi a pracujte ve jménu mém, pro jméno mé, aby svět poznal nejen Otce, ale i Syna a Ducha svatého, aby svět poznal Boha živého, který jedná, pracuje, soudí, učí, obrací zlé v dobré, který vždy miluje. -

Aby lidé poznali Syna, aby člověk věděl, že Syn je a že člověk je podle Syna a že se má stát synem božím, aby lidé žili v Synu a s Ním se spojili, aby ze spojení s Ním vyplynulo jejich čisté svaté vlastní synovství, jež Otec uznává a ustanovil jako stav nejvýš svatý, blízký Jeho stavu, kterého má člověk dosáhnout - aby se toto stalo, i jiné, co ještě je skryto a co nezjevím - pro toto všechno zřekli se požehnání ti, kteří mají právo na nebesa, kteří mají právo stát mi po boku. Zřekli se toho všeho a šli mezi hříšný lid, aby nesli mé Slovo od srdce k srdci a vkládali je tam, aby vzešlo a vydalo hojnou úrodu, aby konečně mé varování, kárání i volání bylo slyšeno lidmi, aby bylo počátkem napravení lidské hříšnosti, aby bylo uskutečněno dávno předpověděné spasení.

Tak jsem učinil, abych měl prostředníky Slova, prostředníky své moudrosti, kterou chci dát všem, kdo se vskutku podle mého varování zřeknou cest světa i ďábla, kdo podle mého napomínání zanechají nepravostí a na mou výzvu se shromáždí v zástupu naslouchajících Bohu, co On praví a činí pro svůj lid, pro jeho budoucí život. Nejenže se shromáždí v zástup naslouchajících, ale i v zástup žijících přesně a správně podle mých ustanovení, jež dávám lidskému pokolení podle Otcova příkazu:

Dej člověku svůj zákon, jímž Ty sám žiješ, jímž konáš vše, co konáš - zákon dobra a lásky. Podle něho ať je člověk živ. Bude-li mu těžké jej dodržovat, pomoz ve vhodný čas a dej ze své síly síle člověka, aby včas usedl ku pravici Tvé, aby bylo mezi Tebou a člověkem tak, jak je mezi Tebou a mnou. -

Nuže, poznejte, lidé, že zákon můj je láska, že život můj je dobro. Zákon můj je zákonem vaším a život můj je životem vaším. Podle mne jste učiněni, podle mne musíte žít, chcete-li dokonale vyplnit a naplnit své poslání.

Zahleďte se na sebe a pozorujte se. Je vaším zákonem láska? Je vaším zákonem dobro? Je život váš jako život můj, jak jsem jej ukázal v Ježíši?

Co činil Ježíš, víte, a co učiníte vy sami, také víte. Změřte rozdíly a napravte je tak, aby nebylo rozdílu mezi Ježíšem a vámi, aby z vás vyzařovala krása duše i moudrost ducha, jejich láska a obětavost, jejich trpělivé snášení obtíží, jejich mírné slovo, jejich láskyplný pohled, jejich čistý život bez poskvrny hříchu, jak vám jej Ježíš ukázal.

Můžete říci: Co na nás, Pane, žádáš, je nemožné. Ježíš byl vtělený Bůh a my jsme jen slabí lidé, nakloněni ke zlému. Nemůžeme žít, jak žil On. -

Což Ježíš se projevoval jako Bůh? On se projevoval jako člověk. To, co bylo u Ježíše lidské, to dělejte, to následujte. To, co učinil maje v sobě Boží moc, to na vás nežádám, to žádat nemohu, neboť Boží moc vám bude dána, až budete boží synové.

Pak budete křísit mrtvé, uzdravovat nemocné, slepým navracet zrak a hluchým slyšení. Nebudete to však činit na lidských tělech, ale na lidských duších. Ty budete budit k životu, těm budete otvírat uši, aby slyšely má slova. Duše budete uzdravovat celé, aby mohly začít cestu napravení, cestu k vlastní svatosti, aby se neploužily životem jako stín.

Pak budete jako synové požehnaní, kteří učí všechen národ, všechen lid. Nebude pak jen dvanáct apoštolů, ale bude jich dvanáctkrát dvanáct, ba ještě víc, tolik, kolik bude potřebovat celý svět viditelný i neviditelný ke svému obrácení a navrácení ve svatost.

Odešli jste ode mne do míst pustých, kde nebylo světlo. Odešli jste žít do sfér satana, pokušitele. Provázel jsem vás svým Duchem až na okraj temnosti; dál jsem jít nemohl.

Ti, kteří zůstali na okraji temnosti a nevstoupili do ní, ti se dnes již shromažďují v zástupu naslouchajících Bohu, co k nim hovoří. Ti dbají mého Slova, starají se o duši, jsou věřícími ve mně. Přemýšlejí o Ježíši, Ježíše již následují. Nevešli v plnou tmu, neztratili zcela spojení se mnou, ale kolem nich se vinul stále slabý paprsek světla jako nitka, jako docela zavátá stopa na poušti. A tato stopa jim umožňuje rychlejší návrat zpět, rychlejší odkládání nánosu duševní porušenosti, duševní nečistoty.

Jestliže jsem začal volat k lidu, tu oni první zaslechli, i když slabounce, že můj hlas je nemohl vyburcovat zcela, že je jen probouzel z dřímoty. Lepší dřímota než tvrdý spánek pro toho, kdo má za úkol bdít. Oni tvrdě nespali, a proto také nezaspali vhodnou dobu, kdy ozývala se z nebes má Slova jako slova Učitele, který učí lid podle Boha a Jeho zákonů.

Rozdělil jsem lid na ty, kdo tvrdě spali, na ty, kdo dřímali, a na ty, kdo zcela bděli hned od prvního času, kdy jsem zavolal na lid. Proto nejsou lidé na stejném stupni duchovního stavu. Jedni stojí níže, druzí výše, podle toho jak žili dříve, než vstoupili do těla. Podle minulosti je přítomnost, podle přítomnosti je vytvářena budoucnost a formovány osudy lidí. Kdo je nyní věřícím ve mne, to je ten, který dávno slyšel můj hlas a dlouhý čas usiluje o své navrácení k Otci.

Já jsem dávno mluvil, já jsem člověka volal k Otci, dávno mu připomínal to, že je duch z Ducha Božího a opět se má s Duchem Božím spojovat a s Ním žít. Já jsem volal, ale mnozí neslyšeli, neboť byli příliš daleko ode mne, v hluboké temnotě. Když neslyšeli, nevěděli, že volám a co volám, čemu učím lid.

Bdělý člověk je ten, kdo má velkou starostlivost. Lhostejný a lenivý mnoho starostí nemá. Kdo slyšel mé volání, byl naplněn starostí o své osudy, o svůj celý život. Ta mu nedala, aby se zabydlel na Zemi a žil podle zvířecího těla. I začal uvažovat a přemýšlet o sobě. Proto kdo byl dříve nízko stojící v hluboké tmě, ten i v tomto čase není na místě vyvýšeném, kde jsem já, Kristus, jako jeho Spasitel. Není-li u Spasitele, není ani u lásky Boží. Není-li u lásky Boží, stojí stále před svým Soudcem. Soudcem je pak přísný, velmi přísný Bůh, který trestá zlé.

Když ten, kdo slyšel mé volání, začal přemýšlet, poznal, že je bytostí zvláštní, odlišnou od ostatních zemských tvorů, neboť mluvil, myslel, cítil. I poznával, že je v něm jiná podstata než je podstata Země, že je v něm duchovní činitel. Začal hledat tajného činitele v sobě a tu mě poznával, neboť tajný činitel v člověku jsem já - Duch Boží.

Část mého Ducha je v člověku, a tato živá, myslící a jednající část se projevila, nedala člověku zcela utonout ve tmě. Nedala-li utonout tehdy, když kolem člověka bylo pusto na Zemi, když všechno bylo hrubé a tvrdé, když dovedla vnést do lidského života jiskru vědění, že Bůh je, že Duch je - tu nedá člověku utonout ani nyní ani později. Nedá mu už nikdy utonout, zcela zapadnout do temnoty, neboť v Bohu promluvila Láska a Láska je Spasitelem člověka.

Bezpečno je u mne. Ti, kdo se na mne rozpomínali a stále ke mně volali, abych se rozpomínal na jejich život, o něj se staral, abych se nepohoršoval vida jeho kolísání mezi dobrem a zlem, ti, kdo si byli vědomi, že nejsou takoví, jací mají být, že jsou nedokonalí a plní porušenosti, ti všichni si mě naklonili, že jsem vskutku střežil jejich životy a chránil před pohlcením tmou, před místy, kde bylo nebezpečí pro život duše, kde byly léčky a svody, kde pracovali nepřátelé na odnětí víry ve mne, víry v Boha jediného, jenž nemiluje úplatky a obětiny, Jehož přízeň se získává upřímností srdce, které hřešíc činí pokání a usiluje o čistotu života, o čistotu citu zbožnosti, v němž se zobrazuje hluboká víra, pevná naděje, že neponechávám upřímné na pospas světu, ale že je vyjímám ze světa a stavím je blízko sebe, aby se rychle vybavovali z nevědomosti a pobloudění ducha i jeho mdlobného vědomí.

Nebyly radostné dny od času, kdy jste bloudili, nebyly klidné, nebyly žity v lásce. Jako jste si vy stýskali a bědovali ve světech temných, tak stýskal jsem si já. Leč komu jsem svěřil své soužení, komu jsem řekl: trpím? -

Nevěděli lidé, že jejich Bůh má nad nimi a pro ně žalosti, že nemá radostných dnů v životě, jenž byl porušen zlem. Lidé sami jen bědovali a stále volali: Bože, vyveď nás ze soužení a dej nám radost, oblažení, život bez utrpení! -

Bláhoví, jak málo rozuměli životu, jak málo mu dosud rozumí. Kdyby rozuměli, věděli by, že jejich utrpení neposílám na ně já, ale že oni sami si je zvolili v tom okamžiku, kdy porušili zákon o vzájemném milování, o vzájemné lásce. Kdyby se vzájemně milovali, byli by čistí od jiných vin, neboť z hněvů na bratra vzniká přemnoho nešlechetností. Jestliže si sami zavinili své trápení, kdo je má z něho vysvobodit, kdo je má od nich odejmout?

Kdo spolehne na mou pomoc, dobře činí, neboť pomoci se jednou opravdu dočká. Kdo však spoléhaje na mou pomoc sám si také snaží pomoci tím, že odstraňuje příčiny obtíží, jež tkví v duši samé, v jejím nedokonalém stavu, ten nejen dobře činí, ale chová se a jedná výborně, jak každý člověk jednat má, chce-li si zjednat nejen mou pomoc, ale i velkou přízeň, mou velkou lásku.

Lidé si sami zavinili svá soužení, ale já své soužení nemám pro hřích. Člověk opustil Otce, a proto trpí, ale já jsem v Otci stále, a přece trpím, neboť trpím s člověkem a budu s ním trpět, dokud se on nevrátí k Otci.

Kdybych já netrpěl s člověkem, neobdržel by nikdy své spasení. Utrpení mé je oběť a má oběť umožňuje usmíření s Otcem všem synům, kteří se nazývají synové marnotratní. Až oni se navrátí k Otci, opět bude život radostný, klidný - pro člověka i pro mne.

Z Ducha svého jsem vám dal, a proto jsem s vámi spojen, neboť svatá část do vás vložená je páskou mezi námi. Dokud jste v hříchu, trpím, neboť vnímám silně vaši nečistotu tak, jako vy vnímáte dotek věcí hrubých či drsných, jež způsobují bolestné zranění. Tak jako vy trhajíce růže způsobujete si zranění o trny, tak já se bolestně zraňuji o váš hřích. Ten je mi trnem hluboko se vrývajícím do mé mysli, citu i vědomí. Jako vy si ošklivíte věci nečisté a odvracíte od nich pohled, tak já si ošklivím nečistotu vašeho srdce. Vy můžete oči odvrátit, když se vám něco nelíbí, ale já je odvrátit nemohu od lidského srdce, i kdyby bylo sebevíce nečisté.

Já mám lidské srdce stále na očích, neodvracím od něho pohled. Kdybych odvrátil, co by se s ním stalo? Přestalo by žít. A protože nechci, abyste zemřeli, ale abyste žili, snáším všechno, co je u vás ošklivé a drsné, od čeho se neustále zraňuji, abyste zůstali zachováni životu Otcovu i mému, abyste z ponížení vyšli opět ke cti a byli mi pro radost a ne pro zármutek, abyste pracovali tvořivě a nebořili to, co já stavím jako příbytek i chrám ve vašem srdci.

Prošli jste cestou trnitou, neboť cesta ze tmy do světla je nesmírně obtížná, je kříž sám. Nejste ještě hotovi, nejste, jak máte být, ale jestliže jste se ke mně obrátili srdcem, pak se zkrátí vaše namáhání, zkrátí se výstup na vysoké místo k mé pravici, k slavné tvůrčí práci. Má síla vás pozvedne jako pozvedá matka dítě ve své náruči, jde-li s ním po nepohodlné, namáhavé cestě. Matka dává ze své síly a namáhá se pro dítě, aby se ono nemuselo namáhat. Nikdo jí neřekne: Jdi a pomoz dítěti, vezmi je do náruče a usnadni mu cestu. -

Matčina láska je největším pomocníkem, nejlepším vůdcem dítěti, neboť vždy chce pro dítě to nejlepší. Ona je to, která dává matce pokyny: udělej pro dítě to a to. - Matka dělá to, co chce její láska k dítěti. Jako je matka k dětem, tak já jsem k vám. Láska mi říká: Učiň pro člověka to a to. Pomoz mu nyní, pomoz mu i pak, pomáhej stále, neboť má před sebou namáhavou cestu ze tmy do světla, do svatého stavu. Láska se neptá, proč máte namáhání, ona jenom vidí, lituje vás a touží vám ulehčit, zkrátit dobu čekání na radostný, krásný život.

Avšak láska je u mne spojena s moudrostí. Moudrost je vědění všeho, je prozíravé myšlení života. Ta říká lásce: Ano, sestro má, člověk má velké namáhání i těžkou cestu do radosti, ale on ji těžkou mít musí, on si ji plně zaslouží. Naučí se na ní poznávat život, vážit si jeho darů, projevů, které mu dáváš ty - láska. Kdybys mu nebyla vzata a on od tebe odloučen, ani by nevěděl, že jsi, neboť si uvykl jen na přijímání od jiných a neumí dávat sám. On se musí naučit dávat jiným, jiné oblažovat, jiným krášlit cestu i život. Proto buď trpělivá, sestro má, lásko, já ti řeknu, až přijde tvůj čas pro tvé dary člověku. -

Zaslouží trest ten, kdo zrazuje, kdo opouští lásku, kdo se uchyluje ke lži a klamu? Zajisté tyto činy ani svět nechválí, ani nevěřící v Boží zákony. Co mám na ně říkat já, Strážce zákona? Což mi neřekl Otec: Bdi nad zákonem, aby nebyl porušován, aby život měl věčnou pevnost a stálost! -

Zákona dbát a lásku v sobě nosit je úkol nesmírně obtížný, který vy, lidé v těle, nepochopíte a nedoceníte. Až jednou budete konat to, co konám já, tehdy mě doceníte, tehdy poznáte, jak jsem žil, když jsem zachraňoval a pomáhal bloudícímu lidstvu.

Říkáte-li mi: Pane, proč nám nepomůžeš v našem namáhání tak, aby nám bylo dobře - nevíte, jak mě zraňujete, jak mi ztěžujete práci. Já zajisté činím, jak činit mám, jak mohu činit podle zákona, aby nebyl porušován, aby k němu všichni tvorové lnuli a jej dodržovali s naprostou samozřejmostí jako něco, co se nenařizuje, ale co se s láskou a rádo koná.

Láska mě vede ke spěchu v práci pro vás, abyste se opravdu brzy zbavili tělesného namáhání i soužení v duši nad mnoha věcmi, jež skličují vaše srdce. Láska mě vede k pospěchu, moudrost ke zdržování, neboť z vašich nesnází vyrůstá ve vás pevná odolnost vůči jakémukoli svodu a pokušení. V nedostatku lásky, který máte a pociťujete, se naučíte vážit si lásky, ji vždycky cítit, jí dávat v srdci na místo nejpřednější.

