Úvodní stránka | Slovo Kristovo 2 (1952, původní znění)

Slovo Kristovo 2 (1952, původní znění)

Otevřete mi srdce svá, vyznavači moji, kteří mne ctíte!

Přicházím k vám jako Učitel váš, který vás chce vyučit, abyste nežili jen podle těla, ale podle moudrosti ducha, abyste nebloudili na cestách, po nichž se člověk ubírá za svou spásou, ale šli tam, kde jsem já, abyste měli ve mně pevnou oporu ve všem svém snažení o dokonalost, svatou moudrost, abyste podle mne žili, abyste věděli, jak máte žít, abyste žili opravdu dobře a tak se brzy vrátili k Otci do pokoje a míru, k lásce a v lásku.

Vpusťte mne do svého srdce, neboť ono je mým stánkem, místem, kde máte přebývat, odtud působit na celou vaši duši, na její city, aby se zjemnily do láskyplnosti, která povznáší duši do nebes, kde je pravý život váš. Dokud nebudu přebývat ve vašem srdci, nebudete moudří, láskyplní, protože sami od sebe nemůžete dosahovat ani pravé moudrosti, ani lásky, jež plodí šlechetnost a je stavem dokonalosti člověka.

Já toužím přebývat ve vás, ale nemohu k vám přijít, když jste celou tváří obráceni ke světu, když ve vašem srdci sídlí svět. Kde bych přebýval, když v srdci není místa pro mne? Proto vy, chcete-li mít moudrost a lásku pravou i dokonalost, jež dává právo na nebeský život, odstraňte ze srdce svět, vyčistěte srdce od všeho, co v něm je překážkou pro mé přebývání.

Až to učiníte, poznám, že opravdu o mne stojíte, že vzhlížíte ke mně jako k Tomu, jenž srdci dá mnoho, ba všechno, když ono se Mu zasvětí a s Ním spojí. Tehdy se vaše srdce otevře pro mne, tehdy já vstoupím do něho. Tehdy začne působit u vás pravá moudrost, pravá láska. Tehdy dosáhnete pravého spasení, jímž končí utrpení duše v těle pro vlastní hřích.

Jak velká práce nastala mně i vám! Vždyť nadešel čas obnovení všeho, co se ve vás porušilo, co ztratilo svou krásu a svatost poskvrněným životem. Vy beze mne nemůžete dosáhnout ztraceného ani obnovit zničené, ani zlé přeměnit v dobré a vinu svou nahradit záslužným životem, ani přeměnit smrt v nový život.

Kdybyste ustavičně prosili Otce, aby vám pomohl, aby vám dal, co jste ztratili jako hříšní lidé, přece On nic neučiní beze mne, nic vám beze mne nedá. Kdo Syna nezná, kdo v Syna nevěří, kdo sám beze mne hledá Boha, ten bude hledat dlouho, dlouho se namáhat a dlouho pracovat a zvelebovat svou duši, aniž se dočká dobrých výsledků.

Ale ten, kdo uvěřil, že Otec mne učinil Prostředníkem všeho, co jde k člověku z Boží lásky a moudrosti, že mi dal člověka do rukou a řekl: Hle, služebník Tvůj, hle, i syn Tvůj; pro něj pracuj, s ním pracuj a uveď jej znovu v ráj - kdo uvěřil tomu celým srdcem, kdo mi říká: Pane můj i Otče můj, Učiteli můj i Bože můj - ten má pravou naději i víru a může se těšit na nový život, krásný a pokojný, ten může již nyní žít klidně, byť sebevíce nepřátelství, sebevíce námahy naň doléhalo v jeho životě.

Vy jste moji a já jsem váš. Otec nás spojil navždy. Vy jste dáni mně a já jsem dán vám. Proto mé Slovo pro vás je Slovo Boží, proto láska má pro vás je láska Boží. To, co mluvím k vám já, je mluveno Otcem, neboť On mi vás dal za syny, abych se o vás staral jako Otec, jako váš Pán a Bůh váš.

Věřte mi a já vám budu tím, čím jsem člověku: Budu vám Otcem, budu Pánem, Budu Bohem dobrým, který se vždy smilovává, který nenechá bez pomoci toho, kdo v Něj uvěří a na něj vloží starost i péči o své cesty, osudy a celý svůj život.

Jste-li vy moji a jsem-li já váš, což může být jinak mezi námi než mezi dětmi a rodiči, rodičům mezi dětmi? Nemožno jinak než milovat jeden druhého, jeden druhému působit radost, navzájem se dorozumívat, myslet na sebe v dobrém a těšit se na den, kdy se sejdeme tváří v tvář v jednom domě a u jednoho stolu.

Není-li tak dosud mezi námi, pak žel - ani vy ani já nejsme spokojeni ani se neradujeme ze života, protože není radost tam, kde je velká vzdálenost mezi těmi, kteří patří k sobě, kteří mají žít ve vzájemné lásce, je-li mezi nimi přehrada, pro niž k sobě nemohou.

Přehrada mezi mnou a vámi je nebetyčná jako hora, rozsáhlá jako moře a nepřehledná jako poušť, po níž nelze putovat. Kdo vytvořil tuto přehradu, kdo nás tak rozdvojil a vzdálil od sebe, že nemůžeme jeden k druhému, že vy nevidíte mne a nechcete ani věřit, že já jsem Bůh i Otec váš?

Přehrada mezi námi je velká porušenost, váš odklon od života lásky. Pokud budete porušeni nešlechetným, tvrdým a hrubým myšlením a citem, potud bude mezi námi velká vzdálenost, vy nebudete moci mne poznat a já nebudu moci k vám mluvit tak, abyste mě slyšeli a poznali, že jsem a čím vám jsem.

Vy sice jste ode mne vzdáleni, ale já o vás vím, já vás vidím, já vás slyším. Vy mne však nevidíte ani neslyšíte. Těžko vám i mně.

Mně je těžko proto, že vás vidím v mnohých obtížích a trápeních, v mnohé ještě nedokonalosti, ba i v mnohém hříšném myšlení a cítění, že slyším vaše slova, která jsou mi pro žalost, protože svědčí o srdci, které je naplněno světem, jeho žádostmi a zájmy, jeho celým životem tak, že mu nezbývá místa ani času pro myšlenky a city čisté, svaté, jaké spojují člověka se mnou, s celým Božím světem, s celým nebeským životem. Těžko mi, že nejste takoví, jakými máte být, abyste poznali vyšší, krásnější život.

Vám je pak těžko proto, že nemáte u sebe Pána a Boha svého, Přítele, který by vám pomáhal, vás uváděl ve stavy pokoje a radosti, vám dával okoušet lásky své.

Smutno je tomu, kdo žije v osamění. Vy žijete v osamění, i když kolem vás je hlučno, i když jste uprostřed světa plného lidí a jejich života. Ale vaše srdce je osamělé, neboť samo nemá v sobě radosti, samo v sobě je jakoby bez života. Ožívá jen tehdy, když na vás mluví lidé, když vy promlouváte k nim. Když jste pak v tichu, srdce vaše je jakoby němé. A přece srdce vaše je velký dům, v němž je možno přebývat, v něm prožívat zvláštní život, krásný a tichý, milý. Toto je možné jen tehdy, když do srdce vstoupí víra ve mne, když ono se upne ke mně, Neviditelnému.

Tehdy ožívá lidské srdce, neboť v něm již přebývá myšlenka jiná, jiný cit, ne myšlenka a cit vyšlý ze světa a ke světu spějící, ale ubírající se neznámou tajuplnou cestou za mnou do duchovního světa, života, který je pro člověka na Zemi velkým tajemstvím. A tyto myšlenky na mne upřené začnou oživovat srdce a člověk ten poznává, že není sám ani v největší samotě, když je vzdálen od lidí, poznává, že já jsem všude, a tedy i tam, kde je člověk. I potěší se, vždycky se potěší a není více v jeho životě osamění ani opuštěnosti, ale v jeho srdci je probuzen jiný život než tělesný, je v něm probuzen život ducha.

