Úvodní stránka | Slovo Kristovo 3 (1952, původní znění)

Slovo Kristovo 3 (1952, původní znění)

Ti, kteří věří, že jsem a dávají najevo úctu i lásku ke mně, dostávají podle stavu svého srdce podíl ze všeho, co jsem již dal, co dávám nyní i co budu dávat v budoucnu člověku. Tyto podíly jsou tak velké, jak je kdo shledán silným ve víře, důvěře i lásce ke mně, jakou míru jich má v srdci. Kdo málo má, málo obdrží, kdo více má, více dostane. Ten, kdo je již vrchovatě naplněn svatými city, dostane míru neváženou, tolik, kolik sám touží mít, kolik žádá obdržet z mé pomoci, ochrany a síly, z mé moudrosti a lásky.

Kdo málo ode mne žádá, je sám proti sobě. Kdo mnoho ode mne žádá a má předpoklady pro neměřený díl ze všeho, co mám a dávám, nad tím se raduji, neboť to je ten, kdo touží po mně, hledá a volá mne - tomu vložím vrchovatě darů do klína, darů takových, jaké nezná svět, neboť nezná dosud pravé lásky, moudrosti, dovednosti lidského ducha.

Proste a žádejte vy, kteří máte v srdci velkou míru důvěry i lásky ke mně. Řekněte:

Pane, dej nám velký díl ze všeho, co máš a dáváš. Dej dary duchu i duši, aby nám byl otevřen zrak i sluch pro Tebe a my se stali cennými pomocníky Tvého díla. Nemůže slepý rychle a správně jít, ani hluchý vykládat moudrosti. Kde by je vzal, nejsa od jiných poučen? Proto otevři nás cele a plně, abychom Tě mohli pojmout v sebe a tím Tebe vidět a slyšet, od Tebe být vyučeni v Tvém zákonu, který dáváš k naplnění všemu lidu. -

Začněte již prosit o dary ducha i duše, abych já vám je mohl dát a vy se jimi stali schopnými mne vidět a slyšet, poznávat mne víc a tím víc se ke mně přibližovat a upravovat svou podobu podle mé do velké láskyplnosti, jakou žiji a nosím v sobě já. Budete-li mne poznávat, budete poznávat i sebe a všechno, co je ve vás i mimo vás jako projev života. Poznáte-li dobře sebe i mne, poznáte, co je ve vás ještě nedokonalého, co schází vašemu srdci, aby bylo podobné mému.

Poznáte-li vlastní nedokonalosti, poznáte správně i nedokonalosti jiných a budete moci je napravovat podle mé rady a za mého přispění. Váš život se tak stane užitečným a cenným, jakým vpravdě být má. Stanete se napřed učiteli sobě a pak teprve jiným. Nebudete pak marně a neužitečně bědovat nad nevědomostí a hříšností lidu a říkat: Kdo jej vyučí, kdo mu otevře zrak k poznání chyb, které ustavičně činí, aby byl hoden Boží milosti, spasení a vyvedení ze tmy do světla, aby zanechal hříchu a žil svatě? -

Pravím vám: Až vy si vyprosíte dary pro duši i pro ducha, zmoudříte, poznáte sebe i mne i jiné v pravém světle. Až podle poznání svých chyb začnete žít svatě, pak z vás učiním učitele jiných, kteří ještě nevidí své chyby, neznají je v pravém světle, že jsou tak škodlivé člověku. Ti, jimž otevřete zrak pro poznání chyb a oni se jich vyvarují a od vás se vyučí svatému životu, ti opět vyučí jiné a ti zase jiné.

Tak půjde světem zvěst o člověku novém a svatém, jejž miluji a jemuž otvírám nebesa, od úst k ústům, od srdce k srdci. I budou všichni ode mne vyučeni přes člověka, člověkem, jeden od druhého, podle toho, jak v kterém člověku budu působit já jako Učitel nejvyšší.

Pokojně a trpělivě snášejte své obtíže v boji s pokušením, s překážkami souladného, pokojného žití ve vaší duši, v rodině, v národě i v celé Zemi a nebědujte nad tím myšlenkami ani slovy. Kdybyste těžce a roztrpčeně nesli své obtíže, nemohl bych vás nazývat svými učedníky a zastavil bych příliv milostí, jež z vás činí ty, kteří jdou v čele zástupu mých vyznavačů jako nejvzornější křesťané, dávajíce svým životem poučení i příklad k následování.

Buďte pamětliví, že vašimi šlechetnostmi chci přikrývat nešlechetnost jiných, tj. zmenšovat před zákonem jejich viny, tmu, aby nevyvolávala nové utrpení lidu. Proto vašich šlechetností musí být zvlášť velká míra, aby se dostalo z nich všem, kteří neumějí šlechetně žít, dobro dávat jiným myšlenkou ani činem. Bedlivě počítám každý váš dobrý skutek, každou myšlenku, jíž dám jméno: myšlenka šířící bratrskou lásku na Zemi v místech, kde již dávno měla být, odkud dávno měla zářit do vesmírných světů. Víte-li, že je počítám, tu nebuďte na ně skoupí. Ať jsem potěšen jejich velkým počtem, ať pro jejich velký počet zmenší se lidské viny před soudem Otcovým.

Zahrnu vás pak mezi duchy vyspělé, hodné nastoupit úřady strážných andělů u všech, kdo bloudí, kdo se nacházejí nad propastmi zkázy duše, kdo upadají v temnotu ducha. Pak bratr bratra povede, bratr bratra bude učit. Pak bude splněno přání mé i příkaz Otcův o službě a pomoci bližním i o bratrském obcování mezi všemi tvory, kteří jsou Otcem učiněni životem živým, činným, krásným a slavným podle života mého.

Mnoho jsem vám dal, víc než můžete pochopit, ale od vás jsem dosud nedostal to, co mě opravňuje k těmto darům: pevnost víry ve vaše poslání, pochopení vážného úkolu vám svěřeného, významného nad jiné práce a služby, které v tomto čase na Zemi se věřícími konají, i naprosté přilnutí ke všemu, co jsem vám dal ve slovu i písmu, přilnutí takové, že duše nehledá již jiné způsoby zbožnosti v jistotě, že to, co ode mne dostala jako pokyn pro zbožnost, je to nejvyšší, co může člověk v těle činit jako duchovní úkon, co vyzvedá duši a činí z člověka prostředníka mých milostí celé Zemi. Uvědomujte si dále, že k vám mluvím, že vás vedu jako Mistr, Učitel, že toužím vést všechny, kdo mají mé jméno za jméno Boha živého, který v Duchu svém je Učitelem všech tvorů.

Nedají-li se vést jiní, buď z opatrnosti, bázně nebo z lenivosti ducha svého, který se nerad učí znát věci nové, neberte si z nich příklad. Kdybyste se po nich ohlíželi, co oni soudí, zda věří v mé nové Slovo, tu odňal bych vám znamení vyvolenosti pro duchovní úřady i úkoly vzácné a vy byste se opět stali pouhými čekateli na titul synovský, stali byste se těmi, kdo nemají dosud jistotu spasení, jistotu Otcovy milosti.

Malá důvěra ke mně bolí mne víc než těžký hřích nehodného člověka, jenž mne málo zná nebo mnou zhrdá. Malá důvěra ve mne brzdí příchod mé pomoci k vám, neboť ti, kteří vám ji zprostředkují, váhají vložit vám do rukou pomoc mou jako nezaslouženou pro vaši malou víru, malou důvěru. Vaše nedůvěra sama tísní vaši duši, neboť ji činí neschopnou přijmout ode mne pomoc a útěchu.

Když já vám pomoc dám a vy ji nepřijímáte, zda se nemám rmoutit a říkat: Zaslepení, kdy vám bude otevřen zrak víry, abyste mne viděli vždy laskavého, vždy ochotného pomoci bloudícímu, trpícímu lidstvu? Kéž byste již viděli a slyšeli, aby padla nedůvěra a vy se hanbili za svou pochybnost v Boží dobrodiní, které je vždy blízké dobrému člověku, jenž dobře smýšlí s jinými lidmi. -

Nehledejte již ve starých knihách duchovní moudrosti a poznání skrytých dějů, neboť se mnoho změnilo od toho času, kdy jsem promluvil v Ježíši a zjevil, že Otec je v Synu a Syn v Otci. Od toho času začalo obnovování všech porušených věcí. Nebylo dosud proroka, který by řekl lidu: Kristus činí to a to, Kristus činí, co přislíbil. -

Nevědí proto lidé, co se děje v skrytu. Nezapsali do písem věci nové, jež dříve nebyly. Jestliže není psáno, není známo, neboť kdo zjeví lidu nové prorokování? Slovo proroků vítr na Zemi odvane, dnes se slyší a zítra se na ně zapomíná. Proto ten, kdo bude prorokovat, musí mé Slovo vtisknout do písem, aby se uchovalo pro všechna pokolení po čas, kdy bude Slovo mé v platnosti, dokud je nezaměním jiným.

Čekejte nová Písma a zavřete knihy staré. Moudrost byla zajisté potřebná pro čas, který byl. Pro čas, který je a který je již na prahu vašeho života jako budoucí, je nutno vědět víc, je nutno znát Slovo Synovo, je nutno znát Jeho činy. Čekejte Slovo Synovo, čekejte zjevení Jeho činů, neboť je třeba, aby lid poznal, co mu praví jeho Pastýř, Učitel, aby Slovo Jeho ostříhal a zachovával jako Slovo Otce, Boha i Pána života.

Lid mluví o Novém zákonu, ale kdo z nich jej zná? Nezná jej, neboť je lidem starým, hříšným, pobloudilým, který žije v trestu pro přestoupení zákona. Starý lid, hříšný lid - k němuž jsem mluvil jako Soudce. Soudce zajisté dbá spravedlnosti, aby všechno žilo jak zákon stanoví. Ke starému lidu jsem přísně mluvíval, ke starému lidu přísně mluvím.

Jen k lidu novému mluvím laskavě, neboť nový lid je lid čistý, který nepřestupuje zákon a miluje, jak zákon přikazuje. Novému lidu není třeba hrozit trestem, neboť on nemá, zač by byl trestán. Neubližuje, nečiní násilí, pomáhá, slouží, pracuje pro blaho všech tvorů a Boha svého miluje. Řekněte, což potřebuje kárání? Nikoli, on potřebuje povzbuzení, aby vytrval v dobrém, dále je rozvíjel a šířil. Jen tento lid vstupuje pod zákon Nový, jenž praví, že Bůh a člověk se budou milovat, že budou spojeni láskou, že bude mezi nimi vztah Otce a syna.

Nuže, kdo je ten, který vstoupil v zákon Nový, který jej zná? Jen ten zná, kdo nade vše miluje, kdo miluje bratrsky všechno stvoření. Jestliže toto činíte, pak vězte, že jste ochránci, strážci i zjevovateli Nového zákona i jeho šiřiteli na Zemi.

Neprodlužujte svá utrpení v těle i v duši obavami, že přijde větší trápení dnes nebo zítra. Netrapte se pochybnostmi, zda bude zas lépe nebo hůře, neboť takové myšlenky podporují ve vašem těle i duši všechny těžkosti, obtíže a velmi je prodlužují.

Jistota, že já o nich vím a vždycky je odstraním jak nadejde vhodná chvíle, zkrátí vaše utrpení víc než si myslíte, neboť ono dnes přijde, ale zítra odejde vida u vás nevhodné místo pro přebývání, když pevně věříte v mou pomoc, když mi důvěřujete celým srdcem, když myslíte a vždy pravíte: Bůh s námi. -

Jaký, myslíte, že jsem? Svévolný snad, který se kochá v trápení lidí a rád vidí slzy, rád slýchá nářky a vzdychání? Ó, nikoli. S lítostí dopouštím soužení, protože dosud není jiného prostředku k proměně člověka ve svatého syna božího.

Vy, kteří toužíte po tomto jménu, musíte soužení přijímat s radostí jako toho, kdo vám nese klíč od Otcova domu a dává vám jej do rukou. Tím se stáváte čekateli všech radostí, vší slávy, která v tomto domě je připravena pro ty, kdo do něj vstoupí. A tato radost a sláva je blízká těm, kdo mě následují již v tomto zemském žití, zapírajíce sami sebe při nesení kříže.

Nebuďte jako ti, kteří tonou ve své bolesti a říkají, že je bolí to či ono, že mají soužení a starosti, že mají mnoho práce, a proto nemohou na nic jiného myslet, o ničem jiném mluvit, pokud to od nich neodstoupí, aby byli volní, klidní a mohli mluvit k Otci chvalozpěvem a modlitbou.

Ale já vám pravím: Ten, kdo dovede na mne myslet i tehdy, když bolesti má i starosti a mnohé práce od rána do večera, ten je to, kdo již má klíč od mého domu, ba co dím, co již má i dveře otevřené dokořán a já již jdu k němu, abych odňal břemena, jež tísní život hříšníků, a učinil jej jiným životem, totiž pokojným uprostřed největšího nepokoje světa, pevným ve víře uprostřed všech pochybností, silným uprostřed pádů do temnoty ducha, šťastným uprostřed největších nářků lidí. Štěstí člověka není v rukou nikoho jiného než jedině v rukou mých. A komu je dám, ten i v největší nouzi o radost nosí ve svém srdci tichou blaženost, pokoj a mír.

Staňte se mi oporou v práci vykupitelské, jíž začal nový věk; protože k člověku jsem se připodobnil, s člověkem musím na tomto díle pracovat. Jiní duchové se nehodí pro tuto práci, neboť nepoznali utrpení sami na sobě, poznávají je jen na jiných, kteří je přijali jako těžké zkoušky, aby se vycvičili, vyučili v činech, učiněných ze svobodné vůle.

Podpora vaše není v tom, že byste sami vykupovali, ale v tom, že mě přijmete v sebe v plnosti Ducha mého i Duše mé, a já pak jsa ve vás na Zemi, mohu konat to, co konám: spasení světa, přeměnu tmy ve světlo, přeměnu zlého v dobré.

Zda víte, kdo jsem?

Vy vidíte tělo, nevidíte ducha. Nevíte, že váš duch je ve světle nebo je teprve světlem odíván, krášlen a posilován. Vy neznáte svůj vnitřní stav, ale já jej znám. Vím, komu dávám slovo, komu zjevuji svou práci v tomto bouřlivém čase, kdy dobro bojuje svůj poslední boj.

Já vás viděl krásné, já vás viděl porušené, vidím i jací jste dnes, a vím, jací budete zítra. Vím to, protože vím, kolik milostí Otec chystá duším, jež hledají Syna s vroucím srdcem, kteří usilují o život vpravdě svatý. Pod přílivem Otcových milostí krásní duše a sílí duch tak zázračně jako rostlina, jíž se věnuje velká péče.

Mnoho na mne naléháte s otázkou: Proč jsi mezi nás přišel, proč jsi zvolil naše duše za svůj příbytek, když svět je velký a mnohé zbožné duše na něm žijí, jež jsou podobny světcům a světicím ctěným na Zemi - proč u nich nebuduješ stánky? -

Vím, že se mohu nadít proměny u toho, kdo si získal Otcovu přízeň. Otcova přízeň se nedává zadarmo jako žebrákovi almužna bez jeho práce a přičinění. Otcova přízeň se vydobývá namáhavě a těžce jako zlato a stříbro v zemských útrobách. Otcova přízeň je vzácná, a ten, kdo ji dostává, musí mít ruce mozolné od ustavičné namáhavé a těžké práce. Ruce jeho ducha i duše musí jevit stopy práce. Těmto mozolným dlaním Otec požehnává, do takových rád vkládá dar.

Já vidím vaše ruce, ruce vašeho ducha i vaší duše, a podle jejich podoby vím, kolik milostí se vám propůjčí i dá. Proto k vám mluvím, proto mám naději, že mé slovo zapadne u vás do úrodné země, že vzklíčí a vydá úrodu.

Spočiňte klidně v mé náruči, jež se vám otevřela, ať žijete v sebevětším protivenství. Vím, komu jsem ji otevřel, vždyť ne zemské tělo vám dává podobu, ale duch váš to je, který vás činí tím, čím jste: duchy lidskými. A kdo jsou duchové lidští? Nevíte, ale já vím a zjevím vám, až přijde čas.

Proto nemluvte stále: proč to a proč ono - abych vás pak opravdu před sebou nesnížil a nevzal vám možnost slyšet mé nové Slovo, jež vydávám na svědectví, že splnil jsem svůj slib daný v prvém pobytu na Zemi, že opět přijdu a ty, kteří jsou hotovi se zkouškami, čistí, Otci milí, uvedu tam, kde jsem já - k Otci, v Jeho dům, v Jeho lásku, v Jeho celý život.

Nikdy jsem se nad světem nepohoršil, byť žil ve velké nepravosti. Proto ani vy se nehoršete nad ničím, ani nad tím, co se vám zdá nespravedlivé a zlé, ale snažte se pochopit moudrost, jíž řídím všechno, co je, tedy i osudy Země.

I tomu rozumějte, proč lidé trpí, abyste se nermoutili vidouce plačící, slyšíce vzdychání a bědná slova od těch, kteří jsou kolem vás jako nevyučený, v pokání žijící lid, jenž čeká na Spasitele.

Dosud svět nezná dobře Boží zákony. Jen malé části skrytých věcí poznali duchovní učitelé lidu, ale vězte, přichází hodina, která nese odhalení všeho, co je skryto před očima věřících i nevěřících, a ti, kteří po pravdě touží a po ní volají s upřímností, aby ona mě zjevila, kdo jsem a jaký jsem, aby nebylo šalby nepravých proroků a lid nebyl na bludných cestách - ti, kteří jsou čistí od hříchu pýchy a mamonu, ti slyší slovo pravdy, slovo Ducha Učitele, slovo moudrosti, slovo lásky.

I padne tma a světlo velké se rozprostře nad hlavou toho, kdo poznal pravdu zjevenou Synem. Světlo toto bude znamením, že Kristus přišel opět jako Slovo k Zemi a v Zemi, jako přišlo Slovo za časů Izraelských zvěstovat vůli Otcovu.

Odvracet pozornost od věcí, jež poutají oči i sluch, a pozorovat věci srdce svého, jeho myšlení, city, klidnit je a utěšovat, když jsou jako vítr neklidné, je zajisté práce namáhavá a obtížná. Odvrátit mysl od světa a upínat ji ke mně i tehdy, když žijete uprostřed ruchu, zmatku, bědování, je nejobtížnější váš úkol. Vy se mu však nevyhýbejte, konejte jej a obracejte se ke mně celým srdcem, vším, čím jste. Jen tak se vyvarujete chybného myšlení i jednání.

Myslíte-li na mne, což můžete přitom myslet na jiné věci, což může do vašeho srdce vejít nepřítel, aby zasíval símě nešlechetnosti? Kde jsem já, není on. Myšlenka na mne upřená zpřítomňuje mne ve vašem srdci a ono se stává místem posvěceným.

Na posvěcená místa pak ďábel nevstoupí a vy budete rychleji unikat pokušení, že vás za krátký čas již vůbec nedohoní - zůstane mezi vámi propast, která se již nikdy nezúží, abyste vy k němu nebo ono k vám opět vstoupilo a odnímalo srdci jistotu.

Nepůjdu zajisté k lidem, kteří se dohadují o výklady Písem, nepůjdu k nim se ptát, zda smím říci člověku nové Slovo, zda, když promluvím, oni opravdu uvěří, že mluvím, Slovo mé přijmou a budou nad ním přemýšlet, budou podle něho žít. Nepůjdu k nim, ale dále je ponechám v přemýšlení a dohadování, neboť kdo místo o duši svou se stará o to, zda jsem na Zemi žil nebo nežil, zda jsem byl člověk nebo Bůh, ten není dosud hoden slyšet mé nové Slovo. Ten si teprve utvrzuje víru, zápasí se svým rozumem, který víru nerad v duši ponechává.