Naučíte-li se toto, pak nebyly marné vaše nesnáze, namáhání, ale přinesly dokonalý stav ducha i duše. Dokonalý stav ducha i duše musí vyplynout nejen z mé pomoci vám, ale také z vašeho vlastního přičinění a namáhání, aby nikdo nikdy nemohl vám říci: Hle, podarovaní bez zásluh obdrželi svatost. Pojďme i my okoušet všeho, co oni okusili poznavše dobré i zlé. Pán nás včas zachrání a dá nám opět svatý stav bez naší námahy. -

Ne tak, moji milí. Dobrý příklad musíte dávat všem. A nejen dobrý příklad, ale i výstrahu každému tvoru, který žije, aby vždy dodržoval zákony a nikdy je nepřestupoval. Na vás se přesvědčuje každý tvor, co to je neuposlechnutí rady svého Boha, který je odpovědný za každý život a chce jen dobré, krásné žití v míru a pokoji ve velké svaté lásce. Přesvědčí-li se, že přestupování zákona je trestáno, tu nebude nikoho, kdo by byl veden touhou po vlastním řízení života, po neukázněné libovůli.

Kdyby člověk žil jediný se mnou, pak jinak bych se zachoval k lidským vinám. Ale člověk není sám, je živ mezi mnohými tvory. A tito tvorové nejsou tak vybaveni jako člověk, potřebují více vedení, nemají tolik samostatnosti. Na ně právě působí člověkův život. Na něm se učí, na něm poznávají, jak se duch má chovat a jak se chovat nemá. Jste příkladem dobrým i velmi výstražným. Záleží na vás, jak žijete. Žijete-li podle Božích zákonů, jste vzorem. Žijete-li hříšně, jste pokušením a svodem pro druhé. Pro tyto vám neviditelné tvory dopouštím vaše namáhání, aby viděli ovoce hříchu, ovoce přestupování zákona lásky.

Namáhejte se, namáhejte, buďte dobrým vzorem i výstražným příkladem. Snažte se pochopit příčiny svého namáhání a přestaňte na ně žehrat. Mnohé je pro vaši budoucí čest, pro vaše vysoké vedoucí místo mezi tvory, mezi duchy, kteří potřebují vedení cestami života, jako potřebuje vedení rodičů nerozumné, nevědomé dítě po čas než samo dospěje.

Před očima stvoření jste hřešili, ono vidělo váš pád v temnotu. Ono vidí vaše vycházení ze tmy do světla. Ono žasne, učí se, vidí zvláštnosti života, který je tak bohatý a složitý, že je možno v něm prožít všechno: lásku i bolest, radost i žal, tmu i světlo, odpočinek i velké namáhání. Stvoření vidí, že jste všeho okusili, že jste poznali dokonale život. Poznali jste nejdříve lásku a pak jste nevěděli, co láska je. Nyní víte, co láska je, ale nemáte ji ještě celou u sebe, plnou, takovou, která dává trvalé blaženství. Toužíte po ní a chcete ji mít v plnosti. Abyste ji zase měli, podstupujete těžké cesty do míst, kde ona je.

Láska sídlí v nejvyšších, nejskrytějších místech života Otce i Syna. Vy, hledajíce ji, musíte vystupovat na vrcholy. Cesta k výšinám je vždy obtížná, ale kdo na ně vystoupí, je náležitě odměněn, neboť vstoupí do nádhery života, cítí se jako král, jemuž náleží celý nekonečný kraj. Tak i vy, až jednou vstoupíte tam, kde láska přebývá, budete náležitě odměněni za své namáhání pobytem u lásky, spojeni s láskou.

Tisíce duchů pozoruje vaše cesty, a já pro ně, aby se učili, nezkrátil jsem dosud vaše cesty k výšinám, ale vinu je životem jako nesmazatelnou čáru, která bude vždy viditelná, ponechaná jako vzor i poučení těm, kdo jsou a budou jako živé bytosti boží, aby věděli, jak se žít má a jak se žít nemá, z jakého života plyne radost, z jakého velké utrpení, odříkání, velká námaha pro dosažení lásky.

Na vaše životy jsou vázány životy jiné, a proto jste mi velkou starostí, proto vážím každé vaše slovo, každou vaši myšlenku, jaký dá příklad či pohoršení, jakou škodu nebo užitek nejen pro vás, ale mnohým, které nyní nevidíte ani neslyšíte, ale které jste dříve znali, s nimi se přátelili, od nich brali a jim dávali. Jako jste byli povýšeni, tak jste nyní poníženi. Oni viděli vaše místo vysoké i nízké.

Zdali oni nesledují mé chování k vám, slovo posouzení, slovo mého soudu nad světem? Zdali mi neříkají: My nehřešíme a Pán k nám není tak vlídný jako k hřešícímu člověku. Člověk hřeší a Pán mu promíjí. Člověk je miláčkem Páně, je středem Boží pozornosti. - Tak a podobně mluví duchové a já jim znovu a znovu ukazuji vaše namáhání, vaše lítosti i tužby, vaše modlitby a prosby, váš těžký život v těle na Zemi.

Děláte-li to, co nyní jmenuji, máte-li lítost nad svým stavem, že není, jak má být, máte-li snahu nabývat dokonalosti, jestliže pracujete, trpíte, modlíte se a prosíte, pak zajisté duchové zahanbeni jsou, neboť oni se nemohou prokázat namáháním tak velkým, lítostivostí, mnohým utrpením ani velkou snaživostí po dokonalém stavu. I odstupují duchové a jejich hlasy proti vám umlkají. Mně pak nic nestojí v cestě a mohu vám dávat to, co si plně zasloužíte: pomoc, přízeň, milosrdenství, schopnosti ducha i duše, moudrost a lásku.

Běda však vám, jestliže se dožadujete milosrdenství, ač sami milosrdní nejste, sami ubližujete, sami nemáte útrpnost, soucit a lásku k jiným. Ti, kdo pozorují váš život, vaše chování, žalují na vás přede mnou a svědčí, že jste nedobří. Je-li pravdivá jejich žaloba na vás, tu je nutný soud. Soud žádá spravedlnost, ten nehledí na láskyplnou lítost mou nad vámi. Ten nejenže nedá to, co žádáte, ale uvalí nové tresty na nehodného člověka pro stálé a nenapravitelné přestupování zákona lásky.

Kdybyste věděli, jak těžké je vám pomáhat, přicházeli byste s prosbami o pomoc jen tehdy, když byste věděli, že se můžete nadít pomoci. Kdy se můžete nadít pomoci? Jen jsou-li vaše prosby upřímné, vyprošují dobro člověku, když duše je naplněna vřelým citem, když člověk nehřeší proti lásce.

Kdo hřeší proti lásce hněvem a vyhrožováním, nenávistí a nevraživostí, žije v nesnázích, ten ať nečeká vyplnění své prosby. Takový člověk je hříšný a nad ním je velké pohoršení, je z něho špatný příklad, nebezpečný a nedobrý vzor. Takový je k žalosti mé i mnohých pracovníků, kteří znají a se mnou střeží Otcův zákon, Boží řád.

Kdybych i já zavřel oči nad hříšným prosebníkem, nezavřou je oni strážcové. Postaví se v cestu mé pomoci člověku a zadrží ji. Dají mu ji tehdy, až se onen člověk napraví a stane se hodným vyslyšení, hodným přijetí Otcovy milosti, když je jako umyté a učesané dítě, oblečené v čistý šat dobrou matkou.

Člověk mu může říci: Pane, poruč, a oni duchové ustoupí z cesty a Ty mi můžeš pomáhat, kdykoli budeš chtít. -

Bláhoví. Mé rozkazy zajisté poslouchají andělé i duchové temna. Ale já jsem jim řekl: Bděte se mnou nad člověkem a pracujte se mnou, aby byl zachráněn, aby byl živ. -

Když jsem jim jednou řekl, aby se mnou bděli nad člověkem, nemohu jim nyní říci: odejděte od něho, já nad ním budu bdít sám. - Nemohu jednat jako lidé, dnes říkat ano, zítra ne. Ani člověk tak nemá mluvit. Před každým slovem má rozmýšlet než řekne: ano, nebo ne - aby nemusel stále měnit své myšlení, své cítění. To jej činí neklidným a zdržuje v dokonalosti. Jestliže řeknu ano - pak vím, proč to říkám, a toto ano platí pro celý jeden den tvoření, pro dlouhé časové období, pro celý jeden věk.

Jestliže jsem učinil lidský život vzorem, pak jsem jej musel zjevit všem. A ti, jimž jsem jej ukázal jako vzor, určité nebezpečí i místo pro mnohou službu a práci, jsou účastníky lidského života od první chvíle až do poslední, od chvíle žalosti až k první chvíli jeho velké radosti. Od smrti těla až po vzkříšení člověka u něho stojí a budou stát mnozí duchové.

Nechtějte měnit zákon a řád. Je ustanoven pro vaše dobro a vy své dobro chtějte a o ně usilujte, pro ně trpíte a namáháte se. I já hledám vaše dobro a pro ně činím to, co činím, i to, že vás dávám před oči, pod dohled, ochranu i službu andělů. Dal-li jsem vás na oči jiným, tedy jsem učinil podle řádu, jenž praví: Duch duchu bude sloužit, duch duchu pomáhat, duchu ducha milovat, duch s duchem spolupracovat vždy a všude v celém nekonečném ději života. -

Vy buďte rádi, že máte pomocníky i účastníky všeho trápení svého i soudce vší své hříšnosti, i dokonalosti, jíž dosáhnete v budoucnu. Budete vždy obklopeni životem, budete obklopeni láskou, budete vždy pod soudem jiných duchů a vy budete opět soudci jejich, neboť tak si přeje Otec - aby život byl družný a ne osamocený, aby byl plný vzájemných služeb, plný vzájemné lásky.

Nedočkáte-li se vyslyšení svých proseb ode mne, pak se na mě nehoršete, neříkejte: Bůh mě nevyslyšel, ponechal mě v soužení. -

Sami na sebe se horšete, neboť sami jste vinni, že prosby nebyly vyslyšeny, protože jste nemysleli upřímně, vřele, nehledali dobro duše své ani dobro duší jiných, že nemilujete, jak máte milovat, že nežijete, jak máte žít. Splňte podmínky pro mou pomoc a všichni andělé, všichni svatí vám budou pomáhat, budou vám sloužit i radit jako vaši přátelé, jako vaši bratři, jako moji pomocníci ve všech věcech života.

Jistě se vám potom bude žít lehčeji, jistě rychleji získáte dokonalý duchovní stav a nevstoupíte více do Země jako do očistce, jako do pekel jako ti, kteří jsou velmi zatíženi zlem.

Jemnost duše a vnitřní čistota vynáší člověka až ke mně, k mým rukám. Vynese-li se člověk až k mým rukám, tu nedávám mu svou pomoc přes andělské pomocníky, přes prostředníky, ale sám se chopím ruky člověka a stanu se mu Pomocníkem, Přítelem, Bratrem. Stanu-li se člověku Přítelem, počnu mu dávat rady. Nejdříve tiché a skryté, jež jsou jen vnukáním, později hlasitěji, mluvené i slovem. To je již počátek návratu k Otci, znamení, že se blíží chvíle požehnání tomu člověku.

Požehnání Otcovo je slovem lásky k člověku. Ozve-li se láska a promluví k člověku, pak je již uznaným božím synem, jemuž se otvírají nebeské brány, nebeské domy Boží, příbytky Otcovy. Komu se otevře Otcovský dům, ten dostává část Boží moci. V ní pak člověk činí velké věci a nastupuje úřad anděla lásky. Andělé lásky jsou ti, kteří patří na mou tvář v celé její jasnosti. Z jasnosti mé tváře je jasnost tváře jejich, pak oni jsou mně podobni jako děti svým rodičům. Tehdy jim začíná podivuhodný život, jemuž se říká: život člověka v Kristu, život Krista v člověku.

Není jiné cesty před vámi, lidé, není jiné cesty, leč té, která vede k Otci. Odvracejte se kamkoli chcete, všude najdete strážce, kteří bdí a staví se jako hráz, jako překážka vašemu pádu do nové temnoty. Rozestavil jsem kolem vás kruh andělů, aby zúžili váš prostor, abyste nemohli unikat do odloučenosti ode mne čím dál větší, do větší osamocenosti a tím do nebezpečí zkázy. Jdete-li na stranu hříchu, naleznete utrpení za krátký čas. Jdete-li na stranu, kde dosahujete svatosti, najdete na každém kroku vítr, na každém kroku boj. Ať tam či tam, vždycky jste v nesnázích, vždy na vás číhá utrpení. Hle, strážce váš i pomocník je utrpení.

Jdete-li ke hříchu, utrpení vás zachrání, neboť v nesnázích a těžkostech přestane člověk žít lehkovážně, přestanou žerty a radovánky pro zkázu duše, přestanou výsměchy i rouhání proti Bohu, přestane násilnost, neboť v utrpení ochabne i nejsilnější ruka, slábne i nejsilnější nenávist a ztratí svou útočnost, svou sílu a škodlivý vliv.

Jdete-li ke svatosti, tu začíná boj s tělem i se světem, se vším, co viditelně i neviditelně pokouší a svádí člověka ke zlému. Boj nese rány a utrpení, leč ne již proto, aby vás zdržovalo od hříchu, ale aby vás utvrzovalo na započaté cestě, aby vám dávalo touhu co nejdříve nalézt pokoj a mír života.

Pokoj a mír ve mně je a vy toužíte po klidu a míru, toužíte po mně. Začnete spěchat, utíkat, letět do výšin, neboť utrpení vás zjemňuje, v utrpení mě duše nejvíce hledá. Hledáte mne a čím více mne hledáte, tím jsem blíž, ne že bych sestupoval, ale že vy duší vystupujete do jemnějších stavů. Čím jemnější duše, tím výš letí ve svých modlitbách, ve svých myšlenkách na mne. Až dojde na místo, kde já jsem, přestane její utrpení.

Proto vy, hledajíce pokoj a mír, život bez utrpení, utrpením dosahujete klidu a míru duše i celého života. Proto vám pravím: Utrpení je váš pomocník, váš nejlepší strážce. Nevyhýbejte se mu příliš, abyste vždy byli v jisté ochraně, v jisté naději, že dojdete, že brzy dojdete k Otci.

Nezdržujte se na cestě k Otci, neboť tím prodlužujete své těžkosti i těžkosti těch neviditelných pomocníků, kteří vám zabraňují v konání nešlechetností, i těch, kteří vám pomáhají ke svatosti. Není lehké střežit člověka, bytost nadanou rozumem, důvtipem i vůlí. Čeho si jiný duch nepovšimne, to poutá člověkovu pozornost, co jiný pozoruje, člověk odmítá nebo je k tomu lhostejný.

Pro rozum člověk často nemůže duchovně dál, neboť on je jako děcko zvídavý, plachý a nedůvěřivý. V něm je velká překážka cesty k Otci. Proto první vaší prací musí být zkrocení rozumu, jenž vychází z poznatků tělesných smyslů, aby vám neřekl: Bláhový člověče, co děláš, kam spěcháš, což Boha někdo z lidí na Zemi viděl, což se nehoníš za myšlenkou, za něčím, co není? -

Rozum vás bude zdržovat, pokud budete v těle, neboť on vychází z tělesného vědomí. Protože tělesné vědomí o mně neví, nechce rozum připustit, že bych byl živý a činný, že Duch je to, který je Vydavatelem síly, moudrosti i lásky lidskému životu. Nedejte se zdržovat na cestě za cílem, který je vám dán Otcem, nedejte se zdržovat ničím, ani pokušením, ani světem, ani tělem, ani rozumem. Otec vás volá, Otec vás zve, Otec na vás čeká.

Já vám je tlumočím Jeho volání, přání, zákony, Jeho Slovo lásky a moudrosti. Slyšíce je, Otce slyšíte; mé Slovo je Jeho Slovo, neboť společný Duch je v něm.

O cíli vašeho života mluvím a vám jej stále předkládám jako nejnutnější a nejpotřebnější vaši práci. Cíl váš je dokonalost ducha, dokonalost měřená mnou a nikoli vámi. Myslíte-li sami, že dosti činíte pro mne i pro svou duši, že dosti pracujete v duši, že se dosti modlíte, dosti na mne myslíte, dosti lidem pomáháte, dosti je milujete a chcete jejich dobro, pak vám pravím:

Nemáte ještě dokonalý stav. Kdybyste jej měli, věděli byste, že člověk se musí stále snažit vyvíjet ctnosti lásky až do konce svého života na Zemi - do té chvíle, dokud se nesetká se mnou, dokud mne neuslyší a neuvidí. Jestliže mne dosud nevidíte ani neslyšíte, pak nejste ve stavu, v jakém máte být, a proto je nutno, abyste víc v duši pracovali a víc konali dobro, více milovali, více na mne mysleli, tak, že nebude ve vašem nitru nic jiného, nikdo jiný než já, Bůh váš. Pak, až budu u vás, vy už přestanete usilovat o myšlení na mne, o lásku ke mně. Tehdy budete mít všeho vrchovatě, takže pro nic jiného nebudete žít leč pro mne, pro Krista, ve svém srdci, ve svém vnitřním i vnějším bytí.