Srdce vaše - stánek můj. Ne však jen můj stánek je vaše srdce, ono je i dům váš, jejž nikdy nikdo neporuší tělesnou rukou, jenž neshoří zemským ohněm. Vy nevíte, že takový dům máte v sobě, vy upínáte pozornost jen na ty domy, kde bydlí vaše tělo. A přece je nutno se odvrátit od zemských příbytků a hledat nový dům, v němž byste žili bez porušení, i když tělo pomine, i když Země pomine.

Vy se nemůžete zcela odvrátit od zemského domu, pokud máte tělo, ale přesto nesmíte pomíjet věci důležité, jakými jsou vaše budoucí osudy, neboť ony jsou spojeny s osudem vašeho vnitřního příbytku, který je vám dán. Ony jsou závislé na tom, jak brzy a jak pěkně svůj vnitřní příbytek upravíte, zkrášlíte, jak brzy v něm bude přebývat láska, jak brzy do něho vstoupí i Bůh váš.

Příbytek srdce zajisté nemá dveří a oken, jaké má zemský dům. Příbytek srdce je jemný jako světlo, barva, vůně, krásný čistý zvuk. Ty nenahmatáte, ty jen vidíte, cítíte, vnímáte. Vaše srdce se jich nemůže dotknout, a přece věříte, že jsou. Věříte, protože je vidíte.

Ale vy musíte věřit i ve věci, které nevidíte. Mne také nevidíte a věříte, že jsem. Věřte tedy, že jsou krásné věci, které lidské oko nevidí, ucho neslyší, mysl nevnímá. Jen tak si porozumíme, jen tak se domluvíme, neboť já k vám mluvím a budu mluvit právě o těchto neviditelných věcech, o životě, jaký nemůžete vidět, jaký neznáte ze zemské skutečnosti. Poznáte jej až tehdy, kdy vaše duše se stane svatou duší a vstoupí do světa světla, do světla mé lásky.

Prvně vám pravím:

Víru mějte, že jsem, že pro vás jsem Bůh, Pán i Prostředník všeho, co Otec dává ve své lásce, moudrosti a dobré vůli pomáhat všem vám. Na této víře postavíte všechno, co je třeba zbudovat ve vás i pro vás ve světě a životě neviditelném, jaký vás učím znát, v něj věřit, na něj se připravovat, jemu dávat přednost před každým jiným zájmem na Zemi, před každým jiným úkolem.

Kdybyste víru ve mne neměli, marné by bylo vám mluvit o tom, že jste duchové, že jste lidské duše, neboť se mnou jste živí a beze mne mrtví na věky. Já mám v rukou váš život, já jsem vašeho života Budovatel i Obnovitel.

O srdci vašem mluvím, protože srdce vaše je částí mne. Srdce je myšlení i cit, je vědomí života. Ne srdce v těle, ale srdce v duši je zřídlo života. A toto srdce je mým zájmem, k němu se nejvíc upínám, o něm mluvím a na něm vám poukazuji, protože v něm je můj dům. Dům můj je cit lásky, dům můj je čisté myšlení, plné dobrotivosti.

Kdo má cit lásky, kdo dobrotivě myslí, ten zbudoval již v sobě místo pro mé přebývání, ten mi umožňuje život na Zemi.

Já jsem láskyplnost života. Vidíte-li člověka jak láskyplně žije, je pln dobrotivosti, pak dobře si prohlédněte jeho podobu, neboť skrývá podobu mou. Ne ovšem jeho tělesná podoba, ale vnitřní podoba duše je nositelem mé podoby, kterou se odívá velká láska, soucit a milosrdenství.

Pravím-li, že máte v sobě skrytý příbytek, tu se snažte jej nalézt. Nenaleznete ho, budete-li hledat jeho tvar. Láska totiž nemá tvar, ani jej nemá dobrotivost. To jsou city, které vydávají jen krásu a světlo.

Hledejte tedy v sobě krásu a světlo, hledejte v sobě svět krásný, nový, o jakém sní ten, kdo je nešťasten a touží po radosti, pokoji a míru. Kdo nalezl tento krásný nový svět, nalezl věčnost života, jeho nehynoucí, nekončící krásu.

V dobru jsem živ, v lásce jsem živ. Proto ten, kdo mne hledá, musí hledat ty věci života u jiných i sám v sobě. Tím se mi přiblíží a jistě ke mně dojde. Bezpečné znamení, podle něhož je poznán pravý apoštol, vyznavač a učedník můj, je to, které člověk vydává svým životem, naplněným moudrostí a láskou, jež má v sobě mnoho obětavosti, mnoho ochoty k pomoci, ke službě bližnímu.

Proto vy, hledajíce toho, kdo by o mně svědectví vydával a utvrzoval tak vaši víru ve mne, dívejte se pozorně na jeho život, jaké vydává znamení, a podle toho měřte jeho příslušnost ke mně, zda je vskutku učedníkem pravým, nebo se jím jen sám domnívá být.

Mnozí vyšli hlásat evangelium a učit lid. Ale pozor dejte! Ne všechny jsem vyslal já, mnozí se sami chopili té služby, aby je ctil svět, protože je lákala vysoká odměna, kterou odměňuji tyto služby. Ne každý, kdo je plný moudrých slov, je také plný jiných věcí.

Moudrost je dobré znamení, ale není pravé a jediné. Pravé a nejvyšší znamení je vždy jen obětavá, čistá a velká láskyplnost. Kdo ji má a vydává každým činem, je pravý poslaný učitel lidu. Jeho moudrost přijměte jako cennou.

Rozeznávat věci dobré od méně dobrých, pravdu od nepravdy, dokonale poznat, co je hřích a co jen nevědomost lidu, je váš nejtěžší úkol. Abyste ho naplnili a splnili, abyste dosáhli dokonalého poznání života, k tomu je potřebí mé pomoci.

Já tyto věci znám a chci vám je také dát, abyste se brzy vyučili a stali se tak platnými pomocníky na díle obnovení svého života duše i ducha i obnovení jiných, stejně nebo i více porušených lidí.

Pozorně mi naslouchejte, pozorně sledujte mé Slovo, které je vaším Učitelem. Sami se nevyučíte, sami nepoznáte ani neporozumíte všemu, co nese život jako dobré i nedobré, škodlivé a neprospěšné. Nevíte, proč tak je, neznáte míru ani čas trvání života, neznáte ani sami sebe.

A přece musíte sami sebe poznat, musíte poznat všechno, co je kolem vás, ale poznávat to ne podle poznatků zemské vědy, ale podle skrytých zákonů a řádů, jež nejsou známy na Zemi. Jen tak může u vás začít velká práce na obnovení, zdokonalení a vyvinutí duše do vysokých stavů, jaké jsou určeny člověku.

Mnoho výkladů má již svět o skrytém duchovním životě. Ale já pravím:

Ne každý výklad je podle pravdy, ne každé slovo duchovní moudrosti je učitelem pravým. Maličko svět zná pravý výklad, maličko vědí lidé z pravdy. Ale přišel čas, aby věděli, aby pravda se jim řekla. Proto přicházím ve slovu Učitele, abych pravdu pověděl.

Nebudu mluvit se všemi, nebudu všem sdělovat moudrost pravou, kterou má člověk mít, znát, aby rozuměl svému životu a tím i životu mému.

Kdo porozumí mému životu a tím i svému, má již spasení své, protože toto poznání je cesta ke mně otevřená. Je-li cesta otevřená, snadný je již výstup k Otci. A vstup k Otci - toť vrchol spasení, jehož dosažení je cílem vaším.

Potřebujete vyučení jako sůl, chléb či pokrm. Jste věřící, ale to je málo. Vy musíte být nejen věřící, vy musíte být žijící ve mně a pro mne. Víra zajisté je ze všech první, je základ. Bez ní bychom spolu nemluvili, na sebe ani nepomysleli. Já myslím na každého člověka, ale na toho, kdo ve mně nevěří, myslím jako bych nemyslel. Má myšlenka na takového není činná, je vyčkávající, bere jen na vědomí: ten člověk je. Ale od tohoto základního vědomí o člověku je u mne celá stupnice myšlení na něho.

Kdybyste ve mně nevěřili, nemysleli byste na mne. Já bych na vás myslel, jako se myslí na mrtvé, kteří kdysi byli, ale už nejsou. Odešli do jiných míst a není po nich památky.