Rozum vypuzuje ze srdce víru ve věci nadpřirozené, které činím, a ti, kdo se rozumem ptají na posudek o mně i všech věcech lidského života, zůstanou nevědomí o životě ducha, ti se jej ještě dlouho nezúčastní. Váhaví, bázliví a opatrní, kteří čekají, až jejich rozum jim řekne: ano, tak jest - ti nebudou vyučeni v moudrosti mé víc než snese jejich rozum, ale pravím: Protože málo poznali, málo vědí, málo také prožijí, málo budou mít radosti i slávy v domě Otcově.

Nejsou všichni stejně bystří k pochopení tajemství života, protože se příliš věnovali světským moudrostem, příliš dbali rozumu, jeho výkladů.

Ale i ten, kdo bystrosti pro věci mé dosud nemá, ať o ni usiluje a snaží se ze všech sil si ji vyvinout, a já, vida jeho upřímné snažení, sejmu clonu na jeho vědomí a on pochopí i nadpřirozené, složité a tajné. Bude mu jasné a srozumitelné každé mé slovo. I bude i on vyučen, bude mu otevřen zdroj moudrosti mé a on se jí naplní a nazván bude také synem moudrým.

Pravím: Co bylo o mně psáno, málo je, ale co o mně psáno bude, mnoho bude. Vy, kteří jste četli o mně v Písmech a uvěřili, že skrze Písmo zjevuji své činy, svou vůli, své úmysly s člověkem, vy čekejte a těšte se na Písma nová, která sdělí lidu, co zamýšlím s člověkem, který je znovuzrozen, který ode mne obdržel nového ducha a novou duši, toho ducha, který z mého Ducha je, a tu duši, která z Duše mé vzala podobu a přioděla se krásou její svatosti.

Čekejte nová zaslíbení, která jsou dána znovuzrozeným, vzkříšeným, kteří ve velké míře a lásce ke mně se dočkali dne svého spasení.

Nadchází čas proměny člověka v člověka. Na kom bude vykonána, ten usedne po mé pravici a počne se mnou soudit, se mnou putovat světy hříchu a zla jako anděl s plamenným mečem mého Slova, které hřímá do hříšných duší jako hrom v pustých skalách tisícerou ozvěnou, že duše se chvějí a začínají pronášet slova prosby za odpuštění.

Pronesou-li prosbu za odpuštění, vystoupí z propasti temnoty a začnou putovat ke světlu. Cesta ke světlu je cesta za spasením. Ten, kdo pomáhá jiným ke spasení, plní úkoly dané člověku.

Neptejte se mne: Kterak se to stane? - ale věřte a vždy mluvte: Stane se! -

Ten, kdo uvěří bez přesvědčení se o tom, že se vskutku stalo podle mého Slova, je v mé úctě, neboť je to ten, kdo již odolává pokušení, chytrosti rozumu, který soudí mne více než soudím já jej, který proti mně mluvívá více než já mluvívám proti němu, že je zbraní namířenou proti mému srdci, které učí milovat chudobu a střídmost, které blahoslaví tiché, mírné, obětavé, schopné si vždy a ve všem odřeknout všeho, co dává svět i tělo k radosti a potěšení člověka.

Rozum vede člověka k užívání radosti těla i světa, já vedu člověka k jejich odříkání. Jak si spolu máme rozumět? Proto ten, kdo se neptá rozumu, ale podle víry ve mne stále jedná, ten je mi vzácným přítelem. Toho pak provedu svými světy, aby se o nich přesvědčoval ne už podle víry, ale podle vlastního jednání.

Přikázání nová dávám nejen vám, ale i duchům, kteří vás pokoušejí. Proto se jich nebojte. Oni již čtou mé příkazy a seznamují se s nimi. Budou vás šetřit podle těchto nových příkazů a nebudou vám klást překážky k dokonání vaší svatosti, budete-li o ni opravdu usilovat a podle přikázání žít v lásce ke mně i k bratřím.

Jestliže mé příkazy dodržovat nebudete, zlehčíte je v očích vašich pokušitelů. Oni pak také nedodrží mé příkazy a vy nebudete mít od nich pokoj. Na vás tedy záleží, jaké asi bude mezi vámi jednání. Ať si na ně už nemusíte přede mnou stěžovat. Nepochodili byste, neboť já bych vám řekl:

Plňte vy a budou plnit oni. Vy jste mi blízcí, ale oni vzdálení, proto vy dříve musíte dodržovat mé příkazy, ustanovení daná člověku, jejž vedu a učím. Buďte vždy a ve všem vzorem hodným k následování. -

Slavné je vzkříšení z mrtvých pro toho, kdo jde podle Jana, nechávaje se křtít křtem jordánským. Proto se těšte, takto pokřtění, na tu chvíli, kdy k vám přijde služebník můj s bílým rouchem a řekne:

Oblecte se a vstupte do domu Božího, hle, Pán vás volá k hostině, abyste v Jeho domě byli nasyceni a napojeni, abyste nalezli svůj nový domov. -

Život váš je velké tajemství, neboť je v něm dobré i zlé. Ten, kdo poznává zlo na Zemi, často se chvěje bázní nad jeho velikostí, silou, nad jeho panováním nad světem i dušemi lidí.

Jste-li čistí, nebojte se. Čistému i nečisté a temné se mění v čisté, světlé a krásné na mé pokynutí tehdy, když končí doba jeho pokušení. Čistému je zlo zkouškou jeho čistoty, nečistému trestem za jeho nečistotu.

Ať tak či tak, důvěřujte mi - já jsem nad ním zvítězil v ten den, kdy byl zjeven můj kříž.

Přivádím vás do své blízkosti svou rukou, svou vlastní silou, ale vy se snažte, jako byste museli ke mně putovat jen vlastním úsilím, vroucí zbožností a vším, co vás ke mně přibližuje, totiž láska ke mně, láska ke všemu, i její obětavé činy pro blaho bratří. Přivádím vás k sobě ne tak, že by má ruka vzala ruku vaši, vy ji pocítili a dali se jí vést. Ruka, která vás ke mně přivádí, je láska má. Láska je neviditelná, a proto vy ruku mou, ruku lásky, nevidíte. Láska má vás vede jako silný vítr zvedá peříčko. Táhne nás k sobě, protože přišel čas, v němž člověk má dosahovat svatých stavů.

Kdo je hrubý v srdci, je přede mnou jako kámen. Kámen je zajisté těžký na zvedání, čím větší, tím tížeji se zvedá. Což mohu k sobě přitahovat kameny? Jaké by to bylo namáhání, jaká zdlouhavá práce.

Já chci rychle pracovat a se zdarem. Proto zvedám k sobě ty, kteří se zjemnili, jejichž duše je hebká a jemná jako peříčko. Ti ke mně letí, jestliže má láska zavolá, otevře jim náruč, jestliže je přitahuje k sobě rukou Boha - Spasitele, Boha - Krista.

Dokud žijete na Zemi, nechtějte, aby u vás nebylo žádné utrpení. Utrpení je prospěšné duši hříšné i té, jež se očišťuje v pokání, i duši, která vystupuje na vyšší stupeň života svatých. Já duši trpící dávám vždy posilu, aby nezahynula v zápase, ve zkouškách a strádání.

Mou posilou je proud světla, které život sílí, dává mu možnost projevu. Proto trpící má vždycky naději, že světlo mé jej nemine, že do něj vstoupí, až přijde chvíle a já budu odměňovat ty, kteří se namáhají, kteří trpěli proto, aby se duše lidská nepohřbila v sutinách zbořeného stánku své krásy, své svatosti, své podoby boží duše, aby nezahynula v přívalu vichřic a bouří, do nichž ji uvedl pád v temnotu. Mé světlo je nad hlavou trpícího jako jeho stráž, skrytý tichý pomocník.

Proto vy, kteří trpíte, jste vždy v mé ochraně, přízni i v milosti Otcově, který utrpení vyvýšil na výkupné, na cestu svatých.

Zbavujte se chyb jako byste se zbavovali jedovatých hadů a štírů, kdyby se vám ovinuli kolem nohou. Vaše chyby jsou ještě nebezpečnější, jedovatější než hadi a štíři. Ti usmrcují jen život těla, ale vaše chyby usmrcují ve vás život, který vskutku je pravým životem, jenž je ve vaší duši jako jiskra, světlo, proud síly, z níž se život vytváří a trvá.

Zbavujete-li se těch, kdo jsou tělu nebezpeční, proč se nezbavujete těch, kdo jsou nebezpeční duši? Hady zajisté vidíte, když vám vběhnou do cesty, ale své chyby nevidíte, neboť se nalézají uvnitř duše a tam konají svou zhoubnou práci.

Dívejte se proto bedlivě do své duše, aby nebyla ohrožena na svém životě, a vypuzujte z ní ty, kdo ji škodí. Vypuzujte chyby své, aby vaše kroky na svaté cestě byly rychlé, aby vás nikdo nepředběhl a neodstrčil stranou, kudy jdou vlažní a leniví křesťané, před nimiž leží ještě dlouhá cesta a mnoho namáhání, nežli dojdou k mé lásce, která je posvětí a dá jim znamení vykoupení.

Není na Zemi člověka, který by nebyl pokoušen, jemuž by nebyla hozena léčka, aby uvízl v nedobré, nešlechetné myšlence, slovu nebo činu. Aby mi nikdo nikdy nemohl vytýkat, že člověka vyvyšuji a zdarma mu dávám velké dary, dovolil jsem jej pokoušet jako zlato, jako drahý kov ohněm.

Chcete-li jít se mnou, připravte se, že tisíce neviditelných rukou vás zadrží a vy s nimi budete zápasit celou svou silou. Budete-li stateční a mně vždy věrní, vydržíte a vybojujete si svou cestu ke mně. Budete-li však slabé víry ve mne, slabé lásky ke mně, budete podléhat pokušení, jež vám budou v cestu postavena, a vy se budete zdržovat, otálet, až ztratíte to, co jsem vám dal jako sílu ducha pro boj s pokušením. Ztratíte-li mou sílu, kdo vám pomůže.

Připravte se na pokušení, ať víte, že cesta zemským životem není procházkou ani odpočinkem, ale těžkým bojem dobrého se zlým, jenž v žádné hodině, v žádné chvíli života na Zemi neustane, ani tehdy, když tělo spí a duše ve snách prožívá podivné osudy. I v nich jsou vaše zkoušky i váš boj s pokušením a svodem k malé víře, k malé lásce ke mně, k životu, jenž člověka se mnou rozvádí. Pozor dejte vždycky, ve dne i v noci bojujte statečně, trpělivě a vytrvale s pokušením.

Kdo posuzuje a odsuzuje chybné jednání lidí? Vždy jen ten, kdo sám chyby dělá, kdo sám je chybující. Kdo chyby nedělá, je mírný jako ovečka a chová se jako holubice. I tehdy, když jiní hřeší, neodvrací od nich tvář a nemluví o nich s pohrdáním, neboť zajisté je již moudrý a ode mne vyučený a ví, že není lehké žít na Zemi a nehřešit, nedopouštět se chyb a omylů, když za každým krokem člověka číhá nástraha na jeho duši. On zajisté se za hříšníky modlí a prosí Otce, aby odpustil těm, kdo nevědí, co činí, jak mnoho se proviňují proti přikázáním, které vedou člověka cestami šlechetnosti a bratrské lásky.

Kdo sám je bez viny, u jiných chyby nenalézá. Kdo je chybný sám, vidí chyby všude. Jestliže vy o jiných stále špatně soudíte, o jejich chybách mluvíte mezi sebou, zda já si nemám o vás myslet, že také patříte mezi tyto chybující a že si zasloužíte můj přísný soud?

Stále se zdržujete a marníte čas starostmi a řečmi o potřebách pro tělo, zda budete mít co jíst a čím se odívat. Vězte, že nejen potrava, již požíváte, sílí tělo, ale ono ze mne bere sílu a jestliže já mu sílu nedám, marně je jídlo sytí a sílí. Proto odvraťte se jednou provždy od stálých starostí o tyto věci a obraťte se cele ke starostem o svou duši.

Budete-li vždy pečovat o svou duši, budete myslet stále na mne, neboť všechno, co vaše duše potřebuje, mám já. A nejen to, já mám i to, co je nezbytné pro sílu těla, pro jeho schopnost pracovat a žít. Budete-li pečovat o duši a na mne přitom myslet, dostane se vám nejen pro duši, ale i pro tělo. Tak budete mít jídlo i oděv, a to nejen jídlo hmotné, ale pokrmy daleko sytější, které já sám připravuji pro ty, kteří se se mnou přátelí a mne milují. Budete pak mít nejen šat hmotný, ale i šat, který já sám tkám a šiji pro svaté duše, aby mohly přebývat v domech Božích.

Vzornost života nespočívá v tom, že se nedopouštíte již drobných omylů a chyb v myšlení, slovu i činu, neboť pokud duch je v těle, potud se před ním ukrývám a on nikdy neví, kde v té či oné chvíli stojím, co si přeji, aby bylo promluveno, co učiněno vůči jeho přátelům i nepřátelům. Proti mně může člověk stát i tehdy, když nejlépe myslí a snaží se žít vzorně. I tehdy může jednat proti mému přání a z jeho činů mohou vzniknout nesnáze i zármutky jiných lidí.

Vzornost vaše bude v tom, když všechno budete konat s úmyslem nejšlechetnějším, nejčistším, jenž přede mnou obstojí vždycky, i tehdy, když z něho vyplyne čin stojící proti mé vůli. Vy neznáte dosud mou vůli ve všem a můžete se mýlit, ale čistota vašeho vnitřního hnutí mysli i citu zušlechťuje vaše slovo, vaše činy. Já se dívám ustavičně do vašeho srdce, na vaše skryté vnitřní hnutí. Toto vnitřní hnutí je pravdivým ukazatelem vašeho stavu, vaší malé či velké nedokonalosti nebo i vašeho stoupání ve svatý stav.

Vaše srdce soudím především. Z čistého srdce plynou čisté proudy myšlení, slov i činů. Proto ten, kdo má dobrou svatou vůli vždy a všude konat jen dobro, kdo má čisté a šlechetné úmysly, ten je to, jehož života i činů si vážím a pro ně mnohé dávám, i jméno svatých. Ten se stává vzorem, jak člověk má žít.

Připravujte se na život v nebesích. Proto vaše nitro se musí zjemňovat na nejvyšší míru, abyste, i když do nebes vstoupíte, nebyli z nich opět vypovězeni na místa nečistá, pustá a temná, protože ještě necítíte bratrsky s každým tvorem, že bratrsky nemilujete, že máte city upínající se jen k vlastnímu životu a ne k životu jiných, k vlastní touze po své radosti a ne k touze po radosti a blahu jiných, s nimiž jste živi na místě, kam vás posílám žít.

Přívětivost je ctnost vzácná, neboť bez ní není bratrské lásky ani jejího projevu. Nevyhýbejte se proto lidem ani setkání s nimi, abyste mohli projevy bratrské lásky co nejvíce vydávat ze sebe a tak sami sebe vychovat v bratry.

Prostota a skromnost nespočívá jen v oděvu a nuznosti věcí potřebných k tělesnému životu, ona je mnohem vyšší a cennější ctnost než myslíte, neboť ten, kdo je prostý a skromný, málo pro sebe žádá, ale hojně přeje druhému. V tom pak spočívá základ pokojného života v nebesích, že jeden druhému dopřává radosti a všeho, co dává život v mé blízkosti, aniž chce sám mít všeho co největší hojnost na úkor druhých.

Mnoho se mluví mezi mým vyznavači o soudu nad světem, který má přijít, ale já vám
pravím:

Ten, kdo jej čeká v bázni, je již souzen, neboť v něm je skryta nešlechetnost, ale ti, kdo čistí jsou, nikdy se neděsí, nikdy jej nečekají v ten a ten čas, protože je již za nimi a oni poznavše jej a okusivše jeho trestů se napravili a nyní mne nalezli jako Přítele a Otce, Boha dobrotivého.

Milovat neznamená jen dotýkat se druhého tělem a mluvit k sobě mile. Pravé milování spočívá v jiných projevech, v tom, že nesete jeden druhému břímě, že se vydáváte v nebezpečí pro jiné, že se nezdráháte trpět za jiné, neboť trpět za jiné znamená milovat, protože utrpení vzešlo z lítosti nad hříšníky a lítost počala proto, že v srdci bylo mnoho lásky a tato láska toužila dát něco na zaplacení hříchů.

A co mohla dát jiného než sebe samu? Vydala se a nyní je u hříšníků a trpí ve vás, neboť já jsem ji do vás vložil již tehdy, kdy první slza vstoupila do vašich očí, aby odplavila ze světa hřích.

Láska je dokonalost, ale není každá láska dokonalostí člověka. Je láska, která naopak jej snižuje, a to tehdy, zamiluje-li si člověk věci tohoto světa, které pominou s tělem.

Pak člověk po smrti těla místo do nebes vkročí do míst, kde jsou podobné věci, jaké mu byly milé na Zemi, totiž všeliké věci lidskou rukou udělané, lidským rozumem vymyšlené, aby zpříjemnili co nejvíc život.

Takovému člověku by pak méně bylo více, i méně takové lásky, kterou nevědomý člověk láskou nazývá.

Pozor dejte a dobře rozlišujte, co svět nazývá dobrem a co dobrem nazývám já, co svět nazývá zlem a co nazývám zlem já, abyste rozuměli řeči mé a nebrali na ni světská měřítka, nedávali jí jiný smysl než má, jak se dělo a dosud děje mezi věřícími, že se přou o slovo mé, co znamená a jaké má významy.

Mnohou hříšnost, kterou často svět odsuzuje, já nazývám zásluhou, zvlášť onu hříšnost, kterou podle soudu lidí dělá člověk, když vyvolává mezi lidmi nové obrodné duchovní hnutí. Toto často svět nazývá kacířstvím a to je v očích světa velkým hříchem.

Není kacířem, kdo mne hledá zvláštním způsobem a chce lidu dát poučení; ale ten je kacířem, kdo pronásleduje a hanobí jeho usilovnou práci pro sblížení člověka se mnou, pro lepší, vyšší život lidí.

Pravé kacířství je nedbání zákona: miluj! - Kdo mě hájí s mečem v ruce a hubí ty, jež posílám vyčistit humno od plev, aby se oddělilo čisté zrno, je v hříšnosti utopený celý. Byť se zdál čistý přede mnou i před světem, je chybně a mylně soudícím, který často vyzvedá to, co já snižuji, a snižuje to, co já dávám před oči lidu jako dobrý příklad života. Byť by pak stokrát se čistým zdál a zbožným, že pro víru jde do boje a za ni prolévá krev bratří, přede mnou neobstojí jeho život jako cenný a záslužný, ale bude v mých soudech vždy tím, kdo přestupuje zákon a jako takový nemá právo mluvit o tom, že je mým pravým učedníkem, oddaným služebníkem, že z mé vůle činí, co činí.

Pozor dejte na to, co svět chválí a čím zhrdá, co odsuzuje a za co dává odměny, abyste rozeznávali vždy správně, kde je pravda.

Kdyby se mne někdo tázal: Pane, co žádáš od člověka, který touží vstoupit do domu Otcova dosáhnout tak plné spásy? -

Kdyby se mne někdo takto tázal, řekl bych mu:

Vícekrát jsem již řekl jasně, co má člověk činit, aby plnil vůli Otcovu. Již Izraelští se ptávali, ptali se i moji učedníci, ptali se a ptají se stále všichni věřící svých duchovních učitelů. Což je to tak těžké k pochopení, tak složité, tajné, že to nikdo nedokáže? Nikdo neví, co má dělat? Pravda je vždy prostá jako dítě, jež se dívá na svět důvěřivýma očima.

Říkám vám prostá slova, jasná a průhledná: Člověče, věř a doufej v Pána Boha svého, člověče, miluj, pracuj, pomáhej a služ, kde je třeba, člověče, snaž se být užitečný všem, snaž se, abys jiným činil to, co bys chtěl od jiných obdržet ve slovu, ve skutku jako lásku, dobro, potěšení, povzbuzení, jako pomoc ve chvílích namáhání, kdy slábnou síly těla, kdy duše je příliš ztrápená. Neobalujte tyto pravdy do učených slov, do vznešených hávů, ale ukažte vzorného člověka jako pilného dělníka na vinici Páně, jenž v potu tváře dobývá si mzdy své, doufaje ve svém srdci vždy v pomoc a přispění Boží i v to, že z jeho namáhání vzejde dobro nejen jemu, ale lidem všem.