Tehdy se vaše mysl spojí se mnou, tehdy se se mnou spojí i váš cit, že budeme tvořit jednotné myšlení, cítění. Pak budete chtít to, co chci já: lásku vždy a všude jako nejvyšší projev života. Z této společné touhy po lásce vyplynou vaše svaté dokonalé skutky, jež se mohou nazvat skutky, jež Kristus činí v člověku. Tehdy já budu žít ve vás, vy mě zobrazíte a ukážete lidu jinému, jaký je Bůh, jak myslí, mluví i jedná, jak obětavě a ochotně slouží a pomáhá všem, jak ze sebe vydává lásku lidem i tvorům dobrým i nedobrým, milujícím i těm, kdo se milovat dosud nenaučili, neprožili své proměnění ve znovuzrozeného.

Provázím vás po cestách dobrých, po nichž se vracíte k Otci. Není jediného místa, na němž bych s vámi nebyl jako Duch Páně, jenž vede všechny syny boží k zářivým budoucnostem, k veliké kráse, ke slavnému žití. Avšak neprojevuji se. Čekám na tu chvíli, kdy vstoupíte na místo, které je zváno místem očištění, pokání, a tam se teprve projevím, mocně zahýbám vaší duší.

Hýbám-li vaší duší, trpíte, neboť z ní vytrhávám jedovaté býlí a mnohé plevely. Tehdy mi neříkáte: Bůh dobrotivý - tehdy mi říkáte: Bůh přísný, Bůh trestající zlé, Bůh - Soudce náš, Bůh - Hospodin. - Tehdy jste ve velikých pokutách, obtížích, v útisku a pohanění světa. Kdyby tak nebylo a vy nebyli mnou probuzeni mocným nárazem, zdali byste došli včas tam, kde je váš Otec? Zdali byste se neobraceli k věcem malicherným a nepěstovali je a nezalévali ustavičnou pozorností jako vzácné a užitečné rostliny?

Věc vzácná a užitečná je pro vás jen jediná - vaše spasení. Tu mějte na mysli jako nejdražšího, nejvzácnějšího přítele, jako mne samého. Já a vaše spasení splýváme. Já jsem vaše spása. Dosáhnete-li mne, jste spaseni. Proto myslíce na své spasení, myslete na mne jako na cíl svého života. na své budoucí šťastné žití. K němu spěchejte, co stačí vaše síly.

Projevuji se duchu čistému, jenž je jako já pracovitý a obětavý pro blaho jiných. Tomu jedné chvíle řeknu: Synu můj, příteli, pomocníku a prostředníku. -

Tato jména jsem dal člověku, abych naznačil, co s ním zamýšlím, že z něho chci učinit syna, přítele, pomocníka i prostředníka. Kdo je můj syn, kdo přítel, kdo pomocník a kdo prostředník?

Syn můj je ten, kdo je mi podoben. Podoba má je světlo a krása lásky. Kdo má světlo a krásu lásky, je můj syn, ten si toto jméno zaslouží a je ho hoden.

Přítel můj je člověk ušlechtilý, mírný a tichý, snažící se mne poznat a podle mne žít. I ten je můj přítel, kdo si vyvíjí lásku, kdo s každým s láskou jedná, kdo pracuje s láskou, byť by pracoval na nejtvrdším kousku země, byť by stále jen sloužil jiným, byť by krmil dobytek, ovce, ptáčata i jinou zvěř, byť by neměl šatu ani domova, ani bystrého rozumu, byť by byl jiným na obtíž svou prostotou, že nemůže konat práce, které ctí a velebí svět.

Pomocníku svému svěřuji duše pobloudilé a různě chybující, aby je vedl a učil, aby jim vkládal víru do srdce, aby svou trpělivostí přemáhal netrpělivost jiných, jejich zlobu i mnohou jinou nedokonalost, ale žil vzorným životem, vzorně mluvil a jednal, aby od něho čerpali poučení nevědomí, kteří nemají poznání, jak správně žít. Kdo toto činí, je můj pomocník.

Prostředníka mého těžko nalézt na Zemi. Toť ten, který je se mnou ve spojení, slyší mě zřetelně a jasně, ví, co nyní činím, aby svět byl napraven, ví, co má činit člověk, aby mi v této práci pomáhal, aby mou práci neztěžoval, aby jí byl oporou. On to ví, neboť já mu to sděluji, já mu říkám: Jdi mezi lid a promlouvej, prorokuj, co Bůh činí, co Bůh žádá od člověka, od světa, co je třeba napravit, vykonat, aby se na Zemi i u člověka vytvořily vhodné podmínky pro mou pomoc, pro sestoupení milosrdenství k lidu, jenž věří v Krista. -

Prostředník můj slyší, co mluvím k němu, co mluvím k lidu. Jen přes prostředníka zví lid, kdo je Kristus, v jeho slovu, v jeho písmu, které mu káži psát. Hledejte prostředníky mé, ať zvíte, jaké poselství mluví k lidu Bůh, co mu dává jako nový příkaz i nové zaslíbení.

Nad vámi stále bdím, avšak vy nebdíte nad sebou se mnou, vy se o sebe nestrachujete, vy se nebojíte, že marníte čas, že budete hotovi se svým úkolem ve stanovenou dobu. Vy neznáte dobu určenou pro dokonání svého díla, vy ani nevíte, že je stanoveno nějaké ukončení doby. Váš duch to ví, ale neví to vaše tělo. Protože duchu nenasloucháte, protože jste příliš zaujati tělesným životem, protože se příliš staráte o tělo, aby bylo zdravé, sličné, aby mělo jídla hojnost, nemůžete vnímat vnitřní city, vnitřní nutkání ke spěchu v práci na své vnitřní obrodě.

Kdo vám má říci: Člověče, pospěš s putováním ke Kristu, ať se neomeškáš a dojdeš včas, kdy On přijímá v Otcův dům, kdy mu otvírá dveře, kdy mu jde vstříc s úsměvem a milými slovy? Nevíš, zda zítra či pozítří bude ještě Otcův dům otevřen pro příchozího, jenž volá: Otče, jdu k Tobě, otevři mi domov můj. - Nevíš, zda Bůh, dnes dobrotivý a shovívavý, se zítra nestane Bohem trestajícím opozdilé, lenivé poutníky, kteří promarnili čas milosti. Pospěš tedy, člověče, ať nezastihneš dveře Otcova domu zavřené! -

Kdo vás má nutit a vybízet k pospěchu, když sami víte, že se spěchat má? Já vás volám, já vás vybízím k pospíchání, já vám pravím:

Lidé, nemarněte čas. Vy, věřící, nepřete se o víru, nepřete se o výklady Písem, ale začněte uskutečňovat řád lásky mezi sebou, začněte žít podle mne, začněte hned v tuto chvíli nad sebou bdít a strachovat se o duši, o její další život, o to, kam půjdete, až přijde hodina odložení těla, až přijde chvíle ztráty všeho pozemského, co jste na Zemi milovali a čemu věnovali velkou pozornost.

Nejvíce se však strachujte, zda dojdete včas k Otci. Vězte, hodiny jsou odměřeny a ti, kdo se opozdí, nevstoupí se mnou k Otci, nebudou se radovat, ale budou se znovu rmoutit, protože minuli poklad, aniž by z něho vzali díl, že minuli místo, na němž jsem stál a volal: Pojďte ke mně všichni, pojďte a já vám dám, co potřebujete pro sebe. -

Budou pak bědovat, že minuli všechno z nepozornosti, lenivosti, nevědomosti a že nyní stojí před zavřeným domem Božím. I budou čekat jeden dlouhý věk než já opět zavolám tak milostivě, dobrotivě, jak jsem volal v Ježíši, tak naléhavě a výstražně, jako volám nyní: Lidé, pospěšte, pokud je čas - lidé, čiňte pokání a napravujte duši v době milosti, kdy s vámi mluví a jedná Kristus, Láska Boží - napravujte se než přijde soud! -

Nemohou mi lidé říci: Neměli jsme čas na své napravení pro samou práci světskou, pro chystání pokrmů, pro opatřování peněz na ně, nemohli jsme se stát svatými na Zemi, svatými v těle. -

Kdyby mi toto řekli, odpověděl bych: Zajisté vím, že žijete v těle, které potřebuje pokrmy i šat, zajisté vím, že je potřeba peněz na opatřování těchto věcí. Ale což jsem vám nevyměřil dost dlouhý čas, abyste stačili obojí - dávat tělu i duši? -

Vy nevíte, že jste dávno a dávno živi, že celá věčnost uplynula od vašeho porušení, že jste byli dříve než byla Země v této podobě, že jste byli živi jako duchové, bez těla, že jste již tehdy mysleli a cítili, že jste pracovali a tvořili věci, které dnes vytvářejí zemskou podobu, zemské tvary.

Vy nevíte, že tělo vaše nebylo a vy jste byli již hříšníky, že jste ani tehdy, když jste nemuseli pečovat o své tělo, se nestarali o své napravení, jak jste se starat měli, že dávno se rmoutím nad vaším setrváním ve stavech nízkých a nedokonalých.

Tělo jste si zbudovali na Zemi jen tím, že vaše duše byla hrubá, že nemohla žít bez něho aniž by zahynula. Ale ono ji nemůže chránit stále, neboť podléhá proměnám a rozptýlení v prach a duše je zas bez obalu, opět v nebezpečí zahynutí, neboť nemůže vejít do světla pro své porušení, aby ji chránilo a živilo, a proto je nucena zbudovat si opět tělo a opět v něm žít tak dlouho, dokud se sama nenaplní světlem, nevstoupí do světla.

Dávno a dávno již žijete, dlouho a dlouho již hřešíte nejen jako lidé v těle, ale i jako lidští duchové bez těla. Nemůžete mi říci nikdy: Ó, Pane, mnoho na nás žádáš, když žádáš, abychom pečovali o duši, když jsme živi v těle, abychom se stali svatými, když nás zaujímá práce pro tělo, zabírá tolik času a síly. -

Vy jste o duši nepečovali, ani když jste byli bez těla a nepečujete o ni ani v těle. Ať žijete tak či tak, nežijete, jak máte žít. Jestliže vás nyní volám a stále vybízím k jinému jednání, když vás kárám, varuji a připomínám, že není čas k zahálení, k omeškávání na cestě k Otci, pak vězte, že tomu tak je, že brzy vyprší čas vyměřený k vývinu dokonalého stavu, že tento čas již značně pokročil.

Zdali Otec přijme vaše omlouvání a vymlouvání na nedostatek času, na to, že jste žili jen krátký čas na Zemi a nemohli dosáhnout svatosti své duše? Zdali Otec to přijme a prodlouží vám čas? Již nyní, od této chvíle, Jej proste, již nyní, co čtete tato slova. Proste za prodloužení času pro vaši cestu k Otci, jste-li teprve v začátcích nebo již uprostřed cesty či na jejím konci. Vždy je u vás nebezpečí omeškání, neb nevíte dne, hodiny ani minuty, kdy je nad vámi soud, kdy vás Otec prohlíží a soudí, zda jste již dokonale hotovi se vším, co vám uložil jako práci, úkol určitého času, zda vám může říci: Hle, syn můj! -

Nebudete-li jak máte být, ani oběť Beránka vám nepomůže dát spasení dokonalé, neboť ona je pro duši, jež v Krista nejen uvěřila, ale také podle Krista žila. Těmto duším dávám milost největší, těm zajišťuji trvalé spojení s Otcem, trvalý pobyt v Jeho příbytcích ve světle, jež živí, šatí, jež je samo o sobě krásným místem k přebývání člověka.

Od toho času, co jsem mluvíval k lidu přísně a káravě, mnoho se změnilo v lidském životě. Ne že by se lidé sami změnili a byli mnohem lepší a dokonalejší, že by mi již nezpůsobovali zármutky a starosti, ale změnil jsem se já v chování k člověku. Změnil jsem slovo přísné na slovo vlídné, změnil jsem se v Toho, jenž člověku nese lásku.

Víte vy, lidé, co se stalo? Dovedete pochopit mou přeměnu? Nedovedete ji chápat, nedovedete.

Tajemství Syna je zajisté velké tajemství Boha, ale kdybyste byli čistí, mohl bych vám říci mnohé, co je v mém životě zvláštní, co je jen pro dokonalé, moudré duchy k pochopení a porozumění. Protože jste stále málo čistí, málo dokonalí, jste ponecháni v nevědomosti o svém Bohu, o mně. Víte jen maličko o Otci, víte ještě méně o Synu. A přece vědět o Synu je základní potřebou toho, kdo chce vstoupit k Otci do života svatého, krásného, pokojného a blaženého.

Chce-li kdo vejít k Otci, musí se stát synem. Tímto synem se stane jen tehdy, když se spojí se Synem, se mnou. Já dávám své synovství jen tomu, kdo jde ke mně, kdo mě dosáhne, kdo se mnou spojí svůj život. Ode mne má člověk svou svatost, své boží synovství. Kdo je ode mne odtržen, ztratil své synovství. Kdyby je šel hledat až na okraj vesmíru a sobě vydobývat, nenalezne je, nevybuduje si je, nedočká se ho. Jen ve mně je člověkovo synovství, jen ve mně může být nalezeno a ve mně žito od věků do věků.

Marně se namáhají ti, kteří usilují dosáhnout Boha a s Ním se spojit beze mne, bez Syna. Mýlí se velice, kdo sám chce vejít k Otci, kdo si ukládá rozličné posty, koná rozličné cvičení a úkony za účelem snadnějšího, rychlejšího vstupu do svatosti světa Ducha Otce. Marně se modlí vytrvalý modlitebník Alláha, marně vysedává Buddhův mnich v samotách. Oba hledají Boha, oba po Něm touží, oba chtějí vstoupit ve svatý mír.

Leč já pravím: Vyznavači Boha živého, Ducha živého, vyznavači upřímní a pilní, Syna hledejte, Syna milujte, jenž přijal jméno Ježíš Kristus. Bůh se stal Synem a jako Syn pracuje a zjevuje se všemu stvoření. Jděte novou cestou, cestou božího synovství, a já, Syn, dovedu vás ve svatý mír i v život práce pro blaho stvoření bezpečně, jistě a rychle.

Zajisté si cením a vážím každého, kdo věří, že Bůh je, že Otec je, že Duch je, že Hospodin je Pánem života. Zajisté oceňuji myšlenky, jež k Bohu jdou od lidí, od vyznavačů života Božího Ducha i ducha lidského. Cením si jich a dávám je jako náhradu za mnohá lidská provinění, za mnohé nešlechetnosti. Avšak je nejvýš nutné říci lidem těm: Vy, kteří Boha ctíte, k Bohu se obracíte a hledáte Jeho dílo, moudrost i lásku, vy vězte, že Bůh je Otec i Syn. Bůh je Otec svou silou a vůlí, Bůh je Syn svou věčnou, nekončící, nehynoucí láskou, svým zjevným činem. Čin Boží, jenž je viditelný tvorům, je Syn. Otec je nezjevený Bůh, Syn je zjevený Bůh vás.

Proto od těch časů, kdy člověk viděl Ježíše Krista zjeveného v těle, stal se pro člověka Bůh Synem, neboť v Něm se zjevil čin Boha. Čin Boha zjevený v Ježíši Kristu je obnovení všeho, co je porušeno a hyne, co ztrácí krásu a užitek. Čin Boží je Mesiáš lidu dávno zaslíbený těm, kdo Boha ctí, Jej hledají a milují, ač neřekl jim dosud ono slovo vzácné a očekávané hřešícím člověkem dlouhý čas: slovo odpuštění. Nemohl říci Bůh lidem toto slovo, neboť odpuštění je spása lidu a spásu nese Syn. On ji nese, protože ji může nést, protože ji člověku získal tím, že přijal úděl hřešícího člověka, tj. úděl utrpení.

Utrpení je výkupné. Zajisté lidé za svůj hřích mnoho trpěli a jej vykupovali, ale nestačilo výkupné lidí, aby změnilo odvěký zákon, který střeží život a trestá toho, kdo do života vnáší obtíž, kdo ruší jeho odvěkou krásu. Trest je utrpení, a protože člověk žil a žije v trestu, žil a žije v utrpení. Nestačil však svým utrpením naplnit míru, jíž by byl vyvážen všechen jeho přestupek.

Člověk by byl předlouho trpěl, předlouho naplňoval míru trestu, nežli by trest přestal a nadešel opět mír. Zde však zasáhl Boží čin a Bůh vyslal Syna ku pomoci člověku. Čin je Syn. Přišel Boží čin v Ježíši Kristu. Boží čin spočívá v Božím mesiášství. Proto Mesiáš je Syn Boží. Všichni, kdo hledají spásu, hledají Syna. Naleznou-li Syna, naleznou své obnovení, své vzkříšení z mrtvých, naleznou svůj nový život v Bohu, život v míru a pokoji.