Víra oživuje člověka přede mnou. Od chvíle, kdy on uvěří, oživne má mysl a rozproudí tisíce myšlenek na toho, kdo uvěřil. Od té chvíle začnu žít pro onoho člověka.

Co dělá otec, co dělá matka, žijí-li pro své dítě? Snaží se mu život zpříjemnit, ulehčit, pomoci mu ve všem. Tak i já tomu, kdo ve mne uvěřil.

Když člověk uvěří, ale neupraví svůj život podle poznání své víry a setrvá v životě, jaký vedou nevěřící lidé, co je mu platna víra? Víra má proměnit život. Jako oživuje člověk svou víru přede mnou, tak má oživnout svou vírou sám před sebou, sám v sobě. Čím více pak sám v sobě oživuje, tím více je činný v duši. Činnost duše pak je stav, kdy ona vydává ze sebe city a myšlenky.

City a myšlenky nejsou vždy výsledkem víry. I nevěřící myslí a cítí. Jak myslí, jak cítí? Podle toho, čím žije tělo, je-li hladové či syté, zdravé či nemocné, jestli se namáhá nebo je v klidu, i podle toho, je-li člověk sám nebo ve společnosti jiných lidí dobrých či nedobrých, veselých či zarmoucených. Mluvím-li já o činnostech duše, mám na mysli jinou činnost, která vyplývá jedině z víry.

Věří-li člověk ve mne, tedy věří, že jsem dobrý, neboť o tom svědčí mé skutky známé na Zemi. Věří-li v mou dobrotu, pak tehdy, když o mně přemýšlí a na mne myslí, myslí tím současně i na dobro a lásku, byť nevědomky, neboť dobro a láska jsou ve mně. Jakmile začne třeba i nevědomě myslet na dobro a lásku, tu dobro a láska, do něho vložené jako skrytá seménka, začnou oživovat. Když takto skrytá seménka začnou oživovat, začnou duší proudit první záblesky světla.

Když duše počne zářit, tu je zjevno, že v ní začal pravý život, pravá činnost, z nichž vzchází dobrotivost myšlení, slov i činů. Tuto činnost je nutno co nejvíce zesilovat, rozšiřovat v duši, aby učinila život užitečný, cenný.

Jsou věřící, kteří věří ve mne, ale o mně nepřemýšlejí, na mne nemyslí, nebo přemýšlejí a myslí jen tak maličko, že jejich myšlení nepřinese duši oživení trvalé, pokračující, přinášející kýženou změnu života. Nad těmito věřícími se nejvíce rmoutím. Nejsou oddaní ani věrní, nejsou nepřátelé, ale nejsou také přátelé; nejsou tak platní a užiteční sami sobě ani jiným, jak by platní být měli, jak by užiteční být mohli, majíce k tomu předpoklad ve své víře ve mne.

Takoví zajisté nejsou dychtiví poznávat mne ani sebe, poznávat pravdivě, co je zjevné i skryté v jejich životě. Jestliže nedychtí, netouží, nepoznají, co je jim vpravdě ku pokoji, k užitku, co duši dodává krásy i ceny. Velmi se opožďují na cestě ke mně i k Otci a oddalují příchod můj k nim, který nese vyjmutí z utrpení.

Všichni věřící ve mne potřebují vyučení. Dostanou je však jen ti, kteří žijí podle víry. Kdo začali žít podle víry, ti zajisté mají základní poznání věcí svého života. Když nevědí nic jiného, tedy aspoň to, že přestupovat Boží zákony je hřích, že hřích je každé zlo, že zlo vyvolává soud a soud určuje trest a pokání těm, kdo činí zlo.

Mají-li toto poznání, pak vědí, že je třeba se varovat hříchu. Oni však přes toto poznání se hříchu nejen nevarují, ale stále si v něm libují. Jen málo je těch, kteří dovedou ze svého poznání vyvodit důsledky a snaží se upravit svůj život tak, aby nebyli hříšní. A protože jsou hříšní, jsou v neustálém soužení a svět je plný bojů.

Ten, kdo se snaží upravit svůj život podle přikázání, je hoden mé pozornosti, přízně i vyučení, aby se zdokonalil a dosáhl stavu, jaký je na člověku požadován pro vstup do světa jemnějšího, krásnějšího, vyššího. Kdo se nesnaží polepšit se a žije bez víry, není hoden mé přízně. Není-li hoden mé přízně, není hoden ani vyučení ani poznání skrytého zákona, skrytého života mého ani svého, neboť z přízně vychází milost osvícení ducha.

Bez osvícení ducha není možný postup v duchovním životě, neboť jak může člověk žít dokonale a svatě, když nemá pro takový život směrnice ani poučení, když neví, co je na něm žádáno, co konat má, aby bylo dosaženo svatosti jeho duše a ona mne pak viděla i slyšela a neměla tak nikdy pochybnosti i tom, že jsem.

Má přízeň k člověku je vždy vázána na jeho vnitřní stav, na to, jak mnoho sám člověk usiluje, snaží se a touží po sblížení se mnou. Nemohu dávat tomu, kdo o dary nestojí, po nich nevolá, kdo si neuvědomuje, co mu dají pro život přítomný i budoucí.

Kdo má srdce studené, neoživené, uzavřené, jak do něho může ode mne vstoupit teplo, světlo a proudy citu? Takový člověk zajisté na mne mnoho nemyslí, a myslí-li, tedy jen povrchně, ledabyle, bez vnitřního hnutí srdce. Kdo nemyslí, je lhostejný. Takového by marně uváděl v zájem a nadšení ten, kdo by mu předložil knihu mých slov.

Ke komu mluvím, komu pravím: Učte se moudrosti ducha, abyste mohli z ní a podle ní žít? -

Komu pravím: Otevřete mi srdce, já chci s vámi žít? -

Jen k těm mluvím slova moudrosti, kteří moudrost hledají, chtějíce být vyučeni Duchem ve všech věcech života, aby rychle mohli kráčet cestou napravení, obnovení, cestou synů vzkříšených. Lhostejní a vlažní nehledají tyto cesty.

Volám jen k těm, kteří opravdu mají srdce, kteří je mohou otevřít. A srdce mohou otevřít jen ti zbožní, kterým víra mění život do láskyplnosti.

Tělesné srdce má každý, kdo je živ v těle na Zemi, neboť na něm závisí chod a činnost těla. Avšak srdce, které já mám na mysli, nemá každý člověk na Zemi, neboť to není srdce těla, ale srdce duše. Srdce duše není orgán viditelný. Je to středisko duchovního života, je to jeho zdroj. Zdrojem duchovního života je světlo. Je tedy duchovní srdce světlo. Světlo je pak láska, láska je život. Kde je život, je láska, kde je láska, je život.

Vy však znáte život, v němž není lásky, a přece si myslíte, že žijete život.

Pravím: Bez lásky není pravý život, bez lásky je život v nebezpečí zahynutí, zničení a smrti. Bez lásky se život dlouho neudrží. Udrží-li se přece, pak je to život těžký a neradostný, pouhá napodobenina, úlomek života pravého.

Láska je život a život je láska. Zdali je živ ten, kdo nemá lásky? On žije, jakoby nežil, protože kdo není šiřitelem lásky a jejího světla, je neužitečný, neplatný, vylučuje se sám ze života, začne živořit a hyne. Jeho duchovní srdce, zdroj života, přestane zářit. Jakmile přestane zářit, pohasíná v duši vnitřní život.

Takový člověk se stává lhostejným, vlažným, ochabuje v myšlenkové činnosti. Když ochabuje v myšlenkové činnosti, přestává jeho tvořivá duchovní práce, přestává zájem o ni a duše upadá do stavu snového vědomí, jež není schopno zachycovat dojmy z vyššího života.

Tento stav je pro duši nebezpečný. Je znamením, že duše patří do řad porušených duší. Porušené duše jsou ty, které nevydávají lásku. Jsou obtíží pro ty, kdo s nimi mají žít, jestliže tito jsou na vyšším stupni života ve světle lásky a musí se dotýkat temnoty, kterou porušená duše chová v sobě a šíří ji po okolí.