Přestaňte se již dohadovat o cestách k Bohu, ale vstupte na ně již teď, v této minutě vašeho života, aby zítra již nebylo pozdě pro vás, pro ty, kteří k Bohu dojít chtějí, ale pro samé rozmýšlení a přemýšlení nad životem i nad Bohem včas nedojdou.

Ptáte se mě zajisté: Pane, co je spasení? -

Já odpovídám ne tak, jako dříve jsem odpovídal na tuto otázku svým služebníkům: Hledejte v Písmech, ona vám všechno poví, co máte a chcete vědět. -

Vám odpovídám: Protože jsem přišel znovu učit svět a psát nová Písma, zjevující to, co nyní činím a co budu činit i potom, až bude nový člověk a nový svět, řeknu vám sám, co musíte vědět. Není spasení jen to, jak lidé myslí, totiž plné odpuštění hříchů. Ono je více. Je zárukou, že ten, kdo je do něho zahrnut, bude vychován, vyučen k úřadu andělů a svatých, kteří jsou kolem mne, činíce mou vůli ve všech věcech a střežíce zákony i všechno, co dílem Otcovým je. Proto spasení je věc veliká a nesnadno dosažitelná ve své plnosti.

Vy, kteří po něm prahnete celým srdcem, jste již do něho zahrnuti, ale ne tak, jak lidé myslí, že je vám odpuštěno všechno, ale tak, že je na vás žádáno stokrát víc než žádal Mojžíš na svém lidu - že je na vás žádáno nejen plnění zákona, ale navíc dobrovolná služba lásky všem, kdo ode mne vyšli jako živé tvorstvo.

Odpočinek je vzácný pro toho, kdo se velmi namáhá a pracuje. Ale jaký je odpočinek můj?

Můj odpočinek neznáte, neboť nevíte, že já jsem to, kdo se namáhá ve všem, kteří se namáhají a pracují. Z čeho má člověk svou sílu? Má ji ze sebe, ze svého těla? Ó, to by jí, věru, bylo málo, sotva tolik, že by si sousta do úst podal. Jeho síla vychází ze síly mé, a všechno, co tato síla má, konám s ní a jí. Proto vy, pracující a namáhající se, na mne vždy myslete ve svém namáhání. Kdybych s vámi nespolupracoval, kde by byl svět ve svých podobách , ve svých pracích, umění, ve svých dílech? Vězte, že já pracuji s pracujícími, aby byly pokrmy, oděvy i příbytky, aby život byl činný a vydával krásná díla.

Proto odpočinek můj není jako odpočinek lidí. Lidé, když jsou unaveni, odpočívají. Já nemohu odpočinout nikdy, neboť kdybych odpočíval, všechno lidské dílo by se bořilo, tělo by ztratilo svou sílu, schopnost hýbat se a pracovat. Jen tu a tam mám úlevu a krátký odpočinek, a to tehdy, když vy myslíte na mne, když při modlitbě odložíte všechno jiné myšlení a konání. Proto já svůj odpočinek hledám u vás a u těch, kdo mne milují, neboť oni na mne nejvíce myslí. Hledám odpočinek svůj nejen v den nedělní , ale i všední. Uprostřed ruchu a práce světa toužím na chvíli ztišit se ve vás, pooddechnout si, když usednete k tichému pohovoru se mnou ve svých myšlenkách, ve svých modlitbách k Otci.

Víte tedy, co je můj odpočinek a jaký je, víte již, proč je přikázáno světit jeden den modlitbou a pokojem od tělesného namáhání. Víte, že odpočívám jen u toho, kdo mi dává hojně myšlenek a modlí se nejen v den mi zasvěcený, ale stále, i tehdy, když svět se stará o své ve věčné obavě o pokrm a oděv v domnění, že se o sebe stará sám a co nevykoná, že nemá. Proto važte si svého odpočinku od této chvíle, co toto mluvím k vám, neboť ve vašem odpočinku od práce těla a zvlášť při vašich modlitbách je odpočinek můj.

Pokoj, který dávám tomu, kdo po něm touží a o něj prosí, je pokoj, jejž nikdo neuvidí, jestliže hledí do vnějších věcí života na Zemi. Vězte, svět, do něhož jste přišli jako lidé, je obrazem toho, co být nemá, je opakem světa nebeského. Jak v něm proto máte nalézt pokoj, mír a bratrskou lásku? Jen ten, kdo dovede svou myslí i citem povznést se nad tento nepravý obraz života, kdo v srdci nosí věci světa nebeského a ne věci světa zemského, jedině ten může nalézt a poznat pokoj pravý, jejž dávám, neboť on má své sídlo v těch oblastech duše, které jsou již hojně ozdobeny a zjemněny láskou - věcí, jež nejsou na Zemi, ale na nebi.

Vy, kteří v nebesích žijete svým srdcem, vy pokoje mého okusíte, jestli se ho zatím nevzdáte z oběti za své bratry, aby jej s vámi mohli okoušet i ti, kteří dosud žijí na Zemi nejen tělem, ale i svým srdcem, aby i oni se pozvedli svou duší do nebes a žili pokojně v lásce a láskou.

Přišel jsem do krajin pustých, chtěje být nablízku lidem. Je-li láska dána mezi nenávist, zda netrpí ten, kdo lásku nese, zda nemá úzkosti ze zlých činů těch, kdo jsou jejich původci? Zajisté přemnoho trpí ten, kdo lásku v sobě nosí mezi pošetilci a lotry, ale což poprvé já jsem v utrpení, což jsem již tisíckrát nenesl kříž v oběti za ty, kdo se provinili žít životem pokorným, svatým a obětavým, kteří pohrdli domem Otce a šli stavět domy své vlastní na různých místech vesmírného prostoru? Není mi novým trpět a obětovat se. Jen ti, kteří mě málo znají, říkají: Kristus byl již ukřižován, a proto není již Jeho kříže. -

Nevědí, co mluví. Já jim ukázal tělo zbodané jen na rukou a nohou. O jiných ranách jsem nepověděl, neboť by se zhrozili mého utrpení a zase by mi reptali: Proč to činíš, Ty, Bůh a Pán, který máš v rukou všechnu moc. Učiň, a svět bude Tvůj bez utrpení. -

Ó, bláhoví, jak málo vědí, co život je a co je nutno pro něj snášet, aby byl tím, čím
být má: svědectvím mé lásky.

Nebojte se, že byste byli osamocení v utrpení svém v domnění, že nikdo jiný nezná jeho sílu, jeho tíhu na duši. Já znám všechny bolesti, které byly a jsou, neboť jsem byl jejich nositelem ve vás dříve než jste sami došli k poznání, že jsem.

I nyní znám dobře všechnu tíhu, neboť spočívá jak na vašich, tak i na mých ramenou. Proto jsem se nazval vaším bratrem, že znám a prožívám to, co člověk prožívá ve svém duchu i duši. A protože na Zemi duch i duše jsou v těle, trpí s nimi i tělo a oni opět v něm a skrze ně, já pak v nich ve všech, skrze všechny a pro všechny.

Rozum váš je osidlem ustrojeným na duši, aby jí zastřelo původ jejího bytí a vzbudilo v ní lásku ke světu, jejž ona poznává skrze tělo. Jestliže si duše zamiluje svět, nezamiluji si ji já. A abych si ji neoblíbil a neřekl jí: ty budeš nevěsta má - proto ji rozum vodí cestami světa a dává jí ženichy své, aby nenastalo mezi ní a mnou zasnoubení, jehož se ďábel leká jako okamžiku, v němž bude vypuzen z těla i Země. Proto užívejte svého rozumu opatrně ve věcech svých, které jsou nutné k životu těla. Pro život a potřeby své duše hledejte jiného pomocníka, přítele a rádce.

Kdo myslíte, že je nejlepším pomocníkem vaší duše? Ten, který ji vychovává v nevěstu mou - duch váš to je. Jeho se dotažte na věci života své duše, neboť on zná moudrost a podle ní vede všechno, co je ve vás i při vás jako bytostné části člověka.

Řeknete mi zajisté: Jak se jej máme dotazovat, když jej nevidíme, ani nevíme, kde bydlí? Pověz nám, Pane, kde je, a my za ním půjdeme a požádáme jej o radu, abychom žili svatě a naše duše se stala Tvou nevěstou? -

Pravím: Je-li váš duch čistý, tedy ve mně je. Jdete-li za ním o radu, ke mně pojďte, a budete-li se u mne dotazovat a upřímně hledat rady ve věcech života vaší duše, poradíme vám oba, neboť váš duch sdělí vám to, co já odpovídám na vaše dotazy. Ne že byste jeho slova slyšeli tělesným uchem, ale vaše vnitřní ucho uslyší všechno, co já skrze ducha vašeho vám sdělím.

Byť byste pak ani tímto vnitřním uchem neslyšeli, nermuťte se. Slovo mé vám duch tlumočí v mocném a silném hnutí vašeho vědomí, takže v něm naleznete myšlenky, jež budou odpovědí na vaše dotazy, budou i moudrou radou, která z vaší duše může učinit duši svatou, budete-li oné rady dbát a činit to, co duch vám vnuká k myšlení, cítění, slovu i činu dobrém, plném lásky.

Mnohé jsou spory mezi duchovními učiteli o mé Slovo v Písmu. Proč tak je? Slovo mé bylo a je vždycky jen pro uši slyšící, které nejen slovo poslechnou, ale jemu také porozumí. Kdo však rozumí mému Slovu? Jen ten, jehož duch je již ve mně a ode mne vyučován. Který duch však ve mně je?

Duch je život. Jen ten život, který dobro plodí, je z ducha, který ve mně je. Život, jenž plodí zlo, není z ducha, jenž je ve mně, ale z ducha, který sídlí v mém nepříteli, v ďáblu. On mu vnuká, co má činit, a proto jeho činy jsou podle ďábla lstivé a nešlechetné, neboť on jiné dosud nečiní. Proto poznáno je, kde duch sídlí, zda ve mně nebo mimo mne, a to podle skutků, které z jeho života plynou. Duch, jenž ve mně je, nečiní již nešlechetnosti.

Jsou však ještě lidé, kteří nejsou dobří ani zlí. Kde možno hledat jejich ducha? To jsou ti, které ďábel již vyvrhl a v sobě je nemá, ale já je dosud v sebe nepřijal. Proto oni jsou jako vyvržené pokolení, k němuž se rodičové nehlásí, kteří bloudí světem a hledají útočiště. Kdo má nad nimi moc, toho poslouchají. Dnes toho pána, zítra opět jiného, podle toho, kam je život zanese, v čí náruči takový duch spočine.

Duch, jenž ve mně již spočinul, je brzy ode mne očištěn a vyučován. Proto on, jestliže mé slovo slyší, ihned mu porozumí, nemá v sobě ani s jinými sporů, je mi oddaný, neboť ví dobře, že ne celou moudrost může poznat najednou, že může poznat jen tolik, kolik z ní stačí pochopit. Proto nikdy neveďte spory o smysl a výklad Písem. Každý, jak rozumí, mluví. Jeden víc, druhý méně mne chápe, podle svého vyučení u mne. Ten, jehož duch u mne dlouho již pobývá, zajisté je moudřejší než ten, kdo teprve maličko ve mně pobyl. Není moudré vést spory.

Mnoho dětí mám, nestejně dlouho se mnou bydlících. Jedni dávno, jiní teprve nyní ve mně se znovuzrozují. Jak dítě roste, tak nabývá moudrosti. Žádný člověk nevykládá nemluvněti zákony hmotného světa. Jak bych mohl těmto duchovním nemluvňatům mluvit o zákonech Božích, z nichž zákony světa jsou jen nepatrná část? Proto každý nechť v pokoji vyčká svého dospívání v syna. Pak pochopí mé Slovo v celé jeho plnosti a významu.

Nikdy neříkejte: Jsem chudobný, nebo jsem bohatý, jsem hloupý, mám mnoho moudrosti, nemám vůli či dostatek rozumu, jsem slabý či silný k práci na Zemi. - To říkají jen ti, kteří nevědí, že to, co jsou a co mají v duši, není proto, že by to vše vskutku jejich bylo.

Já na člověka těžké zkoušky vkládám, abych poznal, co učiní, bude-li chudý či bohatý, bude-li chytrý nebo hloupý, rozumný nebo bez rozumu, bude-li zdráv či nemocen, bude-li žít v radosti nebo v bolestech. Ne vždycky to, co má člověk s sebou na Zemi, je jeho jediný majetek, jediná schopnost. Já ubírám nebo přidávám, abych vyzkoušel schopnost snášet dobré i zlé v životě, činit za každých okolností čest sobě i mně, i tehdy, pošlu-li jej do Země jako tvora, který nemá samostatného rozumu a za nějž musí myslet jiní, nebo tehdy, má-li jej opět nadbytek, že jej svádí k přestupování zákona, naváděje jej k tomu, aby se těšil z nerozumu či slabosti jiných, aby jí využíval.

Jací jste nyní, takoví jste, ale nevíte, jací jste byli dříve a jací budete, až vám dám všechno, co máte u mne uschováno po dobu svého očišťování v těžkém a neklidném životě, jaký je na Zemi. Nemůžete mít na Zemi všechno, co máte mít. Kdybyste měli, nemohli byste žít ve zkouškách, netrpěli byste, neměli byste ani pochybnosti, všechno byste lehce přežili a přemohli, ale nedosáhli byste toho, proč jste uvedeni na Zemi jako lidé nevědomí, slepí nebo hluší vůči mne. Nedosáhli byste výkupného za hřích, za přestoupení zákona, které dávám těm, kdo nesli kříž.

Zpozdilí jsou lidé, kteří se chlubí rodem nebo majetkem, domem nebo polem, tělesnou schránkou nebo dovedností a uměním nebo tím, že jsou pevné víry či že jsou v církvi, jež se nemýlí ve svém učení. Chyba je takto myslet nebo mluvit. Právě tehdy, když někdo toto myslí nebo mluví, beru mu všechno, čím se vychloubal.

Nepozná hned ztrátu všeho, pozná, až vstoupí před můj soud chud na všechno, co v očích světa jej činilo významným a ctěným, a započne mu nové lopocení, nové obtíže, aby získal, co přitom ztratil na své duši.

Vítězství dobra je neviditelné pro vás. Proto se vám často bude zdát, že marné jsou oběti, modlitby i přímluvy za hříšný svět. Nemylte se. Oko těla nevidí, ucho neslyší, že lidé kolem mluví lépe a bez nenávistných slov. To však neznamená, že ti, kdo nenávist probouzejí v lidu, mají stejnou sílu, že již ochabují, že jejich trůny se netřesou a nepadají zdi jejich paláců, vybudovaých v lidských srdcích, v jejich hněvech a reptáních, v jejich nešlechetnostech. Do srdcí lidí vy nenahlížíte, to není dáno žádnému člověku. Jestliže někdo tu a tam nahlédne, pak tam nenahlíží ze své dovednosti a síly, ale proto, že já srdce i to, co v nich je, odhalím a dám svou silou nahlédnout ve věci skryté.

Jestliže tedy do srdce lidského nenahlížíte, jak můžete soudit jeho stav? Ne vy poznáte, ale já poznávám změnu k dobrému a raduji se. Se mnou se pak radujte i vy, byť kolem vás ještě zněla tvrdá slova a pěsti bušily do vás ze všech stran.

Pravím, že dobro je v převaze, a ten, kdo v něm vytrvá v boji až do konce, bude sedět na pravici mé jako syn tisíckrát vyzkoušený v ohních života, kdy zlo zažehovalo stálé plameny ohně, dnes tu a zítra tam, jednou v duši a pak v těle a posléze v obojím, že nebylo místa nezraněného, nezbodaného na synu lidském.

Mírní lidé jsou příslibem, že ne marně mluvím a učím svět. Mírnost je počátek láskyplnosti, je nadějí, že člověk vyjde z pokušení zlého, které vedlo ruku Kaina, že člověk přemůže hněvy, jež z něho činí pomocníka satana a vstoupí do mne svým duchem, aby započal žít jako syn boží, první mezi duchy, kteří jsou jako oživovatelé Země, jako její život viditelný i neviditelný. Ti, kdo jsou mírní, jsou čekateli brzké spásy i když mě nevolají do svého života, abych jej přeměnil ve svatý, hodný stát vedle života mého.

Proto hledejte ty, kdo jsou mírní. Mají vlohy, aby mě pochopili, i všechno, co činím. Ty poučujte o mně, ty přiveďte ke mně, aby se zvýšil počet žijících v lásce ke mně i k lidem, aby se dobro rozmnožilo a posílilo na Zemi a ona se stala místem, kde se rodí andělé, lidé čistí a svatí.

Výtečného ducha má ten, kdo dovede s láskou jednat vždycky, i tehdy, když stojí mezi nepřáteli, i když je mu spíláno a on pronásledován, neboť toto je zkouška nejtěžší, vložená na člověka proto, aby se naučil jednat s nepřáteli pokoje a lásky, aby je odzbrojoval a zneškodňoval. Avšak ne tak zneškodňoval jako je mnozí dosud zneškodňovali setkavše se s nimi tváří v tvář, totiž tak, že jednali jako oni: ránu za ránu, slovo za slovo, protivenství za protivenství.

Jestliže i šlechetný počne rodit nešlechetnosti, pak běda člověku, neboť z toho vzcházejí velké tresty rovné trestům sodomským. Jestliže ďábel činí zlé, není mu to dáno za hřích, neboť on jiný není a k jiným činům není volán, předurčen. Není-li určen, není ani schopen jiných činů. Proto neberte měřítko, že oni jsou zlí a ve srovnání s nimi že jste andělé. Jiná míra i jiné soudy jsou na vás, jiné na ně.

Kdyby člověk jednal tak, jak ďábel jedná, nebyl by živ, ale zahynul by nejen v těle, ale i v duši. Jeho duch by se vrátil do mého Ducha, splynul by s Ním, a nebylo by člověka toho. Člověk nesmí činit zlé a jestliže zlo činit začal, pak proto trpí až dosud a očišťuje se z toho, aby mohl opět činit dobré jako činíval na počátku.

Jestliže duchové temna jsou zlí, vy musíte být jejich opakem. Jestliže oni jednají bez lásky, vy musíte všechno činit s láskou a v lásce. Jestliže oni zraňují, vy těšte. Jestliže zabíjejí, vy pomáhejte k životu. Jestli se hněvají, vy se nikdy nehněvejte, ale vždy čiňte opak toho, co činí oni. To je váš úkol. Duch, který tyto opaky činí, je mnou nazván výtečným, ale co dím - on je dán jako vzor před oči všem, kdo se dobru, lásce i jednání teprve učí.

Jestliže se zlo zlem přemáhá, rozmnožují se hříchy a přestoupení zákona. Kdo pak zlo zastaví, kdo mu odejme sílu, kdo za ně ponese tresty? Pokud lidé nebudou přemáhat zlo dobrem, nebude zlo vypuzeno z člověka ani ze Země, to vězte, neboť jsem zákon nevyhlásil lidem nadarmo. Kdo jej nedodrží až vyprší čas, bude připojen k pekelníkům, aby jim pomáhal ve zlu. I ztratí pak jméno člověk.

Každý nevědomý mi vytýká: Pane, proč dopouštíš zlo? - Vy však nebuďte nevědomí, ale vědomí tajemství života, a proto ať nikdy nevstoupí na váš jazyk otázka: proč je zlo? -

Tak se ptát je dovoleno těm, kteří chodí se zavázanýma očima životem i světem a nevidí, že v mých rukou, v mé moudrosti, lásce i vůli, zlé se mění v dobré, když přijde čas. Vy, kteří věříte, že jsem dobrý a miluji člověka, nermuťte mě pochybnostmi o ceně a významu zlého pro život. Vím, co činím a proč to činím.