Všem, kdo Boha ctí, kdo hledají mír života, pravím:

Jděte k Synu. On má mír, On má vaši spásu v rukou, neboť na ní sám pracuje tím, že spolutrpí s vámi. Jeho utrpení je naplněním míry trestů, jež zákon předepsal za zrušení dobra a lásky, jehož se člověk dopustil a dopouští. Jeho pomoc je nutná pro každého člověka. Bez ní je nemožné dosáhnout míru s Otcem. Žádný člověk nedobude si sám míru ani svatého života. Jen ten dobude, komu pomáhá Syn. S pomocí Syna se člověk může stát synem, tj. svatým duchem, může vstoupit do světla. Proto základem víry v Boha je poznání Syna Božího.

Kdo nezná Syna, nemá správnou víru, správné poznání Boha, ani naději v dobré výsledky svého snažení, aby dosáhl vyšších stavů. Jen Syn korunuje člověkovu námahu a dobývání svatosti úspěchem, jen Syn zprostředkuje člověkovi spásu. Bez Syna jsou věřící v Boha jako poutník po strmých skalách bez záchranných lan, jako loď kormidelníka, jako lodivod bez kompasu. Dojdou tito bezpečně a jistě k cíli? Kdo ví - praví člověk - kdo ví, kam dojdou. -

Já pravím: Takové putování je neúspěšné, zdlouhavé a marné, neb cesta vytýčená, na niž se má dojít v přesně vyměřený čas, vyžaduje pevných, rychlých kroků, bez zdržování, bez váhání. Chcete-li putovat úspěšně k Bohu, bez nebezpečí a chybných kroků, chcete-li putovat opravdově, upřímně a s touhou co nejdříve dojít k cíli, chcete-li mír života, chcete-li mít Boha jako Otce a s Ním žít jako s Otcem - pak je nutno vám hledat cestu, kterou vede Syn, na níž je Vůdcem, Ochráncem i Pomocníkem člověka vždy, ve vnitřní malověrnosti, slabosti, zoufalství, kdy tělo slábne, duše ztrácí sílu v něm žít a trpět.

Vždy je možno očekávat pomoc od Toho, kdo je Syn, jestliže víra v Syna je živá v duši. Ta vede duši k čistému životu, v němž ji utvrzuje a dává pevné zakotvení.

V odpuštění člověku je skryto mnohé tajemství: kdy se mu odpouští, kdy se mu neodpouští, kdy se musí podrobit trestu a kdy je milostí vyváděn z trestu. Znát tyto věci, je znát tajemství lidského života v těle i bez těla. Až toto řeknu a lidem na Zemi zjevím, dám jim do rukou mocnou a silnou zbraň, která jim dá vítězství nade vším pokušením, nade vším zlým, co jímá člověkovo srdce a zchvacuje je do zajetí, aby v něm nezačalo zářit světlo lásky, světlo života.

Přišel již ten čas, aby bylo pomoženo tomu člověku, který na mne myslí, který chce žít dobře, který o to usiluje denně nenechávaje se odstrašit tím, když tu a tam pokušení přemůže jeho dobrou snahu, když bere ze své slabosti poučení a uvědomí si, že ještě není hotový, zralý pro přijetí odpuštění a smíru Otcova, že nemůže složit ruce v klín a čekat na to, že Bůh na něho bude již volat: Můj milý synu! -

Přišel čas pomoci člověku. On zajisté již dávno nastal již tehdy, kdy jsem se stal viditelný Tělem, kdy jméno Ježíš bylo posvěceno a povýšeno na jméno Boží. Avšak pomoc člověku sestupuje shůry, od Otce. Od Otce ji bere Syn a podává ji člověku. Od započetí tohoto nesmírně významného procesu uplynulo již mnoho času. Mnoho se dělo ve skrytosti bez vědomí člověka, aby se předčasně neupínal k Boží pomoci a nespoléhal na Krista tolik, že by sám přestal pracovat, usilovat o vlastní zalíbení se Bohu.

Teprve až se člověk vyvinul, vyspěl v moudřejšího, bylo možno mu zjevit Boží pomoc. Boží pomoc člověku jsem já. Když mě lidé poznali, poznali i Boží pomoc, poznali slitování Boží, poznali Boží lásku. Boží pomoc lidu se zjevila v podobě Ježíše Krista. Ona se sice zjevila, ale ne pro lenivé lidské duchy, aby je utvrdila, že Bůh sám vydobývá pro člověka slávu a čest, odpuštění i spasení. Leniví by se radovali a pochvalovali si, že se nemusí příliš namáhat, že člověk sám stejně nic nemůže, že je třeba jen čekat na čas Božích milostí, až dají člověku to, co člověk má mít. Radost lenivých není radost, z níž bych se já radoval. Jejich radost je někdy nebezpečná duši, neboť ji utvrzuje v chybných a mylných názorech.

Boží pomoc přišla k člověku ve mně a skrze mne, přišla se zjevit lidem moudrým, vyspělým, pilným a snaživým, kteří dobře rozuměli životu a věděli, že Bůh žádá na člověku práci, že jen pracovitým žehná a je odměňuje. Těm se přišla ukázat, aby se opravdu zaradovali a poznali Boží pomoc tváří v tvář, aby dostali utvrzení všeho předpovědění o Božím mesiášství, které zachrání člověka, aby poznali, že Bůh je láska, aby se také přesvědčili, že Bůh vzal na vědomí dosavadní lidské snažení o vyšší způsob života, o čistší způsob života. Pro toto ušlechtilé čisté snažení předkládá i On obětní dar za spásu lidí, aby vyvážil přestupování a rušení zákona.

Protože tak to bylo Bohem vymyšleno, přišel jsem skrytě k moudrým, duchovně přičinlivým lidem. Proto mě neviděli lidé všichni, ale jen ti, kteří si to zasloužili, kteří byli již tehdy hodni Boží pomoci. Ti slyšeli slova poučení o spasení člověka, o Synu, který přišel prolít krev za mnohé, aby byli vykoupeni.

Když řeknu jasné slovo: Lidé, čiňte to a to, abyste byli před Bohem čistí, hodní odpuštění a míru - řeknu-li: Varujte se toho a toho, abyste nehřešili a nebyli souzeni a trestáni místo milosrdenství a lásky - zda nedám již tím člověku pomoc?

Poznání je veliká věc v lidském životě. Jak může někdo rychle dojít k cíli, když nezná k němu cestu, když bloudí a stále se vrací na jedno a totéž místo, když chodí v kruhu a vrací se, odkud vyšel? Poznáním cesty je putování po ní snadné a rychlé. Bez poznání úskalí a nebezpečných míst těžko se jim noha vyhýbá.

Řeknu-li: Pozor dejte na ten a ten čin, jenž vyvolává hněvy bratří, pozor dejte na něj, je v něm ukryta velká lidská vina, velké přestoupení zákona - řeknu-li to lidem a oni to neberou na zřetel a dále se hněvají, dále vyvolávají půtky - co mám dělat potom, když je tyto činy uvádějí ve velký neklid a nebezpečí ztráty tělesných životů? Musím je nechat, aby okusili ovoce nelaskavého jednání, myšlení a mluvení, aby poznavše, jaké ovoce násilí a hněvů nesou, varovali se jich a více nežili v nevůli se svými bratry.

Zdali jsem nevaroval, neřekl jasným slovem: Člověče, varuj se zlého a čiň dobré. Jestliže jinému jsi činil zlé, bude zlé činěno tobě, aby ses, když dobrovolně dobro nekonáš, naučil dobro konat tím, že každý zlý čin přinese ti čin zlý, jenž na tobě vykoná trest za přestoupení zákona. Kolik přestoupení budeš mít, tolikrát za ně budeš trpět, dokud si zlé nezošklivíš navždy, dokud dobro neučiníš pánem svého života i jeho služebníkem? -

Tím jsem ukázal cestu, tím jsem varoval před nebezpečným místem, jež skrývá v sobě nebezpečí úrazu pro duši. Má-li duše trpět, musí být zraněna a musí být někdo, kdo jí způsobí zranění. Hřích sám duši zraňuje, on jí dává trest, on jí určuje nebezpečnou cestu nekonečného bloudění tmou ve velkém kvílení. V mém varování je již pomoc člověku. Mé slovo je směrnicí, cestou, po níž člověk může jít bezpečně.

Tím, že jsem člověka neponechal v temnotě, ale z temnoty jej volal varováním: Člověče, nehřeš, čiň dobré, člověče, miluj a pomáhej, pracuj a dbej o svou duši, aby se mi znovu zalíbila a já ji vzal do své náruče jako tehdy, když byla čistým nevinným dítětem božím - tím jsem člověku začal pomáhat. Pomáhal jsem mu, pomáhám mu a budu mu pomáhat, pokud bude potřebovat mé pomoci, pokud nebude opět po mém boku, pokud mne nebude vídat živého, jak s ním mluvím, jak s ním jednám o věcech jeho života, ne přes prostředníky, ale přímo, sám svým vlastním slovem.

Varuji vás, varuji před hněvem. Hněv je počátkem bratrovražd. Bratrovraždy jsou nejtěžším proviněním, jež vtiskuje duši na čelo ďábelské znamení. S těmi, kdo mají taková znamení, jednám jako se svými nepřáteli.

Já život dávám, usiluji o jeho trvání, aby se rozmnožoval do krásy, do slávy, do množství životů, které dávají rozmanitost, mnohost projevů, které způsobují, že život je bohatý, rušný, stále nový, zvláštní. Ten, kdo činí opak toho, co činím já, kdo život hubí a zkracuje jeho trvání - zda není můj velký nepřítel? Já dávám, on bere, já posiluji, on oslabuje, já miluji, on nenávidí, já dávám dobro, on násilí a utrpení jinému. Zda to není nepřátelství tajně vypověděné? Nejen mně samému, ale celému životu, který je jako život tisíce tisíců, jako život bezpočtu tisíců.

Každý, kdo odnímá život svému bratru, sahá na život můj, neboť ten, koho hubí, sám si život nedal, dal jsem mu jej já ze svého života, i sílu, vědomí. Život není člověkův, život je můj. Já ho dávám, já ho propůjčuji jako díl svého života ke spravování, k rozšiřování dobra a lásky v něm do všech prostorů, do celého nekonečna.

Pravím, že ten, kdo hubí život, zasahuje do mé pravomoci, do práce stvořitelské, do mého srdce, do mne samého. Ve mně jsou všechny životy, já každý život zvlášť cítím, zvlášť vnímám v sobě. Jestliže někdo hubí život, jakoby sahal na mne, na mé tělo, na můj vlastní život, jakoby hubil mne samého.

Řeknete, zdali takový člověk ví, co činí, zdali si uvědomuje svůj hrozný hřích, své zasahování do mého života, jeho zraňování, rušení, jeho hubení a tísně, do nichž mne přivádí. Ano, ten, kdo zabíjí bratra, mne samého zabíjí, neboť já jsem v každém člověku, který myslí, mluví, který je schopný života živého, činného. Já jsem Duch přebývající v lidském duchu. Duch lidský v těle žije na Zemi, a proto i já žiji na Zemi s ním v těle.

Kdo hubí tělesný život, nedopřává lidskému duchu, aby se v něm projevil, aby v něm pracoval a činil to, co je mu uloženo Otcem jako práce, úkol v určitém čase. Nedopřává-li lidskému duchu život v těle, nedopřává ho ani mně, abych já v lidském duchu skrze tělo působil na Zemi a do ní vnášel světlo i sílu k projevům jejího veškerého života. Tím škodí celé Zemi, všem jejím obyvatelům, nejvíce však sobě, neboť si tím chystá osud, v němž násilí bude stíhat násilí a posléze sám okusí zabití. Nežli však okusí zabití, spatří své činy v pravé podobě, neboť se uvidí jako hubitel bezpočtu životů, jako škůdce Božích činů, jako můj nepřítel. Zajisté nebude lehko tomu člověku, až sám vystoupí z těla.

Lid Mojžíšův zajisté byl hněvivý a miloval meče. I jiný lid meče miloval, ten lid, jenž nebyl vyučován Slovem, které vedli duchové poslaní k němu jako učitelé. Ten, kdo je veden Slovem, má povinnost přede všemi a nade všemi vynikat dobrým mravem, úsilím, aby byla dodržena ustanovení, jež mu Slovo dává jako napomenutí, připomínku, zákaz, jako varování před mnohým, co škodí lidem, co je před Bohem činí nečistými, co je uvádí do temnoty ducha. Zákon platí pro všechny lidi, ať stojí v řadách vyznavačů pohanské moudrosti nebo v řadách vyznavačů Hospodina. Leč Hospodin je Slovo a kdo Slovo vyznává, má povinnost podle Slova žít.

Když Izraelští nečinili podle Slova, hynuli od mečů, neboť sami měli meče v rukou. Slovo jim řeklo: Cokoli jinému učiníte, bude učiněno vám! -

Oni zabíjeli. Protože Bůh znal jejich srdce, věděl, že marně domlouvá, marně kárá, že jsou tvrdého srdce. Proto jim říkal: Toužíte po boji a chcete jej. Jděte tedy a bijte nepřátele své, však poznáte, jaký je boj a co s sebou nese. Až poznáte, budete se mu vyhýbat. Kdybyste jej neznali, nevěděli byste, co nese člověku, a proto byste se nevzdali myšlenky na boj a ji živili ve svých srdcích dál a dál, až by z vašeho srdce byl holý kámen, jenž nezná slovo: cit. Kdybyste upadli v bezcitnost, kdy bych k vám mohl přijít jako Mesiáš? A protože jste zvoleni za lid, k němuž má přijít Bůh jako Mesiáš, musíte se vyvíjet ne k tvrdosti, ale k jemnosti, aby mohla začít brzy vaše spása. Nuže, ve zlém vyvíjejte dobré. -

Kdybych jim řekl: Nechoďte a nezabíjejte nepřátele své - zda by byli uposlechli, zanechali bojů, odložili zbraně a hledali mír? Zdali by uposlechli, jestliže by k nim byl Bůh přívětivý a vlídný? Opět mluvil přísně, a přece neuposlechli; lid jednal podle svého. Bil jiné, a proto byl bit také sám. Zabíjel jiné a byl zabíjen sám. Byl však bit, velice trpěl, a když trpěl, ochabovala jeho síla, jeho tělo umdlévalo a přestávalo volat po boji.

Čím více trpěl ranami, tím více ochabovala jeho síla, tím dříve odkládal meče. Jestliže jedno pokolení meče odložilo, další je zvedalo již nerado. Tak se vychovával lid: ve vlastní krvi, v bědování a nářku, v touze po pokoji a míru, po lásce bratrské.

Kámen nemožno hladit laskavou rukou a říkat mu: Kameni, proměň se v prach, proměň se v pěkný tvar. - Kdyby se to tak dělalo tisíc let, kámen by se neproměnil a nebyl by z něho prach. Jen náraz působí na něj, jen síla, která drtí. Něžný květ se zajisté bere do rukou jemně a opatrně, aby se nezlomil, nepoškodil. Jaký tvar, takové s ním zacházení, jaký život, takové k němu promlouvání ode mne.

Život hrubého člověka zajisté potřebuje jiné slovo než život živý ve stavu láskyplném. Kdybych něžně mluvil k hrubému, zdali by toho dbal, zdali by mi rozuměl? Kdybych tvrdě mluvil k jemnému a láskyplnému, zdali by se nezachvěl a nezhroutil, zdali by nebyl naplněn lítostí, že já jej nemiluji, že zhrdám jeho láskou? Kdybych trestal anděla za jeho čin lásky, zda by nebyl porušen řád, zda by mě nazýval pak Bohem lásky a pokoje?

Každému dávám takové slovo, pomoc a lásku, jakou si zaslouží. Je-li lid hrubý a tvrdého srdce, mluvím k němu v trestech a soudu. Musím takto mluvit, aby se nelekl a snažil se pracovat, pokud je čas. Kdyby se nebál, zdali by uposlechl něžného jemného vybízení? Odvrátil by se a žil by dál podle své hříšnosti.