Kdo upadl do stavu duchovní otupělosti a lhostejnosti, tomu v duši přestane bít srdce, přestane vydávat a duši dodávat proudy světla, z nichž ona čerpá sílu k veškeré činnosti. Proto nemohu volat na takové duše: Otevřete mi srdce, jdu k vám! -

Musely by ony nejdříve toto srdce v sobě oživit tak, abych já věděl, že je v nich živé, že je schopné přijmout do sebe srdce mé a naplnit se jím, naplnit se světlem tak, že se stane samo jeho zdrojem a může je vydávat těm, kdo světlo nemají a bez něho nemohou trvale žít.

Těžko se oživuje to, co jednou je ve zkáze, těžko se obnovuje v srdci pohaslé světlo. Jen dlouhé, vytrvalé úsilí o oživení, ozáření nitra duše znovu přivede k činnosti duchovní srdce, že se rozzáří a vydává světlo na všechny strany. Dlouhý čas porušená duše tápe a hledá světlo, hledá jeho zdroj.

Zdroj světla jsem já. Duše hledající světlo hledá mne. Nalézt mne je těžké pro porušeného člověka, a přece je to jeho jediná záchrana. On mne musí hledat, nechce-li zahynout. Dlouho však duše hledá, nežli mne nalezne, nežli se znovu naplní světlem a opět v něm počne žít, je šířit kolem sebe, nežli pozná pravou lásku, ji přijímá a opět vydává. Tak se stane užitečným všem.

Není proto lehké pro člověka otevřít mi srdce. Jen srdce silné, živé a naplněné city a myšlenkami na mne je schopno mne chápat a přijímat v sebe. Slabé srdce nemá dosud dostatek čistých citů, a proto se ke mně mdle chová, málo ze mne přijímá, málo čerpá síly pro vývin dokonalé láskyplnosti.

Zajisté člověk slabé víry nebo víry lhostejné nemůže s nadšením usilovat o to, abych se já k němu přiblížil, aby on mne dobře poznal a podle mne si upravil svůj život. Odkud by bral nadšení, touhu dosahovat spojení se mnou, mne i vidět, mne slyšet? Je zaujat světem, tělesný život jej plně zaměstnává.

Kdo je zaujat světem, nemůže se plně o mne zajímat, neboť všechno Boží je veliké, neobsáhlé, nekonečné a vyžaduje celou člověkovu pozornost, nejen nepatrné úlomky z ní. Kdo jen malou pozornost mi věnuje, zůstane dlouho ve stavu zanedbaném, neoživeném, neobnoveném, neboť mu bude chybět nejen moudrost z poznání chyb, ale především síla k jejich odstranění. Bez odstranění chyb není cesty ke mně. Není-li cesty ke mně, není ani k Otci.

Komu záleží na tom, aby poznal věci skryté, jež tolik ovlivňují a působí na vnější život určujíce jeho osudy, komu záleží na tom, aby se vymanil z nevědomosti a dosáhl vyšších stavů, vyššího života, ten se ke mně obrátí celý, bude pozorně naslouchat mým slovům, bude hledat nové poznání o mně, aby mi porozuměl co nejlépe, aby poznal, co žádám na člověku za myšlenky, slova i činy, aby z tohoto poznání, pochopení a porozumění vyvodil svůj cíl, svou práci, svůj úkol na Zemi a hleděl všechno uskutečnit co nejlépe, co nejdokonaleji.

Čím lépe a dokonaleji bude žít podle mých přání, podle Božích řádů a zákonů, tím dříve dosáhne života spojeného s mým životem, jenž dává blaženost, radost, pokoj a mír nebeský.

Mnozí z mých vyznavačů se ukryli za svou víru ve mne a domnívají se, že pro jejich víru ve mne nebudu hledět na jejich život, na jejich skutky, že jejich víra ve mne jim zabezpečí místo po mé pravici. Ukryli a přioděli se vírou, abych já hledě na ně neviděl jejich život, jeho nedokonalosti i chybné činy.

Bláhoví, zač mne mají? Za toho, který se dá ošálit, oklamat pozlátkem v domnění, že má v rukou pravé zlato? Za toho, který se zhlíží ve vnější nádheře šatu a klaní se zloději i vrahu, jen když má bohatství a světskou čest?

Mé oči přehluboko vidí, až k samým zdrojům, kořenům života. Sebezbožnější chování člověka, sebevětší klanění, sebehlučnější projevy víry i její obhajoba silnými slovy, navštěvování chrámů, prozpěvování žalmů a svatých zpěvů i obřadné oslavování památných dní, v nichž Otec zjevil svou milost lidu, neodvrátí mé oči od vnitřních stavů těch, kdo toto všechno konají, od srdce, v němž sídlí pravý člověk v pravé podobě.

Jestliže srdce nezáří, pak ústa se marně modlí, marně prozpěvují a marně člověk staví mi ustavičně svou víru před oči, abych jej posoudil podle ní a nikoli podle jeho skutků, podle jeho celého projevu života.

Má měřítka jsou jiná než měřítka lidí. Člověk se dá oklamat vnějším projevem a soudí podle něho. Já se nikdy nedívám na vnější projevy, ale vždy se dívám na vnitřní projev, co prožívá srdce, co činí při modlitbě, při každém projevu zbožnosti. V srdci je víra.

Komu víra nežije v srdci, u koho je v ústech nebo jen v rozumu, ten projevuje nepravou zbožnost. Lidi klame, ale mne neoklame nepravou zbožností, neboť kdyby měl pravou zbožnost vycházející ze srdce, v mnohém by jinak jednal a především by měl v srdci lásku. Kdyby měl v srdci lásku, jeho srdce by zářilo, jeho život by byl ryzí, bez klamu. Nemluvil by to, co necítí, ale mluvil by to, čím překypuje jeho srdce.

Když srdce překypuje jemnými city, tu i slova jeho jsou jemná, myšlení čisté a skutky dobrotivé. Když však v srdci nejsou čisté jemné city, když v něm není láska ke mně, a přece o ní ústa mluví, o ní zpívají, zda takový člověk neklame mne i všechny kolem sebe?

Lež a klam zajisté jsou těžká provinění. Mnozí moji vyznavači se jich dopouštějí, aniž vědí, že se jich dopouštějí. Kdybych jim řekl: Vy klamete mne i své bližní - jistě by se divili, čím klamou mne a čím své bližní.

Oni nevědí, jak hřích je záludný, jak je přečasto zavinut do nevinných, na pohled nezávadných slov či skutků. Nevědí, jak velký hřích je mne vyznávat, modlit se k Otci, a v srdci být tvrdý a sobecký, nemilovat, neusilovat současně o život vpravdě boží, čistý, bezúhonný, plný šlechetnosti, Bohu se klanět a nectít Jeho zákony, je nedodržovat, jimi se neřídit v každém hnutí myšlenky i citu.

Proto ten, kdo víru a její zbožnost neprožívá v srdci, ale dělá, jakoby ji prožíval, velice hřeší svým klamem a sám sobě určuje osud bezbožníka, neboť takovému dar víry za čas odnímám a on dlouho žije v trestu.

Projevuje-li se vlažný, chladný vyznavač menší zbožností, pak je upřímný. Hůře je, když takový vyznavač projevuje velkou zbožnost a staví ji na odiv. Je neupřímný, klame mne.

Mohu já být nakloněn tomu, kdo mne klame? Zdali lidé si váží lháře? Oni si jej nejen neváží, ale vyhýbají se mu, od něj se odvracejí s pohrdáním. Na mně by pak žádali, abych jim byl nakloněn, abych je zahrnoval svou přízní i pomocí, abych je volal ke své pravici?

Kdybych tak učinil, zdali bych nerozvracel Boží řád? Nuže řekněte sami, jak se k nim mám zachovat?

Věc víry je příliš vážná, důležitá pro člověka. Všechno, co s ní souvisí, je ještě důležitější, neboť s vírou je spojena spása člověka. Spása člověka je jeho budoucí život, práce a úkol, jeho cesty a osudy. Zajisté jsou to věci nejpotřebnější, jež má mít člověk na mysli.

Lidé na Zemi se velmi rádi zabezpečují, jedná-li se o věci hmotné. Ve věcech duchovního života jsou liknaví, málo pečliví a starostliví, jsou k nim lhostejní, nestarají se, jaká bude jejich další cesta, budoucnost, až odloží tělo.