Jestliže člověk dosud neví o mně všechno, není to proto, že bych mu vědění nepřál, ale proto, že dosud neprokázal stát se hodným mé důvěry, že bych se na něho mohl spolehnout a zjevit mu všechno bez obav, že těchto vědomostí nepoužijete ke své nové zkáze tím, že jimi zpyšní, že se začne nad jiné povyšovat.

Nehájím se před nevědomými, kteří neznajíce skryté zákony a řády života, příčiny zmatků a utrpení na Zemi, reptají na mou spravedlnost, ba lhostejnost k trápení a nářkům lidí. Nechám mluvit každého i soudit sebe bez netrpělivosti tak, jako se matka nepohoršuje nad dítětem, které z nevědomosti chybně posuzuje věci, jež vidí kolem sebe a nazývá je slovy odlišnými od těch, kterým je učí matka .

Jestliže já se nepohoršuji nad bláhovostí lidských posudků života, ani vy se nepohoršujte, ať jakkoli bláhový a chybný je názor lidí na mne i celý projev života. Vždy si pomyslete: Hle, dítě, jež dosud nemá moudrosti. Posečkáme, až vyroste, až jí nabude a stane se správným posuzovatelem života, až jej Otec poučí a vyučí všemu, co potřebuje pro život podle svého úkolu a úřadu, který mu chystá na nebi i na Zemi. -

Dbám, aby všechny cesty člověkova života vedly ke mně, ať jsou jakkoli nízko položené pod mou nohou. Na všechny vidím a dohlížím, aby jejich směry vedly k výšinám ducha, i když se točí sem i tam, kolem mne i za mne, přede mne i vedle mne, ale vždy tak, aby vyústily na místě, kde jsou příbytky připravené pro člověka od počátku, tedy ne tam, kde jsou příbytky duchů temnoty.

Jestliže se přes mou péči a dohled některá cesta odchýlí od příbytků lidí a vede člověka do příbytků ďábelských duchů, pak je to znamení, že ten člověk ztratil své jméno v činech, jež oni vidí, že si zamiloval více tmu než světlo a tmou se naplnil celý až do poslední části bytosti a tma jej pohltila v sebe. Tehdy tento člověk přede mnou zemřel.

Neříkejte tedy, která cesta vede k Bohu. Vězte, že všechny ke mně vedou, ale žel, ne všechny přímým směrem, ale oklikami. To proto, aby ti, kdo jsou slabí a nevyvinutí v jemných citech i pevné vůli k dobrému, měli dost času k posílení a vyvinutí sebe, aby si zvolna zvykali na obtíže cesty ke mně a neodradili se, vidouce jejich příkré stoupání, jež vyžaduje námahu ducha, duše i těla. Raději se ptejte: Která cesta k Bohu je nejkratší, abychom na ni mohli vstoupit a co nejdříve dojít do domu Otce našeho, jenž je v nebesích? -

Odpovídám všem, kteří se ptají: Synové lidští, nejkratší cesta ke mně je ta, kterou jsem vám ukázal v Ježíši, cesta lásky a oběti. Na ni vstupte, na ní vytrvejte a spatříte mě brzy tváří v tvář. Nebudete pak více putovat, ale budete putujícím pomáhat, aby i oni vstoupili tam, kde vy budete.

Ten, kdo je sláb, zajisté nemůže mnoho a těžce pracovat, jen tolik, nač stačí jeho síla. Jinak by padl ve svém těle. Neukazujte proto na to, že někteří lidé málo trpí, mají málo obtíží v životě na Zemi, a vy máte mnoho. Bláhoví, což já neznám jednoho každého z vás lépe, než vy znáte sami sebe? Vždyť nemůže nikdo děti lépe znát než jejich rodiče. Vědí, které je slabé a které silnější, které je hbité a které hbitosti postrádá a dlouho stojí u práce nevědouc si s ní rady.

Jak byste soudili rodiče, kteří by dětem nestejně nadaným dávali stejně obtížné úkoly, stejné práce a stejný čas k jejich vykonání? Řekli byste zajisté: Jak jsou pošetilí a nerozumní - na hloupém chtějí chytrosti, na chytrém hlouposti, na slabém to, co jen silný může vykonat bez újmy na těle. -

Což myslíte, že já jsem pošetilý nad zemské rodiče, že na dítěti slabém budu žádat, aby těžce pracovalo a předčasně si ničilo své síly dané mu ne pro jeden, ale pro mnoho dní? Nebo na tom, kdo nemá dosud moudrost, budu žádat všechny vědomosti světa i vědomosti o životě duchovním, a to vyslovené správně a bez chyby?

Vím, kdo je slabý a kdo silný v duchu i v duši své. Vím, kdo je již moudrý a kdo se teprve učí moudrým být, kdo již v lásce žije a kdo ji dosud nezná, v srdci nemá. Nestejné vlohy - nestejný čas dávám k naplnění toho, co na člověku požaduji ve vůli, moudrosti a lásce, aby každý z toho, co obdržel, složil účty do mých rukou tehdy, když já poznám, že je hotov s tím, co jsem mu uložil.

Jestliže tedy vy trpíte víc než jiní, víc se namáhejte, víc bojujte s protivenstvím všeho
druhu v těle i v duši.

Pravím: Radujte se sami nad sebou, neboť tím je vám dáno vysvědčení, že vás mám za moudré, silné, statečné a vyspělé syny. Ty, kdo málo trpí, málo pracují a málo se namáhají ve své duši i těle, politujte, neboť to jsou ti, kteří se teprve učí základním poznatkům života jako dítě ve škole mateřské. Před nimi je to, co je již za vámi.

Pro život na Zemi je třeba statečnosti. Proto si važte každého, kdo se na Zemi narodí jako člověk podle těla, neboť v něm již je oživený duch, jenž prokázal, že může samostatně žít, myslet, mluvit i jednat, že je tedy schopen žít v podmínkách, které dává zemský život, v podmínkách obtížných pro zjemnění duše.

Jestliže se nový člověk narodí do Země, je to vždy ten, nad nímž nebylo proneseno slovo odsouzení v místa, kde démoni mají svá bydliště. Takový, nad nímž je toto odsouzení proneseno, ztratí možnost života v lidském těle a může žít na Zemi jen ve tvarech a tělech nižších. I ten, který se vám zdá velmi hříšný a zlý, má v sobě vlohu k dobru, jinak bych jej do Země neposlal a nedal mu možnost žít v těle člověka.

Pošlu-li tedy někoho do Země žít, byť se i projevoval jako hříšník, u mne vždy může čekat milosrdenství, jestliže prokáže aspoň malé služby dětem nebo matkám, nemocným nebo umírajícím, těm, kdo trpí. Prokáže-li při své hříšnosti aspoň jednu z těchto služeb, pak jej zachráním a neodsoudím, až vstoupí před můj soud.

Najde-li pak během života šlechetnou duši, která mě za něho poprosí a u Otce oroduje, pak vězte, že učiním zázrak, a hříšníka, jenž stál na prahu pekelných obydlí, vyzvednu až do předsíně nebes a vložím do něho další díl vlohy k dobrému, že se stane pomocníkem mým i všech, kdo jako on stáli nad propastí hříšnosti, ale z milosrdenství mého do ní neupadli, protože se na Zemi našly milosrdné duše, jimž osud bratří není lhostejný.

Nezhrdejte tedy hříšníky, ale pamatujte, že není na Zemi nikdo tak hříšný, abych od něho neočekával napravení. Toto napravení je i ve vašich rukou, neboť přímluvy za hříšníky jsou projevem bratrské lásky, jíž si na Zemi nade všechno cením a pro ni napravuji i to, co vám se zdá nenapravitelné.

Milovat nepřátele není snadné a já to dobře vím. Proto toto přikázání nedal jsem ve známost lidu Mojžíšovu, abych na něj nevložil břímě těžší než mohl snést, jsa ještě slabý a nevyvinutý do jemnosti duše. Avšak nemohl jsem stále odkládat tento příkaz a šetřit sílu člověka, neboť čím více zlé odplaty, tím pro něho delší cesta ke mně.

Ó, těžko mi bylo nad vámi, lidé! Řekněte, co je lehčí - jít kratší úsek cesty s těžkým břemenem, nebo delší úsek těžké cesty bez břemene? Ať tak či tak, obojí je těžké a obtížné. Já za člověka měl rozhodnout.

Nuže, rozhodl jsem. Nevložil jsem příkaz k milování nepřátel na bedra těch, kteří šli trnitou cestou zemského žití ke mně, k životu pokojnému a svatému v těch časech, jež v Písmech jsou popsány jako časy bojů Izraelských s protivenstvím Země i s protivenstvím nepřátel mých i jejich. Proto se cesta ke mně prodloužila všem lidem, stala se lehčí, ale delší. Avšak našli se ti, kteří volali: Pane, přibliž se k lidu svému a dej mu spasení. -

Jak spasit vás, slabí, kteří nechcete nést břímě lásky po těžkých cestách života? Říkáte snad: Což láska je břemeno? Láska je radost, blaženost a štěstí.-

Ó, nemylte se. Ta láska, již mám na mysli, není jako láska lidská. Láska, o níž mluvím, je to, co dosud neznáte. Je to odříkání všeho, co dává lidská láska. Láska má, o níž stále mluvím, je obětování sama sebe. Chcete být šťastní a nechcete mít, co štěstí a blaho ruší. A přece vaši radost, vaše štěstí stále něco ruší, pokud jste na Zemi.

Kdo jsou tito rušitelé vašeho štěstí? Jsou to ti, kteří stojí v cestě vašeho spojení se mnou. Vy je neznáte, neboť jsou vám neviditelní, ale já je znám a vím, co činí proti vám. Jestliže vás požádám: milujte rušitele svého štěstí - vy mi odpovíte: Proč na nás žádáš nemožné - což někdo může milovat to, co ho trápí, rmoutí a obtěžuje, co mu dává pocity nelibé, nesouladné, rušivé? Jaký je to nesmyslný požadavek proti rozumu? -

Ano, žádám mnoho, jestliže přikazuji: milujte nepřátele své. -

Proti vašemu rozumu mluvím a žádám. Ale což někdy činím něco jiného? Příkazy i rady mé vždy stojí proti vašemu rozumu, neboť on vás drží při zemi a já vás chci pozvednout do nebes. Jak se tedy máme dohodnout? Jeden z nás musí ustoupit od svého přání, aby nebyly půtky, aby nastalo konečné řešení člověkova života. Buď bude na Zemi, nebo na nebi. Být chvíli tam a chvíli tam není trvale možné. Ten, kdo z vás promlouvá: Zemi si zamiluj, pohleď, jak je na ní krásně, jaké radosti jsou v jejím žití - totiž váš rozum - ten neví, že já jsem člověka učinil proto, aby budoval nebesa, a ne proto, aby jen Zemi budoval. Jak však má budovat nebesa, jestliže není schopen vůbec v nich žít? A proč nemůže v nebesích žít? Protože nebesa jsou světem lásky a dobra.

Nemůže nečistý být na místě čistém, aniž by je porušil svou nečistotou, která z něho padá na všechny strany. Nemůže být tma ve světle, ošklivost v kráse, bolest v radosti. Kde je jedno, nemůže být druhé bez porušení tvaru. Proto nemůže do dobra a lásky vejít ten, kdo má v sobě nenávist a nešlechetnost v mysli, citu i slovu. Jak dlouho tedy mají čekat nebesa na své budovatele?

Lidé neznají ještě pravou lásku. Kdy se jí naplní, aby je upravila pro život v nebesích? Nemožno k tomu ponechat člověku čas, až k tomu dojde sám, neboť předlouho by ještě putoval namáhavou cestou, zdržován rozumem světa, který jej velkou silou táhne k životu pozemskému.

Proto počínám krátit člověkovu cestu ke mně do nebes i jeho boj s rozumem tělesnosti. Avšak ne tak, jak mnozí myslí, že člověka na svých rukou přenesu do rajské brány bez námahy. Nohy jsem mu dal i sílu, aby mohly putovat.

Nuže, putuj, člověče, ke mně. Já tě budu podpírat, posilovat, ale cestu konej sám. Abys mohl jít rychleji než dříve člověk šel, říkám ti: Miluj i nepřátele své! - Až toto dokážeš, nebudeš putovat, ale rozepneš křídla a dřív než se naděješ, vstoupíš do nebes jako jejich trvalý obyvatel i budovatel.

Mnoho zármutku se nachází v mém srdci, avšak zármutek, který mi působí mnozí duchové svými šalbami lidí, je jeden z největších. Pravdu máte, jestliže říkáte: Těžká je cesta k Bohu, neboť je na ní mnoho úskalí i svodů, jež se přiodívají do pěkných podob, aby lidé byli obelstěni a uvěřili, že dobré je to, co je duši škodlivé. -

Mezi pobloudilými duchy jsou mnozí, kteří se domnívají, že vědí víc než moji učedníci, kteří jsou chytří a mohou učit tajnostem života neviditelného člověku v těle. I staví se do cest, kudy kráčí člověk hledající můj život, a spatřivše ho, hned zdálky na něj počnou činit nástrahy, aby se stal posluchačem jejich výkladů o tom, co já činím skrze duchy dobré i zlé, že to, co se děje, není práce má, ale četných duchů, kteří sami spravují Zemi i jiné hvězdné světy nacházející se ve viditelném vesmíru. Slova jejich učenosti jsou však šalebná, neboť namlouvají člověku, že všechno činí sami. Chtějí u člověka získat úctu, aby jim zajistila moc nad ním, aby se mohli zmocnit člověka po odložení těla a učinit z něho svého služebníka, který by jim dodal velké vážnosti u jiných, stejně pobloudilých duchů.

Vězte, že člověk má velkou moc, aniž o tom ví. Koho on ve chvále a úctě vynese, ten je upevněn ve svém titulu a moci víc než byste mysleli, a to i tehdy, jestliže si některý duch tento titul i moc přivlastňuje neprávem. Nemohu vám říci, jaký řád platí pro svět duchů, kteří nejsou duchy lidskými, neboť není ještě vhodný čas ani toho není třeba.

Ale tolik mluvím: Komu čest je vzdána člověkem, byť je nenáležitá, ten se stává jeho pánem a může zasahovat do jeho života více či méně, podle toho, v jakém stavu je člověk, zda je již očištěn nebo hříšný. Duchové využívají tohoto práva ovlivňovat člověka a snaží se jej získat pro sebe, aby byli ještě většími pány nad ním. Běda člověku, který upadl do tenat duchů pobloudilých, mluvících lživě a šalebně, neboť dlouhý věk je jejich služebníkem, aniž o tom ví.

Vy, kteří jste poznali šalby a klamy nepravých učitelů, mistrů a proroků, bděte nad každým, o němž je vám známo, že s duchy se spolčuje a nikoli se mnou. Volejte mne ku pomoci a proste Otce. Stane se podle prosby vaší. I cenná mi bude tato vaše služba lásky, cenná bude i pro celý svět.

Není dobré strachovat se ďábelských duchů, avšak také není dobré se o ně nestarat. Jestliže se jich strachujete, oni se pyšní svou mocí nad vámi a činí ještě více než je jim dovoleno činit pro zkoušky člověka, dávajíce tak najevo svou moc nad vámi. Jestliže jich nedbáte, pak ztrácíte ostražitost nad svým životem a oni využívajíce vaší lhostejnosti, vrhají steré sítě na vás k polapení myšlenky, slova, skutku, aby byly k vaší pohaně přede mnou, aby vás snižovaly a činily nehodnými mé přízně, již prokazuji tomu, kdo na mne myslí a hledá u mne to, co potřebuje jeho duše i tělo.

Proto se nestrachujte před nimi, ale buďte ostražití a bdělí v každé chvíli života, aby do vašeho vědomí nevcházely jejich myšlenky nesoucí nelibost, nesoulad, hněv či zármutky nad nehodami denního života v těle nebo zdržení od zbožných myšlenek i různé záliby tohoto světa. Vy neznáte cesty, kudy oni vnikají do vás vnášejíce tam své cítění a myšlenky, tak odlišné od toho, co má člověk myslet a cítit, abych já s ním počal obcovat v skrytu jeho srdce.

Proto vám pravím: Hlídejte své nitro jako dobrý strážce vzácné poklady, aby nevešel do něho nečistý, který znečišťuje všechno, čeho se dotýká, tedy mysli, citu i slova, k nimž vždycky míří jeho krok.

Budete-li bdít a střežit sebe, pak zajisté nebude toho, kdo by vás pokoušel, neboť on nepromarní čas u toho, kdo jej vytrvale odhání od prahu své duše ve dne i v noci, při práci i odpočinku, v radosti i žalosti, i tehdy, když se ke mně obrací v modlitbách svého srdce. Tisíckrát vás bude rušit, ale jednou se odvrátí, vida, že marně u vás plýtvá silou, mocí i chytrostí. Vytrvejte a nebudete si stýskat stále na jeho všudypřítomné pokušení.

Naučte se práci, kterou od vás žádám nejdříve, přede vším jiným, co je třeba dělat, aby bylo živo tělo i duše. Práce, kterou žádám, není lehká. Nedá se zhodnotit rozumem, neboť její výsledky jsou neviditelné. Jsou jen mně známy a já vám je zjevím jen tehdy, jsou-li Otcem uznány.

Co Otec uznává za dobré a cenné výsledky vaší práce, kterou vám nyní přikazuji, abyste ji konali ochotně, rádi a s potěšením v srdci?

Předně poznejte, jakou práci vám nyní přikazuji. Nepřikazuji: navštěvujte chrámy, zachovávejte posty těla, vyhýbejte se lidem, jak činili mniši a poustevníci, abyste nevešli v pokušení ukazujíce veřejně svou zbožnost, přiodívejte se rouchy řeholními, aby každý viděl, že jste jiní než ostatní zástup lidí, že se modlíte podle předpisů starodávných zbožností, že dbáte na čest svou a dobré jméno. Toto všechno dělají ti, kteří jsou slabí ve víře i lásce ke mně, kteří vnějšími způsoby okázalých zbožností zakrývají vnitřní chudobu citů pravé víry a lásky ke mně. Vy jinak pracujte, abyste se zalíbili Otci a On uznal vaši námahu a odměnil ji hojnými dary.

Vy pracujte v skrytu duše na modlitbách, a to stále, nejen tehdy, když ve shromáždění se modlí lid a jeho duše je v činnosti zpívajíc mi písně, které jsou libé tělesnému uchu. Modlitba je namáhavá činnost ducha i duše tím, že se duše musí upínat k věcem neviditelným, o nichž neví, kde se nacházejí. Musí myslet silněji něž myslívá na věci viditelné, neboť to, co nosí ve své představě, co může vidět, slyšet, ohmatat, pocítit, usnadňuje jí pochod myšlení, soustředění, kdežto to, co v představě nemá, ji skličuje a namáhá. Její cit je zvlášť vydán namáhání, neboť milovat to, co oko nevidí, je těžké, skoro nemožné. Kterak se tedy divit tomu, že lid je chabý v citech zbožnosti, že nemá síly změnit podobu své duše a přiodět ji krásou svatosti, jestliže se málo modlí, v duši málo namáhá? Pak duše je jak nevyživené dítě, stále slabé, nesamostatné.

Chcete-li svou duši nadto ještě přiodět rouchem nevěsty - jak ji proměníte, budete-li mít ruce složeny v klín? Sousto samo ještě nikomu do úst nevešlo, vždy přitom musela být namáhána ruka. Bez práce není zlepšení života ani v těle ani v duši. Proto pracujte pilně, jak jsem přikázal vám a modlete se stále. Duši tím posílíte jako se posílí svaly rukou i nohou, jsou-li vytrvale cvičeny. Posilujte svou duši modlitbami, ať zesílí všechno, co je ve vás: vědomí, myšlenka, cit a z nich vycházející činy pro dobro vaše, bratří, s nimiž jste ve mně a pro mně živi. Otec pak odmění vaši práci podle užitečnosti, jež z ní vzejde.

Modlitbu jako práci duše přikazuji vám!