Ten, kdo je již očištěný a zjemnělý, zajisté se může nadít laskavosti, péče i velké lásky ode mne. Tomu neřeknu: běda tobě - tomu řeknu: Příteli drahý, co žádáš ode mne? Ty ode mne, já od tebe. Ty ode mne žádáš pomoc ve věcech života a já na tobě žádám, abys vydával o mně svědectví a mluvil o tom, že jsem dobrý a láskyplný. -

K dobrému dobrý, k milujícímu láskyplný, k hříšníku pak přísný Bůh Hospodin, jenž odměňuje dobré a trestá zlé: v každý čas, i tehdy, když Kristus je, když vládne láska. Láska vždycky vládla, neboť Láska je Bůh. Ona vládla i tehdy, když jsem mluvil přísně: Běda tobě, národe, běda tobě, lide hříšný, vydán jsi soudům a trestům jeho, vydán jsi v ruce těch, kdo konají tresty. Vydán jsi a vydán budeš testům, dokud se nenapravíš, dokud nebudeš žít podle mých ustanovení. -

Láska je nejen milování, láska je také velká moudrost. A moudrost ví, že zatvrzelý hříšník nedbá na slovo lásky, že je mine jako u svých nohou malého ptáčka či červíčka, co v hlíně je. Mine je bez povšimnutí, neboť jeho vědomí je otupeno a nezachycuje jemné dojmy, nedbá jemných slov. Moudrost řídí mé slovo k člověku. Ta ví, kdy je třeba pokárání, povzbuzení, kdy je možno člověku říci: já tě miluji. -

Pokoj miluji a pokoj přeji všem. Rád bych uklidnil lidský život, aby v něm nebylo tolik soužení, tolik obtíží. Avšak pokud lidé sami nepoznají příčinu svých obtíží, pokud tuto příčinu neodstraní, nebude klidu v jejich životě. Vždyť proto jsou jejich obtíže, aby se vzpamatovali, aby začali přemýšlet, aby se vybavovali ze strnulého stavu ducha, do něhož je uvedl dlouhý pobyt v temných světech hmotných, které zastírají pohled do světla a krásy, jenž se rozprostírá nehmotným vesmírem.

Kdyby neměli obtíží, zda by si dovedli udržet vědomí o Bohu? Zda by se nepřipodobnili k život zvířat, k životu tupému, neoživenému myšlením a slovem, zda by si nehověli v zahálce a všelikých nepravostech mravů?

Pokud člověk není vyvinut a oživen jak náleží, aby se udržoval v dobrovolné kázni, v čistém a jemném stavu, nemohou mu být odňaty obtíže, nemůže v jeho životě nastat věčný, svatý pokoj a mír. Klid by byl jeho zkázou, jeho dalším novým duchovním úpadkem, neboť nízkost a hrubost vnitřního stavu v pokojném životě by se neodstranila, ale naopak - duše by ztrácela i to málo, co si dosud již rozvinula vlivem obtížných podmínek života, tu trošku světla, kterou má v sobě.

V každém člověku je skryta velká touha po životě. On chce žít. Když je mu postavena překážka do cesty, tu aby nezahynul, snaží se ji odstranit. Při jejím odstraňování se velmi namáhá, přemýšlí a pracuje. Jakmile člověk přemýšlí, oživuje duše. Jakmile oživuje duše, je schopna pomáhat si z obtíží. Proto obtížné podmínky života chrání duši před úpadkem, před zkázou, před otupělým stavem, polovědomým, v němž by se mohla dopouštět velmi těžkých poklesků i hrubého porušování zákonů života.

Až se lidé vyvinou vnitřně do stavů, jež dávají velké schopnosti a moudrosti duchu, až se dostatečně zjemní a budou vědomě se mnou spolupracovat, vědomě se se mnou spojovat, pak bude v jejich životě věčný svatý mír. Pak se naplní i jejich touha po životě, neboť nebudou již více okoušet smrti těla, ale budou žít v těle, jež neumírá, v němž duše může žít stále, věčně.

Pro vás, lidé, pro vás pracuji, pro vás se snažím, abyste měli dost všeho, co potřebujete pro život, pro jeho práci, lásku, pro jeho věčné trvání. Práce má je zvláštní, ne taková, jakou znáte na Zemi. Práce má je vydávání lásky a moudrosti životu, vydávání vůle k činům, síly, z níž se budují těla vám neviditelná i viditelná. Odkud, myslíte, že je vaše schopnost myslet a vytvářet v mysli plány pro novou práci, pro činy, pro to, co děláte dnes a co zítra? Myslíte, že je to váš vlastní um? Ano, mnozí si myslí, že ano, že dovedou sami pracovat, myslet. Jak jsou bláhoví, jak zaslepení!

Tělo samo nemá síly k pohybu ani k myšlení a cítění. Kdo tělem hýbe, kdo myslí, mluví, to je lidský duch. Ten se obalí tělem, aby mohl pobývat na Zemi viditelně, v ní žít a pracovat. Duch lidský je z mého Ducha, proto má schopnost myšlení a citu, neboť je stále spojen se mnou neviditelnou páskou, po níž přechází ode mne k němu všechno, co duchu dává možnost projevu v těle. Kdyby tato páska byla přerušena, lidský duch by ztratil přílivy síly a byl by brzy hotov se svým rozumem i důvtipným přemýšlením. Kdyby toto přerušení se mnou trvalo delší čas, lidský duch by ztratil vědomí života. Hýbal by tělem, ale nemluvil, nemyslel. Když nemyslí, neuvědomuje si, že žije.

Tento stav je těžký. V něm přestává život člověka a nastává život zvířete. Tento těžký stav nastal u člověka tehdy, když se ode mne odtrhl tím, že porušil Otcovo ustanovení. Od tohoto porušení šla zkáza za zkázou. Když se jedna stěna domu hroutí, následuje zhroucení celého domu. Dnes jsou lidští duchové v nebezpečí, že jejich odtržení ode mne jim přivodí těžký stav života, že upadnou do života nevědomého a začnou opět předlouhý proces vlastního probouzení a oživování, které již prodělali. Dosáhne-li lidský duch oživení na určitý stupeň a na tomto stupni setrvá aniž by se vědomě se mnou spojoval, nejde ke mně, ale zcela se ode mne odvrací. Pak i nejchytřejší duch opět upadá zpět na místo, odkud vyšel, do stavu naprostého nevědomí. Vyřadí se z řad čekajících na spasení a před ním pak je celá věčnost nových obtíží nové vzestupné cesty. Já pracuji pro člověka, ale jen pro toho, kdo je se mnou ve spojení, který nepřerušil pásku mezi mnou a sebou. Tomu dávám proudy vědomí, síly k projevům moudrosti i citu.

Kdo porušuje pásku, je ve velkém nebezpečí, že upadne v němotu, že ztratí i rozum. Kdo pak zcela přeruší pásku, je znám jako šelma v lidském těle, jako člověk posedlý ďábelským duchem, který koná na Zemi nejhroznější zločiny. Vidíte-li takového člověka, vyhněte se mu, neboť jeho činy jsou náhlé jako blesk a smrtelně zraňují tělo i duši. Zlo se v něm usídlí a z něho bojuje proti mně i proti každému, kdo se mnou jsa spojen dal svou duši dobru k přebývání.

Běda však tomu, kdo se propůjčil zlu. Ten ponese osudy zla od počátku až do konce, kdy ono bude napravovat a nahrazovat všechny škody, jež způsobilo životu.

Domov můj je mezi těmi, kdo mě milují. K těm přicházím potají, když mě nečekají, když mě nevidí. Zasednu s nimi v kruhu těch, které oni sami milují jako přátele, jako svou rodinu. I rozroste se jejich láska, že nebudou ani vědět, proč se tolik milují, proč jsou u nich chvíle milé a tiché. Já rozmnožuji lásku, vidím-li, že vstoupila do duše. Tu nelením a přispěchám k onomu člověku a přidám na vrchovatou náruč k tomu, co již má v duši. Vytvořím milé místečko pro přebývání lásky v člověku. Přebývá-li láska v člověku, přebývám v ní a s ní u člověka. Jeho dům pak je domovem mým, stůl jeho stolem mým, přátelé jeho mými přáteli; neboť ten, kdo mě miluje, se nepřátelí se zlými, ale vyhledává si sobě rovné, kteří také milují.

Hle, splněná podmínka pro mé přebývání mezi lidmi, jež má již brzo započít, aby se včas naplnilo všechno, co je předpověděno o lidském životě, že on zvítězí nad zlým a na věky se spojí s dobrým.

Chcete-li svůj život učinit milým, v němž nebude svárů ani neporozumění, ode mne čekejte vyplnění svého přání. Není ve vaší moci vkládat lásku jiným do srdce, rozmnožovat ji v těch, kdo jsou kolem vás jako přátelé, jako rodina. Z našeho přátelství vzroste vaše přátelství s těmi, kteří vás rádi vidí, s vámi mluví, kteří rádi navštěvují váš příbytek. Budete-li obklopeni lidmi milými, upřímnými, budete přijímat mnoho lásky a mnoho lásky vydávat jiným. Zdali to nebude život krásný, hodný toho, abych jej s vámi sdílel ve všem, vždy a všude? Zdali z vašeho života nevzejde světlo, k němuž budou přicházet mnozí duchové, vaším očím neviditelní, aby ze světla a tepla vaší lásky zahřáli svá srdce, dosud chladná a lhostejná ke všemu, co vydává vnitřní krásu, vnitřní teplo, klid a mír?

I stanete se učiteli lásky již na Zemi. Život váš sám bude školou a skutky vaše, myšlenky, city i láskyplná slova budou učiteli těch, kdo promarnili svůj život v činech sobeckých, nedobrých a zlých. Nyní chodí od domu k domu, neviditelní lidem, hledajíce to, co ztratili: lásku a moudrost ducha.

Proto znovu pravím: Bratr bratra povede, bratr bratra vyučí podle toho, jak sám bude ode mne vyučen ve svém duchu v člověka moudrého, laskavého, v pomocníka bloudících tvorů.

Nemůžete se rozpomínat na to, kdo jste byli a co jste dělali než jste vstoupili jako nemluvňátka na tento svět. Nikdo z lidí neví, kdo byl a odkud přišel, zda žil dříve nebo teprve od té chvíle, kdy spatřil světlo zemské, kdy se stal živým tělem. Vy nevíte, co já vím. Chci vám říci, abyste nebyli v pochybnostech a dohadech o svém životě, kde se pojednou vzal, jak se stalo, že jste živí na Zemi, zda jste tomu chtěli, anebo nechtěli na Zemi žít, zdali je váš život na Zemi z vůle vaší, nebo proto, že vaši rodičové chtěli mít děti, které by je milovali, byly jim pro radost.

Těžká odpověď pro toho, kdo nezná tajemství lidského života. Kdo z lidí je zná? Znají je ti, kteří praví, že mne znají, že vědí, kdo Kristus je? Neznají ani sebe, jak by mohli znát mne? Nevědí ani, co jsou sami, nevědí, zda zmírá tělo bez duše nebo duše s tělem, zda mimo duši je i duch a kdo je to duch v člověku, jak se projevuje a čím působí. nevědí, neboť já jsem dosud člověku na Zemi neřekl: Jsi ten a ten, jsi ten duch, jsi jen duše, jsi obojí, jsi můj syn, jsi zplozenec ducha. -

Zajisté otcové učili, že Hospodin stvořil člověka. Ale což Otec stvořil hříšníky, duchy lidské nenávidějící, kteří hubí jeden druhého a nepřejí si života na Zemi? Kdo dal člověku cit nenávisti, když Bůh nenávist nezná, v sobě ji nemá? Odpovíte mi podle poučení svého: Ďábel vnukl člověku zlé a on je začal činit. -

Pravda je. Dobrým byl učiněn člověk, ale dobrým nyní není, je naopak podoben ďáblu svými skutky, neboť dělá to, co dělá on. Je jiným tvorům pro pohoršení, pro pokušení, pro špatný příklad života. Kterak z dobrého se mohl stát zlým? Stal se proto, že šel za špatným příkladem života, že nešel světlem, ale dal se cestou tmy. Otec postavil člověka do světla, ale on šel raději tmou. Šel, protože mu byla dána velká svoboda v jednání, měl možnost viděl všechno, co život dává k prožívání. On, vida špatnosti, špatnosti si oblíbil a počal je konat.

Cesta špatného života, života nesprávného, je cesta tmou. Zdali je cesta tmou bezpečná, zdali na ní nejsou lupiči, vrahové i všelijací špatně se chovající, kteří nesmýšlejí dobře s jiným a chystají nehody a léčky? Šel-li člověk tmou, potkával takovéto pocestné. Věru, že se mu mezi nimi nedařilo dobře a dobře se mu nedaří doposud, neboť ještě nenalezl světlo. Lépe se mu nepovede ani v budoucnu, jestliže se neodvrátí od temné cesty a nepůjde ke světlu, kde není záludnosti, neboť vše je zdaleka viditelné, že každý se může nebezpečí zdaleka vyhnout. Cesta ze tmy ke světlu není snadná, neboť říše temna nerada propouští svého zajatce, nerada ztrácí služebníky, nerada ztrácí nástroje k práci rušitelů a hubitelů všeho krásného, co je zbudováno v životě.

Chce-li kdo ze tmy do světla s dobrým, upřímným úmyslem, tu první jeho kroky vedou k zemskému životu. Země je místem obrácení kroků člověka od tmy ke světlu, od zlého k dobrému, od zahálky k práci, od pokažení k napravení, od smrti k životu. Každý, kdo do ní přijde jako nemluvňátko, je lidský duch, jenž hledá světlo, jenž touží se očistit a napravit, zdokonalit a zušlechtit, jenž touží po Bohu, po Otci, po jeho krásných čistých příbytcích, po všem, co život dává jako krásu a radost, jako věčný pokoj a mír.

Zajisté nemá Země věčný mír ani nepomíjející krásy. Avšak cesta k těmto vrcholům života vede přes Zemi, přes její bolestný život v těle. Proto není lidského života, který by nebyl dříve žit než začal žít na Zemi, neboť Země není počátkem života člověka ani jeho koncem. Je jen počátkem napravování toho ducha, který hřešil proti svému Bohu.

Na Zemi nežijí duchové dokonalí, ale vždy takoví, kteří se teprve dokonalosti učí. Učit se dokonalosti znamená žít mezi trním, mezi vlky a hady, mezi nepřáteli, kteří nemají slitování se zajatým, to znamená žít v ohních, jejichž každá jiskra pálí duši a probodává ji až do kořenů bytí. Zajisté se suché, plané a neužitečné stromy i suché keře házejí na oheň, aby nenarušily pěkný vzhled polí, lesů i zahrad. Má-li člověk věci neužitečné, také je vydává ohňům ke spálení. To, co je potravou pro oheň, shoří do prachu, co je nespalitelné, uchovává se.

Oddělí se tedy v člověku užitečné od neužitečného jako zrní od plev a objeví se člověk, jaký je vpravdě, co a kolik je v něm dobrého, zdali málo nebo dost pro život člověka, který je Otci milý, který byl dobrým učiněn a pro dobro životu dán.

A toto shledávání užitečnosti člověka se děje tehdy, kdy člověk opustí Zemi, odloučí se od těla. Tento den je dnem uhasnutí ohně, v němž žil. Tento den soudí jeho popel i to, co se v duši nespálilo, co bylo v ní ryzím stříbrem, ryzím zlatem. Zůstalo-li hodně popela i hodně ryzích kovů, pak člověk ten žil na Zemi tak, jak žít měl. Pak je zřejmé, že zlé v sobě přemáhal, že je již docela přemohl, že v sobě vyvíjel i dobré, že vyšel ze tmy do světla.

Dobro je světlo, a kdo si v duši rozvinul dobro a jím žil na Zemi, to je ten, který je ze tmy volán do světla, když přijde chvíle jeho rozloučení se Zemí.

Utrpení je oheň pekelný. Vidíte-li člověka velmi trpícího v duši i v těle, pak vězte, že člověk ten byl vržen do pekel, aby v nich poznal život hříšníků, kteří se proviňují proti zákonu, proti přikázání. Ten, kdo ruší zákon, propadá trestu sám, aniž bych mu řekl: Jdi do pekel. -

S porušením zákona lásky vstupuje člověk sám mezi ty, kteří jako on zákon ruší, vstupuje do říší duchů temností. Avšak nevstupuje v ně jako pán těchto říší, ale jako jejich služebník. Je-li někdo služebníkem u pána, který nezná slovo láska, jak se může mít? Milá slova má jen láska. Ta je ze sebe stále vydává. Není-li lásky, není ani vlídnosti, mírnosti, ani milých slov, jež potěšují toho, k němuž jsou promlouvána.

Vstoupí-li tedy člověk do říše, do světa a života, kde není lásky, co má k očekávání? Pán těchto říší je ďábel sám a ten se ještě neprokázal jako duch lásky a pokoje. On je pánem Země, on je knížetem tohoto světa. Vy, jsouce na Zemi, jste v jeho vlasti. Jak se chcete mít?