U těch, kteří nevěří, je to přirozené. U těch, kteří věří, je to hříšné, ba přímo nebezpečné, neboť víra ukládá člověku mnohé povinnosti. Když je zanedbá, zda je možno jej omluvit?

Kdo víru nemá, má omluvu, že nevěřil, a proto nepečoval, nemyslel na věci ducha, na věci budoucího života. Ale kdo má víru, na co se vymluví přede mnou? On se ani nevymlouvá, neboť si povětšině myslí, že omluvy není potřebí, že plnil předepsané úkony zbožnosti, jež mu ukládala jeho církev, jeho sbor.

Jak je udiven, když já mu řeknu, až přijde ke mně pro posouzení: Příteli, nač jsi žil a proč? Proto, abys uspokojil lidi, nebo mne? Aby ses sám před sebou cítil zbožným a věřícím, abys plnil nařízení své církve a tak byl spokojen sám se sebou a jiní lidé aby byli spokojeni s tebou? Zdali na mě jsi myslel, jak já budu s tebou spokojen, jak myslíš, mluvíš, jednáš? Zdali mohu schválit tvůj život a říci: Žil jsi podle mne, a proto vedle mne nyní žij? - -

Neuznávám zbožnosti lidí, jež nevyvěrají ze srdce, nepřipočítám je k dobru člověka. Nejenže nepřipočítávám, ale dám je na váhu Otcovy spravedlnosti. On pak jako já si protiví neupřímnost, lež a klam, nad nimi se velice rmoutí, a člověka, který je činí, nepozve ku pravici své. Nepošle jej však ani ke své levici jako odsouzeného, ale pošle jej znovu žít do těla a napravovat omyly, chyby, učit se upřímnosti a lásce k Bohu i lidem, zbožnosti, již prožívá srdce, která vyvěrá ze srdce, které si mne opravdu zamilovalo, mne hledá, upřímně ke mně volá slovem touhy a lásky, protože tuto touhu a lásku ke mně opravdu v sobě nosí, má. Ona je naplněním jeho života a takový život je již čistý, bez hrubých provinění a vin.

Je-li život čistý, pak je to život, jaký má vést ten, kdo má víru. Nevede-li jej, pak jeho víra není pro něho zásluhou, ale zatížením, že podle ní nežil a tím ji zlehčil v očích přede všemi, kdo jsou svědky jeho nedokonalého života.

Buďte upřímní ke mně. Neříkejte ústy, co není v srdci, co plyne duší jako mělká voda beze stop. Víra je věc svatá. Je nutno s ní svatě zacházet a pečlivě dbát, aby život byl žit podle ní. Kdo nebude podle ní živ, nemá jistotu spasení, nemá ani naděje, že ho dosáhne. Vnější zbožnost nenaplní život svatostí, ani životu nedodá, co on potřebuje, aby byl obnoven, znovuzrozen, aby byl zařazen do životů spojených se životem mým. Jen život, který bude spojen s mým, bude životem nehynoucím, neumírajícím s tělem.

S jakým životem se spojí můj život? Jen s takovým, který bude svatý: Svatý je pak ten život, v němž je víra naplněna skutky, zbožnost srdce žitá a projevená, v němž to, co ústa mluví jako slova úcty ke mně, je stvrzeno životem, ve kterém se zobrazí dobrotivost a láskyplnost.

Ve víře je možno dosáhnout svatosti. Ne však tehdy, je-li ona jen krásnou myšlenkou, jež dodává životu smysl, aby se žilo lehčeji, radostněji. Víra zajisté dává smysl životu, že se rázem stane velmi významným. Komu však víra naplňuje život? Kolik mimo ni je věcí, které člověka zaujmou, pro něž se namáhá a jimž věnuje čas?

Zajisté vím, že je třeba si i věcí světa všímat, aby se v něm mohlo žít. Ale nadevšecko je nutné věnovat pozornost tomu, aby duše byla připravena pro duchovní život, aby mohla žít v něm trvale. Aby v něm mohla trvale žít, musí se naplnit láskou. Láska je ovocem víry, jejím naplněním. Kdo má víru naplněnou láskou, stává se svatým člověkem. Kdo víru svou láskou nenaplní, má víru nedokonalou.

Nedokonalá víra je jako víra žádná. Jen dokonalá víra dává jistotu spasení, že člověk jí žijící bude mnou a přese mne navrácen Otci jako Jeho syn. Nedokonalá víry spasení nedá, naopak z něho člověka vyjímá pro nedokonalé plnění příkazů lásky, které jsem tlumočil všemu lidu a jasně jej před jejich nedodržením varoval.

Doufají-li ve mne moji vyznavači, dobře činí. Avšak doufat, že pro mne je všechno dobré, že se spokojím s drobty z jejich času, myšlení i cítění, že zavírám oči nad jejich nedokonalostí a že je vítám s otevřenou náručí dávaje jim rozhřešení i odpuštění hříchů za to, že ve mne věřili, chodili do chrámů a společně se modlili, není doufání správné ani dokonalé.

Takto doufat není doufání, je to lehkovážnost, zpozdilost a svědčí o tom, jak málo takovíto vyznavači mne znají, jak málo vědí a málo jsou vyučeni - že nemají moudrost, jež dává poznání správných činů, jaké požaduji na těch, kteří se hlásí ke mně a říkají: věřím v Boha. -

Znovu opakuji: Svatý život žádám od těch, kteří věří ve mne, život bezúhonný, jenž je příkladem, jak má člověk žít. Nespokojím se s vlažnou vírou, se životem, jenž stojí na hranici mezi dobrem a zlem, kymáceje se jednou na tu, podruhé na onu stranu. Žádám člověka celého.

Kdo se mi neodevzdá celý, jakoby ani nebyl mým vyznavačem, neboť nedá-li se mi celý, komu dává onu část, kterou mi nedává? Světu ji dává. Dává-li ji světu, tu svět po něm žádá, aby mu sloužil, jej zveleboval. Nemůže pak zvelebovat dva světy, na to nemá dost sil; buď svět hmotný, nebo svět ducha. Dává-li každému kousek, nepřispívá platně tu ani tam. Je stále rozháraný, plný práce a starostí, jež mu život tísní a tak zatěžují, že neví kudy kam. Často mě pak obviňuje a říká: Proč mi dáváš tak těžký život? -

Odpovídám: Já ti nedávám takový život, ale ty sám sloužíš dvěma pánům a tím si život ztěžuješ. Kdybys sloužil jen mně, ve tvém srdci by byl mír. Konal bys skutky lásky a ty by ti přinášely již na Zemi oblažení. -

Ti, kdo jen světu slouží, slouží zajisté platně a účinně, že je z toho užitek pro tělesný život. Alespoň něco vyzískávají, i když to nemá takovou hodnotu, jakou pro život má práce pro svět duchovní, protože Země pomine, ale duchovní život bude i bez ní. Proto práce pro onen další život je nejcennější. Jak pro něj však pracuje ten, kdo pro něj pracovat má, komu je tato práce zvlášť vyhrazena, určena, jak pro něj pracuje člověk věřící ve mne, spojující se s mým jménem?

Jemu je právě vyhrazena duchovní služba, on má vést i jiné k tomu, aby pracovali a žili nejen pro tělo a svět, ale oblíbili si i práce pro život duchovní, kterým jednou budou žít. Jak má plnit úkol a jiné o duchovním životě poučovat, když sám o duchovní život dostatečně nepečuje, o práci pro něj málo dbá, ji zanedbává nebo ji dělá neuměle, nedostatečně, slabě a chabě? Kdo pak nekoná dobře úkoly a uložené práce, jaká odměna jej čeká? Poloviční nebo také žádná, někdy i kárání a tresty, podle výše jeho nedbalosti.

Nejvíce je těch, kteří stojí mezi mnou a světem, nemohouce se rozhodnout pro koho žít, komu sloužit, s kým se spojovat. Chtějí mne a chtějí i svět. Nejraději by obojí dali do srdce, aby si zabezpečili obě místa, na Zemi i u mne po smrti těla. Od světa se odloučit nechtějí, ale bojíce se posmrtného soudu, nechtějí zcela odstoupit ode mne. Pak žijí jednou tomu, podruhé onomu.