Vzácný je mi ten, kdo uvěří v mé Slovo, že opravdu se přibližuji k člověku v duchu a v pravdě, abych pokračoval v tom, co jsem začal, totiž v úkolu přemožení zlého. Vzácný je mi ten, kdo mě vítá a raduje se z toho, že již jdu, abych zúčtoval a skoncoval s nepřítelem všeho dobra i s jeho služebníky. Vždyť každý, kdo v těle je, v boji je do posledního dechu svého těla, neboť nepřítel útočí ze všech stran na tělo i na duši, aby z ní vytrhl to, co je do ní vloženo jako vloha života čistého, svatého a neporušeného nejmenším přestoupením zákona.

Jdu, abych skončil tento skrytý boj. Nebude však skončen u všech, kdo mě vyznávají a volají: Pane, Pane. - Boj dobojovat pomohu jen nejvěrnějším, nejoddanějším, kteří na mne plně spoléhají a čekají ode mne veškerou pomoc modlíce se v skrytu svého srdce, ustavičně prosíce i děkujíce ve víře, že Otec ve mně je a já v Něm, že společně člověku dáváme, čeho je mu třeba do života a pro život, aby byl svatý.

Ne všechen boj bude naráz skončen tak, aby si všichni oddechli, žili v pokoji a bez pokušení. Od duše k duši budu chodit. Podle síly víry, podle míry důvěry ve mne, podle vřelosti lásky, kterou si duše vyvinula žijíc v utrpení a tísni, podle jejího porozumění věcem, jež zjevuji a nově hlásám, budu ztišovat boj v duši, mimo ní i kolem ní. Budu však boj nejen ztišovat, ale trvale jej vybojuji a tím i zastavím. Dovrším vítězství nade vším pokušením a svodem, nade vším, co se jmenuje hřích, aby duše, jíž pomáhám k vítězství, mohla se trvale spojit se světem, který mám v sobě, se světem lásky, pokoje a věčné radosti, jež vycházejí ze spojení se vším, co dobré je přede mnou, co dává životu pravost dokonalosti.

Pojďte ke mně, vy, kteří bojujete těžký život žijíce v těle, ve světě i v jejich pokušeních a v tomto svém boji myslíte ustavičně na mne spoléhajíce na mou pomoc. Chci vám dát utišení boje, abyste konečně nalezli ve svém srdci pokoj a tichou radost, jež plyne nitrem jako pramének zavlažující suchopár těžké namáhavé práce všeho druhu, jak to nesou dny života na Zemi.

Pojďte vy, kteří se již s láskou na mne upínáte, s láskou větší a vyšší než ta, které vás učil svět. Vám již chci dát vítězství plné a trvalé, aby nebylo již toho, kdo by vás znepokojoval a sváděl, od vás mne vzdaloval pokládaje mezi vás a mne hřích jako nepřekročitelnou přehradu, jako skálu, horu, moře. Přimkněte se ke mně víc než dosud se ke mně kdo přimkl. Jen ze spojení se mnou vzejde vaše dokonalé a trvalé vítězství nade vším, co je jako hřích přede mnou. Jen z naší vzájemné lásky vyplyne vaše dokonalá svatost, jakou žádám na člověku, chce-li vstoupit v ráj.

Jsem zarmoucen nad vaším utrpením, nade vším, co vás ode mne vzdaluje. Potěšte mne a já potěším vás. Dejte mi do rukou zbraň proti svému nepříteli a já za vás vybojuji všechno. Zbraní v mé ruce nejsilnější je vaše důvěra a láska ke mně. Dáte-li mi do rukou tuto svatou zbraň, pak budeme silni ve společném boji. Nebude nepřítele, který by se nevzdal, vida, že mezi námi je silné svaté spojení, jednotná vůle činit vždy a všude dobro.

Ó, duše ke mně přimknuté, důvěřivé a věrné, blízké je vaše vítězství nade vším zlým. Pak je blízký i pokoj vašeho srdce, radost života v nebesích, naše setkání i společné žití.

Nemohu se světu zjevit tak, aby každý naráz poznal a uvěřil, že jsem. Psáno je v Zákonu: Temnota obklopí člověka a hory na něj padnou; i bude nevědomý jména Boha svého, pokud bude žít v trestu za svůj hřích, ani nepozná svého vlastního jména, které mu náleží, jsa živ jen podle těla a ne podle ducha, který jediný má jméno. -

Jestliže je psáno, že člověk nepozná mého jména, pokud bude žít v trestu za svůj hřích, pak se nehoršete, budete-li vidět nevěřící ve mne. Nehoršete se, ale soucit mějte s nimi. Jsou to ti, kteří dosud žijí ve velkém trestu za hřích, neboť nekonali žádné pokání a zadostiučinění, aby jim nebyl počítán k pohaně a pro vyloučení ze zástupu těch, k nimž se přiznávám jako jejich Bůh a Pán, jako Soudce jejich života.

Pokud není náležitého pokání a zadostiučinění, hřích je jako stín na duši člověka. A tam, kde je stín, nemůže vejít světlo. Protože já jsem Světlo, nemohu vejít v temnotu, pokud ona nevystoupí z duše člověka. Ti, kteří ve mně nevěří, jsou ti, z jejichž duše tma, stín hříchu, nevystoupila. Kdyby odešla z duše, vešlo by do ní světlo a já s ním. Oni by ve mne uvěřili, protože by pocítili můj dotek, mé působení a nezdráhali by se říci: Bůh je. -

Protože se však náležitě nepřičiňovali, aby se očistili před mýma očima aspoň tak, abych na ně opět mohl pohlížet, mají v duši tmu, a proto já nejsem v nich. Protože já nejsem v nich, oni o mně nevědí, neznají mne, nevědí, jak působím na nitro, a proto říkají: není Boha. -

Nehoršete se, když slyšíte tato slova, neboť mluví svou pravdu. Já nejsem živ pro ty, kdo žijí v temnotě, neboť já jsem Světlo a oni světla neznají ani nevědí, že je. Proto pravdu mluví. Avšak tato pravda je jen jejich, omezená, pravda, kterou poznávají jen svým rozumem a smysly těla. Kdo mne zná, ví, že nejsem zachytitelný rozumem a smysly těla. Proto ten, kdo jen rozumem a smysly těla žije, nikdy o mně neví a o mně se nepřesvědčí. Říká: není Boha. -

Jeho pravda však není pravá a celá, je jen omezená na vnější potřeby a zákony života. Kdyby tito lidé měli pravdu pravou, která je ve mně, v Duchu, a svým duchem ji postihovali, poznali by svůj omyl a káli by se z něho. Oni nemají pravdu ze svého ducha, protože je ještě mrtev a neví nic o životě. Teprve až bude vzkříšen a znovuzrozen, pozná mne.

Duch mne poznává, nikdo jiný v člověku. Jestliže duch mne nemůže poznat, protože spí, nevidí mne ani neslyší, kdo za to může? Zajisté duch sám, protože se mu líbí jeho stav, v němž nemusí dbát mých zákonů a může žít podle sebe, protože je lenivý a nedbá na to, že já volám k práci každého ducha, aby jeho život byl užitečný a vydával svědectví o mně, že já pracuji stále a se mnou všichni, kteří vedle mne i ve mně jsou. Jestliže takový duch není přede mnou živý a činný, pak já nejsem živý a činný před ním.

Člověk, v němž tento neživý duch žije, nikdy ve mne neuvěří ani uvěřit nemůže, a to tak dlouho, dokud se přede mnou neočistí ze své hříšnosti na stanovenou míru, abych snesl pohled na něj bez lítosti, bez zahanbení nad ním. Až se to stane a on dosáhne stavu, že já od něj pohled neodvrátím, pozná, že já jsem, neboť tehdy jej povolám k soudu a řeknu mu, co má dále činit, abych se na něho již nehoršil, ale dával mu svou přízeň. Od té chvíle se pak stane věřícím ve mne a nastoupí cestu ke svému spasení.

Ptáte se v skrytu svého srdce: Pane, bezbožníci proti Tobě mluví a rouhají se, hříšníci hřeší a jsou pro pohoršení. Proč na ně neuvalíš tresty, aby svět viděl Tvou spravedlnost, moc a sílu a všichni ve strachu pak činili pokání a napravili se? -

Pravím: Nevíte, co mluvíte. Neptá se mne váš duch, v němž je rozum pravý, rozum z moudrosti mé. Ptá se mne rozum nepravý, který není v duchu, ale ve vašem těle. To všechno soudí podle sebe, podle světa, z něhož vzešel. Ten je pak tělo a to mě nezná ani nemá moudrost, která je ve mně a v těch, kteří jsou se mnou spojení.

Se mnou je spojen duch. Ten jediný může poznat všechno skryté a neviditelné, i zákon a řád, podle něhož jednám s hříšníky a bezbožníky. Protože to on ví, neptá se mě po jejich osudech, ale snaží se, aby se jich co nejdříve vyvaroval a mezi hříšníky nepatřil. Ptáte-li se mne na osudy hříšných a bezbožných, je to zajisté proto, že váš duch, vstoupiv do těla, ztratil vědomost o všem, co je skryté jako život, děj i místo, na němž se všechno projevuje.

Váš duch ztratil vědomosti jen na čas, na dobu, dokud si nepodmaní tělo a nestane se jeho pánem. Pokud je tělo pánem nad ním, je slabý a mdlý a nemá žádných vědomostí o mně. Až víra mu dodá sílu a on povstane k vládě nad tělem a ji si plně získá, pak získá všechno zpět, co o mně věděl. Začne poznávat mé zákony a jak je začne poznávat, je již dobře, neboť může podle nich žít a tím se ke mně přibližovat. Čím více plní mé zákony, tím jsem mu bližší a on lepší. Čím více se zjemňuje, tím více se ke mně přibližuje, až jedné chvíle mě spatří tváří v tvář. Pak pozná, že jsem laskavý a mírný, že jsem zákon musel dát, aby život měl směrnice pro svá tvůrčí díla. Ale tento zákon mi nebrání v lásce, on je jí přímo naplněn. Kdo jej zná, ví, že je vydán z lásky a pro lásku.

Avšak můžete říci: Cožpak tedy láska soudí bezbožné a hříšníky? Jak láska může určovat tresty, když je plna milosrdenství? -

Pravím znovu: Nevíte, co mluvíte. Jen nevědomost mi dává otázky a horší se nad mnohým. Poznejte, co je soud, že není konán jen mnou, ale samým zákonem. Jestliže zákon vyšel ode mne, jsem jeho vydavatelem, jsem zákon sám. A tento zákon ve mně soudí všechno, i člověka. Protože člověk je ode mne, má to, co mám já, tedy i zákon. On je v člověku, protože v člověku je život a každý život sám o sobě je již zákonem sám sebou a v sobě, neboť určuje rovnováhu života, aby v něm bylo všechno, co v něm má bý t ve správném složení.

Jestliže nastane porušení rovnováhy, je porušen zákon. Každé porušení zákona vyvolává uvnitř života poruchy, obtíže, jež jsou trestem za jeho přestoupení. Nesoudím tedy život člověka jen já sám. Člověka soudí i jeho život, ti, kteří jsou jeho svědkové, totiž všechny činy, které ze života vzešly. Jestliže tyto činy byly v souladu se zákonem, je dobře, člověk žije v pokoji. Jestliže nebylo souladného žití, je to znamením, že člověk žil v trestu za přestoupení zákona, jež u něho nastalo dávno předtím ne ž vstoupil do země jako člověk. Kdyby nebyl porušoval zákon, byl by žil v nebesích a nebyl by poslán do země. Na Zemi žije proto, že je v něm nerovnováha, že je porušen v nejzákladnějším bytí, totiž v duchu. Porušený duch nemůže být mezi těmi, kteří mají rovnováhu, aby nevnesl do jejich života narušení, jaké má sám.

Otázka je, jak člověk poznává své porušení. Poznává je podle toho, že žije v utrpení, neboť ono je následkem přestoupení zákona, ono je pokáním i trestem. Nepozná-li člověk, pokud žije na Zemi, že přestupuje zákon a porušuje rovnováhu svého života, má v životě nesnáze a utrpení, pak to určitě pozná, až odejde ze Země. Tělo zastírá poznání příčin těžkostí života. Proto pokud je v něm duch, člověk tápe a neví, proč jsou obtíže, proč je má on i jiní, proč je vůbec život těžký a ne lehký. Neví to, protože na Zemi není zákon a řád života dokonale poznán. Když však duch opouští tělo, není zábrany v poznání zákona, neboť on je vtisknut do ducha.

Člověk přestupující zákon najde po odchodu z těla soud, neboť soud je před branou do života vyššího. U tohoto soudu nad člověkem nejsem jen já sám, ale vždy je u něho svědek. Tím je člověkův zemský život. On je vlastně žalobcem na člověka, neboť jej zobrazí v pravé podobě. Každý čin člověka je v něm vryt, nesmazatelně vtisknut.

Zemský život je jako kniha, do níž se vpisuje nesmazatelně každá myšlenka, slovo i čin. Tento živý svědek činí záznam každého hnutí duše a člověk jej bere s sebou na jiný svět. Přijde-li s ním k soudu, tu vypovídá o všem, co člověk konal, mluvil, myslel i cítil, co prožíval jako bolestné nebo radostné, klidné či neklidné roky, dny, hodiny minuty či vteřiny, zda jeho činy byly dobré, méně dobré nebo hříšné.

Tato živá kniha člověkova zemského života je svědkem nad všechny svědky, je pravdivá a spravedlivá. Nic nezamlčí, neomluví, nepřidá. Je to zrcadlo zobrazující tělo, duši i ducha člověka do nejmenších podrobností. Tento svědek zjevuje lidské činy, aniž bych se já sám na ně ptal. Mluví a žaluje na člověka přede mnou i před ním samotným a jemu samému tváří v tvář. I zardívá se často ten, kdo nedobře činil, hanbí se velice přede mnou, i když se neptám: Co jsi činil, člověče? - Nemusím se ptát, neboť dříve již je to známo nejen mně, ale všem, kdo jsou kolem mne a se mnou jako moji služebníci, moji přátelé.

Živé svědectví začíná mluvit před soudem toho, kdo k němu přišel, jsa mnou zavolán. V té chvíli člověk ví o sobě to, co vím o něm já, zná svá přestoupení i své hříchy, neboť ony se mu zjevují před očima jako svědkové, žalobci, karatelé i soudci nad ním. Jestliže pak za člověkova života na Zemi nevěděl nebo vědět nechtěl, že by činil nešlechetnosti, bezbožnosti či hříšnosti, že porušoval zákon, pak dobře by bylo, neboť za to na Zemi trestán nebyl. Trest začal, až poznal, co činil nedobrého, čím porušoval řád. Jakmile se setká tváří v tvář s podobou svého života, až se mu jeho činy zjeví samy při soudu v živé knize jeho života, jeho činy nedobré, v té chvíli nastoupí trest, aniž by mu někdo o trestech mluvil a je určoval.

Pravím: Nejsem jen sám soudcem nad člověkem bezbožným a hříšným, ale ti, kteří o něm mluví jako o hříšníku, totiž hříchy samé; ty na něj nejen žalují, ale jej i soudí a vyměřují trest. Život sám sebe soudí, sám nad sebou vyměřuje trest, neboť zákon je v něm od jeho počátku a on jej dobře zná. Ten pak, kdo v životě je jako člověk, zná zákon. Nezná-li jej jeho tělo, zná jej jeho duch, který je v něm jako život sám, a ten pak je žalobcem i soudcem sám sobě.

Proto vy, znajíce tajemství soudu nad člověkem, neříkejte nikdy: Hle, ten člověk hřeší a není za to trestán. -

Taková řeč je prázdná, bláhová a viní vás z nevědomosti. Hřeší-li někdo a není trestán, o tom pravím: Trest jeho začne v té chvíli, kdy pozná svůj hřích. Nepozná-li jej na Zemi, pozná jej, až ji opustí a stane tváří tvář zrcadlu svého života.

Buďte proto trpěliví s hříšníky a nežádejte tresty na ty, kdo jich zasluhují již na Zemi. Přijdou neodvratně, jako neodvratně přichází smrt těla. Starejte se raději o svůj osud, aby nebylo svědectví hříchů proti vám, abyste sami sebou nebyli trestáni. Starejte se, abyste nežili v hříchu přestoupení zákona a mohli se těšit na život v nebesích, který přichází po zemském životě, v němž nebyl hřích.

Prosíte mě stále: Pane, pomoz nám, Pane, dej nám. -

Mám zajisté všechno, čeho je lidem třeba. Mám sílu, vůli, moudrost, lásku i mnoho jiného, bez čeho nemohou lidé žít, a žijí-li přece, pak těžce, v utrpení duše i těla. Avšak má pomoc, mé dary jsou příliš vzácné než aby mohly být dány každému, kdo je žádá. Vy víte, že lidé jsou hříšní, neboť vidíte jejich skutky. Já však vidím víc. Vy vidíte jen to, co vidí vaše oči. Avšak já vidím to, co vy nemůžete vidět, protože jste v těle. Já vidím myšlenky lidí, které jsou vám utajeny.

Jestliže vy se hrozíte skutků lidí, co mám říkat já, vida jejich původce, myšlenky? Než je skutek vykonán, musí být napřed promyšlen. To je správný postup činů člověka. Stává se však, že je tomu naopak. Člověk něco promluví, vykoná, aniž na to předem myslí, aniž ví, odkud k tomu je vzat či dán popud. Teprve když skutek je vykonán, vidí člověk své dílo, uvažuje o něm a tu často na něm shledává nedostatky. To proto, že nezachoval správný postup, že jednal bez pomoci mysli, jež soudí správnost všeho dění. Skutky konané nepromyšleně, bez příčiny, nedají nikdy správný užitek. Jsou mdlé, nevýrazné a nezanechávají významných stop v prožitém životě. Jen ten čin, který vyšel z mysli, vstoupil do citu a odtud k vůli, je činem, jenž označuje člověka za dobrého, čistého, moudrého, nebo neuvědomělého, pobloudilého.

Jako jsou lidé zvyklí jednat a mluvit neuváženě a ledabyle, stejně se chovají i ke mně, jestliže jsou mezi těmi, kdo ve mně věří. Otcové jejich je učili: Věřte v Boha a modlete se - a oni tedy věří a modlí se. Řekli jim: Navštěvujte chrámy a konejte předepsané úkony klanění a ctění Boha - a oni tak činí. Činí tak proto, že tak činí jiní, že tak činil jejich otec, matka, celý rod.

Hle, skutky dobré a krásné - říká ten, jenž to vidí. Hle, zde duše zbožné, v Boha věřící - řekne opět jiný, neboť skutky, které člověk veřejně koná, mají dávat svědectví o tom, co je v člověku. Jestliže navštěvuje chrámy a v nich se modlí před očima jiných, tu zajisté si zaslouží být nazván věřícím a zbožným. Tak soudí lidé podle toho, co vidí.

Já také soudím podle toho, co vidím u člověka, jenže já vidím víc, vidím skrytá místa, kolébku všech lidských činů. Dívám se do ní stále, jaké myšlenky se v ní rodí, jak bude onen člověk žít, čeho se od něho mohu nadít za rok či za celý život. Dívám se, avšak co to? Kolébka prázdná, ticho v ní a pusto. Neleží v ní nikdo živý, krásný a čistý, nad kým bych se radoval, že vstupuje do lidského života, aby z něho učinil život užitečný, cenný , život, jaký má být, abych na něj patřil s radostí a hrdostí, že je to život mých synů a dcer.

Smutno mi bývá nad prázdnou kolébkou bez svatých čistých myšlenek i skutků člověka. Není-li v kolébce, není ani jinde, ani v domě onoho člověka, ani v jeho duši. Cokoli tento člověk učiní, je prázdné a mdlé, neboť není v jeho činech síly, jež vychází z dobré vůle, z citu i mysli, v nichž je vůle zakotvena jako řídící i uskutečňující složka v lidském dění.

Co platno je tomu člověku, že se modlí a podle zvyku volá: Pane, pomoz, Pane, dej - neboť takové volání nevychází z onoho místa v duši, na něž pohlížím a je bedlivě zkoumám. Není-li volání podepřeno myslí, citem a vůlí po nalezení a nabytí toho, co mám a co mohu dát člověku, já jej neslyším nebo slyším slabě. Je-li modlitba slabá, jak může prorazit nebesa a vstoupit až ke mně, abych slyšel každé její slovo, mohl je uvážit a splnit její přání?