Nereptejte nikdy na utrpení, neboť okamžikem vstupu do těla jste utrpení propadli jako pekelnému ohni, který člověka zcela propálí, který jej přetaví jako kov, aby se vnitřně zpevnil, aby bylo opravdu spolehnutí na jeho slovo, jestliže řekne: Pane, odpusť mi, prosím Tě, já se opravdu polepším a budu žít tak, jak Ty žádáš, jak stanovíš člověku. -

Nereptejte. Vždyť člověk se sám v utrpení odsoudil v tu hodinu, kdy začal žít ne podle mne, ale podle ďábla. Já dobro činím, ale ďábel činí opak toho. Kdo činí opak toho, co činím já, žije podle ďábla. On mu cele propadá, vstoupí do jeho světa a v něm žije po tak dlouhou dobu, po jakou koná zlé, po jakou se svým životem připodobňuje k padlým duchům, jimž jsem řekl: Odejděte ode mne. -

Jsou zajisté i takoví, kteří nečiní zlé, a přece na Zemi trpí, kteří činí dobro, dobrem žijí, ale dosud se neradují a nežijí v pokoji. To jsou miláčkové moji, kteří přišli do Země, aby pomáhali ke spasení bratřím, kteří opustili nebesa pro dobrovolné služby lásky těm, kdo lásku nemají, ji neznají a žijí proto všude tam, kde žijí rušitelé mého pokoje i veškeré lásky života. Proto i oni často sestupují do pekel.

Jsou pak i takoví, kteří, ač nečiní zlé, nekonají ani dobré. I tito trpí, aby se dobro konat naučili.

I takoví trpí, kteří nekonají zlé, konají dobré, ale toto dobré je nedostačující, je malé a slabé přede mnou jako novorozeně, jež sotva hýbe rukama. Ti pak, kteří byli dříve nedokonalí a nyní se zdokonalují do vysokých svatostí, ti trpí nejvíce, aby získali korunu slávy svatých.

Naléhám, stále pravím: Nežijte na Zemi marně, nežijte jen pro tělo, žijte pro duši, pro její budoucí život. Jak budete žít na Zemi, tak budete žít mimo ni. Budete-li včas pamatovat na to, proč jste přišli žít na Zemi, budete se snažit životem na Zemi co nejvíce vyzískat. I v utrpení je nutno pamatovat na jeho příčinu, je poznat, pochopit a neprotivit se, jestli přichází zas a zas v jiných podobách, ale čelit mu pevnou vnitřní jistotou, že ono vám přinese rozkvět duše, že vám také vyzíská zásluhy.

Záslužné utrpení není to, které se trpí za hřích. Záslužné utrpení je jen to, z něhož plynou duši nesmírné užitky, které vychová, učí, vede ke světlu, dává jiným krásný příklad, které ukazuje nejkratší cestu do Otcovy milosti, které se i připočítává k utrpení mému jako oběť za hříšný svět.

Prožijete-li dobře svůj život na Zemi, pak čekejte den smrti svého těla ne s obavou, ale jako toho, kdo přichází vás vysvobodit a dát volnost duši, aby nebyla jako pták v kleci vězněný, ale vzlétající každé chvíle k oblakům. Nedobrý život nese po smrti těla nové těžkosti. Nové porušování zákona, jehož se člověk dopouští na Zemi, přivádí duši znovu do blízkosti duchů temnosti, avšak v horším prožívání, neboť pokud byla duše v těle, neviděla je. Jakmile z těla vystoupí, dívá se na ně přímo tváří v tvář. Zajisté pak nemá ani radosti ani odpočinutí, ani pokoje, světla, ale jde vstříc novým utrpením.

Toužíte-li po odpočinutí, které nese klid a mír duši i pokojné cesty po odchodu ze Země, pak nyní, kdy jste v těle na Zemi, pracujte co nejpilněji na svém duchovním zušlechtění, zjemňování, na své vnitřní skryté kráse. Duše lidská je jako seménko květiny krásnější než lilie, vonnější něž růže. Kdo se o toto vzácné seménko stará, je ošetřuje každý den, zalévá a vytrhává pečlivě plevel, jenž se kolem rád rozrůstá, ten se brzy dočká, že ze seménka vzroste krásný vzácný květ, že člověk se rozvine do krásné zářící bytosti, která všude šíří světlo a jas.

Nestalo se ještě, že by zahrada nepěstěná, nezalévaná, byla krásným obrazem na pohled. Všude je potřeba přiložit ruku k dílu, má-li život mít svůj náležitý tvar, svou krásu, svůj užitek. I z nejhrubších kamenů lze vytvořit stavbu, i z prostého písku a hlíny lze utvořit užitečnou věc.

Jen pracuj, člověče, namáhej si mysl, cit, a poznáš, kdo jsi a co je v tobě za skryté vlohy i přepodivné krásy. Já, Bůh tvůj, mnoho jsem tobě dal, ale ty to necháváš bez povšimnutí ležet v nitru aniž by ses staral o to, jak je v tobě a co je v tobě, zdali jsi jen hmotou, či zda jsi mocný duch schopný úžasného rozmachu i tvůrčí práce, zda jsi pro krásu, nebo nemáš v sobě nic, co by mé oči nalézaly ku potěšení.

Pracuj, pravím tobě, pracuj, abys nalezl odpočinutí ve chvíli, kdy řeknu tobě: Vyjdi z těla a vystup před můj soud, abych odměnil tvé namáhání odhalením tvého vnitřního světla, tvé vnitřní krásy, již jsi v sobě sám zbudoval za skryté pomoci mé. -

Budeš-li krásný, řeknu tobě: Synu, pojď ke mně. Najez se, napij a odpočiň. -

Budeš-li ošklivý, řeknu tobě: Odejdi k těm, kdo stejně oškliví jsou. -

Nebudeš-li krásný ani ošklivý, ale budeš mezi nimi jako dítě s jednou tváří umazanou a druhou čistou, řeknu tobě: Jdi se umývat tam, kde se umývá nečistota duše. -

I budeš velmi zarmoucený sám nad sebou, žes tak nepozorně sám sebe umýval, žes nepečoval o svou vnitřní krásu. Těžkosti tvé se opět tím prodlouží.

Duch můj sám o sobě jsou výšiny nedozírné, jejichž vrcholy nikdo nespatří, kdo je jako tělo umírající, jako tělo ze Země. A přece ke mně člověk musí putovat, musí se snažit hledět na vrcholy, vždy vzhůru, vždy k výšinám. Pokud bude v těle, zajisté neuvidí mé světlo v jeho celé síle, plnosti a kráse. Bude nevidomý, nebude mne vidět. Právě to, že jsem nedostupný člověku v těle, odvrací člověka od usilování získat si vnitřní krásu a učit se mým věcem. Učí-li se člověk věcem, z nichž je složen život těla i celé Země, dočká se brzy výsledků, že pochopí i přesvědčí se o těch věcech, že opravdu jsou, že jsou k sobě vázány poznatelným, zjistitelným řádem.

Učí-li se člověk mým věcem, učí-li se vnitřně se rozvíjet, učí-li se moudrosti duchovního života, tu nenaděje se takových výsledků, aby se sám přesvědčoval o tom, co se učí, že je to právě takové, jak praví Písmo z knihy duchovní moudrosti, z níž čerpá své poznání. Nepřesvědčí se nikdy, pokud žije v těle. Do konce svého tělesného života si není jist, zda to, čemu věří, je vskutku, opravdu. Pro nedostupnost přesvědčení se, odvracejí se lidé od duchovní práce, neboť se jim zdá bezvýsledná.

Proto pravím, že duchovní práce vyžaduje velké namáhání a sebezáporu rozumu, neboť on si vždy žádá přesvědčení se o věcech. Takový je, takovým je učiněn, aby byla ztížena cesta lidu ke mně i poznání mne.

Já vám pravím: Tělo brání duchu, aby mne poznal. Pro tělo mne lidský duch nevidí ani neslyší. Jestliže mne nevidí ani neslyší, jak má věřit, že jsem? A přece, i když nevidí, neslyší, i když se nemůže přesvědčit o mně jako o Kristu živém, jenž opravdu je, i když nevidí na vrcholy života, kde žiji a pracuji, přece se musí poddat víře ve mne celým srdcem a žít tak, jakoby se sám z vlastní zkušenosti o mém životě přesvědčil. Život v těle je velká zkouška víry ve mne, ale ten, kdo v ní obstojí se zdarem, kdo žije jakoby se přesvědčil, že jsem, a proto se snaží ze všech sil učinit všechno, aby mohl ke mně přijít a se mnou žít po odchodu ze Země, ten je mi vzácný, toho opravdu vítám s radostí a řeknu mu:

Vstup na horu svatosti mé, tam, kde je světlo, abys uviděl a přesvědčil se o mně. Až se přesvědčíš, potvrdí se tvá víra a tobě se ulehčí, neboť tě již nepošlu žít tam, kde se víra zkouší, ale tam, kde ona je zjevná životem ducha. Jdi žít ve svém duchu a ne již v těle, neboť jsi již dostatečně vyzkoušený, dostatečné je svědectví, že jsi ve mne uvěřil, protože tvůj život byl samé usilování o svatost duše. -

On pak se bude radovat, že žil v těžkých zkouškách víry a dobře v nich obstál, že žil, jakoby se sám přesvědčil o životě svého ducha i o životě mém.

Žít, jakoby se přesvědčil o mně, znamená žít vskutku svatě, neboť ten, kdo se přesvědčuje o mém životě, poznává velikou svatost. Vidí-li někdo svatost, touží sám ji také mít, aby mohl žít v onom krásném světě, kde žiji já se všemi svatými duchy. Když touží, snaží se, usiluje a pracuje v duši, aby se mi ona zalíbila a já si ji u sebe již navždy ponechal.

I poznán je každý, kdo ve mně věří, neboť plná, pevná víra vede ke svatosti života, je-li o ni jak náleží pečováno, pracováno v celém zemském životě; poznán je a po zásluze odměněn.

Komu zjevím sebe v den smrti těla?

Jen tomu se zjevím já, Kristus, Bůh lásky a dobra, kdo na mne jako na Boha lásky a dobra myslel, ve mne věřil a podle mne žil. Jsou mnozí, kteří věří ve mne jako v Boha lásky a dobra, ale sami dobro a lásku nepovýšili na nejvyšší a jediný zákon svého života. Zdali si oni zaslouží, aby je láska oslovila, aby se jim zjevila v tu dobu, kdy končí život na Zemi a vstupují žít ve své duši? Já jsem zákon lásky a dobra. Kdo tento zákon neuznává, ani mě neuznává, byť stále říkal: Kristus je. -

Kdo uznává zákon lásky a dobra? Jen ten, kdo jej ctí, komu je nedotknutelný, svatý, komu je příkazem života, všech jeho projevů. Kdo přestupuje zákony, zdali může říci: Já je uznávám, já je ctím? -

Kdyby je uznával, dodržoval by je, nepřestupoval a neporušoval. Kdyby stokrát pak člověk pravil: Kristus je - kdyby i v duši své věřil, že Kristus je - pokud nectí zákon, jímž je můj život vedený, potud Bůh lásky a dobra je mu vzdálený, potud mu neukáže sebe sama, potud neřekne člověku: Člověče, zde jsem já, Bůh tvůj. - Může se sice omlouvat, že mne ctí, ale já mu řeknu: Což nevíš, že Kristus je láska, že ctít Krista znamená ctít lásku, dobro, pokoj a mír? Zdali jsi ctil tyto věci ve svém životě, zda jsi dával jim místa ve svém srdci, pomáhal jim vstoupit do života lidí na Zemi? -

Jestliže začnu takto mluvit k člověku, pak zajisté s ním nemluvím jako Láska, ale jako Soudce, jenž přísně střeží zákon i život lidský. I pozná mě zajisté člověk ten, že jsem, ale především jako Soudce živých i mrtvých, jimž je zákon lásky od počátku dán jako nejvyšší příkaz lidského života.

Zajisté se zjevuji tomu, kdo ve mne uvěřil. Ale zjevím se mu tak, jak si mne zasloužil spatřit. Miluje-li mne i jiné, pak mne uvidí jako Lásku. Je-li dobrý a čistý, pozná mne jako Dobro, jež vždy dobro činí ve slovu i skutku, i tehdy, když vstoupí k němu ten, jenž se nazývá člověk.

K pokojnému přijde Pokojný, ale k tomu, kdo všechny tyto svatosti nemá, přijde Soudce, jenž soudí nedokonalosti člověkova života. I bude samolibý a pyšný na svou víru překvapený. Zarmoucený bude lenivý a vlažný, který se o svaté věci nepřičiňoval. Ustrašený pak bude ten, kdo se velmi prohřešoval proti lásce, dobru, pokoji a míru, neboť s ním započne soud.

Kde je ona zaslíbená země, do níž se putuje přes moře a poušť?

Moře, toť život ve tmě, prožívaný ve tmě ducha. Tma ducha je stav nízkého nevyvinutého vědomí. Tma ducha je stav, kdy duch žije jen pro tělo, nevěda nic o mně ani o životě vyšším, o životě bez smrti a utrpení.

Poušť pak v mé obrazné mluvě je stav bezmocnosti člověka, který pro vzdálenost svou ode mne je pohřížen v těžký stav bolesti duše i těla, z něhož mu nikdo nepomáhá, který musí prožívat sám.

Každý, kdo nastupuje svou cestu do země zaslíbené, musí prožívat tyto stavy - musí projít tmou, velkými mukami. Odtržením ode mne vstoupí v tmu. Ta je jak jeden veliký, širý svět, v němž pracuje zlo. Tento svět zaujme člověka a dlouhý čas jej v sobě drží jako zajatce. Ten, kdo chce z tohoto světa odejít, musí prodělat těžké boje s duchy temností, kteří střeží každý jeho krok, každé hnutí. Spatří-li u člověka, svého zajatce, unikání, touhu po životě krásném a čistém, postaví se mu do cesty a nastane velký boj.

Cesta přes moře je cestou ze tmy; je to cesta dlouhá. Není hotova za jeden den ani za jeden rok, trvá často celý lidský život. Kdo přejde šťastně hranice tmy, vstoupí na břeh jiného světa, jiného života, v němž mu svitne na cestu jméno Bůh. Ještě však není zdaleka hotov se svým namáháním, putováním do země zaslíbené. Na břehu moře jej čeká poušť, dlouhé období očišťování duše v utrpení.

Teprve potom, až duše se nechá vést mým slovem, až uvěří a počne žít životem čistým a dobrým, teprve tehdy má naději, že vstoupí na místa posvěcená, do země zaslíbené. Země zaslíbená člověku je láska Otcova. Do ní vejít a v ní žít, je cílem putování člověka přes moře, poušť, bojem a namáháním, vyprahlostí a žízní duše, jež nezná mé milosti, jež je jak půda nezalévaná, nekypřená, neoživená vzešlými semeny bylin, květin, stromů a obilí.

Dívám-li se na vaše putování, lidé, líto je mi vás všech. Lituji vás, kteří jste dosud v širém světě tmy, v zajetí ducha temností. Lituji vás, kteří z něho vycházíte, neboť vás čeká cesta mořem, vodami hříchu a zla, bojem s obyvateli temného světa, kteří vás nechtějí propustit přes jeho hranice. Lituji vás, kteří jste již z moře vystoupili a vstupujete na poušť, ve stav utrpení duše i těla. Lituji vás, kteří z pouště vycházíte, neboť poslední kroky z ní jsou nejtěžší.

Lituji vás všechny, ale kdybyste ještě větší namáhání, ještě obtížnější putování měli do země zaslíbené, do lásky Otcovy, přece to všechno je málo, neboť láska Otcova je ráj. Ráj je místo velké blaženosti, velkého svatého míru. Ten, kdo do něho vstoupí, nikdy se neohlédne na místa obtížná, kde trpěl, namáhal se, bojoval s protivenstvím, kde plakal, bědoval. Neohlédne se, neboť každá vzpomínka na prožitá utrpení přináší mu zahanbení, že tak nepatrně, tak málo se zasloužil o svůj ráj.

Překážky jsem dal na cestu k ráji, veliké překážky vám, kteří jste z něho odešli svou vinou. kdo se jednou lásce zpronevěří, kdo ji zradí, kdo ji od sebe lehkovážně odhodí, ten ji těžko získává zpět jako oblažovatele života, jako krásu své duše. Láska je příliš svatá, příliš krásná, příliš vzácná než aby se s ní zacházelo jako s hračkou, jako s předmětem málo užitečným. Kdo takto s ní zacházel tisíckrát, tisíckrát ji takový člověk podržel a tisíckrát mu vypadla z rukou. Zas a zase ji musel zvedat z míst, kam ji pohodil tehdy, když jí měl dostatek, když žil v lásce Otcově. Sotva ji pozvedne, znovu upadá. Sotva se chvíli potěší, zas opět pláče. Sotva se maličko uklidní, nové starosti a nepříjemnosti jdou k němu, aby z jeho života učinily boj.