Protože plně neslouží světu, nedává jim plnou odměnu v blahobytu a cti. Já jim však odměny nedám víc, než si zaslouží. Jsou potom chudí na duchu, nemohou ani světu platně sloužit tvořivou prací. Ač touží mít mnoho, mají pak málo od obou stran. Zdali není takové jednání pošetilé?

Pošetilost je bláhovost světa. Z čeho vyplývá? Z toho, že člověk je dosud neuvědomělý, že neví, jak naléhám, žádám, jak přikazuji, aby ten, kdo si říká věřící, žil čistě a svatě. Kdyby věděl, jak má jednat a žít, snažil by se správně jednat a vyvarovat se chyb.

Mnozí věřící však vědí, jak mají jednat, a přece nejednají dobře a správně, jak žádám. To však již není bláhovost, ale velký hřích, to je vědomá nedbalost zákona a řádu, který je dán proto, aby lidský život byl nejen krásný, ale také proto, aby z něho plynul užitek pro život jiných tvorů, aby byli pozvedáni na vyšší stupeň života.

Lidský život, který nedbá přikázání lásky, není k užitku, ale ke škodě. Vyvolává nesoulad a obtíže a tím ztěžuje jiným tvorům cestu i život a špatným příkladem je uvádí v pokušení následovat jeho nesprávný život. Je tedy člověk za svůj život dvojnásob odpovědný.

Ti, kdo nevědomě ruší řád života, škodí sobě i jiným. Kdo však vědomě ruší řád života, je mi již zjevným nepřítelem, stojí proti mně. Je-li to člověk nevěřící ve mne, má omluvu, neboť je odtržen ode mne a není zván mezi mé přátele.

Jestliže však duchovní člověk, znalý duchovních zákonů, se postaví svým jednáním proti mně do řad nepřátel, co si mám o něm myslet? Mohu jej zvát přítelem? Mohu jej nazvat nepřítelem? Jak by se podivil, kdybych mu řekl: jsi můj nepřítel - jak by se ohrazoval proti tomuto názvu, jak by poukazoval na svou víru ve mne, na příslušnost ke sboru křesťanů.

Já mu řeknu: Svědectví o přátelství či nepřátelství ke mně vydává člověkův život. Tvůj život vydal svědectví, tvé skutky i všechno myšlení a cítění nebylo naplněno láskou a dobrotou. Bylo v něm naopak mnoho nešlechetnosti. -

Kdo je naplněn nešlechetností místo láskou, byť i ve mně věřil, je mi cizí, je mi nepřítelem, neboť činí skutky, proti nimž jsem šel bojovat, přemáhat je a přeměňovat. S takovým bojuji a ne mu pomáhám. Kdybych mu pomáhal, on by mé síly využil pro posílení zlých citů i myšlení a tím by můj těžký boj prodloužil a ne ukrátil, jak je úkolem těch, kteří ve mne věří.

Řád života, jenž Otcem byl dán, je milování druhého. Člověk, který nemiluje, ruší tento řád, nejvyšší svatý zákon. Jakmile ruší řád života, přestává být se mnou v jednotě. Odtrhne se nejen ode mne, ale od všech mých bratří. Když je odtržen ode mne, kterak má ode mne přijímat životodárnou sílu lásky? Láskou pohrdl, že srdce ji vypudil, a proto mu již ona přestane dávat své síly.

Řekl jsem, že láska je světlo a světlo je základ života. Není-li lásky, není světla. Není-li světla, kdo dodá životu potřebné síly, jež jej udržují a rozvíjejí? Proto ten, kdo lásku nemá, zvolna hyne, jeho život je jen živoření. To je následek porušení Božího zákona. Je-li mnoho takových, kteří ruší tento řád vzájemné lásky, jaký z toho plyne život? Čím více těch, kdo nemilují, tím více těžkostí a tísní života všech tvorů.

Snahou každého člověka má být, aby ubývalo těch, kteří nemilují, aby jich bylo co nejméně. Čím méně jich bude, tím rychleji se přemění lidský život v pokojný a radostný. Lidé však tuto nejdůležitější práci opomíjejí a o ni se nestarají. Ale nejenže se nestarají, nesnaží se, ale dělají pravý opak. Rozšiřují počet rušitelů zákona lásky.

Činí-li tak nevěřící ve mne, jaký div? Činí-li tak věřící ve mne, že lásku nerozšiřují, o ni se nestarají, na ni nemyslí a tak zanedbávají svou povinnost milovat všechny a všude, když naopak sami vyvolávají půtky a neshody - tu nemohu prominout tak hrubé a těžké, lehkovážné i neodpovědné jednání; vždyť kam by došel svět, kam by došli lidé, když ani ti, jimž jsem výslovně přikázal milovat, příkaz neplní, jej ustavičně pod různými záminkami obcházejí a jej i zlehčují?

Přestupování zákona lásky velmi kárám. Co platno však kárat slovem, když slovo se slyší a brzy zapomene? Je potřebí silnějšího pokárání, jež by se silně dotklo člověka, jej vzpamatovalo, jemu připomenulo, co je jeho svatou povinností. Proto ten, kdo lásku nevydává, o lásku nedbá, musí okoušet ovoce takového života, musí jít na místa kárná, kde pozná život bez lásky. V těžkostech života bez lásky začne po ní toužit a hledat ji celým srdcem.

Žel však, nalézt lásku není snadné. Beze mne se marně hledá. Já pak lásku pomohu hledat jen tomu, kdo si uvědomil, kde se nachází pravá láska. Uvědomí-li si, kde je její zdroj, začne se obracet ke mně srdcem. Když se jeho srdce ke mně obrátí, já mu pomohu nalézt pravou lásku, a nejen to, já jeho srdce láskou vrchovatě naplním.

Když ke mně srdce volá, volá ke mně cit. Cit je již světlo v duši. Proto poznám dobře, kdo ke mně volá v člověku a z člověka. Je-li duše zastřená a temná, zda její volání ke mně je rozzáří? Volá-li jen ústy, pak se v duši nic nepohne, nerozzáří.

Jestliže mě cit volá, tu se duší rozleje velké světlo. Je to volání, modlitba, která vyvolá v duši světlo; je-li pravá, takovou vidím, slyším. Raduji se pak, že člověk ten je mým přítelem, že je na cestě ke mně, na cestě dobroty a láskyplnosti, jež ho spojí se mnou a dá mu po mém boku krásný, šťastný život.

Miluji světlo. Světlo je můj život. Spěchám tam, kde je světlo. Světlo mne přitahuje, volá. Nikdy neváhám jít tam, kde je světlo. A kde je světlo? Světlo je tam, kde je láska. Proto já vida v duši člověka světlo, vím, že se v ní probudila, ožila láska.

To je chvíle vzácná a krásná, to je vzkříšení z mrtvých, okamžik, v němž začíná sjednocování s velkou rodinou láskyplných bratří, jimž jsem Otcem, Přítelem, s nimiž mám jednu vůli pracovat a milovat, vytvářet s nimi život k radosti a věčné kráse.

Nedivte se, že stále mluvím o srdci. Vždyť srdce je pro mne místem světla. Tam, kde je světlo, tam je můj příbytek; tam vstupuji, pracuji. Chcete-li, abych přišel k vám, musíte mi nejdříve připravit místo u sebe. Víte-li, že mým příbytkem je světlo, pak v sobě vzbuďte světlo. Já vstoupím do tohoto světla a budu s vámi žít na všech místech, kam přijdete, abyste tam žili, pracovali, vydávali a rozšiřovali život pokojný a svatý.

Vězte, že život pokojný, svatý, je jediným proudem světla, z něhož i v němž žije tisíce tvorů. Já světlem živím a sytím všechny. Proto vy, dáte-li mi možnost vstupu k vám, stanete se ve mně a se mnou spoluživiteli těch, kdo jsou syceni světlem.

Ptáte se, jak máte v sobě probudit světlo a mně tak připravovat stánek k přebývání?