Pravím: Pokud mysl není zakotvena v dobré vůli i snaze, pokud cit je prázdný a chabý, pokud slovo z nich nevychází jako jejich mluvčí, pokud skutek není naplněn tímto vším dohromady, pokud v něm není znát, že se zrodil z myšlenky a citu, vůle, snahy, touhy po životě dobrém a čistém podle mých příkazů a přání, potud je tento skutek mdlý přede mnou, já jej nevidím nebo vidím slabě. Pokud skutek je přede mnou chabý, potud se nemůže nadít mé podpory, pomoci, mého přispění, nemůže dobře splnit svůj úkol a jeho význam je malý nebo žádný. Nemůže pak být zásluhou ani splátkou na dluh za hřích ani vysvědčením zbožnosti.

Mám jiná měřítka na skutky než lidé. Přede mnou nejsou svědectvím zbožnosti činy, jež jsou podle lidí. Zbožností není pro mne zbožnost viděná očima lidu v chrámu, jak ji člověk projevuje hlasitou modlitbou, kleknutím a častou přítomností při všech chrámových pobožnostech. Ani nejhorlivější zbožnost není u mne pravou, jestli o ní neví srdce. Srdce pak o ní ví jen tehdy, jestliže dříve než na rtu zrodí se v srdci jako čistý svatý cit víry ve mne, jako touha projevit mi důvěru, úctu i lásku.

Dříve v mysli a v citu než na rtu musí být modlitba, aby byla vroucí a silná, aby vstoupila vzhůru ke mně, prorazila zemskou temnotu a vešla do světla. Jestliže není tohoto vnitřního podkladu, pak je to modlitba úst a ne srdce. Modlitba úst je pak onen skutek mdlý, jenž má málo naděje na záznam v knize života jako skutek, jímž se vydobývá zásluha pro duši, pro její život v dobrém podle mé vůle.

Mnoho modliteb pronesli lidé, a přece jejich život zůstává stejný, těžký a bolestný. Proč? Protože to nebyly modlitby pravé, silné a vroucí, jež dojdou až přede mne. Jen modlitby, které svou silou se dostanou přede mne, mohou se nadít slyšení i vyslyšení, mohou dát modlícím to, čeho si žádá ode mne. Avšak co on žádá ode mne?

Málo mě lidé žádají o potřebné a nejpotřebnější, více o to, co slouží jejich tělu než blahu jejich duše. Jedná-li se o pomoc nemocnému tělu, tu jedině dovede modlitba zesílit, neboť vychází z duše zúzkostnělé z blízkosti smrti těla. Jedná-li se však o duši, o její uzdravení a posílení, tu modlitba je slabá a mdlá, neboť lidé ještě nevědí, v čem tkví kořen jejich těžkostí. Kdyby věděli, prosili by vroucně, celou silou duše: Pane, uzdrav naši duši, ať je opět silná, krásná a svatá, abys ji přijal na nebesa a ona nemusela již trpět s tělem, prožívat jeho smrt. -

Oni však prosí: Pane, uzdrav mé tělo, abych mohl pracovat a žít na Zemi. - Bláhoví, nevědí, co žádají. Kdyby věděli, že život na Zemi je pro ně pokušením a trápením duše, neprosili by o její prodloužení. Kdyby však přece prosili o udržení těla, pak by prosili: Pane, uzdrav mé tělo, aby v něm duše mohla žít proto, aby hodně trpěla, pracovala a činila mnoho dobrého jiným a tak se očišťovala a napravovala všechno, co v ní bylo jako hřích. -

Jestliže lidé takto prosí, pak taková modlitba je správná, já k ní přihlédnu a dám, čeho je třeba, když vidím, že modlitba vyšla z upřímnosti srdce, které touží po naplnění svatostí, po nalezení čistoty, chce dobrem žít a dobro konat vždy, všude a všem. Když poznám, že z prodloužení života vzejde duši užitek a ona mě o to prosí, pak zajisté dám, čeho žádá, je-li její modlitba pravá a vychází ze srdce. Dám i jiné dary modlitbou vyprošované, ale ne každému.

Kdo mdle ke mně volá, mdle věří a mdlé skutky koná, lépe by učinil, kdyby nevolal a nemodlil se svatými slovy modliteb a nebral mé jméno marně. Pak nejenže nedostane ode mne, čeho žádá, ale svolává na sebe nové tresty, protože přestupuje zákon, jenž praví: Nevezmeš jména Boha nadarmo do svých úst, neboť ono je ti jménem nad všechna jména jediným a svatým, v němž je život tvůj i všechno dobré, co v něm máš. -

Když žádáte v modlitbách mnohé věci, pak je žádejte celou duší. Kdyby jen ústa žádala a ne srdce, pak marná by byla modlitba, marné prosby i přimlouvání. Prosíte-li, proste vždy srdcem a pak teprve ústy. I vyslyšeny budou všechny vaše modlitby a dáno vám v hojnosti vše, co vyprošují pro vás i jiné bratry i pro celý svět.

Zajisté ten, kdo zná mé jméno a věří ve mne, kdo je ctí a obhajuje před světem jako jméno svaté, jméno Boha samého, může z tohoto jména vzít pro sebe jméno a říci: Já jsem Kristův, já jsem křesťan. -

Jestliže se tak nazvali moji učedníci i jejich učedníci, všichni, kteří se hlásili ke jménu mému, pak se tak nazvali proto, že od tohoto jména čekali svou spásu, že se s ním chtěli spojit navždy a čerpat z něho všechno, co je potřebné pro život bohumilý, jenž je zárukou, že spása skrytá ve jménu mém je nemine, že budou do ní pojati jako jedni z prvních, jimž bude dána. Přijali tedy jméno mé, aby se odlišili od těch, kdo ve mně neuvěřili z tvrdosti srdce nebo ze strachu, aby nepřestupovali staré řády a zbožnosti svých otců. Nazva li se Kristovými, tj. křesťany, a já se nehoršil, ale radoval se, že pochopili můj záměr, aby mé jméno jim bylo nejen jménem, které ctí, ale i jménem, podle něhož má žít ten, kdo v ně věří, jako podle příkladu, podle pravého vzoru.

Žel však, víra v mé jméno zapustila kořeny, ale nenaplnila život člověka. Proto svět stůně na nedostatek lásky, že mé jméno se nestalo vzorem pro život toho, jenž je ctí, že to, co v něm je, nevstoupilo plně do jeho srdce, totiž velká láska. Jméno mé je zajisté jméno Boží. Vy, kteří znáte Písma, víte, že psáno je: Tak Bůh miloval člověka, že Syna svého dal v oběť za něj, aby došel spásy. -

Jestliže Bůh miluje člověka, jak bych jej nemiloval já, vždyť jsem sama Boží Láska sestupující k člověku. Je-li ve mně velká láska, pak je ve všem, co je mé, tedy i v mém jménu.

Avšak ten, kdo mé jméno volá a od něho čeká pomoc i spasení, málo dbá toho, že toto jméno je jméno Boží Lásky k člověku. Kdyby toho dbal, zajisté by se více Boží lásky dožadoval, vida ji v mém jménu přede vším jiným, co v něm je. Zajisté by ona k němu přišla tak, aby mu naplnila srdce. Jakmile má láska se dotkne člověka, on se promění tak, že na jeho životě je opravdu znát, že je můj, že patří ke mně.

Tato proměna se projeví tím, že člověk počne žít jako svatý. Jak žije svatý člověk, víte. Žije láskou, lásku má, každému ji dává, mně i lidem. Žije-li láskou, pak je i pokorný a mírný, tichý, dobrotivý a obětavý. Má-li toto všechno v duši, má to, co mám já, co je obsaženo v lásce pravé. Tehdy teprve má právo říci: já jsem Kristův, já jsem křesťan. -

Dokud nežije vyznavač a ctitel mého jména jaká já, pak neprávem si přivlastňuje mé jméno, nepravdivě mluví: já jsem křesťan. - Když si o sobě myslí a říká, že je křesťan, neznamená to, že si to o něm myslím já. Naopak. Hanbím se za tyto nepravé křesťany, rmoutím se, že moje jméno je jimi bráno marně, že klamou svět i mě, protože nevydávají pravé svědectví o mně. Kdyby vydávali i mně pravé svědectví, poznal by svět, jaký jsem, že jsem dobrý vždycky, že neuvaluji na jejich bedra kříže ani na ně nepos&a mp;i acute;lám trápení, ale jejich hříchy samy uvalují na ně kříže a za ně žijí v trápeních těla i duše.

Protože křesťané nežijí v lásce podle mne, nemají lásky ke mně ani mezi sebou. Nežijí-li podle mne, žijí podle hříchu, neboť jedině láska vypuzuje ze srdce všechen hřích. Není-li lásky v srdci, pak tam sídlí mnohé nešlechetnosti. Žije-li člověk v nešlechetnostech, pak žije v hříchu a ten mu přináší utrpení, aniž bych já sám je dával. Kdyby žili podle mne, žili by pokojně a nebyl by v nich hřích, protože já hříchu neznám a oni by jej také neznali. Tím by nežili na Zemi, ale v nebesích.

Jako já nosím v sobě nebesa, protože žiji láskou a láska to je, která dává život nebeský, pokojný a blažený, pak i oni by nebe v sobě nosili, kdyby žili láskou. Ale oni nejenže nežijí láskou, oni žijí v jejím opaku, ve svárech a půtkách, ve hněvu i zlobě. Jaký tedy žádají život? Jejich hříchy samy jim život určují. Pokud budou lidé žít v nešlechetnostech, marně volají: Přijď království Tvé, Otče náš! -

Jak může přijít mé království tam, kde je království satana? Jedno v druhém nemůže být, protože obě jsou proti sobě a nikdy se nespojí. Vždy jedno ustupuje druhému za hranice jeho působení a vlády. Prosí-li křesťan ve svých modlitbách: přijď království Tvé - a ve svém srdci má království satana, je jeho modlitba marná a viní jej ze lži. Jak člověk může nosit satana v srdci a volat: Pane, přijď ke mně! -

Což by člověk šel v bílém a neposkvrněném rouchu na místa, kde je bláto a nečistota? Toť nemožno žádat - odpověděl by každý, kdo má rozum v těle. A přece tak nerozumné, nemožné věci na mně lidé žádají a horší se, jestliže nepřijdu a neupravím jejich život, jak si žádají, aby netrpěli a žili v hojnosti všeho, co svět poskytuje tělu i duši. Pak často mluví o nespravedlivosti světa i mé a svolávají soudy a tresty.

Ó, bláhoví, nerozumní, zaslepení. Jak dlouho budou ještě chodit tmou a přitom si myslet, že žijí ve světle, tj. se mnou a ve mně, jak dlouho budou mluvit: my jsme s Kristem, jsme Kristovi, jsme křesťané. - Jak dlouho budou klamat sebe i jiné, že já bych se hlásil k těm, kteří mě zapřeli svým životem žijíce ne jako já, ale jako můj nepřítel? Jak dlouho si budou hovět na zásluhách víry ve mne, jež není pravá? Kdyby byla pravá, znali by dobře své povinnosti k lidem i sobě, znali by, že se mají snažit žít jako já, když se hlásí k mému jménu a říkají: My věříme v Krista, jako v Krista věřili naši otcové, že nám dal spásu. - Ale jejich víra je mdlá, málo tedy může učit, málo řídit života tak, aby naplnil přání má i zákony.

Běda však, až prohlédnou svůj klam a poznají, že se k nim nechovám jako ke svým. Moji jsou jen ti, kteří žijí podle mne, neberou jméno mé marně do úst a plní to, co jsem řekl, aby bylo plněno jako první největší přikázání dané člověku: Milovati budeš Boha svého ze sebe celého. -

Nejen ústy Jej tedy budeš vyznávat, ale srdcem vyznáš Jej. Budeš-li Jej vyznávat srdcem, budeš jej vyznávat celým životem. Tehdy se tvůj život stane svatým, ty budeš opět synem božím a Bůh bude tvým. Pak Bůh se k tobě přizná, že Jeho jsi. Tehdy se vrátíš v ráj a budeš šťasten na věky.

Pravím: Kdo toto nenaplní do posledního písmene, i kdyby myslel a mluvil: jsem člověk boží, jsem Kristův - není boží, není můj. Jestliže já člověku neřeknu: jsi můj - čí je? Není-li můj, je satanův, a kdo jeho je, tomu běda ve věku tomto i ve věku, který přijde po něm.

Horlím na ty, kdo jsou vlažné víry, zbožnosti a říkám: Varujte se všeho, co je jiným k pohaně, aby na vás nebylo nic, co by vás činilo nehodnými mé lásky. Varujte se lhostejnosti k věcem duchovního života, neboť lhostejnost vyplývá ze lhostejnosti k mým věcem duchovního života, vyplývá z lenivosti ducha. Leniví jsou nejposlednější z posledních v přízni mé, v lásce mé. Jim platí slova: Běda vám! -

Zajisté život na Zemi vyžaduje od vás, abyste o tělo pečovali, je sytili a oblékali, spravovali dům, v němž se bydlí, a konali různé práce, aby bylo co jíst, čím se oblékat, aby bylo místo i pro tělesný odpočinek pro vás i pro vaše rodiny. Avšak toto nesmí vyčerpávat všechny vaše síly, všechen čas daný vašemu životu na Zemi. Mnozí dávají práci, z níž je živo tělo, na místo nejpřednější ve strachu, aby mělo dobře postaráno o všechny prostředky k životu. Nikdo se nemůže horšit vida takové starosti a snažení. Vždyť v těle je člověk živ a není-li ho, člověk není viděn ani slyšen lidmi na Zemi. Je možno se tedy divit tomu, že lidé se bojí o své tělo a jemu především slouží, zaměstnávajíce se od rána do noci prací, z níž plyne tělesný blahobyt?

Nikdo z lidí by tyto lidi nenazval lenivými, naopak by řekl: Hle, jaký přičinlivý člověk, pracovitý a pečlivý, že může být příkladem jiným. - Takový člověk požívá úcty u lidí, neboť jeho majetek vzrůstá, jeho tělo je pěkně oblečeno, jeho dům upraven, i zahrady, pole a všechno, na čem pracuje pro užitek těla. I prochází se rád svými příbytky, těší se ze všeho, co má, a podle soudu lidí žije dobrým životem, protože se stará jen o své, nikomu nekřivdí ani neubližuje. Může mu někdo říci, že nežije dobře, že je lenivý? Kdyby mu to někdo řekl, překvapeně by se podíval a pohoršil nad takovou výtkou. Lidské soudy jsou jiné než mé. Lidé vidí tělo a nevidí duši ani její pokrmy a příbytek, nevidí šat, který ona nosí. Kdyby to lidé viděli - ó, jak by se změnil lidský svět! Ale protože nevidí, jsou spokojeni sami se sebou, jsou hrdi na svá díla, na to, co z nich vyplynulo jako užitek pro tělo.

Pravím: Bláhoví, což myslíte, že to je vše, co člověk má, co jej přede mnou činí člověkem? Vy, kteří víte, že člověk není jen tělo, ale také duch, jak můžete být spokojeni sami se sebou, s tím, co na Zemi činíte? Vy pracujete do umdlení, ale pro co? Aby se tělo dobře mělo. Což nevíte, že tělo je jen dočasná schrána ducha, že podléhá smrti? A co vy, umíráte snad s ním celí co jste na Zemi? Zajisté řeknete: My víme, že s tělem neumíráme celí, ale jen ta část, která se nazývá tělo. - Jestliže víte, že s tělem neumíráte, proč tedy tělo je vše, nač myslíte celý den, celý život? Nač budete myslet, až tělo nebude? Kam se upnete, až nebudete mít dům, zahradu, práci, kterou jste konali? Myslíte, že tam budete jen odpočívat? Ano smrtí těla skončí všechna zemská práce a od ní si každý odpočine. Avšak vy přece budete žít. Jak? Nevíte a nezvíte, neboť nepřišla ještě hodina, aby toto tajemství bylo odhaleno těm, kdo pečují o tělo a ne o duši.

Jen tolik řeknu vám, že jako vaše tělo potřebovalo jídlo a oděv, pak totéž potřebuje i to, co tělo přežívá, totiž vaše duše. I ona bydlí, i ona musí být oblékána a sycena. Kdo bude o to pečovat? Myslíte snad, že já sám po smrti vašeho těla budu vaši duši oblékat, sytit a vy budete mít ruce složeny v klín? Nikoli. Tak je tomu, pokud je člověk na Zemi, že pracuje a já mu dávám, co potřebuje pro život, jídlo, oděv i příbytek pro tělo. Tak je i potom, když tělo nemá, ale s tím rozdílem, že nyní nastane přímá péče o duši, o to, co dříve neviděl, necítil a nevnímal. V tom spočívají těžkosti, že člověk zvyklý jen na práci pro tělo, neumí práci jinou, neumí duši svou oblékat a sytit ji, upravovat příbytek, neboť se této práci na Zemi nenaučil, o ní ani nevěděl, že je jí třeba stejně jako práce pro tělo.

Co tedy s takovým člověkem, který se na Zemi nenaučil pracovat pro svou duši, aby ona jako tělo měla pokrmy i oděvy a mohla žít ve světě, který je jejím pravým domovem, jejím pravým příbytkem? Co byste řekli o člověku, který by si nevěděl rady, co dělat, aby byl pokrm, nápoj i oděv pro tělo, který by hlady umíral, protože by se nenaučil pracovat, aby tělo mohlo žít? Zajisté byste jej litovali nebo se nad ním horšili říkajíce: Co s ním? Není způsobilý k životu. Lépe by bylo, kdyby zemřel, nechce-li nebo nedovede pracovat, aby se uživil. -

Co mám říci já, vida nezpůsobilého k práci pro duši? Mám jej litovat, nebo se horšit nad jeho lenivostí i neuvědomělostí? Kdybych jen litoval, kdybych se jen horšil, co by bylo s ubožákem, jak by mohl žít v onom novém světě, do něhož vstoupil jen ve své duši živ? Já především pokárám nedbalého a lenivého člověka a řeknu mu: Co jsi dělal na Zemi po celý čas, co jsi v ní byl? -

On snad řekne: Pane, pracoval jsem pilně od rána do večera, neměl jsem ani chvíli času, abych se veselil, abych si odpočíval. -

Odpovím mu: Čekáš pochvalu ode mne a odměnu za svou práci? Ano, bude ti dána podle zásluhy a podle toho, zda dovedeš stejně horlivě, bez odpočinku pracovat nyní pro duši, aby měla všeho hojnost. Dovedeš-li to, tím už budeš odměněn, neboť budeš žít v klidu a bez nesnází, nebudeš se rmoutit ani strachovat, ale brzy se přizpůsobíš novým úkolům a pracím. Já, vida vyučenost a pilnost tvou, požehnám tvé práci. Když ti požehnám, má pomoc ti bude vždy blízká. A nejen pomoc, ale i má přízeň a láska, budu ti nablízku celý. -

On zajisté bude překvapen, že mu ukládám novou práci. Nebude však jen překvapen, bude i starostliv, neboť nezná svou práci, která mu nastane. I pozná, že se jí musí učit, chce-li být živ, neboť ani ve světě ducha se neodpočívá s rukama založenýma v klín.

Pravím: Dlouho takový člověk bude žít ve velkých nesnázích, neboť se nenaučil na Zemi práci pro blaho své duše, v níž je nyní živ. Nechtěl se jí naučit ani se neptal, jaká je a kolik je jí třeba, domnívaje se, že tím, že pracuje pro tělo, činí dost a plně to, co se na člověku na Zemi žádá jako úkol, jako smysl života. Nenaučí-li se brzy, pak zle s ním, neboť bude slabý, hladový a žíznivý, bez příbytku. Potrvá-li jeho neschopnost delší čas, pak, aby nezahynul, je znovu poslán do Země, do místa, na němž se dovedl o sebe a své tělo starat a pracovat. Musí-li se však vrátit, protože v lepším světě nedovedl ještě žít, je to velká škoda pro toho člověka, neboť s tělem přijme nové těžkosti a trápení, proto, aby konečně nalezl smysl života, aby se již nevěnoval jen tělu, ale aby se věnoval své duši, ji posiloval, pro ni pracoval, aby se již neopakovala těžká bezradnost na onom světě, jakou prožil, protože byl na duši velmi slabý a mdlý.