Bojujete o lásku již dlouhý čas. Vy nevíte, že o ni bojujete, ale já vím a já vám povím, abyste věděli, že není lehké ani snadné znovu získat ráj, znovu v něm žít v lásce a nesmírném štěstí. Protože vím, že ráj se vydobývá v boji s temnotou, že láska se získává jen velkou, dlouhotrvající a zkoušenou věrností, proto vám říkám:

Bojujte, pracujte, snažte se, vytrvejte, vydejte ze sebe city krásné, dobré a vzácné na znamení, že jste se naučili lásku ctít, lásku vyvyšovat z nízkého místa, kam jste ji odložili v ten čas, kdy jste opouštěli ráj. Prokažte mi věrnost pevnou a stálou, prokažte lásku Lásce. Prokažte dobrý a vytrvalý boj o získání mé i Otcovy lásky, o získání lásky všech bratří vám známých i neznámých, kteří až vstoupí ke mně, počnou vás velmi milovat.

Boj váš není bojem zbraní, jaké zná svět. Boj váš je přemáháním zlého, přemáháním pokušení, jež vás odvádí z pravých cest na cesty nepravé, které nekončí rájem, ale které se oklikou vracejí zpět tam, odkud vyšly do světa, v němž panuje duch temnosti. Boj váš je také vyvoláním v život věcí, jež jsou ve vás jakoby mrtvé a jmenují se: dobro a láska, krása duše, moudrost ducha, světlo jich všech. Tento boj je již bojován na hranicích samého ráje, neboť vstup těchto věcí do vaší duše je vstupem na jeho práh, do jeho svatých zářících bran.

Vězte, že až ke hranicím ráje sahá moc nepřítele. Pokud budete jen na hranici, bude vždy ve vaší duši a o vaši duši ještě boj. Já jsem práh ráje. Jen plné spočinutí ve mně uvede vás v ráj, v místo, kde přebývají všichni milující, všichni svatí synové boží. Avšak kdo ve mně plně spočine? Jen vítěz nade vším zlým, nad nepravostí i nedokonalostí duše, nad překážkami její cesty do ráje.

Mnoho radostí dávám těm, kteří mi radost působí, ale to, co já dávám, nikdy nemá podobu věcí světa, ale vždy podobu tohoto světa, v němž žiji já. I radosti, které já dávám, jsou jiné než má svět. A vy, čekajíce na jejich příchod ode mne k vám, učte se je vidět a znát. Radosti, jež ode mne jsou, působí jako balzám na rány, hojí vaše zranění utrpěné v životě, jenž si mě vzal za svůj vzor. Jsou to ony chvíle, kdy vaše myšlenka ke mně zaletí a dotkne se věcí svatých, které nosím ve svém srdci jako drahokamy, perly, jako vzácný šperk. Nemám je tam jen pro sebe, ale pro všechny, kdo touží, hledají světlo, krásu, lásku, moudrost i dokonalé bytí v míru a pokoji. Těm je rozdávám, těm je vkládám na skrytá místa, jež oko lidské nevidí - až na dno duše.

V okamžiku vaší tiché modlitby ke mně otevře se mé srdce a z něho se sypou k vám vzácné věci v něm uchované jako dary člověku. I přichází k vám tichý mír, jemné vlídné slovo, láskyplný cit, jenž se ve vaší duši promění ve vašeho přítele, který vloží do nitra dobrou radu, vnuknutí, povzbuzení i posílení toho, co je u vás dobré, co je u vás snažením o vysoký stav duchovního života. Hle, tichá radost, nikým neviděná, se vás dotkne. Vy, uklidnění, opět jdete silní dál ke všemu, co je vám uloženo jako práce, úkol v těle. Jdete dál, vpřed, výš.

Vy své stoupání nevidíte, ale já je vidím a velmi se raduji. Z mé radosti pak vzchází radost vašeho srdce, jež vidí, že práce vaše nese užitek, že není marné vaše namáhání tam, kde jste jako otec, matka, dcera, syn, bratr, jako pracovník, člověk - duše postavená k dílu svého obrození, svého znovuzrození.

Budete-li pozorně sledovat hnutí svého nitra, poznáte, že jsem vám mnoho tichých radostí dal od chvíle, kdy jste mě potěšili vroucím díkem za to, že dobro činím každému, ač svět neví, že já dobro činím i přesto, že dopouštím věci bolestné, obtížné, plné nesouladu podle posouzení tělesného rozumu, který mě dosud plně nezná a všelijak mě posuzuje, jen ne podle pravdy.

Vy, kteří ke mně již voláte vroucím slovem: Pane, přijď k nám a uveď nás do svého království, uveď nás v místa pokoje - vy se dočkáte příchodu mého i příchodu vašeho v ráj.

Vy, kteří vroucně voláte s touhou v srdci po svatých věcech života, aby již přišly k vám a daly spočinutí ve mně, vy jste již na samé hranici ráje a dokončujete svůj boj.

Avšak boj, jenž vrcholí, je vždy nejtěžší, neboť s konečnou platností rozhoduje o vás: Jste ďáblovi? Jste Kristovi? Jste synové hříšní? Jste synové svatí? Jste moji, nebo jste cizí? Rozhoduje-li se o tak vážné věci, není možno, abyste žili klidně, abyste neprožívali velká protivenství.

Ten, který vás navždy propouští, který se vzdává vlády nad vámi, který vás vidí blízko mé otevřené náruče nebo již v ní, ten se snaží ztrpčit vám poslední zápas, poslední boj. Ten vás, pokud jste v jeho světě, stále zdržuje na cestě, aby spojení se mnou bylo oddáleno. Do poslední chvíle, pokud duše je v těle, dotud je zápas u vás. Ne však již takový, že by vás znovu svedlo pokušení ve hřích, ale zápas o čas, o každý den, každou hodinu, aby bylo oddáleno spojení se mnou.

Vězte, že čím dříve se člověk spojí se mnou, tím lépe pro jeho budoucnost. Neřekl jsem: Ten bude na tomto místě a ten opět jinde v mém království, ten bude níž a ten výš. - Ale řekl jsem: Podle své práce bude člověk odměněn. -

Bude-li čestná, vytrvalá, usilovná, bude-li konaná s ochotou, láskou i porozuměním, vězte, že ani Bůh zdarma nedává, ale že dává jen přičinlivým, pracovitým, kteří nemilují zahálku a blahobyt z práce jiných, z cizího namáhání, ale kteří vždy a všude přikládají ruce k dílu. Bude-li lidské namáhání užitečné a vyplyne z něho duši dobro, pak zajisté mzda za ni bude vysoká.

Jaká je mzda, kterou přičinlivým dělníkům dám na vinici Páně?

Jsou to místa po mém boku, je to život v nebeských vlastech, v mnoha příbytcích. Zaslouží-li pracovitý, přičinlivý vysokou mzdu, tu obdrží místo v mé blízkosti po pravici Otce, kde stojí duchové moudří a láskyplní, svatí, kteří se mnou řídí svět. Čím je mi kdo blíže, tím více má ode mne lásky, tím více k němu plyne světla. Má-li mnoho světla, je mu dobře, radostno a milo.

Ten, kdo svou práci odbýval a dělal jen nejnutnější, kdo duši své nedodával duchovní světlo, kdo dbal jen o dobro přechodné, končící smrtí těla, ten nezaslouží vysokou mzdu. Jeho duše je zanedbaná a s mnoha stíny. Stačí můj jediný pohled, abych poznal člověka přičinlivého nebo lenivého. Duše jeho sama na něj žaluje. Její pohled vydává vysvědčení a mluví jasným hlasem o onom člověku, jaký je. Nemůže být vymlouvání ani omlouvání: Já jsem dělal to a to. -

Přede mnou nikdo nezastře svou lenivost. Řeknu pak: Nepečoval jsi o věci své duše, jak jsi pečovat měl. Jak mohu ocenit tvou práci? Již v této chvíli jsem ji ocenil. Jdi na místo poslední, které je ještě po pravici v mém království. Hned za ním jsou již ti, kteří stojí po levici, totiž nedokonalí, kteří jsou jako nástroje trestů na těch, kteří přestupují zákony. -

Tak jako odměňuji, tak také kárám a dávám najevo svou nespokojenost s člověkem. Vždy spravedlivě, jak si člověk ten zaslouží.

Chcete-li být v mé blízkosti, chcete-li se mnou pracovat na Otcově díle, nedejte se ničím zdržovat a bojujte o každý den, o každou hodinu, která by vás přiblížila ke mně. Čím dříve budeme spojeni, tím výše budete postaveni do světla krásy a radosti.

Čas je velmi vážný činitel ve vašem spojování se mnou na vaší cestě ke mně a se mnou k Otci. Nemůže vám být lhostejno, kdy ke mně dojdete, kdy dojdete k Otci. Vy se musíte strachovat o čas, abyste nezmeškali hodinu, kdy já budu vydávat Otcovy milosti ke snadnější cestě, k rychlejšímu postupu, k nabytí síly pro rychlé a včasné skončení boje se zlým. Vy nevíte a neznáte hodinu, v níž se otevře svatyně svatých, stánek lásky, aby z něho láska vyšla ku pomoci těm, kdo na ni po celý život myslí a po ní touží celým srdcem, ji dávají na nejpřednější místo ve své úctě.

Láska je nejsvětější svatost Boha vašeho, která vyjde v čase nejtěžších zkoušek věrných, kteří se upnuli ke mně jako dítě k matce, ke svému otci, aby jim dala ze sebe částečku do duše, aby byla schopna co nejrychleji se vyzdvihnout do mé blízkosti a dosáhnout spojení se mnou. Spojení se mnou pak umožní zasednutí na stolice moudrých svatých duchů, kteří slyší mé slovo a vidí mě tváří v tvář.

Hle, doba nejtěžších zkoušek se přiblížila, moji věrní jsou zajisté zkoušeni sterým ohněm, aby osvědčili svou hodnotu. Avšak poslední zkouška je ta, při níž je člověku jako lvici zavřené v kleci, jak vidí hynout svá mláďata a nemůže k nim. Svíjí se a běduje, jakoby ne její mláďata, ale ona sama hynula. Ve svíjení a křečích duše i těla umírá ten, kdo je jako hřích duše, jako její poslední temný stín. Ano, poslední nedokonalosti, když padají z člověka a on se navždy od nich osvobozuje, padají z člověka velmi těžce, a to jsou pro něho chvíle velmi těžké.

V těchto těžkých dnech je blízko vám láska. Ona již vychází ku pomoci. Její pomoc je neviditelná, ale duše ji vidí, duše ji vnímá a přijímá jako zázrak učiněný Bohem. V ní se rozroste síla víry a v srdci láska ke mně do netušených měr. A právě tato netušená míra jí umožní vstup do nebeských bran, do mé blízkosti, do mého srdce. I vyjde ze spojení duše se mnou její život po mé pravici na místě nejsvětějším.

Láska nevychází vždy ku pomoci člověku. Pouze čas od času, jak jdou děje a člověk se rozvíjí, jak vyspívá z malého nemluvňátka v dospělého syna. Vždy však v čase vážném, na rozhraní času, kdy končí jeden den a počíná nový v dospívání člověka, syna božího.

I nyní je čas měření dospělosti lidské, a proto láska vychází vám ku pomoci, neboť blesky se křižují a člověk prochází bouří. Nejen člověk, který je v těle, ale i ten, který je mimo ně, jako hřešící, bloudící i navracející se v Otcovský dům. Všichni jsou zkoušeni, a ti, jimž láska nepomáhá, jimž ani pomoci nemůže, protože jsou příliš zaujati světem nebo příliš hřešili tělem nebo byli příliš chladní a vlažní, ti jsou v nebezpečí, že zmeškají příhodnou hodinu, kdy já budu mluvit a skrze lásku dávat svou pomoc. Bez mé pomoci jdoucí přes lásku těžký bude jejich krok dál. Oddálený bude jejich příchod k Otci a tím oddálena stolice, na níž sedí svatí láskyplní duchové ve věčném světle.

Toužíte-li a voláte-li: Pane, uveď nás v pokoj a mír, Pane, přijď k nám - pak nezmeškejte a pospěšte k lásce, abyste od ní obdrželi pomoc, abyste včas došli po mém boku do mého království.

Nebudete již sami vy, kteří jste prokázali věrnost dobru a lásce i v podmínkách těžkých v čase, kdy láska byla zhrdána a nenávist vyvyšována. Jestliže jste věrní, pak vězte, že k věrným jsem vyslal anděle, aby s nimi žili po dobu, kdy budou v posledních ohních zkoušet ryzost svých citů, své zbožnosti, své oddanosti svému Bohu Ježíši Kristu.

Vyšli již pomocníci jako strážcové dobrých čistých duší, vyšli již a jdou tam, kde září světlo na Zemi. Světlo září jen v lidských srdcích naplněných láskou. Zajisté si andělé moji nespletou cestu a nevstoupí tam, kde je tma. Světlo je jejich domovem a oni jdou k němu, aby mohli na Zemi žít, protože ve tmě by zahynuli.

Řekl jsem: Jděte a pomozte zakotvit světlu na Zemi. Tam, kde je již světlo jako malý plamínek, tam přilejte do něho oleje, aby se více rozzářilo, aby v duši bylo více tepla. Tam, kde je již silný a velký plamen, tam nepřidávejte oleje, ale vezměte z něho a dejte na místa, kde jsou jen malé jiskřičky, aby se i ony rozhořely, aby světlo bylo všude, kde je i víra ve mne. Těm, kterým odejmete světlo, dám sám ze světla svého, aby se nejen vyrovnalo jeho porušení míry, ale aby míra světla přetekla a rozlévala světlo po místech temných, aby byla zřejmá bratrská pomoc těch, kdo se k bratrství vyvinuli a jím žijí jako mírní, snášenliví, tiší a pokorní, trpěliví, pomáhající a sloužící bratři. -

Cesta k Otci je vytýčena a já na ni vnáším světlo, aby bylo vidět všechno, co je na ní jako překážka i jako milost, pomoc, jako volající hlas k Otci, jako hlas Těšitele, Učitele, jako hlas Pastýře svolávajícího své ovce k odchodu do ovčince k odpočinku. Jestliže vám ukazuji cestu a mluvím, že na ní je Ten, který po ní doprovází až ke svatému prahu ráje, zdali nezatoužíte vstoupit na onu cestu, tak dobře střeženou, tak naplněnou účastí Boží? Cesta jediná, svatá, cesta s účastí Boží, je cesta, po níž já vedu jako Syn syny boží. Vedu je, jdu před nimi, aby nezabloudili a nalezli zářící příbytek Ducha. Skláním se k nim, když jsou padlí v prach pod křížem utrpení a pomáhám jim opět vstát a jít vpřed.

Obvazuji je, jsou-li zraněni. Těším je, jsou-li zarmouceni. Povzbuzuji je, jsou-li váhaví a nejdou vpřed. Kárám je, jdou-li zpět místo vpřed nebo zůstávají stát na jednom místě bavíce se příliš světem a jeho vědami. Jsou-li zatvrzelí a stále stejně nedokonalí i hříšní, tu k nim posílám duchy ohně spálit jejich hříšnost a nedokonalost v prach sterým ohněm zkoušek, aby nebyli v temnotě ducha navždy, aby se ke mně připojili a se mnou šli k Otci, pokud On je milostivý a volá: Synové moji, kde jste rozptýleni? Vraťte se ke mně, vraťte se, já vám znovu otvírám rodný dům. -

Nikdo se mnou nezabloudí, ani největší hříšník, jestli se ke mně obrací cestami života zemského i cestami po smrti těla. Přimkněte se ke mně ještě těsněji všichni, přimkněte se více než dosud se ke mně přimykali ti, kdo ve mně věřili, ve mne doufali, ke mně volali a prosili: Kriste, smiluj se nad námi! -

Volejte ke mně, mluvte ke mně, učte se ode mne, přinášejte mi vstříc vřelou víru, naději, lásku. Nebuďte chladní, zdrženliví v projevu zbožnosti, ale nechejte slovo plynout srdcem, citem - láskou, aby nabylo vřelosti a z úst vycházelo jako slovo milujícího člověka jemně a vroucně. Já sám chci k vám vroucně promlouvat, tak jak mě láska k člověku nutí a vede. Dokud však z vašich úst ke mně nevyjdou slova vřelá a vroucí, mé srdce se musí se svou láskou tajit a nemůže ji odhalit člověku v celé hodnotě, aby poznal, kdo jsem já a koho ve mně má.