Pravím: Milujte a bude ve vaší duši světlo velké a krásné, silně zářící. Duše pak bude jako krásný můj příbytek. Nebudu u vás tísněn, půjdu-li k vám, ale dobře mi bude u vás. Bude-li mi dobře u vás, bude dobře i vám v celém životě, neboť já se budu s vámi starat o všechno, s vámi pracovat, vás těšit, budete-li potřebovat útěchy, vás povzbuzovat, budete-li potřebovat povzbuzení.

A povzbuzení budete potřebovat vždycky, neboť veliké úkoly čekají toho, kdo se mnou spojí život, kdo bude žít láskou a šířit proudy světla, které vydává každý její cit do všech prostorů a nekonečna života.

Dívám se na lidské duše a rmoutím se, že nemají světlo. Nemají-li světlo, nemohu se k nim ani přiblížit. Jak tedy jim mám pomáhat v jejich obtížích? Nepomáhám-li jim v jejich obtížích, tu jejich život je jak začarovaný kruh, z něhož není možno vyjít, neboť jsou-li lidé tísněni, reptají a hněvají se. Když reptají a hněvají se, nastává v duši tma. Čím více tmy, tím se hromadí více těžkostí, více se zpomaluje krok na cestě k vyšším cílům života.

Člověk musí dojít k vyššímu životu, k vyššímu cíli. Čím více se zdržuje a otálí, prodlužuje svá muka čekání na radost a štěstí člověka. Tma zdržuje člověka. Co je tma? Tma je život bez lásky. Život bez lásky plodí hříšné skutky. Hříšné skutky vedou k životu na místech kárných, kde je život obtížný. Což není k zármutku život těchto bloudících duší?

Život bez lásky nazývám tmou. Tato tma staví hráz mezi mne a člověka, k jejímuž překonání nemá člověk síly. Neodstraní ji dokonale víra ani zbožnost, ty ji narušují, snižují, ale neodstraní zcela.

Jedině život naplněný láskou může tuto hráz zcela odstranit. V něm jsem já blízký, v něm mluvím hlasité slovo k člověku, že on mne i slyší. Slyší-li mne, což může kdy zabloudit? Nemůže, protože já mu pravím: Jdi tam a tam, konej to a to. -

Takový člověk mě poslouchá a jde cestou správnou, pravou, která vede do života Otcova. Otcův život je jediná láska a ten, kdo do něho vstoupí, okouší jí a je nesmírně oblažován.

Ach, jak mě rmoutí můj vyznavač, který nemiluje!

Slyší-li matka naříkání dítěte a nemůže k němu, protože má ruce i nohy svázané či ochrnuté, že jimi nemůže pohnout, prožívá velká muka. Jako je mučena tato matka, jsem i já nad těmi, kteří žijí na Zemi v obtížích a jsou mými vyznavači. Nemohu k nim, pokud v jejich duši není čisto, pokud tam není světlo. Dokud tam sídlí tma, nemohu dát, co bych rád dal, totiž vyvedení z nesnází života, neboť oni sami mi nedovolí přiblížit se. Oni by ode mne pomoc chtěli, oni mě o pomoc žádají. Žel však.

Jako matka nemůže vyprostit dítě z nebezpečí, nemůže-li k němu, nemohu ani já pomáhat, jsem-li od člověka vzdálen, je-li mezi ním a mnou velká přehrada jeho nedokonalosti, hříšnosti. Tma jeho duše se postaví vždy do cesty mé pomoci, že k němu nemůže. Přijdou jen malé její úlomky, které nemohou dokonale takového člověka ochránit přede vším zlým a obtížným.

Žádáte-li ode mne pomoc, nehoršete se, že nepřichází. Zkoušejte nejdříve sami sebe, zda jste mi blízcí, zda já jsem blízký vám. Shledáte-li, že váš život je řízen podle světa a jemu přizpůsoben, že je v něm mnoho věcí, jež zapovídám, pro něž se rmoutím nad vámi, pak sami pomáhejte sobě, neboť já nemohu pomoci vám. Marně pak prosíte o pokoj a mír pro svůj život. Slyšeny jsou prosby jen těch a pokoj je dán jen těm, kdo sami milují pokoj a mír a jimi žijí.

Pokoj a mír plynou z lásky. Láska je počátkem všeho dobrého. Chtějíce dobro pro sebe, dávejte nejdříve dobro jiným. Dáte-li dobro jiným, bude to znamením, že již milujete. Pak budu blízký vám a pomoc má vstoupí do vašeho života v celé nekonečné plnosti.

Kdo neusiluje o lásku, žije na Zemi marně. Vždyť proto člověk jde do Země, aby hledal a našel lásku. Ne snad proto, že by Země byla místem, kde je mnoho lásky, a proto se tam láska lehce najde. Právě proto, že Země má lásky málo, že ji skoro nemá, proto ten, kdo do ní přijde, žije v jejím opaku, ve hněvech a půtkách. Je tísněn, sužován. Začne se mu stýskat po dobru a lásce, po jejích projevech. Projevy lásky jsou pokoj a mír. Právě, že na Zemi není pokoj a mír, si člověk uvědomuje jejich nedostatek a velmi si jich žádá.

Zde je pak důvod pro jeho pobyt na Zemi, aby totiž si začal cenit pokoj a mír, začal cenit lásku. Jak začne lásku cenit, začne po ní toužit, začne ji hledat, aby mu život usnadnila a zpříjemnila. Když lásku hledá, nežije marně. Ona živí srdce, ozáří celou duši. Stane-li se toto, pak jsou předpoklady, abych tohoto člověka poslal na vyšší cestu. Jen lidé se světlem lásky v duši mohou vstupovat do vyšších světů.

Marno je vzdychat, marno naříkat, že na Zemi není lásky. Co to pomůže? Snaž se ty, vyznavači můj, abys ty ji měl v srdci. Budeš-li ji mít v srdci, budu s tebou já na Zemi. Budu-li s tebou já na Zemi, tu zajisté vneseme již do ní velkou lásku, když bude tak u každého, kdo ctí mé jméno. Zdaž pak bude možno říkat, že na Zemi není lásky?

Paprsek k paprsku vytvoří velké zářící slunce. Proud k proudu vytvoří moře vod. Ó, vlévejte se, proudy krásných citů, spojujte se, paprsky světla, ve velkou záři láskyplnosti. Pak Země nebude místem kárným, ale místem, kam vstoupí ten, kdo miluje, aby žil krásným životem.

Přemnoho lidí je na Zemi. Ne každý mne vyznává a ve mne věří. Kdo ve mne věří, je mou nadějí. Jako on je nadějí mou, tak on praví, že já jsem nadějí jeho. Jak je opravdu mezi námi?

On je naděje má, protože s vírou přijal i poznání, že já žádám lásku na každém člověku. Ví-li, co já žádám, pak má všechno konat podle mého příkazu, podle mého přání. Já se vždy raduji, když někdo uvěří a řekne mi: Pane můj, Bože můj! - neboť doufám, že podle své víry začne žít. Mám v něho naději. On pak se s vírou učí, že ode mne má člověk dobré věci pro svůj život. Proto s vírou přijme i naději, že se ode mne dočká mnoho dobrého.

Žel však, žel. Přečasto zklameme jeden druhého. On zklame mne, protože nežije jak žít má. Nežije-li jak žít má, podle přikázání lásky, pak všechno dobré, co pro něj mám, neobdrží, jak by si myslel a přál. Já tedy zklamu jeho naději v té chvíli, kdy on opustiv tělo, očekává ode mne věci dobré, nejlepší, odměnu za svou víru. Já mu je však nemohu dát, protože nenaplnil předepsanou podmínku. Předepsanou podmínkou pro odměnu víry je, že život musí být naplněn láskou. Je-li víra žita, je-li život naplněn láskou, pak naděje má ani člověkova není zklamána a oba jsme šťastni.

Láska je příchod dobrých věcí k vám. Proto toužíte-li po věcech dobrých, nejdříve se snažte sami lásku mít. Ona vám pomůže ke všemu. Přinese vám pomoc, přízeň i lásku.

Jen láska dává plnou naději, jen láska umožní uskutečnění toho, v co doufáte, že přijde jako život svatý, plný radosti po odložení těla. Jen kdo má lásku, může mít naději a smělé doufání, že bude vyveden z obtíží života mou rukou, že vstoupí do nebes, že bude opět synem božím.