Pravím: Varujte se lenivosti ducha, neboť z ní vycházejí velké nesnáze v životě posmrtném. Pečujete-li denně o tělo, pečujte denně o duši, vzdělávejte se ve věcech duchovního života, syťte svou duši mým Slovem, chlebem živým, šijte jí oděvy ještě na Zemi, aby měla do čeho se přiodět, až vystoupí z těla. Učte se pracovat v jejím světě, dokud jste na Zemi, abyste se nemuseli učit teprve tehdy, až do něho vstoupíte, neboť by vás čekala nová trápení a těžkosti.

Pracujte lépe než pracují jiní, kteří pracují, jen aby tělo žilo. Vy pracujte lépe a pilněji. Lépe a pilněji budete pracovat jen tehdy, bude-li z vaší práce mít užitek i vaše duše. Cením práci, z níž vychází duši užitek, ji nejvíc odměňuji a pro ni si oblibuji člověka a dávám mu své požehnání. Dám-li mu své požehnání, pak se člověk ten stane požehnáním jiným, s nimiž bude žít na Zemi i ve světech ducha. Z takového života vzejde to, co z něho vzejít má: velká dokonalost lidského ducha.

Čím je člověk na Zemi živ? Zajisté mi odpovíte, že pokrmem a nápojem, které požívá jeho tělo. Ne samým chlebem živ je člověk, ale skrze Slovo Boží živ je!

Můžete mi říci: Což může, Pane, slovo někoho nasytit, že by byl silný a schopný práce těla? -

Ó, zajisté, to slovo, jak vy je znáte na Zemi, není pokrmem, jež by tělo vyživilo. Neřekl jsem však, že slovo lidské je pokrmem, ale ze Slova Božího že člověk živ je. Avšak což člověk je jen tělem a ničím víc? Zajisté vy, věřící ve mne, věříte, že máte duši, která je víc než tělo, že mu dává schopnost žít a pracovat. Věříte-li, že máte duši, která je hýbatelem vašeho těla, pak ona to je, která mu dává sílu k životu. Odkud pochází její síla - z pokrmů snad, které vcházejí do úst těla? Nikoli.

Síla vaší duše vychází od mne a já ji naplňuji vším, aby živa byla a skrze ni aby živo bylo tělo, v němž se skryla po dobu života na Zemi. Já jí pokrmy dávám a ne vy. Jak byste jí mohli dávat pokrmy, když ji nevidíte ani necítíte? Proto se domníváte, že jíte-li pokrmy a pijete-li nápoje, sami sebe dostatečně vyživujete.

Avšak já vám říkám: Co vyživujete zemskými pokrmy, je jen malá část toho, co na sobě ohmatáte rukou. Ale vy cítíte, že jste víc než to, co ohmatáte, vidíte. Kdo tedy to jiné živí a sytí, zamyslete se, kdo?

Řekl jsem, že já živím vaši duši a vy ji nemůžete uživit tak, aby byla schopna hýbat vším, co je ve vašem těle. Přece však ji můžete posilovat. Ale ne tak, jak myslíte, podle těla: dávat jí zemský chléb. Doposud já jí dával, čeho potřebovala, aby žila a nezemřela s tělem. Ale nyní jinak bude. Vy sami musíte usilovat o její vyživování a pomáhat mi v této práci.

Ptáte se mne zajisté: Což Ty, Pane, nechceš ji živit svými pokrmy? Jak tedy bude živa, když my jí nemůžeme dát, co potřebuje. Odkud máme vzít pro ni to, co ji vyživí, když to není v těle ani v Zemi? -

Ano, není v zemských plodinách, co vaše duše potřebuje k životu. Vy ji také zemskými plodinami neživte. Živte ji mým Slovem, které mezi vás vkládám pro ten účel, aby bylo na Zemi více pokrmu duchovního, abyste mohli z něho žít po tu dobu než plně vstoupíte do mé Duše a budete živi přímo v ní. Proto dávám své nové Slovo do vašich rukou, jež je má láska, vůle i moudrost, všechno, co máme společně s Otcem. Nové Slovo vám dávám, abyste je proměnili ve svatý pokrm, který vaši duši nejen uživí, ale i nově posvětí a dá znamení, že je to duše vyšlá z Duše mé, od ní stále živená až po tento čas života, kdy jí říkám:

Duše z Duše mé, pojď k mému stolu, živ se a syť se vším, co na něm je tobě dáno za pokrm. Jez vůli mou, v níž je moudrost, pij mou lásku, v níž je život, a živa budeš na věky věků!

Mnoho utrpení je na Zemi, že mnozí již úpěnlivě prosí: Pane, smiluj se nad námi! -

Smilování mé je u člověka vždycky, již od první chvíle, kdy poklesl a stal se vyhnancem z ráje života. Kdyby mé smilování nebylo u člověka již tehdy, nevolal by dnes ke mně o smilování, neboť jeho pád by jej uvrhl v němotu a on by se stal kamenem na Zemi a ne bytostí živou, která vidí, slyší a mluví, která mě může volat a prosit o smilování. To, že člověk ke mně volá: Pane, smiluj se nad námi - je důkazem, že jsem mu ponechal mnoho z jeho schopností, i když porušil řád a spojil se s duchem temnoty.

Mezi velkými schopnostmi, jež člověku zůstaly po pádu, je schopnost řeči, schopnost vyjadřovat vnitřní dění vnějšímu světu, v němž je živ. Ponechal-li jsem mu slovo, ponechal jsem v něm část sebe, neboť já sám jsem Slovo. Kdybych byl od člověka plně odstoupil, byl by člověk přestal být zcela člověkem a byl by němou tváří. Slovo je to, co činí člověka člověkem, bytostí, jež nejen žije, ale také vědomě jedná. Teprve slovo oživuje tělo jak náleží, dodávajíc mu znamení, že v něm žije lidský duch. Ponechal jsem člověku tento vzácný dar ode mne právě proto, že jsem se nad ním smiloval již v té těžké hrozné době, kdy spatřil jsem u něho hřích. Věděl jsem v tom okamžiku, co jej čeká, jaká je před ním těžká budoucnost očišťování a napravování jeho poskvrny.

U vědomí všeho bolestného, čemu v té chvíli propadl, zaplakal jsem nad ním a smiloval se, vida, že nehřešil sám od sebe, ale že byl ke hříchu sveden. Abych mu mohl pomoci v těžkých dobách, až nastoupí své pokání a bude velmi trpět, ponechal jsem mu to nejvzácnější, co měl: slovo, aby mě mohl volat a prosit o pomoc. Kdyby neměl slovo, jak by mohl volat: Pane, slituj se nade mnou a pomoz mi? -

Kdyby mě nevolal a neprosil o smilování, jak bych mu mohl pomáhat před očima duchů, kteří znají jeho provinění a pronesli nad ním přísný soud, aby byl zbaven všeho a ponechán na pospas běsům? Ano, byl ponechán na pospas běsům, ale aby se mohl bránit, ponechal jsem mu slovo. Slovo je silnou zbraní, již má člověk proti těm, kteří se stali jeho vězniteli, jeho pány. Dovedete-li jí dobře užívat, pak se brzy vyprostíte z jejich zajetí, vlivů a stanete se vítězi nad nimi. Vítězství nad nimi je vítězstvím nade vším zlým, nad temnotou, nad hříchem.

Slovem člověk hřeší a propadá duchům temna, ale slovem se také vykupuje z jejich zajetí. Jakým slovem hřeší a jakým se vykupuje?

Každé slovo, které vyvolává hněvy, spory, nenávist, pláč a utiskování druhých, jejich ponížení, bídu, žal i zoufání, je slovem hříšným, jímž člověk propadá běsům, duchům temna.

Každé slovo, jež vyvolává soulad, pokoj, radost, útěchu, povzbuzení, trpělivost, vděčnost a lásku jiných, je slovem vykupujícím. Čím více jich je, tím rychlejší je výstup z temna, z vlivu a zajetí duchů temnosti.

Nadto je ještě slovo jiné, ještě cennější pro člověka. Je to slovo modlitby, slovo prosby, slovo díků. Tato slova, nazývaná modlitbou, slova, jež nepatří člověku, ale mně, jsou nade všechna, jež člověk promluví, slova vzácná, vykupující člověka z jeho hříšnosti. Čím více jich, tím líp pro člověka, tím dříve a snáze vyjde ze všeho, co je mu poskvrnou a pohaněním před tváří celého nebeského světa.

Proto jsem se smiloval, aby modlitba mohla zaznít z úst člověka, aby slova svatá, vyslovující jméno Otcovo i mé, již sama sebou očišťovala a povznášela člověka. Proto jsem člověku ponechal svatý dar slova, aby měl zbraň proti nepříteli, aby se osvobodil, aby promluvil slova lásky, slova svatá, a učinil ze svých úst chrám a tak se rázem vyvýšil mezi ty, kteří ve svých ústech pro mne zbudovali stánek a mluví svatě, láskyplně vždy a všude. Kdyby člověk nemohl použít svého slova na obranu v boji s nepřítelem, jak by nad ním zvítězil? Nemůže jít proti němu s mečem, jako se jde proti viditelnému nepříteli. Skrytého nepřítele nevidí. Jak jej tedy má přemáhat? Já odhalím vám vaši zbraň, abyste jí od této chvíle mohli používat.

Vy jste jí často používali, ale nevěděli jste, že jí používáte, protože jsem vám dosud neřekl: používejte jí. - Teprve nyní, když vám pravím: používejte jí často, co nejvíce - začnete jí používat vědomě. Tím se ona ještě více naostří a bude vám vždy na obranu. Víte již, jaká je to zbraň? Je to slovo, ne však každé. Jsou slova, která zlé rozdmychávají, je přivolávají a posilují proti člověku. Jen slovo laskavé, mírné a pokojné, čisté a svaté, které mluví k člověku i ke mně, je zbraní silnou, přemáhající nepřítele a vás vykupující ze jha hříchu i z trestu za něj.

Budete-li mít v ústech vždy takováto slova, pak pravím:

Nebojte se, není již toho, kdo by vám ubližoval, že byste byli trápeni na duši i na těle. Slovo modliteb pak dovrší vaše vítězství, že nepřátelé odejdou od vás.

Žádám vás: Mluvte s láskou i dobrotivostí ke každému vždy a všude, ať není již nepřátel, ale jsou jen přátelé vaši, ať jste jimi vždy a všude obklíčeni. Jsou-li pak u vás andělé, jak mohou být u vás ďáblové? Přidáte-li ke slovu lásky i slovo modlitby, pak zdvojnásobíte svou sílu, ochráníte sebe i všechny, jež zahrnujete do své duchovní i rodinné péče. Smilování mé pak bude nejen nad vámi a s vámi, ale i s celým světem.

Bude-li mé smilování s celým světem, nebude člověku odňat dar slova a on zůstane člověkem, i když hřešícím a bloudícím. Pokud člověk je člověkem, vždy má naději na svou spásu. Pokud je naděje, svět je v mé přízni. Přízeň pak dodá tam, kde nestačí člověkova snaha, práce i skutky, mé smilování, aby spása byla zaručena, dána, dovršena i potvrzena Otcem.

Řekl jsem vám, že čekám na vaše modlitby, že jsou kromě vašich dobrých slov i skutků nejsilnější oporou proti nátlaku zla, jež je rozseto na Zemi jako plevel, jako jedovaté keře a byliny na všech místech Země.

Můžete mi říci: Pane, jak mohou naše modlitby pomáhat světu, když je tak velký, a nás, modlících se, tak málo?-

Ano, svět je velký vůči vám, ale znáte vy velikost svou? Neznáte a nemůžete znát, neboť jste lidmi v těle. A člověk v těle vidí opět jen těla a nic jiného. Protože těla jsou stejná, není možno rozeznat, kdo je větší a kdo menší podle svého ducha, kdo slabý a kdo silný. Lidé zpravidla podle síly těla říkají o člověku: ten je silný, ten je slabý. - Není však silný vždy ten, kdo je silný podle těla. Jsou slabí duchové v silném těle, jsou i silní duchové v těle slabém.

Síla ducha se neměří podle těla na Zemi. Velikost a síla těla se vytváří podle jiných zákonů, ne však podle toho, že by si silný duch na Zemi zbudoval silné tělo, slabý duch opět slabé. Duch opravdu silný je ten, který si dokonale osvojil všechno, co je třeba znát z tajemství lidského života, jeho příčin, vzniku i trvání, jeho cíle i smyslu i jeho zvláštního poslání mezi životy jinými.

Jen hluboké poznání a pochopení pravých příčin a cest života, jen pevné zakotvení lidského ducha ve mně dává mu sílu. Ovšem, tato síla není silou hmotnou, jakou zná svět. Síla ducha je jiná. Spočívá v tom, že duch je pevný a neochvějný v konání dobra, že neváhá a nerozmýšlí se, kterou cestou se dát, aby došel ke mně, neboť ví, že jediná cesta vede ke mně - cesta dobra a lásky. Síla jeho je i v tom, že dovede nejen sám správně volit cestu životem na Zemi, ale dovede i vést jiné, kteří jsou slabí.

Jako síla ducha se měří jeho životem dobrým, čistým a svatým, slabost ducha spočívá v opaku toho, co činí a jak žije duch silný. Slabý duch je jak nalomená třtina, podesychající strom, pole nezorané, jako květina, jejíž krásu sežehl mráz. Z jeho místa vane chlad, život jeho je jen životem těla se všemi projevy rozumovosti, sobectví, pýchy a vlažnosti ke všemu, co je mé.

Co je mé, již víte. Mé je všechno, co je dobré. Co je dobré před lidmi, není vždy dobré přede mnou. Mnohdy jsme v rozporech, já a lidé; co oni chválí, já haním, co oni haní, já chválím. Oni však, jsouce v těle, neslyší ani chválu ani hanu mou, proto se drží svých osudů zatvrzele, nevědouce, že jsou chybné. Nehorším se na ně, soudí-li chybně z nevědomosti. Jestliže však soudí z pýchy a zatvrzelosti srdce, jsou nemilosrdní a zlí, pak jejich soudy dávám soudu svému. Ten je rozsoudí a oni pak trpí za nespravedlnost svou, za tvrdost srdce, za to, že měli zlou vůli s lidmi na Zemi, když je tvrdě a nemilosrdně posuzovali a odsuzovali.

Často se lidem líbí jednání člověka, který se jeví jako silný, nikoho se nebojí, nikomu neuhýbá z cesty, který si vydobude slávy a cti na Zemi. Dokonce říkají: Jaký chytrý člověk, jak si umí vždy a všude poradit sám. Z něho bychom si měli vzít příklad a žít jako on, abychom došli uznání před lidmi a měli úctu mezi všemi. -

Co se lidem líbí, já odmítám a pravím: Není přede mnou silný, velký, chytrý a statečný ten, kdo si vydobyl světské cti a slávy, kdo spoléhá jen na sebe, kdo nešetří osudy druhých, kdo si ze života bere jen to, co se mu líbí, kdežto to, co se mu nelíbí, ponechává jiným, kteří nejsou jako on, trpí a uhýbají na všechny strany tomu, kdo jde po cestě sám nebo s těžkým nákladem břemen života.

Zajisté ten, kdo je dbalý bližního, kdo mu pomáhá, uhýbá z cesty, pracuje nejen pro sebe, ale i pro druhé, kdo se ohlíží, kde kdo pláče, kde je nemoc a tíseň, aby pomohl a potěšil klesajícího, povzbudil doufajícího, takový zajisté nedojde rychle světské cti a slávy, nedosáhne blahobytu a úspěchu, jimž se obdivuje svět. Jen ten, kdo na sebe myslí, jen o sebe se stará a sebe zabezpečuje, dochází u lidí mnohých předností před těmi, kteří nemyslí na sebe, ale na jiné nebo na sebe málo a na jiné víc. Nemohu je pak postavit vedle sebe, aniž by je svět posoudil: Hle - chytrý, hle - hloupý, hle - dovedný, hle - šikovný, hle - nešikovný, který nic nedovede a nemá - Svět je brzy hotov se svými soudy, neboť nehledí za hranice světa, jeho blahobytu, štěstí.

Protože já znám jiný blahobyt, radosti a štěstí než zná svět, a pro ně vychovávám ty, kteří jsou podle mne velcí, silní a moudří, nemohu chválit toho, jenž se jen po světských věcech pachtí a jich si vydobývá. Já chválím tiché, skromné, pokorné, obětavé, milosrdné, vlídné, neboť v těchto věcech spočívá velikost a síla ducha. Jim dávám a pomáhám.

Dary mé a pomoc má nejsou ovšem viditelné světu, neboť ani ze světa nejsou, a proto je svět nezná a neváží si jich. Ten však, kdo je dostává, zná jejich cenu, váží si jich a prosí mě o ně. Kdyby nevěděl, že jsou cenné a vzácné, nežádal by je. Žádá-li je, je to důkaz, že je to duch, který má poznání života. Má-li poznání života, ví, proč je, k čemu je a usiluje o to, aby život jeho nebyl marný a neužitečný. Neužitečný život je ten, který dbá jen o tělo a ne o duši. Ti, kteří dbají o duši, jsou již duchové moudří, neboť právě moudrost je to, co učí správně žít, tak, aby život byl cenný a užitečný, aby za něj byl člověk povýšen mezi duchy velké, silné a svaté, kteří jsou již v mé blízkosti.

Podle užitečnosti života posuzuji jeho sílu ducha, moudrost a velikost člověka vůbec. Užitečný život je ten, který se vždy a všude řídí mou vůlí, protože má vůle chce dobro všech, chce člověkovo očištění, vykoupení a vyzvednutí na stolici svatosti ducha. Ti, kteří mou vůli znají a naplňují životem, to jsou ti, kteří jsou silní a velcí v mých očích. Těmto pak svěřuji úkoly vážné a slavné, jaké nemohou konat duchové slabí, málo moudří, málo zakotvení v dobru.

Jestliže vy jste zváni k úkolům vážným a slavným, je to znamením, že jste počítáni mezi velké přede mnou. Proč se tedy strachovat velikosti zla a své malosti vůči němu zde na Zemi?

Konejte, co vám uloženo. Vykonáte-li dobře, v tom bude již vaše velikost. I bude pak zlo před vámi malé a vy před ním velcí. Ustoupí z místa, na němž budete stát a více se tam nevrátí. A v tom spočívá naplnění vašeho úkolu, který je vám dán.

Stále k vám mluvím: Buďte dobrotiví! -

Kdybyste nebyli dobrotiví, neměli byste práva hlásit se ke mně a říkat mi: Pane. - Ten, kdo není dobrotivý, mi tak nemůže říkat. I když mi tak říká, já se na jeho volání neozývám, protože mě nevolá. Každý služebník volá svého pána: pane - to je správné. Tak bylo, tak je. Volá toho, komu slouží, a ten, komu slouží, jej zná a na jeho zavolání odpovídá: Co žádáš, co si přeješ, služebníku můj? Slyším tvé volání. -

Jestliže já se neozývám tomu, kdo mě volá a neříkám: Co si žádáš, slyším tvé volání - pak je to znamení, že ten, kdo mě volá: Pane - není mým služebníkem. Kdyby byl, kdyby pro mne pracoval a mně věrně sloužil, znal bych se k němu, jeho prosby bych slyšel a dal mu, co potřebuje. Protože však neslouží mně, ale jinému, nemohu se k němu hlásit jako jeho Pán.

Kdo mně slouží, koná dobro. Dobro konat přikazuji všem svým služebníkům, všem, kdo mi říkají: Pane. - Já sám žiji dobrem a dobro konám. Ti, kteří jsou kolem mne a se mnou, konají také dobro, dobrem zcela žijí. Proto můj služebník je již zdaleka poznán podle toho, že jeho skutky jsou dobré, šlechetné. A k takovému služebníku, jenž dobře plní mé příkazy, se chovám nejen jako jeho Pán, ale jako přítel.