Já čekám od člověka první ozvěnu svého působení na jeho nitro. Dávno jsem na ně začal působit, leč ono se dosud neozvalo na mé působení jak bych si přál. Nehorším se proto, že mě lidé tak chladně přijímají, chladně se ke mně chovají. Vždyť jsem člověku dosud neřekl plně a jasně, kdo jsem. Nemohl jsem, protože on byl jako dítě neschopný hlubšího přemýšlení o mně. Proto byl opředen prostičkými výklady o mně, jež mohl pochopit, a ty se mu stejně zdály veliké a zázračné. Což kdybych řekl o sobě celou pravdu, kdybych řekl, kdo je Kristus?

Čas jde vyměřeným chodem. Nehledí, zda dítě roste jak má růst, zdali duševně vyspívá úměrně k délce svého života na Zemi. Čas se neohlíží a nevrací se pro ty, kdo pomaleji duchovně vyspívají, kdo dosud v mysli své myslí dětinsky, prostě, nedostatečně. Čas přináší člověku vždy nové poznatky. Tak bylo, tak bude. Jak se člověk vnitřně rozvíjí, taková míra nových poznatků čeká na to, aby je lidské nitro zpracovalo, aby je člověk plně pochopil.

I já čekám na lidské dospívání, abych mohl člověku dát nové duchovní poznatky, abych mu mohl říci, kdo jsem já a kdo je on. Přichází čas, kdy se má člověku odhalit mnohé tajemství. Leč pokud je člověk v duši dítětem, nemohu mu říkat složité poučky. On by je správně nepochopil.

Pravím: Přichází čas, v němž má být člověk poučen. Avšak kdo je hotov, kdo je zralý pro poučení? Já nemohu čas zastavit a říci mu: Posečkej na ty lidské duše, které jsou ještě maličké. Ony si příliš dlouho dětinsky hrály a nenaučily se pracovat a učit se. Posečkej, až dospějí, až se trochu vyučí, až budou mít základ duchovního vědění; pak přijď a pověz, co jim máš povědět. -

Zajisté, kdybych takto mluvil, byla by má řeč bláhová. Na čas je nutno dbát, aby byl dodržen správný a zákonitý chod dějin života. I já se podřizuji času a hlídám, střežím jej, neboť on je veliký pomocník díla. Kdyby ho nebylo, jaká by byla práce? Nikdy by nevěděl, zda má s prací pospíchat nebo ji dělat zvolna podle vlastní libosti.

Proto se nemohu dívat na to, že tolik lidí je duchovně v dětinském myšlení, že jsou jak hravé děti, jež milují vypravování o dějích života Izraelských, že je pro ně často jako pohádka, neskutečný děj, jako věci patřící dávné minulosti. Proč hledí stále na minulost a nehledí na přítomnost a na budoucí věci? Nemohu na ně myslet, neboť jejich mysl, jejich vědomí není živé, není schopné hlubšího chápání a uvažování. Proto žijí svým duchem v oněch starodávných dobách, k nim se stále vracejí a o nich vedou dlouhé učené hovory. Žijí-li duchem v dobách starodávných, značí to, že jsou vnitřně v takovém stavu, v jakém byli lidé tehdejších dob.

Od těch časů však uplynulo mnoho roků. Lidé by měli dávno již mluvit o věcech nových, o tom, co činí Kristus. Jak mají mluvit, když nevědí, co On činí? Oni jen vědí, že konám spasení, že jsem podstoupil oběť. Myslí, že tím je má práce jednou provždy skončena. Jak se mýlí! V tom již je znát jejich dětinské uvažování, myšlení. Mám čekat, až budou schopni jinak myslet, jinak soudit věci mé i své? Nemohu čekat na jejich vyspělost, neboť není možno říci času: zastav se! -

Přišla doba poučování, vyučování mého. Přišla, neboť je den práce Ducha Božího, Ducha Učitele, Ducha Těšitele, Ducha, jenž je nejvyšším Pastýřem všem. V tomto Duchu přicházím a hledím do své země, zdali se najdou vyspělí, kteří jsou schopní mě pochopit, pochopit mou práci, mé obnovené dílo.

Hledám ty, kdo naslouchají svému Bohu, hledám dychtivé poučení, kteří se nespokojují s povrchní znalostí věcí Božích a lidských, kteří touží poznat živého Boha, jenž pracuje, jedná, mluví, učí, dává čas od času nové poznatky, nová poselství, nové Slovo lidu. Kdyby takoví na Zemi nebyli, běda by bylo lidskému rodu. Duch by se od nich odvrátil, neboť nemůže své Slovo dávat nehodným, nezralým nemluvňatům. Odvrácení Ducha neslo by velké důsledky, neboť Slovo Ducha Učitele a Těšitele vstoupilo by do jiných míst, ke tvorům, kteří nemají jméno člověk a kteří také čekají na své spasení. Tím by se člověk nedostal k mé pravici ve stanovený čas. Zmeškání by jej přivedlo na zpětné cesty a znovu by mu nastalo putování přes moře a poušť do zaslíbené země.

Kdo slyší mé volání, kdo pozná, že jsem znovu přišel učit lid?

Ti uslyší, ti poznají, které já sám zavolám, kterým sám dám poznat své vyučování. Já vím, kdo je zralý a kdo nezralý, kdo je jako dítě, kdo jako dospělý ve svém duchovním vývoji. Vy sami se nemůžete odhadnout, nevíte, zda již přede mnou vyspíváte v syny, zda platí pro vás má slova kárná nebo vlídná, plná lásky, zda jsem váš Soudce nebo již váš Přítel i Bůh lásky, jenž se smilovává vždycky, jenž vám odpouští mnohé drobné nedostatky, které jsou vždy navěšeny na mysl i cit, protože je nutno se starat také o věci prosté, o ty, z nichž žije tělo.

I dokonalý, jsa na Zemi živ, proviňuje se v drobných malých chybách, protože je často netrpělivý pro stálou honbu za pokrmem, pro ustavičnou práci pro tělo, že žije mezi hříšníky, nedokonalými, kteří jej buď zraňují slovy a skutky nebo budí pocity odporu a pohoršení, protože jejich život je chybný, takový, nad nímž se rmoutím já. Zvláště ten, kdo dobře zná mé přání, bývá často zmaten a pln odporu, vida velkou špatnost lidu.

Proto pravím, že denně potřebujete mé odpuštění, denně zasloužíte si výtky, i tehdy, nekonáte-li skutky nedobré, i když se snažíte žít se všemi v míru. Dobře vím, co cítí hříšník, dobře vím, co cítí nedokonalý, i co cítí ten, kdo dospěje k dokonalosti. Znám, protože vidím do duše, jako vy vidíte do nádoby, kterou držíte v rukou. Vy víte, je-li prázdná nebo plná, co je v ní. Nemůže vám nikdo říci, že je tam to či ono.

Kdo mluví s přesvědčením, mluví vždy pevně a určitě, bez váhání, bez rozmýšlení. Tak všechna má slova jsou pevná a určitá, neboť všechna jsou z poznatků vlastních, z přesvědčení. Mluvím-li o lidské hříšnosti, mluvím proto, že ji vidím. Mluvím-li o tom, že je třeba poučení, že je třeba práce na duši, že je nejvyšší čas, aby ti, kdo jméno mé berou do úst, začali podle mne žít, pak to mluvím proto, že jsem v Otci a vím, co On si přeje, co On žádá, co je třeba činit tam a tam.

Slovo mé je pravda. Vy je jako pravdu přijímejte a jím se řiďte stále. Nyní, pokud jste na Zemi v těle, nemůžete se přesvědčit o mé pravdě. Ale ti, kteří jsou v těle, každé chvíle mohou z něho odejít na mé zavolání. Až odejdou, dám jim plné přesvědčení o pravdě mých slov. Provedu je cestami lidského života minulého i přítomného. Zjevím jim jejich vlastní pravou podobu, podobu jiných lidí i těch, které sami znají podle jména, i těch, kteří jsou jim neznámí. Tam, u mne, poznají pravdu.

Žel, až poznají, nebudou se moci změnit ihned podle toho, jaké uvidí sami na sobě nedostatky, nebudou moci odčinit to, co zavinili, ani co způsobili z nevědomosti, svou malou snahou, ani své vlažné duchovní cítění, ani cokoli jiného, co na sobě i na jiných naleznou jako vady. Tam je již pozdě na lítost i na pokání, na různé opravy duše. Podle života na Zemi je člověk přijat na nízké nebo vysoké místo ve světě duchovního života, podle zemského života je ceněn.

Vy, kteří pravdu poznáváte již na Zemi a ne teprve až tam, kde je pozdě žít podle poznané pravdy, vy začněte podle poznané pravdy na Zemi žít. Já vás volám k životu podle pravdy, já vás volám k práci očistné i obrodné, já vás vybízím, abyste mne následovali.

Vy, kteří toto Slovo mé, toto volání mé, slyšíte, znáte, vy jste přede mnou již dospělí do té míry, že můžete žít podle mne, že můžete se vnitřně proměňovat do svaté podoby. Já sám vás ke slyšení těchto Slov zavolal a tím vám dal možnost žít podle pravdy, podle svého Boha, podle Krista.

Vybízím-li člověka, aby mne následoval, slovy tak naléhavými, pak mu musím také říci, v čem spočívá následování mne, v čem spočívá svatost člověka. Zajisté mluví evangelia o Ježíši, o tom, co činil jako člověk na Zemi. Každý, kdo chce vědět, jak Ježíš žil na Zemi, může se dovědět z Písem, že žil jako pomáhající, sloužící, jako trpící, jako obětující se, jako mírný a tichý, jako nevinný, jako horlivý učitel, jako výtečný objasňovatel zákona, jako karatel zlého, nešlechetného života duchovně vlažného, chladného, nezjemnělého citem milosrdenství, soucitu a lásky, že žil i jako vzor nejdokonalejšího života člověka.

Následování mne je následování Ježíše, neboť já jsem Ježíš, ten pravý, který zjevil Boha Mesiáše, který zjevil Syna, že On je, že je Ten, který je jako Beránek, Učitel, jako Duch vedoucí člověka dlouhými věky po cestách slávy i utrpení, po cestách ponížení, i po cestách, na nichž je Otec jako Stvořitel.

V Ježíši jsem, a proto vy jdouce ke mně, jděte k Ježíši. Jdouce za mnou, jděte za Ježíšem. Chcete-li žít podle mne, žijte jak žil Ježíš. Ježíš je váš vzor i vaše cesta pravá a jediná, nad níž nikde není, která je člověku ukázána a dána, aby mohl, až ji prokoná, nazvat se svatým synem božím, aby měl bezpečné vodítko, stopu jasnou a zářící, která vede do výšin nejvyšších, do středu všeho života, do jeho hlubiny, do jeho nejvyšší svatosti i do nejvyšší krásy, která vede k lásce.

Pravím: Nebudete-li jako Ježíšové, darmo tlučete na dveře Otcovy a žádáte o vpuštění. Otec mne dal vám před oči, abyste věděli, jak se má nazývat syn boží, jak má žít, jak se má projevovat, žije-li na Zemi v těle. Nuže, co chcete víc? Máte vzor, máte jeho jméno, máte jeho život před sebou. Následujte jej, naplňujte jej, abych já, Syn, vás v syny proměnil a nazval vás svatým jménem syna člověka, jménem Ježíš.

Není tak, jak bylo. Není mne jako Ježíše ve viditelném těle, neboť jsem odešel k Otci. Nyní jsem u Otce jako Syn, jako Duch Páně. Avšak jméno Ježíš jsem si ponechal, abych byl blízký lidem, aby mě chápali.

Kdo mluví o mně jako o Ježíši, dobře mluví.

Kdo mluví o mně jako o Kristu, moudře mluví.

Kdo mluví o mně jako o Duchu, jenž vždycky byl a je, pak mluví nejlépe, pak mluví pravdu svatou, neboť jména měním podle času, podle úkolu, podle práce, již konám u člověka, avšak podstatu svou nikdy neměním. Duch Boží jsem, Duch Páně jsem, jenž přišel jako Láska, jako Mesiáš, a proto se nazývá Kristus.

Vy poznejte, kdo jsem, abyste mi rozuměli lépe než mi rozuměli lidé. Z porozumění vzejde pochopení, z pochopení velká láska. Což je možné nemilovat Toho, kdo život zachránil, kdo život obnovuje a dává mu nové krásy, nové radosti i věčný, ničím již nerušený pokoj a mír? Zamilujte si mne, aby vaše láska ke mně byla poznána celým stvořením, aby z poznání vaší lásky ke mně vyvinula se láska k Bohu u všech, kdo jsou živí.

Oslovujte mne: Ježíši! -

Budete-li mne takto oslovovat, budu vám blízký jako Bratr váš, jako váš nejlepší Přítel. Ponesu s vámi tíži života a půjdu před vámi jako Světlo, jako Cesta, jako Pravda, jako Život, jenž se má naplňovat, žít. Půjdu před vámi neviditelně, nechávaje stopy pro vaše nohy, aby se mohly do nich zasunout vaše stopy a ztotožnit se s nimi tak, že nebude rozdílu mezi šlépějí mou a vaší, že každý, kdo opět za vámi půjde hledat cestu, pravdu i život, uvidí vaše stopy spojené v jednu, ve stopu dokonalého svatého života, který jediný je hoden být v blízkosti života Boha, který jediný má právo na všechna zaslíbení daná kdy člověku, na zaslíbení života po pravici Otce, po boku Krista.

Cesta Ježíše zajisté není lehká. Byla na ní Golgota, byl na ní kříž. Bylo na ní i slavné zmrtvýchvstání i sláva návratu k Otci i vstoupení v Jeho moc. Půjdete-li za mnou, půjdete-li se mnou, pak vězte, že ani jedna z věcí nebude vám odňata, ale v plnosti obdržíte všechno; nejen v utrpení kříže, ale především ve slávě a moci Ježíše vzkříšeného, jenž je na pravici Boží.

Jsem v Ježíši s vámi i před vámi od této chvíle až ke dni, kdy dokonáte Jeho cestu. Pamatujte na mne v každou chvíli svého života, pamatujte, že máte u sebe Bratra i nejlepšího Přítele, že máte před sebou Světlo i Vzor. Žijte podle Vzoru, aby i z vašeho života se stal vzor.

Pojďte ke mně všichni, kteří Boha hledáte, kteří v Boha věříte, kteří toužíte po věcech krásných a svatých. Pojďte ke mně, neboť jste ode mne vyšli a ke mně opět máte přijít, jakmile se vyučíte a budete mít v duši světlo. Ve mně je váš domov, váš krásný svatý cíl.

Hle, já jsem vyšel do vašich cest volat vás, hledat vás, ať jste kdekoli, hledat vás, věřící, milující, rozptýlení, bloudící, opozdilí, vlažní i pobývající v temnotách. Vyšel jsem vás shromáždit a se mnou spojit, abyste nebyli jako ovce bez Pastýře, jako děti bez matky, jako ptáci bez hnízd, jednou zde a jednou tam, jako pole bez osetí, jako tráva nežatá, jako květy bez vůně, jako zbořený krásný dům i chrám. Vyšel jsem jako Pastýř, jako Učitel, jako Beránek, jako Ježíš, jako Kristus ke každému s jiným úkolem.

Já jsem vyšel - pojďte i vy mně vstříc. Vyjděte, hledejte a volejte: Kriste - Kriste - Kriste - kde jsi? -

Já vám odpovím: Jsem s každým a u každého, kdo v Boha věří, v Boha doufá, Boha nade vše miluje. -

Vy, hledajíce mne a volajíce mne, jděte tam, kde tyto věci jsou. Naleznete mne, neboť já se vám dám poznat jak stojím u vás na cestě, kudy jdete k Otci, kudy jdete za světlem, za dobrem a láskou, za velkou svatou moudrostí Boží i za moudrostí člověka.

Hledáte-li Učitele, pojďte ke mně, já jsem Učitel.

Hledáte-li Těšitele, pojďte ke mně, já jsem Těšitel.

Hledáte-li Beránka, pojďte ke mně, já jsem Ten, který snímá váš hřích.

Hledáte-li Pastýře, pojďte ke mně, já jsem váš Pastýř, který vede všechny.

Hledáte-li Světlo, pojďte ke mně, já jsem Světlo všeho světa.

Hledáte-li Boží království, pojďte ke mně, já jsem jeho Obnovovatel i Uskutečňovatel.

Hledáte-li život věčný, povždy krásný, povždy pokojný, já jsem ten Život.

Hledáte-li cestu do nebes, pojďte ke mně, já jsem Cesta vámi hledaná.

Hledáte-li Otce, já Jej zjevuji.

Hledáte-li Syna, já jsem Syn sám.

Hledáte-li Ducha, já jsem Ten, který je Duch Boží.

Hledáte-li lásku Boží, pojďte ke mně, já jsem Láska - a Láska je Bůh ...

Slovo Kristovo 4 (1952, původní znění)

Menu

Vyhledávání

Kontakt