Naděje je posila života, bez ní zajisté je nemožno překonat všechno těžké, co život nese na Zemi. Každý věřící má naději, že strasti života jsou přechodné, ale pokoj a láska že jsou stálé, protože se nikdy neomrzí v nich žít, nikdy se nechce vzdát se života tichého v nich.

Pokoj a láska však nepřijdou do Země samy. Jejich sídlem jsou nebesa a z nebes do Země nepřicházejí, leč tehdy, snese-li je z nebes do Země člověk sám. Jak je člověk může sám snést?

Člověk má v sobě mnoho věcí, které nejsou viditelné očím těla. Má v sobě i nebesa, ale on o tom neví, neboť jsou skryta do nejhlubších tajů nitra, kam žádné oko nevidí, kam vidím jen já. Já pak neodkrývám skryté věci lidem nedokonalým, hříšným. Kdybyste byli dokonalí, poznali byste, co máte v sobě za skryté věci, jak krásné a podivuhodné.

Řekl jsem, že máte seménka lásky v sobě skrytá. Když ona ve vás vzrostou a vzkvetou, zjeví se ve vás nový krásný svět. Tento svět není spojen se světem hmotným, je spojen s nebesy. Je-li spojen s nebesy, tu sám je jejich částí. A tato část nebes je ukryta v každém člověku. Je tak dlouho skryta, pokud člověk se nestane svatým. Až je svatý, zjeví se jeho krásný vnitřní svět, zjeví se nebesa, že opravdu jsou, že jsou světlem, radostí i krásou, že jsou věčným nádherným mírem.

V nebesích je láska. Láska ve vašem srdci je nebeským tajemným světlem, nadevše krásným. Ten, kdo žije v lásce a s láskou, žije v nebesích, i když jeho tělo je dosud na Zemi. Žije-li svým srdcem ve světě lásky, pak tuto lásku vnáší do světa, v němž je živo jeho tělo. Snáší ji z nebes do Země. Tím plní svůj úkol. Tím žije záslužně, tím pomáhá světu a zachraňuje své bratry. Zachraňuje je tím, že se svou láskou přináší Zemi i lásku mou.

Má láska přebývající na Zemi působí neviditelné proměny zlého v dobré. Přeměna zlého v dobré je obrácení tmy ve světlo. Světlo pak dává Zemi i lidem život. Světlo je nutné, nezbytné pro trvání světa. Proto ten, kdo skrytě dává Zemi lásku, spolupracuje se mnou na záchraně přemnohých lidských životů, jimž hrozí zahynutí pro nedostatek duchovního světla, protože nemají v sobě lásku, jež je věčným životem mně i člověku.

Čím více bude těch, kdo vnášejí do Země lásku, tím dříve bude hotovo dílo obnovení člověka i celé Země. Proto se znovu ujímám Slova a učím lid, aby poznal své úkoly, aby poznal svůj největší nedostatek, aby sebe opravil, aby v sobě vyvinul co největší láskyplnost. Mnozí učitelé mluví lidu o lásce, že ji Bůh přikazuje člověku, ale nikdo neřekne po pravdě, proč ona musí být v člověku, proč člověk musí o ni usilovat, ji vyvíjet vytrvale a bez ustání. Neřeknou mu, že láska je sám život, že je jeho podstata, jeho činnost i trvání, že právě proto Bůh lásku přikazuje, neboť ví, že ona je pro lidský život nepostradatelná, ničím jiným nenahraditelná, že bez ní hrozí zahynutí lidské duši.

Když není lásky, život hyne. Víte-li, že jsou lidé bez lásky, pak vězte, že tito lidé jsou v nebezpečí zahynutí, neboť sami v sobě nemají sílu, jíž trvá život. A protože nemají tuto sílu nebo jí mají jen maličko, je nutno volat:

Lidé, chcete-li žít, milujte, láskou zachraňujte sebe i svět!

Každý, kdo má lásku, již zachraňuje sebe i jiné i celý zemský svět.

Toužíte-li po životě a nechcete umřít, snažte se v sobě vyvinout lásku. Ona není jen pro radost, pro krásu a zpříjemnění života. Ona je vaše holé bytí. Lidé se bojí smrti těla, ale smrti duše se nebojí. Neví o ní vůbec, že hrozí, že je blízká každému, kdo opustil Otce. Otce opustil ten, kdo opustil Jeho přikázání. Ti, kteří opustili přikázání, nejsou s Otcem. On je nemůže zvát svými, neboť to, co Otec dělá, co buduje, oni boří.

Který zemský otec by dovolil synu, aby bořil krásný rodinný dům ze svévole, z nedostatku moudrosti, že jeho vůle si to žádá nehledíc na výsledky zhoubné práce? Zajisté by to nedovolil, syna by káral, a kdyby neuposlechl, řekl by: Odejdi, rušiteli dobrého, krásného díla. Poznej sám, jak těžké je budování. Až poznáš obtíže budování, budeš mít úctu ke všemu, co je postaveno a vytvořeno v potu tváře. -

Otec ví, co je láska. Proto dává příkaz, že ona nesmí být nikým rušena. Kdo ruší lásku, ruší Otcovy příkazy. Ruší a kazí to, co buduje Otec. Ale potom sám okouší ovoce svého zhoubného života a sám je rušen ve svém díle, nemá pokoje, nemůže pracovat, jak by si přál. Jeho práce se stává marnou a on odchází ze světa, aniž co trvalého vykonal.

Ale nejen že nic trvalého nevybuduje, nevykoná, on ztrácí postupně sílu pro práci, pro život vůbec. Jsa od Otce odtržen, nemá to, co má On, totiž život věčný. Má život vyměřený, odměřený jen na tolik, na kolik mu stačí zásoba sil, které dostal od Otce. Protože tyto síly nejsou obnovovány, brzy se vyčerpají. Proto rušitelé zákona lásky jsou v nebezpečí smrti duše. Nebude-li jim znovu dodána síla k životu, zahynou.

Obnovující sílu pro život rušitelů zákona lásky vložil Otec do mých rukou. Ti, kteří potřebují obnovy, musí se nejdříve spojit se mnou, aby své obnovení mohli ode mne obdržet. Ke spojení se mnou je potřebí, aby člověk měl lásku alespoň zčásti již vyvinutou; alespoň její základ si musí vybudovat sám. Až dosáhne spojení se mnou pro svou víru a lásku plynoucí z víry, pak ze své lásky mu dodám na vrchovatou míru, že bude pro budoucí život náležitě vybaven.

Jen vrchovatá míra lásky přinese člověku spasení a záchranu života. Taková jej obnoví a člověk bude znovu člověkem ne podle těla, ale podle síly, moudrosti i lásky svého ducha, kterýž je boží syn.

Mluvím-li stále o lásce, je to důkazem, že ji stavím na místo nejvyšší, že ji ukládám jako přikázání nejvyšší, nejpřednější ze všech, přikázání pro ty, kteří říkají, že věří ve mne. Zajisté přikázání lásky platí pro všechny, ale ti, kteří se spojili s mým jménem, mají být příkladem, vzorem, mají nejdříve začít se svou obnovou, aby se naplňovali životodárným světlem, které je v lásce. Mají přinést Zemi, všem jejím obyvatelům, mou lásku.

Neplní dosud dobře tento velký a svatý úkol. Je však potřebí, aby jej začali plnit co nejdříve, co nejrychleji, ne zítra či v budoucnu, ale již nyní, v této chvíli života na Zemi, neboť každá chvíle oddálení má nedozírné následky pro celý život Země i pro život jejich vlastní.

Znovu opakuji: Otevřete mi srdce, vy, kdo mne ctíte. Přišel čas našeho spojení, spolupráce, společného žití v lásce, jejího společného vydávání všem. Pospěšte s otvíráním srdce, dokud v milosti Otcově jsem vám nakloněn.

Zpozdíte-li se, budete připočteni k lenivým i k těm, kdo ruší zákony lásky, a s nimi
budete sdílet jejich osudy.

Slovo Kristovo 2 (1952, původní znění)

Menu

Vyhledávání

Kontakt