Proto jsou dobře poznáni i moji přátelé. To jsou ti, kteří nejen dobro konají, ale dobro již milují. Dobro je jim tím, čím mně, totiž podstatou života, jeho účelem a cílem, jeho naplněním. Kdo takto si dobro zamiluje a k němu má živý, vřelý vztah, ten je mi velmi milý, toho si zamiluji celým srdcem.

Kdo dobro nemiluje, není můj přítel. Kdo koná dobro jen proto, že já dobro volím jako způsob života, že je ukládám jako nejpřednější úkol a povinnost svému služebníku, ten je opravdu jen služebníkem a ničím víc. Koná to, co nařizuje Pán, slouží a je poslušný příkazů.

Avšak já nechci z vás mít jen služebníky. Já vám nabízím přátelství. Abych já byl vaším přítelem, k tomu je potřebí, abyste vy byli mými přáteli. Kdo jsou moji přátelé, řekl jsem. Jsou to ti, kteří činí více než služebníci. Přátelé moji nejen dobro konají, protože to ukládám, ale oni sami sobě dobro ukládají, neboť je milují, v něm nacházejí zalíbení i veškerý smysl života. Milujete-li dobro, jste mými přáteli. Jste-li mými přáteli, já jsem váš. Jedno přátelství se váže na druhé. Ani moje přátelství k vám, ani vaše přátelství ke mně nemůže stát osamoceně, aniž by se časem proměnilo opět v chladný vzájemný vztah.

Kdo dobro nemiluje ani je nekoná, ten není mým přítelem ani služebníkem. Je mi jako cizinec žijící v jiné zemi, v jiném království. Které je to království mimo mé? Jiné království je jenom jedno, a to království ducha temnosti. Já jsem Světlo, on je tma. Obojí pak nemůže být spojeno, aby nenastalo porušení obojího.

V tomto království, v této zemi, jež je mimo mne, žijí ti, kteří milují temnotu. Světlo je dobro, tma je zlo. Ti, kteří nemají v sobě dobro, nejsou ve světle, jsou v temnosti. Temnota je říše, v níž já nejsem Pánem, neboť v ní nejsem. Kdybych já do této říše vstoupil, stala by se říší světla. Ale já do ní nejdu, protože ona je tmou. Protože v ní nejsem Pánem já, je jejím pánem ten, který je mým opakem. On ji spravuje podle svých zákonů, jež odporují mým, je porušují a způsobují zmatky.

Člověk, jenž dobro nemiluje, o ně vůbec nedbá, nevydává je ve slovu a skutku lidem ani světu, žije svým duchem v říši temna. Někdo je v ní hluboko, někdo jen na okraji, jiný na samé hranici. Ti, kteří žijí na samé hranici říše temna, jsou lidé, kteří ve mne již věří a k nimž počíná již pronikat světlo ode mne. Pokud stojí jen na hranici a nepřejdou do mého světla dobra a lásky, nemůže k nim plně pronikat světlo mé. Dokud k nim nepronikne mé světlo, nevědí, jak mají žít, neznají své omyly, hříchy. Z těchto končin pak často volají ve svém soužení: Pane! -

Avšak co platno jejich volání? Jsou-li ještě v říši nešlechetností, já nejsem jejich Pánem, protože oni nejsou mými služebníky. Kdyby jimi byli, nebyli by tam, kde jsou, totiž v zemi zla a temna. Pokud zlo vychází ze slov i skutků člověka, potud ten člověk slouží jinému pánu. Ten ho používá pro své záměry a cíle, přes něj uvádí do Země pohoršení a nešlechetnosti všeho druhu, je šíří a posiluje. Jestliže tedy člověk slouží jinému pánu, nepravému, nemůže sloužit mně, Pánu pravému a jedinému, jakého člověk má. Může pak stále a dlouho volat ke mně: Pane - marně volá. Já se k němu nepřikloním dříve, dokud zcela neopustí hřích, dokud nevystoupí ze tmy a nevejde do světla. Do té doby není mým služebníkem, protože mi svým životem nepomáhá rozšiřovat a upevňovat dobro na Zemi, neslouží mým záměrům, ale záměrům toho, kdo stojí ostře proti záměrům mým, mé vylučuje a své vyvyšuje na vládu světa.

Úkolem mých služebníků i přátel na Zemi je šířit dobro slovem i činem, svým celým životem. Ti, kteří tak nečiní, jsou pro mě cizinci a já s nimi jednám jako s cizinci, i když své jméno zapsali do křesťanských sborů.

Chcete-li mě opravdu mít za svého Pána, konejte, co ukládám jako úkol svým služebníkům.

Chcete-li mě mít za Přítele, milujte dobro a dobrem žijte každým tepem svého srdce.

Pak se nikdy nestane, abych mlčel k vašemu volání: Pane. - Pak nikdy nebude, abych se k vám nesklonil a vás neobjal jako váš Přítel, kdykoli trpíte a jste obtíženi, kdykoli si vyprošujete mou lásku, pomoc, ochranu i stálou přízeň.

Pozvedněte se z temnoty ke světlu - volám a přikazuji vám!

Ti, kteří se nepozvednou do onoho času, v němž přijde soud nad živým i mrtvým, navrátí se na místa, kde stál Kain, a nové znamení jim bude dáno na čelo, znamení propadlých, jimž je vzata veškerá milost. Milosrdný jsem, ano, milosrdenství mého je více než člověk může spočítat a pomyslet. Avšak co platno dávat, když není toho, kdo by přijímal, nastavoval dlaň i srdce pro přijetí darů.

Kdo je ten, který nepřijímá dary, nezvedne ruce a nevolá: Pane, jsem chudý a nemám nic; dej mi, ať mohu žít, ať mám kde přebývat, čím se živit, šatit, abych nebyl k pohaně mezi těmi, kdo jsou bohatí na svém duchu? -

Ten, který nevolá, neprosí a neví, že nemá nic svého, že potřebuje příbytek, pokrm i oděv ne pro tělo své, ale pro duši, žije v temnotě, neboť se domnívá, že má dost věcí, z nichž je člověk živ na Zemi, že bydlí, jí a odívá se, že není lidmi zhrdán. Ó, zajisté má, ale tělesné. Co však je tělesné, s tělem umírá, co je ducha a duše, přetrvá tělesnou smrt.

Neví-li člověk, že má ducha i duši ode mne, pak není divu, že se o ně nestará, netuší, jak má o ně pečovat, aby se jim dostalo to, co potřebují k životu. Jestliže nezná potřeby svého ducha a duše, pak nevolá ani mě o ně neprosí. Kdyby tyto potřeby znal, pak by i on měl o ně starosti, aby měl pro ně příbytek, oděvy i pokrmy pro ten čas, až tělo z nich spadne. Ten, kdo neví a nevěří, že má duši, je spokojen na Zemi a já od něj nežádám ani nečekám prosby o dary pro duši i pro ducha. Jeho nevědomost je velká a on je v temnotě, jaká se stupuje na jeho vědomí z trestu za velký hřích.

Co však říci o člověku, který ví, že má duši, a přece se chová jako ten, kdo to neví? Takový člověk neprosí stále o pokrm pro ni ani o oděv či příbytek, protože na to zapomíná v péči o tělo nebo se domnívá, že má všeho dostatek nebo se spoléhá na svou víru, že mu již dala všechno, co duše potřebuje nebo se spoléhá na milosrdenství, že ono přikryje jeho hříšnosti. Takový, který se o duši nestará, ačkoli v ni věří z té či oné příčiny, uvaluje na sebe rozsudek soudu, jímž je propadnutí ve zkouškách života.

Komu jedna víra otevřela zrak i sluch pro mé věci a on nedbá, nenaslouchá a chová se jako slepý a hluchý k věcem mým i svým, k věcem života svého ducha i duše, tomu běda! Proč říkám běda? Protože ten, kdo víru ve mne má a žije jakoby ji neměl, žije v temnosti a je velmi provinilý přede mnou, neboť dané mu svaté věci znesvěcuje hůře než ten, kdo vírou pohrdá a odhazuje ji tam, kam se odhazují věci nepotřebné a zbytečné.

Kdo žije v temnotě bezbožnosti, zajisté hřeší. Avšak ten, kdo víru má a přesto v temnotě setrvává, nejenže hřeší, ale činí svatokrádež, protože vláčí mé jméno životem nehodným, nečistým, cestami, kudy chodí duchové temnot. Lépe by mu bylo, kdyby ve mně nevěřil, neboť by nenesl odpovědnost za život prožitý ve jménu mém. Ten, kdo se hlásí ke mně, ale nežije, jak já ukládám, rovná se bezbožníkům, ale nad ně ještě více hřeší.

Proto se nedivte, že pravím: Běda tomu, kdo v temnotě přebývá. -

Temnota není jen nevěra ve mne, temnota je každá myšlenka, slovo i skutek, v nichž není dobra ani lásky. Láska a dobro jsou světlo. Ten, kdo je činí, ve světle chodí. Kdo je nevydává ve slovu ani činu, v temnotě žije a jeho život je velmi hříšný, přímo mně škodlivý.

Varujte se skutků nešlechetných, neboť do hluboké temnoty vrhají toho, kdo je činí. Ti pak, kteří v temnotě žijí, pyšní jsou. Jejich pýcha není jen povyšování nad druhé, je těžší a horší přede mnou. Tato pýcha vychází z toho, že ten člověk neví, že hřeší, že jeho život je pro něho k záhubě a ne ke cti. On se nezamýšlí nad sebou, a zamýšlí-li se, tedy jen málo, protože temnota ho obklopuje a on v ní nevidí své skutky v pravé podobě. Myslí si, že dosti činí, že je v mé milosti již proto, že ve mne uvěřil.

Ano, víra ve mne je počátek spasení. Ale víra je věc svatá. Kdo s ní nezachází jako se svatou věcí, kdo jí nepodřizuje celý svůj život vždy a ve všem, pak ona mu nese uvržení do temnoty ještě větší než byla ta, v níž byl, když ve mne nevěřil, neboť víra vnáší na člověka požadavek: člověče, miluj! -

Nedostojí-li tomuto požadavku, pak co s ním? Propadlým jsem nazval takového člověka, propadlým přede mnou, neboť jsem mu svěřil vzácný poklad a on s ním zachází jako malé dítě s hračkou. Malé dítě hračky kazí, že nejsou k užitku. Nad tím se nikdo nepohoršuje, protože dítě rozum nemá. Avšak člověk, jemuž je dána víra, není malé dítě. Kdyby byl přede mnou malým dítětem, já bych mu nesvěřil vzácný dar víry. Jestliže má dar víry, je to znamení, že jsem doufal nalézt u něho vyspělost.

Avšak pokušení světa přemohlo zajisté i ty, kteří věřili, pokání činili a varovali se hříchu. Jak nemá pokušení přemoci toho, kdo se hříchu nevaruje, ale propůjčuje mu duši bez uzardění?

Jestliže hřích přemohl víru, pak člověk ten nebyl bedlivý na sebe, nestřežil svou duši jako oko v hlavě. Byl lehkovážný a tudíž propadl ve zkoušce, která mu byla uložena. Je přede mnou jako bez víry, a hůře ještě.

Ti, kteří víru nemají, mají naději, že ji mohou ještě obdržet, prokáží-li v životě platné služby bližnímu. Ale ten, kdo víru má a žije jakoby ji neměl, tomu bude odňata a nevrácena po dlouhý čas. I bude ten, kdo byl prvním, posledním.

Dlouho jsem již nepromluvil k člověku, aniž jsem jej stále vyučoval, aniž jsem proroky posílal do Země, aby učili lid pravým zbožnostem, pravému pokání i životu, jak je člověku přikázán, aby z něho vycházela vůně svatosti, jíž si nade vše vážím, již miluji, již jsem určil za družku člověkova života. Dlouho se již neozvalo mé Slovo, neboť jsem uzavřel svá ústa v tu chvíli, kdy jsem se vzdálil od Země, kdy jsem usedl na místo po pravici Otce, na místo Jeho lásky a vůle. Uzavřel jsem ústa, protože jsem čekal na slovo lidské, jak odpoví na čin mé oběti, jaké jméno jí dá. Čekal jsem, jak odpoví na příkazy lásky i na příklady mého života na Zemi, zda je člověk pochopí, ocení a začne podle nich žít.

Odpovídali lidé na mé činy, odpovídali však podle rozumu a ne podle srdce. Nemohli podle srdce odpovídat, neboť neměli dosud srdce, které není v těle, ale v duši. Odpověděli podle toho, co měli. Protože pravé srdce neměli, byla jejich slova chladná a mdlá. Protože byla chladná a mdlá, nedošla k mému sluchu a já jsem je slyšel slabě nebo vůbec ne. Proto se zdálo, že jsem zapomněl na svět a ponechal jej zlému osudu, jenž nesl samé tresty. Nedovedli se lidé ke mně přimknout, nedovedli plně čerpat a brát z pokladu moudrosti a lásky, jejž jsem jim zanechal na Zemi. Daleko stáli od mne, že má ruka je nemohla uchopit a pevně vést novou cestou, již jsem lidem ukázal a sám na ni prvně vešel, aby byl dán příklad života a člověk neměl výmluvy, že neví, kudy jít a co činit, aby dosáhl milosti, odpuštění, smíření i návratu k Otci.

Jestliže lidé stáli daleko ode mne, jak by mě mohli slyšet, kdybych začal opět k nim promlouvat, je učit a vést? Když oni ke mně mluvili chabě nebo nemluvili, nemohl jsem mluvit já k nim. Když jsem já mlčel, slábl lidský hlas čím dál více, že jej přestávali slyšet i andělé stojící blízko u lidí. Lidské prosby mi proto nepředkládali a člověku se vedlo čím dál hůře. Z jeho viny však, protože si nedovedl zamilovat mé Slovo tak, aby z jeho srdce nemohlo být žádným jiným slovem vytlačeno. Nevložil lid mé Slovo do srdce, neboť přijímal v ně slova světa, všechno, co jeho je, a pro mé Slovo již nebylo místa. Proto chudé je lidské srdce bez mého Slova a život člověka je samý boj. Mé Slovo dává pokoj. Ten, kdo je nepřijímá, sám sobě určuje cesty i osudy.

Avšak jsou mnozí, kteří praví: Pane, my Tvé Slovo přijímáme, a přece pokoje nemáme. -

Pravím: Přijímat mé Slovo neznamená rád o něm slyšet z úst kazatelů nebo o něm číst v Písmu. Přijímat mé Slovo znamená naplnit jím duši, aby žila podle něho čistě a svatě, jak ono žádá. Kdo nežije čistě a svatě, nepřijímá mé Slovo, byť byl i jeho nejhorlivějším obhájcem, vykladačem a hlasatelem, neboť toto vše je přede mnou bezcenné. Cenu této horlivosti dodává jen snaha podle mého Slova žít. Kdo pak ani snahu nemá žít podle mého Slova, lépe by učinil, kdyby odešel mezi nevěřící nebo pohany, aby nebyl pohanou jména učedníka mého a vyznavače.

Přijímejte tedy mé Slovo srdcem a ne rozumem, jako je přijímali lidé. Kdybyste je přijímali rozumem, čím byste byli světu? Nepomohli byste ani jedinému člověku dělajíce všechno jen podle víry a ne podle lásky, jak žádá mé Slovo. Nebyl by pak zastaven boj mezi bratřími ani těžké utrpení lidu. Jen mé Slovo, jímž se naplní duše uvnitř, může dát pokoj vám i světu.

Ta Slova má, jež do srdce vám nevejdou, vzata budou zpátky, ani sliby, jež jimi byly dány, nedojdou splnění, pakliže ve vás nebude lásky.

Kdo přijme mé Slovo do srdce, ten jediný se stane požehnáním sobě i světu, bude čistý a svatý a podle své čistoty i svatosti bude poznán mnou mezi bratry jako ten, který má právo na nebeský život v pokoji a míru věčném.

Zajisté člověk v duchu oživený a probuzený touží poznat tajemství života i všeho, co je dáno jako jeho úkol, cíl, aby věděl, proč žije a čím žije, aby nalezl cestu z bludiště zmatků světa, v němž jeho život je zasunut jako kapka v moři.

Já sám jsem tajemství. Ten, kdo mě poznává, poznává všechno, protože to, co činí Bůh, činím i já. Na vás samých záleží, jak brzy poznáte skryté věci života svého i mého. Plňte vůli mou, žijte jak žádám, zjemňujte se a zušlechťujte do čistých stavů. Já sám budu u vás, jedné chvíle na vás promluvím a sám všechno sdělím. Do té doby než já sám ve vás promluvím a všechno sdělím, učte se svatému životu. Jen svatý život vám dá právo poznat mé tajemství, tajemství života. Dokud nebudete svatí, nepoznáte mne. Nepoznáte-li mne, nepoznáte ani sebe.

Chcete-li mnoho znát a najít plnou pravdu, žijte jako svatí v čistotě myšlenek, v lásce ke mně i k jiným. Čím víc budete usilovat o svou svatost, tím více mne budete poznávat a vědět o sobě, o mně, o člověku vůbec. Začnete žít v radostném očekávání příštích dnů, neboť vám přinesou spojení se mnou, život naplněný mnou. Z takového života vzejde veliká věc, totiž život ve mně a se mnou na věky, život, o němž je psáno: Oko lidské nevidělo, ucho lidské neslyšelo, do srdce nevstoupilo pomyšlení na věci tak krásné, jaké dá Bůh těm, kteří Jej budou milovat. -

Boha miluje ten, kdo má lásku pravou, kdo žije již ve mně. Lidské srdce nemá pravé lásky, pokud ji neobdrží ode mne. Pokud není v srdci pravá láska, žije člověk neklidně a bolestně. Pravá láska dává člověku pokoj. Pravá láska je však mimo svět a nikdo, kdo své srdce ponechá v náruči světa, nepozná pravé lásky a tím ani pravého pokoje.

Láska je pokoj a mír. Jen ten, kdo je ve mně, je okouší a plně dostává. Pak jeho srdce je srdcem mým a mé opět jeho. Toť vrchol člověkova života.

Dokážete-li toto, abyste vstoupili ve mně, v mé srdce a v mou lásku, pak pravím: Nejen pokoj pro sebe obdržíte, ale on bude vyzvednut ze svého domova v nebesích a poslán všemu lidu, aby mohlo začít mé království nad ním a v něm od tohoto času až na věky.

Řeknete mi zajisté: Jak poznáme, že jsme v Tobě, v Tvém srdci, v Tvé lásce, když naše oči to nevidí? -

Ano, vaše oči to nevidí, ale přesto to poznáte bezpečně a jistě podle znamení, jež nesou spojení se mnou. Znamení spojení se mnou jsou tato:

Budete-li naplněni nadšením pracovat podle mé vůle a sloužit jí.

Pocítíte-li v sobě touhu konat dobro pro dobro samotné, pro to, že dobro je krásné a svaté, co dává našemu životu hluboký smysl a cíl.

Naleznete-li v sobě účast i soucit s trpícím i hříšným světem.

Najdete-li správnou cestu ku pomoci bližnímu, jíž je čistá svatá modlitba, prosba a přímluva.

Poznáte-li, že jsem všude, kde je člověk živý a činný.

Budete-li mne hledat v sobě, v člověku, v bratru, v příteli i nepříteli.

Budete-li přemáhat zlé dobrým.

Přijmete-li mé Slovo s radostí jako Vůdce, Učitele, Pomocníka a Přítele vašeho života.

Budete-li mé Slovo nosit v srdci, s ním žít a jím se potěšovat, povzbuzovat a sílit po čas, pokud budete v těle, pokud vás nebudu mít přímo u sebe.

Budete-li naplněni láskou ke mně víc, než může srdce unést a snést, láskou vroucí, čistou, která nežádá, ale dává.

Budete-li s láskou myslet na všechny, kdo jsou vám viditelní i neviditelní.

Pak - pravím - pak jste ve mně a já ve vás, a to, co je vaše, je i mé, a co mé, vaše je ...

Slovo Kristovo 3 (1952, původní znění)

Menu

Vyhledávání

Kontakt